Zadržovací právo

Vymezení a právní úprava zadržovacího práva

Zadržovací právo je právní institut se zajišťovací funkcí, který poskytuje věřiteli zajištění pohledávky tím způsobem, že je věřitel oprávněn se uspokojit z věci, kterou zadržuje, pokud nedojde ani k dodatečnému splnění dluhu. Systematicky je v občanském zákoníku zadržovací právo zařazeno mezi věcná práva k cizím věcem (část třetí, hlava druhá, díl pátý, oddíl čtvrtý). Konkrétně je zadržovací právo upraveno v § 1395–1399 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Povaha zadržovacího práva

Zadržovací právo je právní institut, který má subsidiární a akcesorickou povahu. Subsidiaritou je myšleno to, že zadržovací právo může splnit svůj účel až v případě, pokud zajištěná pohledávka nebyla splněna ani dodatečně, ani nezanikla jiným způsobem. Subsidiarita vyjadřuje povahu zadržovacího práva až jako podpůrného zdroje uspokojení pohledávky věřitele. Akcesorita se projevuje tak, že institut zadržovacího práva může splnit svou funkci pouze v případě, že pohledávka stále trvá. Pokud by zanikla zajištěná pohledávka, zaniká i zadržovací právo.

Funkce zadržovacího práva

Hlavní funkcí zadržovacího práva je funkce zajišťovací, která se projevuje tak, že je zabezpečen splatný dluh dlužníka a případně i od okamžiku svého vzniku nesplatný dluh, pokud je tak výslovně uvedeno v zákoně. Dalším projevem zajišťovací funkce zadržovacího práva je jeho samotná podstata, tedy tím, že je zadržená věc ponechána ve sféře moci věřitele, je dlužník motivován ke splnění svého dluhu, i když až dodatečně. Kromě zajišťovací funkce má ale zadržovací právo i funkci uhrazovací. V právní úpravě sice není konkrétní ustanovení, které by určovalo, že takto zadržená věc může být v případě včasného nesplnění zpeněžena a věřitel se může uspokojit z daného výtěžku, ovšem z toho nelze vyvodit, že by zadržovací právo mělo být pouhým motivačním nátlakem na dlužníka, aby dluh splnil. Tuto funkci je tedy nutné vyvodit z kontextu § 1395-1399 OZ, kde na ni nejvíce ukazuje § 1398 OZ, který řeší případný střet více věřitelů a přednostní uspokojení pohledávky zajištěné zadržovacím právem.

Zadržená věc

V § 1395 odst. 1 OZ je stanoveno, že „kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat“. Zadržená věc je tedy vymezena jako cizí movitá věc, kterou má [někdo jiný] u sebe. Ze spojení „mít věc u sebe“ je možné dovodit, že se bude jednat o věci movité. Zároveň ale nelze tuto formulaci vykládat příliš restriktivně. Je tedy dostačující, aby měl věřitel zadrženou věc ve své moci, a to i pokud ji pro něj drží třetí osoba.

Zadržovací právo může především vzniknout k věcem hmotným. Není možné, aby vzniklo zadržovací právo k pohledávkám. Nehmotné věci tedy zpravidla nemohou být předmětem zadržovacího práva. Výjimkou se může stát věc, která se na základě své povahy „nachází na výlučném místě nehmotného světa a pod vlastníkovou kontrolou“. Těmto podmínkám odpovídají především zaknihované cenné papíry, protože jejich obsah práva je propojen s určitelným nosičem, díky čemuž se přibližují povaze hmotných věcí.

Zadrženou věcí může být pouze věc obchodovatelná, tedy věc, kterou lze převést na jinou osobu. Věc tedy musí být možné zpeněžit. Důvodem je, aby bylo zadržovací právo na základě zpeněžení věci schopné splnit svou uhrazovací funkci. Judikatura následně vyjmenovává některé movité věci, které nesplňují podmínku obchodovatelnosti a nemohou být tedy předmětem zadržovacího práva. Mezi tyto věci patří např. technický průkaz vozidla, který nemůže být předmětem zadržovacího práva nejen, protože by nebylo možné splnit uhrazovací funkci, ale zároveň je třeba technický průkaz „považovat (…) za součást vozidla, k němž byl vystaven“, a ne za samostatnou věc v právním smyslu. Dále účetní doklady, protože nemají žádnou užitnou hodnotu pro osobu, která je odlišná pro vlastníka účetní evidence. Mezi tyto věci mohou rovněž spadat pasy, osobní průkazy, osobní fotografie nebo spisy. Na otázku, zda může být způsobilou věcí zadržovacího práva věc podléhající rychlé zkáze, existují rozporné názory. Zatímco Sedláček a Rámiš uvádějí, že zákon sice věc podléhající rychlé zkáze výslovně nezakazuje, zároveň poukazují na to, že je nutné projít nalézacím a poté vykonávacím řízením, jehož konce se takováto zadržená věc pravděpodobně nedočká a pro zánik věci by došlo k zániku zadržovacího práva, tudíž nejen že věc podléhající rychlé zkáze není pro zadržovací právo příliš praktická, ale navíc může ze strany zadržovatele jít pouze o využití takovéto věci jako nátlakový prostředek na dlužníka, aby splnil svůj závazek, a ne jako prostředek účinného zajištění vlastní pohledávky. Dokonce by to mohlo být považováno za zneužití práva, protože ani jedna strana ve výsledku nebude mít žádný prospěch, ovšem straně, které věc patří, může tímto jednáním vzniknout újma. Na tento názor poté navazuje Dvořák, který tvrdí, že není vyloučeno, aby věc podléhající rychlé zkáze byla způsobilým předmětem zadržovacího práva, protože nebyl zohledněn fakt, že je možné, aby k došlo k uspokojení věřitele i na základě dohody dlužníka a zadržovatele a tedy došlo ke zpeněžení této věci ještě před její zkázou.

Zajištěný dluh

Jak je vymezeno v § 1395 odst. 1 OZ, přednostně se zajišťuje dluh splatný. Konkrétně musí být dluh splatný nejpozději v době, kdy věřitel danou věc zadrží. Dluh ovšem nemusí být splatný již v okamžiku nabytí detence věci, ale v takovém případě k zadržení věci může dojít až s okamžikem splatnosti dluhu. Ovšem v § 1395 odst. 2 OZ jsou stanoveny výjimky, při kterých je možné věc zadržet i v případě, kdy je dluh nesplatný. Konkrétně jde o situace, kdy dlužník nezajistí dluh jinak, i když jej měl zajistit buď podle zákona nebo podle smlouvy, dále se jedná o situace, kdy dlužník prohlásí, že dluh nesplní nebo v případě, kdy se stane zřejmé, že dlužník dluh nesplní na základě okolnosti, která nastala u dlužníka a která věřiteli nebyla a ani nemohla být známa při vzniku dluhu. Důvodem je, že se zákonodárce snaží vyrovnat zájmy věřitele a dlužníka pro případ, že při nebo po vzniku dluhu dojde k určité okolnosti, kterou lze přičítat dlužníkovi.

Zajištěný dluh může být peněžitý i nepeněžitý. Zákon výslovně nezakazuje, aby byl zajištěn dluh promlčený. Ovšem pokud by to bylo možné, dlužník by byl postaven do velmi nevýhodné situace, kdy věřitel neuplatnil svou pohledávku vůči dlužníku v promlčecí lhůtě a poté by věřitel pro zajištění této pohledávky zadržel věc, která mu byla předána dlužníkem pro splnění jiného závazku. To je v rozporu se spravedlností a z tohoto důvodu je preferováno řešení, že nelze zajistit zadržovacím právem pohledávku, která je k okamžiku vzniku zadržovacího práva promlčená. Pokud se ale pohledávka promlčela až po vzniku zadržovacího práva, nemá to na trvání zadržovacího práva vliv a věřitel se ze zadržené věci může stále uspokojit. Dluh také nemusí souviset s danou věcí. Nejvyšší soud (dále jen „NS“) ohledně této otázky dovodil, že „věřitel může (…) využít zadržovacího práva bez ohledu na to, z jakého důvodu (titulu) mu splatná pohledávka za dlužníkem vznikla“.

Vznik zadržovacího práva

Zadržení cizí movité věci je neadresovaným jednostranným právním jednáním, které může mít výslovnou, ale i konkludentní podobu. Jak plyne z § 1397 odst. 1 OZ, pokud někdo zadržel cizí věc, má povinnost o tomto vyrozumět dlužníka, a to jak o samotném zadržení, tak i o jeho důvodu. Toto vyrozumění dlužníka ale nemá žádný vliv na vznik zadržení. Dlužníkovi je v podstatě oznamováno, že k zadržení již došlo. Retenční právo vzniká právě tímto jednostranným právním jednáním věřitele (tedy zadržením věci), což je odlišná situace od všech ostatních zajišťovacích prostředků, které vznikají většinou dohodou, výjimečně jednostranným jednáním třetí osoby. Okamžik vzniku zadržovacího práva a nepodstatnost vyrozumění dlužníka pro vznik zadržovacího práva potvrzuje také judikatura NS, která vymezuje, že „zadržovací právo vzniká na základě jednostranného právního úkonu oprávněné osoby (věřitele), kterým vyjádřila svou vůli movitou věc zadržet, vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech má jen notifikační povahu a není předpokladem pro zřízení zadržovacího práva“. V souvislosti s vznikem zadržovacího práva je vhodné zmínit také § 1396 odst. 1 OZ, který stanovuje, že „zadržet cizí věc nesmí ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí“. Toto ustanovení je nutné vykládat tak, že nelze zadržet věc, která byla odňata svémocně nebo s pomocí lsti. Není tedy potřeba, aby mezi zadržovatelem a dlužníkem existoval smluvní vztah. Stačí, že se věc dostala do dispozice zadržovatele v souladu s vůlí dlužníka, tehdy nejde o svémocné odnětí či lest ze strany zadržovatele. Postačuje tedy, že se věc u věřitele neocitla na základě činu protiprávní povahy. Ovšem vyskytují se i výklady, že pro vznik zadržovacího práva je třeba, aby měl zadržovatel věc u sebe na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu.

Obsah a výkon zadržovacího práva

Konkrétním obsahem zadržovacího práva je „oprávnění věřitele zadržet věc až do uspokojení jeho pohledávky, případně do doby zániku zadržovacího práva z jiného důvodu“. Věřitel má tedy právo mít věc u sebe po dobu trvání zadržovacího práva. Neznamená to ale, že by věřitel měl povinnost ji mít přímo u sebe. Může věc přenechat i jiné osobě (může jít např. o úschovu), ovšem věc se nesmí dostat trvale z moci věřitele, jinak by zadržovací právo zaniklo. Dle § 1397 odst. 2 OZ musí věřitel o zadrženou věc pečovat jako řádný hospodář. Tím je myšlena péče, která spočívá ve vyšší pozornosti v péči, něž ke které obvykle dochází při běžném opatrování věci. Zadržená věc nesmí být poškozena, zničena ani ztracena.

S tím souvisí rovněž to, že věřitel má také právo na náhradu nákladů, které mu vznikly v souvislosti s péčí o zadrženou věc, a to jako řádný držitel. V této souvislosti stojí za zmínku, že rozdílně je ovšem vymezena pozice zástavního věřitele, který má v podobné situaci postavení poctivého držitele. Tento rozdíl nemá racionální odůvodnění. Občanský zákoník také neupravuje rozsah práva na náhradu nákladů pro řádného držitele. Je tedy nutné analogicky použít rozsah práva na náhradu nákladů vzhledem k poctivému věřiteli, což je upraveno v § 997 OZ. Věřitel nemá právo zadrženou věc užívat, ledaže by mu k tomu dal dlužník souhlas, ovšem věřitel musí konat tak, aby nedocházelo ke vzniku újmy na úkor dlužníka.

Věřiteli dále náleží právo zpeněžit zadrženou věc, aby z výtěžku uspokojil svou pohledávku. Toto právo vyplývá z § 1398 OZ. Pro určení způsobu zpeněžení zadržené věci zákon odkazuje na § 1359 OZ, tedy na úpravu práva zástavního. Jsou tak určeny tři způsoby realizace zadržovacího práva, a to:

1. způsob, který si mezi sebou věřitel a dlužník dohodli,
2. uspokojení se z výtěžku zpeněžení zadržené věci ve veřejné dražbě nebo
3. uspokojení se z výtěžku z prodeje zadržené věci dle jiného zákona (konkrétně jde o § 354 an. zákona o zvláštních řízeních soudních).

Ustanovení § 1398 OZ dále ustanovuje tzv. prioritu zadržovacího práva, na jehož základě je modifikováno pořadí zajištěných věřitelů. Věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zadržovacím právem, má ze všech věřitelů nejvýhodnější pozici a má právo na přednostní uspokojení, a to i před věřiteli zástavními.

Zánik zadržovacího práva

Způsoby zániku zadržovacího práva je možné rozdělit do dvou skupin, a to způsoby zániku, kdy společně se zadržovacím právem zaniká i pohledávka a způsoby, kdy sice zaniká zadržovací právo, ale zajištěná pohledávka nadále trvá.

Zadržovací právo zaniká v případě, kdy dojde k zániku pohledávky. Jde o projev akcesority zadržovacího práva. O jaký konkrétní způsob zániku pohledávky šlo je pro zánik zadržovacího práva nerozhodné. Může jít o splnění, započtení, splynutí, prominutí dluhu, odstoupení od smlouvy atd.

Způsoby zániku zadržovacího práva, i když zajištěná pohledávka stále trvá, jsou vymezeny v § 1399 OZ. Konkrétně se jedná o zánik zadržené věci, poté v případě, kdy se věřitel vzdá zadržovacího práva (může jít o jednostranné vzdání se nebo na základě ujednání s vlastníkem zadržené věci), pokud se zadržená věc dostane trvale z moci věřitele nebo v případě, že se věřiteli dá (od libovolné osoby) dostatečná jistota (např. může být zřízeno zástavní právo).

Kromě způsobů upravených v § 1399 OZ je myslitelný i zánik v důsledku soudní dražby nebo v důsledku daňové exekuce.