Dokazování v trestním řízení

Dokazování tvoří podstatnou a nezastupitelnou součást trestního řízení. Odráží se v něm základní zásady trestního řízení. Je upraveno v hlavě páté § 89 až § 118 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

Představuje složitý komplex procesních postupů orgánů činných v trestním řízení a jiných subjektů, ve kterém jsou obsaženy jejich teoretické odborné poznatky a mnohaleté praktické zkušenosti. Výsledek dokazování rozhoduje o výsledku celého trestního řízení, správnosti, spravedlivosti, přesvědčivosti a kvalitě rozhodnutí a tím o jeho výchovném a preventivním účinku.

Smysl a podstata dokazování

Dokazování je trestním řádem vymezený postup orgánů činných v trestním řízení za zákonem vymezené součinnosti stran, jehož smyslem je poznání skutkových okolností důležitých pro další postup orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi i pro rozhodnutí. Jeho úkolem je tedy rozhodnout, zda událost, která je předmětem řízení je, či není trestným činem a kdo je pachatelem (§ 1 odst. 1). Podstatou dokazování je dobrání se pravdy o skutečnostech relevantních pro určité rozhodnutí. Smyslem dokazování je potom stanovení takových pravidel postupu k výše uvedenému cíli, který by byl jednak efektivní a jednak slučitelný se všemi negativními i pozitivními povinnostmi, jež má veřejná moc vůči osobám ve své působnosti z titulu jejich základních práv. V procesním smyslu jde tedy o vyhledání těchto důkazů, jejich provedení, procesní zajištění a jejich zhodnocení. Důkazním právem je potom souhrn norem trestního práva procesního, které tento postup upravují.

Základní pojmy

Skutečnost, která má být zjištěna, se označuje jako předmět důkazu. Prostředek, který je používán orgánem činným v trestním řízení při dokazování k poznání skutečnosti, která je předmětem důkazu, se nazývá důkazní prostředek. Každý procesní důkaz je vždy spjat s určitou osobou nebo s určitou věcí. Tyto osoby nebo věci nazýváme nositeli důkazů (pramenem důkazu).

Důkazní prostředky

Důkazní prostředky jsou v trestním řádu vyjmenovány jen demonstrativně. Mimo tyto uvedené může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci.

Podle § 89 odst. 2 trestního řádu: "za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu."

Důkaz

Důkazem se rozumí přímý poznatek nebo výsledek činnosti orgánu činného v trestním řízení při dokazování (např. obsah výpovědi vyslýchané osoby, obsah listiny, výsledek znaleckého zkoumání, poznatky získané ohledáním místa činu, věci nebo osoby atd.). Jde tedy o přímý poznatek nebo výsledek získaný z důkazního prostředku při procesním dokazování orgánem činným v trestním řízení o skutkové okolnosti, která se stala v minulosti a má se dokazovat. Důkazní prostředek je pak přímo konkrétní věc, která slouží k prokázání určité skutečnosti, je tedy prostředkem k získání důkazu.

Rozdělení důkazů

a) podle vztahu k předmětu obvinění na usvědčující a ospravedlňující

Usvědčujícími důkazy se označují ty, jimiž se prokazují okolnosti, které svědčí proti obviněnému, ospravedlňujícími ty, jimž se prokazují okolnosti, které svědčí v jeho prospěch.

b) podle vztahu pramene na původní a odvozené

Původní je důkaz. Který vychází z přímého zdroje (např. výpověď svědka o skutečnostech, které osobně viděl, originál listiny, přehrání videozáznamu z ohledání místa činu). Odvozený je důkaz pocházející ze zprostředkovaného pramene (např. výpověď svědka, který skutečnost sám nevnímal, ale zná jí z doslechu, opis listiny atd.)

c) podle vztahu k dokazované skutečnosti na přímé a nepřímé

Přímým důkazem je ten. Kterým se dokazuje přímo vina nebo nevina obviněného (hlavní skutečnost). Nepřímým je takový, kterým se dokazuje skutečnost jiná (vedlejší), ale taková, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní. Např. výsledek pachové zkoušky, resp. identifikace pachových stop, kdy vypovídající hodnotou tohoto důkazu je to, že se pach určité osoby na konkrétních místech či předmětech nacházel, tedy s nimi přišla do styku, ale neznamená to přímo, že by spáchala trestný čin a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Trestný čin lze nepřímými důkazy dokázat stejně spolehlivě jako důkazy přímými, praxe požaduje, aby tyto nepřímé důkazy tvořily uzavřený „řetěz“, který pak sám již dále nevyžaduje přímého důkazu. Nepřímých důkazů lze také využít k prověrce důkazů přímých, lze jimi doplnit mezery, které snad po provedení přímých důkazů zůstaly.

Předmět a rozsah dokazování

Předmětem dokazování se rozumí okruh skutečností, jež je nutné v trestním řízení dokazovat.

1) okolnosti důležité pro rozhodnutí ve věci samé (hledisko hmotného práva)

a) okolnosti tvořící znaky TČ

b) okolnosti nasvědčují, že obviněný je pachatelem TČ

c) okolnosti podmiňující důvody vylučující protiprávnost

d) okolnosti rozhodné pro výměru trestu

2) okolnosti důležité pro postup v trestním řízení (hledisko procesního práva), např. okolnosti odůvodňující odročení hlavního líčení, přerušení trestního stíhání, odepření povinnosti svědčit atd.

3) okolnosti, které vedly k trestní činnosti nebo umožnily její spáchání, a okolnosti důležité pro rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení

Rozsah a okruh okolností, které bude nutné dokazovat v konkrétním případě, a to jak z hlediska předmětu, tak z hlediska rozsahu dokazování, je v každé trestní věci závislý na skutečných podmínkách a okolnostech případu, na jeho povaze a rozsahu a na právě probíhajícím stádiu trestního stíhání.

Fáze dokazování

Proces dokazování jakožto činnost, která bezprostředně předchází mezitímnímu nebo finálnímu rozhodnutí ve věci, se dělí na několik na sebe vzájemně navazujících kroků.

Proces dokazování lze rozdělit na tyto fáze:

1. vyhledávání důkazů (získání informací o existenci důkazu),
2. provádění a procesní zajištění důkazu (procesní postup orgánů činných v trestním řízení, které při něm postupují v souladu s trestním řádem a tím důkazu dodávají procesní hodnotu),
3. prověrka důkazu (zjištění kvality pramene důkazu, zjištění vzájemných vztahů mezi jednotlivými důkazy),
4. hodnocení důkazu (vrcholná fáze procesu dokazování, kdy se plně uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů).

Vyhledávání důkazů

První fáze dokazování představuje vyhledání důkazů. I když vyhledat a předložit důkazy může i obviněný, eventuálně také poškozený, je tato fáze dokazování stále především činností orgánů činných v trestním řízení, čímž je realizována zásada vyhledávací podle § 2 odst. 5 trestního řádu. V této fázi OČTŘ, a nejen ty, vyhledávají a zajišťují všechny důležité skutečnosti nebo poznatky, které mohou být v dalším průběhu trestního procesu významné. Pokud by důkaz vyhledala strana řízení, není to důvodem jeho odmítnutí nebo překážkou provedení takového důkazu (§89 odst. 2 věta poslední trestního řádu.). Fáze vyhledávání důkazů vždy probíhá v určité formě. Fáze vyhledávání důkazů je obecně činností veskrze různorodou a patrně není možné ji zcela vyčerpávajícím způsobem zákonně regulovat.

Provádění a procesní zajištění důkazů

Další fází v procesu dokazování je opatřování důkazů, jejich následné procesní zajištění a provádění. Jedná se o získání dispoziční moci nad důkazem, kdy si následně OČTŘ v souladu se zákonnou úpravou opatřují z důkazního pramene informace o skutečnostech relevantních pro objasnění věci. Tyto informace následně zachycují, zejména v podobě protokolů (§55 trestního řádu), nebo jiných záznamových prostředků. Nepochybně platí, že podle ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu. za důkaz slouží vše, co může prospět k objasnění věci.

Prověrka důkazů

Prostřednictvím prověrky důkazů se poznává kvalita důkazních pramenů a také jejich spolehlivost a bezpečnost. Například se bude jednat o ověření, zda svědek byl skutečně schopen vnímat událost, o které vypovídal. Prověřování a analýza důkazů slouží také k tomu, aby se zjistily a odstranily rozpory mezi jednotlivými důkazy, čímž se vysvětluje jejich vzájemná souvislost a návaznost na okolnosti případu. Na prověřování důkazů bezprostředně navazuje závěrečná fáze dokazování, a sice samotné hodnocení důkazů.

Hodnocení důkazů

Zde se uplatní zásada volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu. Smyslem hodnocení důkazů je posoudit, zda získané a provedené důkazy, jak jednotlivě, tak i v souhrnu, poskytují věrohodnou, úplnou a pravdivou informaci, která je důležitá z hlediska projednávané trestní věci. Hodnotí se pravdivost, závažnost, zákonnost a upotřebitelnost důkazu individuálně, ale i ve vzájemných souvislostech. Jedná se o myšlenkový proces, který je vytvářen na základě analýzy, jenž jednotlivým důkazům přisuzuje určitou specifickou vypovídací hodnotu. To zejména pokud jde o pravdivost, zákonnost a závažnost těchto důkazů.

Průběh dokazování

Dokazování se provádí ve všech stádiích trestního řízení. V každém stádiu má dokazování určité zvláštnosti. V širším smyslu můžeme průběh dokazování rozdělit na dokazování v řízení přípravném a na dokazování v řízení před soudem.

Dokazování v přípravném řízení

V přípravném řízení policejní orgán a státní zástupce vyhledáním a provedením důkazů zčásti opatřují podklad pro svá rozhodnutí, jednak důkaz procesně zajištují pro účely řízení před soudem. Dokazování v přípravném řízení může být dále členěno na dokazování ve fázi prověřování, dále ve fázi vyšetřování, nebo ve zkráceném přípravném řízení.

Dokazování ve fázi prověřování

Pokud policejní orgán pojme podezření, že byl spáchán trestný čin, a to na základě vlastních poznatků, trestního oznámení či podnětů jiných osob nebo orgánů, je ze zákona povinen dále postupovat. To znamená provést veškerá nezbytná šetření a opatření k tomu, aby zjistil, zda byl skutečně spáchán trestný čin a byl-li spáchán, je též povinen provést úkony nezbytné ke zjištění osoby pachatele. K zjištění a prověření skutečností, které nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, policejní orgán opatřuje nezbytné podklady a vysvětlení, v neposlední řadě též zajišťuje stopy trestného činu.

Dokazování ve fázi vyšetřování

V případě, kdy provedené prověřování nasvědčuje tomu, že byl spáchán trestný čin a současně je odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání podle ust. § 160 TrŘ. OČTŘ postupují z vlastní iniciativy tak, aby byly v co nejkratším možném čase, a také v nezbytném rozsahu vyhledány důkazy nezbytné pro objasnění všech skutečností relevantních pro posouzení věci. Důkazy pak vyhledávají, zajišťují a v některých případech také provádějí bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněné osoby. Účel vyšetřování tedy tkví v zajištění podkladů nezbytných pro následné rozhodnutí o tom, jakým směrem bude v trestním řízení pokračováno.

Zkrácené přípravné řízení a dokazování

Toto řízení nese znaky jak fáze prověřování, tak vyšetřování. Ve zkráceném přípravném řízení má policejní orgán stejná oprávnění jako ve fázi prověřování a ve stejném rozsahu též provádí důkazy.

Dokazování v řízení před soudem

Dokazování v řízení před soudem lze dělit na dokazování při předběžném projednání obžaloby, v hlavním líčení, v řízení při projednávání řádných či mimořádných opravných prostředků, a na konec také i v řízení vykonávacím.

Dokazování při předběžném projednání obžaloby

Stádium, ve kterém soud přezkoumává, zda výsledky přípravného řízení poskytují spolehlivý podklad pro další soudní řízení, a zda toto přípravné řízení proběhlo v souladu se zákonem. Především by měl být brán zřetel na to, zda byly v přípravném řízení dodrženy zejména základní zásady uvedené § 2 trestního řádu. Důkazy se provádějí k posouzení otázky, zda je obžaloba skutečně důvodná.

Dokazování v hlavním líčení

Rozdíl oproti předchozích stádiích je v tom, že v rámci hlavního líčení dochází především k provádění a následnému hodnocení získaných důkazů, které byly vyhledány a zajištěny v přípravném řízení.

Dokazování v odvolacím řízení

Dokazování se v odvolacím řízení provádí pouze za účelem ověření, zda skutková zjištění soudu prvního stupně jsou řádná a úplná, a zda se daný skutek skutečně stal způsobem popsaným v rozsudku soudu prvního stupně, a zda byl tento skutek či skutky náležitě objasněny.

Dokazování ve vykonávacím řízení

Dokazování ve vykonávacím řízení je odlišné od dokazování v předcházejících stadiích trestního řízení. Nevztahuje se k otázkám viny. Účelem vykonávacího řízení je totiž uskutečnit obsah rozhodnutí vydaného OČTŘ.

Následky porušení zákona při dokazování

Trestní řád výslovně neuvádí procesní důsledky porušení předpisů o dokazování, pokud jde o použitelnost důkazu, s výjimkou případu, kdy důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v trestním řízení, leda že se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila (§ 89 odst. 3 tr. řádu).

Přípustnost a nepřípustnost důkazu

Přípustnost či nepřípustnost důkazů je širším pojmem nežli zákonnost důkazů. Nepřípustnost důkazu totiž zahrnuje nejen nepřípustnost vyplývající z nezákonnosti důkazu, ale také nepřípustnost danou pramenem důkazů. Jestliže hovoříme o přípustnosti důkazu, musejí být splněny dvě kumulativní podmínky, a to přípustnost pramene důkazu a jeho zákonnost. Rozlišovat mezi nepřípustným a nezákonným důkazem tak dává smysl, jestliže nepřípustnost důkazu je odůvodněna pramenem důkazu. Nezákonný důkaz je vždy důkazem nepřípustným, avšak důkaz získaný v souladu s právními předpisy může být důkazem nepřípustným. Obecně platí, že o přípustnosti důkazu může rozhodovat jedině soud. Ten potom musí zvážit, zda v tom, kterém konkrétním případě je vada důkazu natolik závažná, že nebude možné důkaz použít, případně zda je důkaz neúčinný absolutně či relativně. Vždy je tedy nutné dobře zvážit všechny okolnosti konkrétního případu.

Neúčinnost důkazu

Neúčinnost důkazu je procesním důsledkem porušení předpisů o dokazování a může být buď absolutní nebo relativní.

Absolutně neúčinný důkaz je důkaz, jehož podstatnou vadu nelze odstranit. K takovému důkazu nelze přihlížet a posuzuje se jako by ani neexistoval, přestože by svědčil ve prospěch či neprospěch obviněného. Absolutní neúčinnost je automatickým důsledkem porušení předpisů o dokazování a je k ní přihlíženo z úřední povinnosti. Absolutní neúčinností je stižena např.  výpověď obviněného získaná fyzickým nebo psychickým donucením a také i výpověď prováděná pomocí klamavých nebo nepravdivých okolností, předstíraných ze strany orgánu činného v trestním řízení.

Relativně neúčinný důkaz je důkaz, který je zatížen podstatnou vadou, kterou ale lze odstranit. K takovému důkazu je možné přihlížet až poté, co je tato vada odstraněna. Někdy může dojít k takové vadě při dokazování, která bude činit důkaz jen relativně neúčinným, např. porušením předpisů o zákazu výslechu svědka. Vzniklá nezákonnost může být v řízení následně odstraněna tím, že svědek bude dodatečně zbaven povinnosti zachovávat státní tajemství nebo povinnost mlčenlivosti (§ 99 odst. 2 tr. řádu).

Zákonnost důkazu

Zákonnost představuje hodnotové hledisko důkazu. Poruší-li orgán, provádějící dokazování předpisy platné pro dokazování, je důkaz nezákonný. Nezákonnost však nemá vždy stejné účinky. Zásada zákonnosti se uplatňuje v celém trestním řízení, zvláště pak v dokazování.

Zákonnost dokazování v trestním řízení se posuzuje podle toho:

a)      zda byl důkaz opatřen z pramene stanoveného zákonem,

b)      zda byl důkaz opatřen a proveden k tomu oprávněným subjektem,

c)      zda byl důkaz opatřen a proveden v tom procesním stadiu, v němž je příslušný procesní subjekt oprávněn opatřovat a provádět důkazy,

d)      zda opatřený a provedený důkaz se týká předmětu dokazování,

e) zda byl důkaz opatřen a proveden způsobem, který stanoví, příp. připouští zákon.

Vada dokazování

Porušení procesních předpisů o dokazování je označováno jako vada dokazování, která však nemá vždy stejný význam. Může se jednat pouze o formální vady, které lze snadno v průběhu trestního řízení odstranit a které neohrožují použitelnost důkazu, nebo se může jednat o takové nedostatky, v jejichž důsledku se důkaz stane v trestní řízení nepoužitelný. V takovém případě hovoříme o tzv. podstatné vadě dokazování, která má za důsledek buď absolutní nebo relativní neúčinnost důkazu. Pojem vady dokazování není v trestním řádu výslovně upraven, ale za podstatnou vadu dokazování se obecně považuje taková vada, která má vliv na správnost rozhodnutí, kdy na základě vadou zatíženého důkazu by mohlo dojít k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Pojem podstatná vada řízení je ale konkrétně uveden v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), kde je uvedeno, že podstatná vada řízení včetně dokazování je důvodem zrušení napadeného rozsudku v odvolacím řízení a zpravidla vede k vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvého stupně, kde musí být taková vada napravena.

Jiná porušení předpisů o dokazování mají charakter pouze formální vady a nemohou způsobit ani relativní neúčinnost důkazu. Jedná se např. o nezjištění všech osobních údajů obviněného předepsaných zákonem dle § 92 odst. 1 trestního řádu, které lze ovšem doplnit dodatečně bez toho, aby takové opomenutí mělo vliv na průběh řízení.