Funkce trestního práva

1. Trestní právo a jeho funkce

Trestní právo je odvětvím veřejného práva a jako součást systému společenské a státní kontroly se soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností, přičemž by také mělo přispívat k udržení kriminality v určitých hranicích a podle možnosti i k jejímu postupnému omezování. Trestní právo se dále rozlišuje na trestní právo procesní (formální), jehož hlavním účelem je kromě spravedlivého potrestání pachatele, zajistit realizaci trestního práva hmotného. Trestní právo hmotné (materiální) naopak ochraňuje nejdůležitější právní statky, jako jsou například práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob před trestnými činy, které jsou taxativně vymezené v trestněprávních normách. Tato ochrana spočívá v tom, že trestní právo hmotné nám říká, jaký způsob jednání za splnění, jakých podmínek je trestný čin a zároveň říká, jaké sankce mohou být za konkrétní trestný čin uložené. Jak již bylo řečeno, ochrana poskytována trestním právem hmotným se uplatňuje právě prostřednictvím trestního práva procesního, které zjednodušeně upravuje postup orgánů činných v trestním řízení, které mají dohlédnout na to, aby byl trestný čin náležitě zjištěn a pachatel spravedlivě potrestán. V souvislosti s tím, rozlišujeme tzv. funkce trestního práva hmotného, které trestní právo musí plnit a ze kterých pak vycházejí i jeho základní zásady, jako je například zásada nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Kromě základní ochranné funkce rozlišujeme dále funkci preventivní, represivní funkci a regulativní funkci.

Dané funkce se vyvozují z koncepce právního státu, vycházející zejména z vázanosti demokratického státu právem a z ochrany lidských práv, jakož i z postavení trestního práva v našem právním systému. Je také důležité zmínit, že funkce trestního práva se odvíjejí od skutečnosti, že trestní právo kodifikované v trestním zákoníku nepovažuje trest za odplatu za spáchaný čin, ale vedle ochranné funkce trestní právo usiluje též o sociální reintegraci pachatelů a o zajištění přiměřené satisfakce obětem trestných činů.

1.1 Ochranná funkce

Ochranou funkci trestního práva lze chápat jako dominantní, neboť základním účelem trestního práva hmotného jako takového je ochrana společnosti před kriminalitou. Funkce vychází ze skutečnosti, že každý právní řád chrání určité zájmy, a že trestní právo by mělo sloužit jako ten krajní prostředek ochrany daných zájmů. Jde o ochranu před těmi nejvíce nebezpečnými útoky osob na taxativně vymezené chráněné zájmy. Trestní právo by však mělo jen doplňovat ochranu, kterou zajišťují jiná odvětví práva, jako je například správní právo, a jeho ochrana by měla nastoupit až v případě, kdy se mírnější ochrana ukáže jako neúčinná. Proto se trestní právo velmi často označuje jako prostředek poslední instance neboli ultima ratio. Toto omezení nám dokládá zásada pomocné role trestní represe ,neboli zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v § 12 odst. 2 trestního zákoníku: „Trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“ , není však jednoznačně dána hranice mezi tím, co již vyžaduje ochranu prostřednictvím práva trestního a kde se naopak jeví jako účinné normy jiných právních odvětví. Zároveň často dochází k případům, kdy je sporné, zda by k ochraně nepostačovaly mírnější prostředky například práva správního, nicméně zákonodárce zde s jistotou poskytuje trestně právní ochranu. Jako konkrétní příklad mohu uvést poškození geodetického bodu podle § 278 trestního zákoníků, který uvádí i profesor Jelínek a kde se domnívá, že by postačila odpovědnost podle správního práva. Podobný názor na tuto problematiku má i Ústavní soud, který ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje, že trestní právo nesmí a nemůže sloužit jako náhrada ochrany práv a zájmů jednotlivce v oblastech soukromoprávních.

1.2 Preventivní funkce

Další funkcí, která navazuje na funkci ochranou je funkce preventivní, která se projevuje preventivním působením trestního práva, tím se má namysli to, že trestní právo má předcházet a zamezovat trestné činnosti. Daná funkce vyplývá ze zásady, že trest je jakousi převýchovou pro pachatele, aby se začlenil do společnosti a vedl řádný život a výchovně působil i na ostatní členy společnosti. V rámci této funkce lze dále rozlišovat individuální prevenci a generální prevenci. Individuální prevence se zaměřuje na konkrétního pachatele, u fyzické osoby se funkce projevuje ve formě jeho výchovy k řádnému životu, jeho resocializace a reintegrace do společnosti a v případě pachatele jako právnické osoby se projevuje tím, že dochází k ovlivnění její další činnosti, aby byla v souladu s právním řádem a aby se vyvarovala protispolečenských trestných činů. Naproti tomu generální prevence se zaměřuje na ostatní (potenciální) pachatele trestných činů a působí jak vůči fyzickým osobám, tak i vůči osobám právnickým, příkladem může být že uložení trestu jednomu členu společnosti působí i na ostatní členy dané společnosti a trest by měl zároveň odrazovat další právnické osoby od toho, aby v budoucnu jednali protiprávně. Mezi obecná hlediska pro sankcionování právnických osob jsou účinky a důsledky, jak uvádí § 14 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim v poslední větě daného ustanovení: „Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby.“

O předcházení další trestné činnosti jako o jednom z účelů trestního práva se hovoří v § 9 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kde se říká, že „účelem opatření vůči mladistvému je především vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaženému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhož pochází i jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění.“ Preventivní funkce trestního práva má tak za úkol zabezpečit, aby nedocházelo k opětovnému porušování nebo ohrožování zájmů, které chrání trestní zákon a zároveň definování trestných činů má napomáhat k formování pravidel řádného chování lidí ve společnosti a tím trestným činům předcházet.

1.3 Represivní funkce

Represivní funkce je v některých zdrojích uváděna jako součást tzv. funkce preventivně-represivní a není tedy vnímána jako samostatná funkce. Z tohoto závěru vychází učebnice od nakladatelství Wolters Kluwer a tato skutečnost je uvedena i v článku profesora Šámala uveřejněném v elektronickém časopisu Bulletin advokacie . Argumentace spočívá v tom, že preventivní působení trestního práva je vždy spojeno i s represivním působením, a naopak. Nezbytné spojení působení preventivního a represivního je možné také ukázat na tom, jak trestní právo zabraňuje pachateli v dalším páchání trestné činnosti, když se tak může stát přímo tím, že se pachateli uložením např. trestu odnětí svobody fyzicky znemožní dopustit se určitého jednání, anebo nepřímo už samotnou existencí trestu v zákoně za určité jednání a obavou z jeho uložení a výkonu, vědomím jeho neodvratnosti nebo určitým specifickým způsobem výkonu některých druhů trestů. K tomu, že se jedná o dvě oddělené funkce se přiklání učebnice profesora Jelínka od nakladatelství Leges a ze které jsem se rozhodla vycházet a popíšu tak represivní funkci samostatně. Represivní funkce je orientována k ochraně chráněných zájmů, a to individuálně-působením na pachatele trestného činu. Hlavním cílem represivní funkce je, aby došlo k zabránění páchání další trestné činnosti pachateli a zároveň již odsouzeným pachatelům, kteří si již vykonávají svůj trest vytvářet podmínky pro jejich převýchovu, obnovení jejich narušených sociálních vztahů a sociální integraci. Stejně jako u funkce ochranné i zde je funkce omezená tzv. zásadou pomocné role trestní represe a také zásadou úměrnosti činu a trestu. Tím se má na mysli, že trest by se měl použít opravdu jen tam, kde je to nevyhnutelné pro ochranu důležitých právních statků, jak bylo nastíněno v úvodní části. Jde o to, aby byl trest opravdu účinný, aby způsobením vyšší újmy nedošlo ke škodě, a proto je vždy potřeba se podívat, zdali nám v konkrétním případě nestačí méně invazivní újma. Často se stává, že společnost volá po tzv. „exemplárním potrestání“, což je právě případ, kdy je za trestný čin udělen nepřiměřeně přísný trest a dochází tak k podrývání legitimity trestního práva a posílení nihilismu jak u odsouzených, tak u ostatních občanů. Příkladem exemplárního trestu může být v některých případech trest smrti, zvláště po přihlédnutí k justičním omylům. Jen pro zajímavost uvádím, že trest smrti byl v České republice, respektive v Československu zrušen v roce 1990 a mezi osobnosti, které jeho zrušení prosadili v parlamentu patří i Václav Havel.

1.4 Regulativní funkce

Poslední ze základních funkcí trestního práva je funkce regulativní. Ta spočívá v tom, že trestní právo má co nejpřesněji vymezit zákonné podmínky trestní odpovědnosti i beztrestnost. Dále regulativnost trestního práva spočívá v přesném vymezení podmínek a hranic trestní odpovědnosti a vymezení podmínek ukládání trestů a ochranných opatření, včetně jejich druhu a výměry, čímž navazuje na zásadu zákonnosti, která je vyjádřena v § 12 odst. 1 trestního zákoníku , „Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit.“  a také je jeho úkolem stanovit působnost trestních zákonů a celkově se postarat o to, aby si každá osoba byla vědoma toho, zda jedná či nejedná protiprávně a jaký trest může v případě spáchání konkrétního trestného činu očekávat. Tím, že regulativní funkce diferencuje formy, kritéria a hranice uplatňování trestní odpovědnosti a právních následků trestné činnosti, napomáhá správné kvalifikaci spáchaných skutků a uložení spravedlivých a přiměřených trestů a ochranných opatření jejich pachatelům.  Jak již bylo zmíněno, regulativní funkce úzce souvisí s problematikou ukládání trestů, jedná se hlavně o skutečnost, že soudy jsou vázáni obecnými zásadami pro ukládání trestně právních sankcí těmi jsou například zásada zákonnosti neboli princip nulla poena sine lege, která se projevuje v tom, že zákonodárce zákonem vymezuje jednak, jaký druh trestu lze uložit (jde o alternativní určení druhu trestu), a zároveň rámcově určuje výměru trestu nebo zásada individualizace sankcí, která je zakotvena v § 39 trestního zákoníku a projevuje se v tom, že soud při rozhodování o konkrétním druhu a výměře trestu v mezích takto zákonem stanovených mantinelů postupuje při svém uvážení vždy ad hoc a musí přihlédnout k okolnostem každého případu , které lze brát do jisté míry jako projevy právě regulativní funkce trestního práva.