Držba

Pojem

Pod pojmem držba (latinsky possessio) se rozumí faktická všeobecná moc subjektu nad věcí. Jedná se o institut s bohatou historií. Kořeny tohoto institutu sahají až do doby římské, přičemž její pojetí se v různých etapách vývoje do jisté míry lišilo. Od pojmu držby je nezbytné odlišit detenci. V případě detence subjekt nakládá s věcí jako s věcí cizí a pouze ji bez úmyslu mít ji pro sebe ovládá. Oproti tomu u držby nakládá držitel s věcí jako s věcí vlastní. V praxi pak může být držitelem jednak vlastník věci, ale i jiný subjekt, který se pouze chová, jako by byl vlastníkem. Rozdíl oproti vlastnictví spočívá v tom, že držba je stav faktický a vlastnictví stav právní.¹ V naší literatuře se držbou zabýval zejména Antonín Randa ve své práci Držba Právo vlastnické (r. 1890), dále například Jan Krčmář v učebnici Právo občanské (r. 1936). František Rouček a Jaromír Sedláček ve svém Komentáři k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (r. 1937). V neposlední řadě Jiří Spáčil ve svém díle Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku (r. 2002).

Historie

Římské právo

V římském právu vycházelo pojetí držby ze dvou zdánlivě protichůdných stanovisek. Prvním stanoviskem je přesvědčení, že faktický stav odpovídá stavu právnímu. Z tohoto stanoviska můžeme vyvodit, že držba byla považována jako projev vlastnického práva a tedy, že držitelem je především vlastník. Toto hledisko utvrzoval i fakt, že Římané neznali žádnou veřejnou evidenci vlastnických vztahů. Druhé stanovisko v podstatě počítalo s možností, že soulad mezi faktickým a právním stavem nemusí být vždy úplný a držba tedy může vystupovat jako svébytný jev. Tedy, že držba jako faktický stav není samostatným právem, ale pouhou skutečností, kterou se projevuje vlastnické právo.²

V nejstarších dobách římského práva mohla být předmětem držby pouze věc hmotná. Později bylo připuštěno i právo, ale pouze takové, které připouštělo trvalý a opakovaný výkon. Držbu jakožto faktický stav nebylo možno převést, ale pouze nabýt. K nabytí bylo zapotřebí naplnění dvou pojmových znaků. Jednalo se o fyzické ovládání (corporalis possessio) a vůli nakládat s věcí jako s vlastní (animus possidendi). Oprávněným subjektem byl ten, který byl způsobilý projevit vůli. Nejednalo se tedy například děti, právnické osoby nebo duševně nemocné. Připouštělo se například i nabytí skrze zástupce. Držba se ztrácela opadnutím alespoň jednoho pojmového znaku.³

Držba v OZO

Držba byla v tomto kodexu definována v § 309-352. Dle § 309 OZO, Kdo má věc ve své moci nebo ve své úschově, sluje jejím majitelem. Má-li majitel věci vůli ji za svou podržeti, jest jejím držitelem. V OZO byla držba zařazena mezi věcnými právy. Toto však vzbuzovalo v právní vědě rozporuplné názory. Randa a Savigny například držbu chápali spíše ve smyslu určité skutečnosti. Proti Savignymu se ostře vymezil R. Ihering, který držbu pokládal za právem chráněný zájem a dle jeho názoru měla vlastnosti subjektivního práva.⁴ Krčmář se například přidává k v té době převládajícímu názoru, že držba je věcným právem.

Pojmové znaky držby byly definovány obdobně jako v římském právu tedy, detence (corpus possesionis) a vůle držet věc jako vlastní (animus posidendi), přičemž právě vůle nakládat s věcí jako vlastní stála na požadavku existence vědomí (scientia). Významná zde byla problematika corpus possesionis, kdy na rozdíl od římského práva nestačil jakýkoliv projev vůle, nýbrž bylo zapotřebí projev, který byl předepsán pro věcná práva. To se nejvíce projevuje právě při uvědomění si odlišností mezi detencí a držbou. Detentor totiž nebyl vždycky držitelem, ovšem držitel byl vždycky detentor.

Objektem držby mohla být jak hmotná, tak nehmotná věc (právo). Možnost držby práva byla dovozena také i z ustanovení na ochranu držby. Podmínky pro vydržení práva byly dvě a bylo zapotřebí je naplnit současně. První značila, že se muselo jednat o objekt právního obchodu a druhá požadovala, aby umožňovalo trvalý a opakovaný výkon. Tyto podmínky tedy naplňovalo zejména práva vlastnické, služebnosti či obligace a nenaplňovaly ji například práva rodinná, dědická.⁵

Držba v československém právu

První unifikovaný zákoník pro celé Československo byl vydán až roku 1950 (z. č. 141/1950 Sb.). Držbu definuje v § 143 tak, že držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako se svou anebo vykonává právo pro sebe. Problematika držby byla v tomto kodexu upravena poněkud stroze. Zcela zde například absentovaly podmínky vzniku a zániku držby a dále zde byl oslaben důraz na vůli. Předmětem vydržení mohla být pouze práva či věci, která připouštěla trvalý a opakovaný výkon. Držba zde musela být vždy oprávněná dle § 145 OZ1950 a pokud by se držitel stal ve vydržecí době neoprávněným, tak by účinky vydržení vůbec nenastaly.⁶

OZ 1964 do novely provedené zákonem č. 13/1982 Sb. držbu jako samostatný institut vůbec nezmiňuje. Tehdejší právní řád znal držbu pouze ze zákoníku mezinárodního obchodu. OZ 1964 ji ale předpokládal a na jistých místech s ní i pracoval viz § 228 při nabytí od nevlastníka. Po novele v roce 1982 a 1991 byla držba opětovně zavedena do našeho právního řádu. Byla kvalifikována jako faktický stav chráněný právem. Tato úprava držby již se velmi blížila k dnešnímu pojetí.⁷

Držba v současné právní úpravě

Držbu dnes upravuje občanský zákoník z roku 2012 (z. č. 89/2012 Sb.). V rámci systematiky tohoto kodexu je vydržení zařazeno do části třetí, která se týká úpravy absolutních majetkových práv. Konkrétně je tento institut upraven v § 987-1010 OZ. V současné úpravě je úprava držby znatelně propracovanější než v OZ 1964. Zákonodárce se tak navrací k principům OZO. Na rozdíl od předešlé úpravy zavádí koncepci, dosavadní držbě práva a držbě věci. To se projevuje v tom, že na držbu věci nahlíží jako na držbu vlastnického práva. Jinak řečeno každá držba je držba práva, a to buď vlastnického anebo jiného. Tato staronová koncepce, která se objevovala již v nerealizovaném vládním návrhu občanského zákoníku z roku 1937 byla i tehdy předmětem debat a kritiky a obdobně tomu bylo i po přijetí tohoto zákona.⁸

Složky držby

Obecně můžeme držbu v OZ vymezit jako faktický výkon práva, a to vlastnického či jiného „pro sebe“ s držební vůlí. Výkonem vlastnického práva (corpus possessionis) se rozumí takové nakládání s věcí, které se podle obecných názorů jeví jako panství nad věcí. Především se jedná o faktické ovládání věci. Oproti tomu jiné, než vlastnické právo se vykonává tak, že se subjekt chová způsobem odpovídajícím některému subjektivnímu právu. Další složkou držby je držební vůle (animus possidendi) neboli úmysl vykonávat právo pro sebe. V případě, že je věc ovládána bez úmyslu mít ji pro sebe, jedná se o detenci. Přičemž nestačí pouhá vnitřní nevyjádřená vůle. Držitel musí dát vůli najevo, a to klidně i konkludentně. Není významné, jestli držitel vůbec o vlastnickém právu ví nebo zná právní důsledky držby. Dostatečné je, že chce mít věc pro sebe jako svou vlastní.⁹

Subjekty držby

Z právní úpravy držby vyplývá, že držitelem může být každý, kdo je způsobilý být subjektem držebního práva. Bude se tedy jednat o fyzické osoby, právnické osoby a stát. Držbu je dokonce možno vykonávat i prostřednictvím zástupce. Přípustné je dokonce, aby právo vykonávalo pro sebe i více osob. V tomto případě hovoříme o spoludržbě. Každý ze spoludržitelů drží ideální část společné věci a na základě vydržení se následně stanou spoluvlastníky věci. Ke stejné věci je přípustné držet různá navzájem se nevylučující práva, není však možné, aby jednu věc mělo současně nezávisle na sobě v držbě několik subjektů.¹⁰

Druhy držby

Základní dělení držby je na držbu vlastnického práva a držbu jiného než vlastnického práva. Držba vlastnického práva spočívá v tom, že se subjekt držby vlastnického práva ujal, aby ji měl jako vlastník pro sebe. Stačí přitom držební vůle mít věc pro sebe. Není zapotřebí, aby držitel měl vůli vlastnickou. Předmětem této držby jsou všechny hmotné věci, jež mohou být předmětem vlastnictví (nálezce našel tablet a rozhodl se mít jej nadále pro sebe). Oproti tomu držba jiného práva spočívá ve výkonu drženého subjektivního práva. Předmětem držby mohou být jen ta majetková práva, která opouští trvalý a opakovaný výkon, zejména se bude jednat o práva obligační (nájem, pacht, výměnek). Dále právo stavby, služebnosti a reálná břemena. Nikoli však osobní práva.¹¹ Například: Jan uzavře nájemní smlouvu k bytu, která je absolutně neplatná. Chová se jako nájemce a je tedy držitelem práva nájmu, které mu ve skutečnosti nesvědčí.

Kvalifikovaná držba

Kvalifikovaná držba je taková, která je řádná poctivá a pravá. Dle § 984 OZ se má za to, že držba je řádná, poctivá a pravá.

1. Řádnost (§ 991 OZ) – Vydržení předpokládá držbu, která je založena na řádném právním titulu nabytí. Nedostatek oprávnění převodce nemá dle § 1760 OZ na platnost smlouvy vliv. Řádným titulem je například kupní smlouva.
2. Poctivost (§ 992 OZ) – V tomto případě se jedná o dobrou víru nabyvatele, že právo, které vykonává, mu náleží.
3. Pravost (§ 993 OZ) – Nesmí se prokázat, že držitel získal držbu svémocně, lstí, potajmu anebo že se někdo snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.

Nabývání držby

V případě nabývání vlastnického práva držbu nabývá ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník. Tím má zákon namysli, že je zapotřebí, aby se věci někdo ujal případně ji uchopil a začal se chovat jako její pán s úmyslem mít ji pro sebe.¹²Jiné, než vlastnické právo se nabývá tak, že se subjekt začne chovat způsobem, který odpovídá výkonu daného subjektivního práva. Kdybychom vzali v potaz příklad nájemce, tak by se držby ujal v okamžiku, kdy začal věc užívat, tedy kdy se do bytu nastěhoval a začal platit nájemné.¹³

Zánik držby

Zánik držby upravuje § 1009 OZ dle odst. 1: Držba zaniká, vzdá-li se jí držitel, nebo ztratí-li trvale možnost vykonávat obsah práva, které dosud vykonával. Držba rovněž zaniká, je-li z ní držitel vypuzen a neuchová si ji svépomocí nebo žalobou. Dle odst. 2: Nevykonává-li držitel držbu, držba tím nezaniká. Ani smrt držitele nebo jeho zánik nepůsobí zánik držby. Relativní zánik držby nastane, když přejde do cizí držby a absolutní, v případě jejího zániku nebo když se jí držitel vzdá za současného naplnění podmínky, že nepřejde do držby jiného subjektu.¹⁴

Ochrana držby

Svépomoc

Zákon poskytuje různou ochranu držby. Může se jednat jak o ochranu proti zásahům do držby nebo proti vypuzení z držby. První z možností ochrany je svépomoc. Ta je upravena v § 14 a § 1006 OZ. Jedná se ve své podstatě o neformální rychlou pomoc. Dle prvního odstavce § 14 OZ je předpokladem opožděnost zásahu veřejné moci a ohrožení práva. Druhý odstavec vyžaduje bezprostřední ohrožení práva neoprávněným zásahem. Přičemž přiměřenost se vždy posuzuje individuálně.¹⁵

Soudní

Soudní ochrana držby se užije v případě, kdy není možno zajistit ochranu držby svépomocí. Držební žaloby dělíme do dvou skupin. Žaloby na ochranu držby prováděním stavby a žaloby na ochranu proti rušení nebo odnětí držby.¹⁶ Význam těchto žalob spočívá zejména v ochraně a případném obnovení posledního stavu držby.¹⁷ Podmínkou úspěchu je, že žalobce prokáže držbu a že žalovaný jeho držbu ruší. Nevýznamné je, zdali žalobci svědčí právo k držbě. Žalovaný se může bránit pomocí námitky nepravosti žalobcovi držby dle § 993 OZ nebo že ho z držby vypudil ve smyslu § 1007 OZ. Řízení o držebních žalobách je upraveno jako zvláštní druh sporného řízení. Žalobce se navíc může bránit i v řádném soudním řízení, a to i navzdory tomu, že již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o držební žalobě. Subjektivní lhůta pro uplatnění posesorní žaloby činí šest týdnů, objektivní lhůta jeden rok.

V případě žaloby pro vypuzení z držby dle § 1007 OZ se v podstatě jedná o svémocné překažení výkonu drženého práva žalobce. Žalobce musí v žalobě dokázat, že ho žalovaný vypudil. Vypuzení z držby je možné jak u hmotné věci (vypuzení z vlastnického práva), tak u jiného než vlastnického práva. Typickým příkladem vypuzení z držby jiného, než vlastnického práva je situace, kdy povinný subjekt odepře plnit to co doposud plnil. V žalobě se pak v tomto případě žaluje na poskytování plnění, které žalobce doposud na základě drženého práva dostával. Jinak tomu bude u vypuzení z držby vlastnického práva, zde lze žalovat pouze na vydání.¹⁸

Žaloba na ochranu rušené držby je poskytována jako ochrana držby v případě, že se nejedná o vypuzení z držby. Rušením se zde myslí jednání, takové jednání, kdy rušitel používá věc v držbě jiného subjektu, odpírá plnění jednotlivých dávek, nebo brání v držiteli věc užívat. Například se může jednat o zatarasení cesty, která je zatížena služebností cesty. Žalobce má na základě této žaloby možnost domáhat se navrácení do původního stavu a aby se rušitel zdržel rušení jeho drženého práva.¹⁹

Ochrana držby nemovité věci ohrožené prováděním stavby je specifickým případem držební žaloby. Nejedná se o svémocný zásah do držby, ale ohrožení držby v důsledku jinak povolených skutečností. Touto žalobou je možné se domáhat zákazu provádění stavby nebo zákazu odstraňování stavby, nikoliv však uvedení v předešlý stav.²⁰

Publiciánská žaloba

Občanský zákoník tuto žalobu upravuje v § 1043 a násl. Publiciánská žaloba neboli ochrana domnělého vlastnického práva se použije v případě, že jde o ochranu kvalifikovaného držitele. Ve své podstatě je tedy tato žaloba formulována, jako žaloba z lepšího práva, jelikož poskytuje držiteli širší ochranu než výše zmíněné žaloby. Účel této žaloby ovšem spočívá hlavně v ochraně vlastníka věci, který z nějakého důvodu není schopen prokázat vlastnické právo v petitorním řízení.²¹

1 PETR, Bohuslav. Nad bývalým, současným i budoucím pojetím držby a vydržení. Právní rozhledy, 2005, č. 17, s. 613-622. Citováno dne 1.4.2021. Dostupné online na: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=nrptembqgvpxa4s7ge3v6427gyytg&groupIndex=0&rowIndex=0

2 SKŘEJPEK, Michal. KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 162-163.

3 PETR. Nad bývalým, současným i budoucím pojetím držby a vydržení…, s. 613-622.

4 SPÁČIL, Jiří. In SPÁČIL, Jiří. KRÁLÍK, Michal. BĚLOVSKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474).2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2021, s. 78 (§ 987-1010).

5 PETR. Nad bývalým, současným i budoucím pojetím držby a vydržení…, s. 613-622.

6 Tamtéž.

7 Tamtéž.

8 Tamtéž.

9 SPÁČIL, Jiří, a kol. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C.H. Beck, 2018, s. 29-31.

10 Tamtéž, s. 32.

11 Tamtéž, s. 32-34.

12 Tamtéž, s. 39.

13 Tamtéž, s. 40 a 41.

14 KINDL, Tomáš. In ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III (§ 976-1474). Praha: Wolters Kluwer, 2014, (§1009).

15 HLUBINKOVÁ, Adéla. Ochrana držby. epravo.cz, publikováno dne 25.6.2019. Citováno dne 3.4.2021. Dostupné online na: https://www.epravo.cz/top/clanky/ochrana-drzby-109496.html

16 SPÁČIL. Věcná práva..., s. 44.

17 HLUBINKOVÁ. Ochrana držby...

18 SPÁČIL. Věcná práva..., s. 45-46.

19 Tamtéž, s. 46.

20 DOSTÁL, Martin. Ochrana držby – zásah do držby prováděním stavby u nemovité věci a možnost domáhat se uvedení do předešlého stavu. epravo.cz, publikováno dne: 26.2.2020, citováno dne 20.4.2021. Dostupné online na: https://www.epravo.cz/top/clanky/ochrana-drzby-zasah-do-drzby-provadenim-stavby-u-nemovite-veci-a-moznost-domahat-se-uvedeni-do-predesleho-stavu-110684.html

21 SPÁČIL, Jiří. Vlastnické žaloby v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, č. 20, s. 687-689. Citováno dne 3.4.2021. Dostupné online na: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=nrptembrgrpxa4s7giyf6427gy4do&groupIndex=0&rowIndex=#.