Trest smrti: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(1.1           Trest smrti ve veřejných soudních řízeních)
(Značka: editace z VisualEditoru)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
 +
{{DISPLAYTITLE:Trest smrti}}
 +
 
=== Úvodní vymezení ===
 
=== Úvodní vymezení ===
 
Trest smrti (''poena capitalis'') jakožto nejvyšší možná forma trestu měl své místo i v systému římského práva. Jednotlivé trestné činy a sankce za ně uložené byly značně roztříštěny v rámci kazuistické právní úpravy (tituly 48. knihy Digest<ref>Dig. 48, 4. Ad legem Iuliam maiestatis, Dig. 48, 5. Ad legem Iuliam de adulteriis coercendis, Dig. 48, 6. Ad legem Iuliam de vi publica, Dig. 48, 7. Ad legem Iuliam de vi privata, Dig. 48, 8. Ad legem Corneliam de siccariis et veneficis, Dig. 48, 9. De lege Pompeia de parricidiis, Dig. 48, 10. De lege Cornelia de falsis et de senatus consulto liboniano, Dig. 48, 11. De lege Iulia repetundarum, Dig. 48, 12. De lege Iulia de annona, Dig. 48, 13. Ad legem Iuliam peculatus et de sacrilegis et de residuis. Dig. 48, 14. De lege Iulia ambitus, Dig. 48, 15. De lege Fabia de plagiariis. Citováno dle: MOMMSEN T., KREUGER, P. Iustiniani Digesta. ''The Roman Law Library'' [online]. [cit. 15. 12. 2020]. Dostupné z: <nowiki>https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/digest.htm</nowiki></ref> a 18. titul 4. knihy Institucí císaře Justiniána - O veřejných soudních jednáních [''De publicis iudiciis'']). Běžně byly vykonávány stětím hlavy (''percussio securi''), výjimkou však nebyly ani jiné formy jako ukřižování (''in crucem actio''), upálení na hranici (''vivus ardeat''), zápasy se zvířaty (''damnatio ad bestias''), ukamenování (''lapidatio''), utopení v pytli (''poena cullei'').<ref>MIRIĆ, Filip. System of punishment in Roman Law. ''Ius Romanum.'' 2017. č. 2, s. 5.</ref> Zajímavý přístup k popravám měl Theodor Mommsen, který každý trest smrti považoval za lidskou oběť (což podkládal zejména způsobem provedení, kdy připodobňoval popravu stětím k obětnímu rituálu).<ref>MOMMSEN, Theodor. ''Römisches strafrecht.'' Leipzig: Duncker & Humblot 1899. s 901.</ref>
 
Trest smrti (''poena capitalis'') jakožto nejvyšší možná forma trestu měl své místo i v systému římského práva. Jednotlivé trestné činy a sankce za ně uložené byly značně roztříštěny v rámci kazuistické právní úpravy (tituly 48. knihy Digest<ref>Dig. 48, 4. Ad legem Iuliam maiestatis, Dig. 48, 5. Ad legem Iuliam de adulteriis coercendis, Dig. 48, 6. Ad legem Iuliam de vi publica, Dig. 48, 7. Ad legem Iuliam de vi privata, Dig. 48, 8. Ad legem Corneliam de siccariis et veneficis, Dig. 48, 9. De lege Pompeia de parricidiis, Dig. 48, 10. De lege Cornelia de falsis et de senatus consulto liboniano, Dig. 48, 11. De lege Iulia repetundarum, Dig. 48, 12. De lege Iulia de annona, Dig. 48, 13. Ad legem Iuliam peculatus et de sacrilegis et de residuis. Dig. 48, 14. De lege Iulia ambitus, Dig. 48, 15. De lege Fabia de plagiariis. Citováno dle: MOMMSEN T., KREUGER, P. Iustiniani Digesta. ''The Roman Law Library'' [online]. [cit. 15. 12. 2020]. Dostupné z: <nowiki>https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/digest.htm</nowiki></ref> a 18. titul 4. knihy Institucí císaře Justiniána - O veřejných soudních jednáních [''De publicis iudiciis'']). Běžně byly vykonávány stětím hlavy (''percussio securi''), výjimkou však nebyly ani jiné formy jako ukřižování (''in crucem actio''), upálení na hranici (''vivus ardeat''), zápasy se zvířaty (''damnatio ad bestias''), ukamenování (''lapidatio''), utopení v pytli (''poena cullei'').<ref>MIRIĆ, Filip. System of punishment in Roman Law. ''Ius Romanum.'' 2017. č. 2, s. 5.</ref> Zajímavý přístup k popravám měl Theodor Mommsen, který každý trest smrti považoval za lidskou oběť (což podkládal zejména způsobem provedení, kdy připodobňoval popravu stětím k obětnímu rituálu).<ref>MOMMSEN, Theodor. ''Römisches strafrecht.'' Leipzig: Duncker & Humblot 1899. s 901.</ref>
Řádek 51: Řádek 53:
 
Vzhledem k příbuzenským vztahům otcové rodin ukládali spíše tresty mírnější a nebyli tak přísnými soudci. Tvrdé tresty byly ukládány spíše v případech vážných provinění, jako je např. ''proditio''<ref>FRÝDEK, Miroslav. ''Crimen maiestatis''. Brno, 2015, s. 28.</ref> (i římští občané mohli být za ''proditio'' trestáni ukřižováním, ''crucifixio,'' což byla metoda používaná jinak výhradně pro cizince, rebely a otroky,<ref>EHRMAN, D., Bart. ''Why Romans Crucified People.'' The Bart Ehrman’s Blog: The History & Literature of Early Christianity. University of North Carolina, 2014. </ref> Romulus pak stanovil, že zrádce mohl zabít kdokoli jako propadlého Ditovi<ref>Dion. Halic. II, 10, 3.</ref>). Navíc pokud docházelo k excesům a ''pater familias'' zacházel s podřízenými osobami svévolně a krutě, ztrácel u veřejnosti postavení spravedlivého a rozumného občana, což bylo tehdy Římany pociťováno jako natolik závažné, že dotyčný rovněž propadal podsvětním bohům (například pokud neoprávněně prodal ženu), tedy jej mohl opět kdokoliv zabít.<ref>Plut. Rom. 22,3.</ref>
 
Vzhledem k příbuzenským vztahům otcové rodin ukládali spíše tresty mírnější a nebyli tak přísnými soudci. Tvrdé tresty byly ukládány spíše v případech vážných provinění, jako je např. ''proditio''<ref>FRÝDEK, Miroslav. ''Crimen maiestatis''. Brno, 2015, s. 28.</ref> (i římští občané mohli být za ''proditio'' trestáni ukřižováním, ''crucifixio,'' což byla metoda používaná jinak výhradně pro cizince, rebely a otroky,<ref>EHRMAN, D., Bart. ''Why Romans Crucified People.'' The Bart Ehrman’s Blog: The History & Literature of Early Christianity. University of North Carolina, 2014. </ref> Romulus pak stanovil, že zrádce mohl zabít kdokoli jako propadlého Ditovi<ref>Dion. Halic. II, 10, 3.</ref>). Navíc pokud docházelo k excesům a ''pater familias'' zacházel s podřízenými osobami svévolně a krutě, ztrácel u veřejnosti postavení spravedlivého a rozumného občana, což bylo tehdy Římany pociťováno jako natolik závažné, že dotyčný rovněž propadal podsvětním bohům (například pokud neoprávněně prodal ženu), tedy jej mohl opět kdokoliv zabít.<ref>Plut. Rom. 22,3.</ref>
  
Pater familias byl limitován i existencí tzv. domácího soudu (''iudicium domesticum''), které byly využívány v případě těžších provinění, a fungovaly na principu porady otce rodiny s ''consiliem,'' tedy jakýmsi poradním sborem, v němž zasedali příbuzní, nicméně byla možná účast i úředníků, či dokonce císaře. Řízení probíhalo neveřejně, přizvání byli blízcí příbuzní či přátelé. V rámci řízení pak docházelo k výslechům přizvaných, diskusi a hlasování, nakonec vynesl otec rodiny rozsudek o vině, případně trestu, či nevině souzeného, který se proti němu nemohl nijak odvolat.<ref>Ibidem.</ref><references />
+
Pater familias byl limitován i existencí tzv. domácího soudu (''iudicium domesticum''), které byly využívány v případě těžších provinění, a fungovaly na principu porady otce rodiny s ''consiliem,'' tedy jakýmsi poradním sborem, v němž zasedali příbuzní, nicméně byla možná účast i úředníků, či dokonce císaře. Řízení probíhalo neveřejně, přizvání byli blízcí příbuzní či přátelé. V rámci řízení pak docházelo k výslechům přizvaných, diskusi a hlasování, nakonec vynesl otec rodiny rozsudek o vině, případně trestu, či nevině souzeného, který se proti němu nemohl nijak odvolat.<ref>Ibidem.</ref>
 +
 
 +
=== Použité zdroje ===
 +
<references />

Aktuální verze z 25. 2. 2021, 21:49


Úvodní vymezení

Trest smrti (poena capitalis) jakožto nejvyšší možná forma trestu měl své místo i v systému římského práva. Jednotlivé trestné činy a sankce za ně uložené byly značně roztříštěny v rámci kazuistické právní úpravy (tituly 48. knihy Digest[1] a 18. titul 4. knihy Institucí císaře Justiniána - O veřejných soudních jednáních [De publicis iudiciis]). Běžně byly vykonávány stětím hlavy (percussio securi), výjimkou však nebyly ani jiné formy jako ukřižování (in crucem actio), upálení na hranici (vivus ardeat), zápasy se zvířaty (damnatio ad bestias), ukamenování (lapidatio), utopení v pytli (poena cullei).[2] Zajímavý přístup k popravám měl Theodor Mommsen, který každý trest smrti považoval za lidskou oběť (což podkládal zejména způsobem provedení, kdy připodobňoval popravu stětím k obětnímu rituálu).[3]

Trest smrti ve veřejných soudních řízeních

Veřejná soudní řízení (tj. ta, která nelze zahájit pomocí soukromé žaloby) Justiniánské Instituce dělí na:

  1. nehrdelní (iudicia publicia non capitalia),[4] u nichž docházelo k potrestání pomocí ztráty cti (infamia) či peněžité pokuty (poena pecuniaria)[5] a
  2. hrdelní (iudicia publicia capitalia), za nichž byly ukládány tresty těžší:

a.       zákaz vody a ohně (aquae et ignis interdictio) – tj. ztráta občanských práv[6],

b.       deportace (deportatio),

c.       odsouzení na nucené práce do dolů (opus in mettalum), a konečně

d.       trest smrti (poena capitalis).[7]

Mezi veřejná hrdelní soudní řízení, za které římské právo ukládalo možnost trestu smrti, řadíme:

A) Crimen maiestatis

Jde o urážku či poškození císařského majestátu za principátu; v době královské jednání proti svrchovanosti krále; za římské republiky velezrada [perduellio] či urážka představitelů státu [laesa maiestas][8].

Kromě trestu smrti postihlo pachatele i vymazání památky jeho jména (damnatio memoriae).[9] Právní prameny, které nás o zákonných sankcích za tento crimen informují (hlavně Paulovy sentence), jsou nicméně často zaujaté a s pochybnou autentičností, případně jsou poničeny, bere se tedy za to, že trest smrti za urážku principa byl věcí spíše obecného konsensu (šlo o samozřejmost pro jakoukoliv formu crimen maiestatis).[10]

B) Sexuální zločiny

Pachatelé, kteří porušili manželství (adulterium) nebo svým sexuálním chováním narušovali morálku (souhrnně takové činy římské právo nazývalo stuprum – patří sem mimomanželský styk s pannou nebo homosexualita),[11] jsou v tomto řízení na základě Juliova zákona o cizoložství trestáni mečem.[12] Nicméně je potřeba uvážit, že tresty byly udělovány podle toho, v jakém postavení se pachatel nacházel (u bohatých docházelo např. „jen“ k zabavení poloviny majetku).[13]

Nejtěžším prohřeškem ze sexuálních deliktů byl styk s panenskými kněžkami Vestálkami (virgines Vestales), neboť se jím pachatel provinil proti božské vůli (tento čin byl považován za incestum). Také samotná Vestálka se za porušení slibu čistoty nevyhnula trestu, kterým bylo pohřbení zaživa.[14]

C) Vražda

Vrahové (osoby, které druhého zabily se zlým úmyslem - dolus malus) a ti, jež u sebe měli útočnou zbraň s úmyslem zabít, byli trestání smrtí (dle lex Cornelia de sicariis et veneficis). Stejný osud dle tohoto zákona postihnul i pachatele travičství (veneficium), tedy ty, co připravili a oběti podali jed s úmyslem jej usmrtit.[15]

D) Otcovražda

Kromě vraždy otce (parricidium) sem můžeme zařadit i předčasné usmrcení života svého syna nebo blízkého příbuzného. Stejný trest stihnul i toho, kdo o takovém činu věděl anebo k němu pachatele naváděl. Zákon Pompeiův o otcovrazích zde jako sankci pachateli určoval obzvlášť krutý trest (poena cullei) – po zmrskání krvavým proutím následovalo zašití do pytle spolu se psem, kohoutem, hadem a opicí a vhození do blízkého moře či řeky. V tomto trestu je třeba spatřovat hlavně symboliku – potrestanému bylo takto odňato nebe a jako mrtvému země,[16] a to z toho důvodu, že pachatel parricidia byl nečistou osobou (usmrtil toho, kdo mu dal život), která urážela přítomnost bohů, a proto bylo nutné, aby s nimi nadále nesdílel stejný svět.[17]

E) Falšování

Trest smrti v případě spáchání criminis falsi platil dle Corneliova zákona o falšování.[18] Zmíněná lex Cornelia testamentaria postihovala padělatele, a to jak mincí, tak závětí. Obdobný trest se vztahoval i na falešné svědky.[19]

F) Ozbrojené násilí

Trestný čin násilí (crimen vis)[20] byl nejčastěji trestán vyhnanstvím nebo peněžitou pokutou. Pokud však následkem takového činu druhý zemřel, či jej spáchal otrok na svobodném občanovi,[21] nebo byla obětí ozbrojeného násilí žena, byl pachatel potrestán smrtí.[22]

G) Zpronevěra veřejného majetku (peculatus)

Častým trestem zde bylo ukládáno vyhnanství. Trest smrti platil v případě soudce a jeho pomocníků, kteří v době výkonu svého úřadu zpronevěřili veřejné peníze.[23]

H) Únos

Tomuto činu se věnuje lex Fabia (odkazují na něj i Digesta, které mezi únos řadí kromě dnešního pojetí významu tohoto trestného činu také, pokud pachatel přesvědčil otroka, aby utekl od svého pána).[24] Trestem byla samozřejmě ztráta cti a uložení peněžitého trestu, nicméně toto upadlo v zapomnění a hojně se využívala spíše sankce ve formě nucených prací v dolech nebo ukřižování.[25]

Samotná poprava pak mohla probíhat buďto veřejně nebo tajně – tajná poprava byla pravidlem například u římských občanek, a to buďto tak, že žena byla odevzdána státem domácímu soudu, nebo se celý soud (i trest) odehrál doma bez zásahu státu.[26]

Trestní pravomoc otce rodiny

Otcové rodiny měli dle římského práva kromě pravomoci rozhodování o běžném životě[27] jim podřízených osob (což byly všechny ostatní, tj. personae alieni iuris, tedy zvláště nad dětmi a manželkou[28]) i pravomoc trestní a mohli ukládat různé tresty od vyhoštění přes uvěznění a prodání až po smrt,[29] tyto pravomoci nazýváme termínem potestas (nad manželkou pak manus). Práva otce rodiny pak potvrzuje i Gaius v Instituích.[30]

Vzhledem k příbuzenským vztahům otcové rodin ukládali spíše tresty mírnější a nebyli tak přísnými soudci. Tvrdé tresty byly ukládány spíše v případech vážných provinění, jako je např. proditio[31] (i římští občané mohli být za proditio trestáni ukřižováním, crucifixio, což byla metoda používaná jinak výhradně pro cizince, rebely a otroky,[32] Romulus pak stanovil, že zrádce mohl zabít kdokoli jako propadlého Ditovi[33]). Navíc pokud docházelo k excesům a pater familias zacházel s podřízenými osobami svévolně a krutě, ztrácel u veřejnosti postavení spravedlivého a rozumného občana, což bylo tehdy Římany pociťováno jako natolik závažné, že dotyčný rovněž propadal podsvětním bohům (například pokud neoprávněně prodal ženu), tedy jej mohl opět kdokoliv zabít.[34]

Pater familias byl limitován i existencí tzv. domácího soudu (iudicium domesticum), které byly využívány v případě těžších provinění, a fungovaly na principu porady otce rodiny s consiliem, tedy jakýmsi poradním sborem, v němž zasedali příbuzní, nicméně byla možná účast i úředníků, či dokonce císaře. Řízení probíhalo neveřejně, přizvání byli blízcí příbuzní či přátelé. V rámci řízení pak docházelo k výslechům přizvaných, diskusi a hlasování, nakonec vynesl otec rodiny rozsudek o vině, případně trestu, či nevině souzeného, který se proti němu nemohl nijak odvolat.[35]

Použité zdroje

  1. Dig. 48, 4. Ad legem Iuliam maiestatis, Dig. 48, 5. Ad legem Iuliam de adulteriis coercendis, Dig. 48, 6. Ad legem Iuliam de vi publica, Dig. 48, 7. Ad legem Iuliam de vi privata, Dig. 48, 8. Ad legem Corneliam de siccariis et veneficis, Dig. 48, 9. De lege Pompeia de parricidiis, Dig. 48, 10. De lege Cornelia de falsis et de senatus consulto liboniano, Dig. 48, 11. De lege Iulia repetundarum, Dig. 48, 12. De lege Iulia de annona, Dig. 48, 13. Ad legem Iuliam peculatus et de sacrilegis et de residuis. Dig. 48, 14. De lege Iulia ambitus, Dig. 48, 15. De lege Fabia de plagiariis. Citováno dle: MOMMSEN T., KREUGER, P. Iustiniani Digesta. The Roman Law Library [online]. [cit. 15. 12. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/digest.htm
  2. MIRIĆ, Filip. System of punishment in Roman Law. Ius Romanum. 2017. č. 2, s. 5.
  3. MOMMSEN, Theodor. Römisches strafrecht. Leipzig: Duncker & Humblot 1899. s 901.
  4. Just. Inst. 4, 18, 2. In: KREUGER, P. Iustiniani Institutiones. The Roman Law Library [online]. [cit. 15. 12. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/iust_institut.html
  5. Just. Inst. 4, 18, 2.
  6. Dig. 48, 1, 2.
  7. FRÝDEK, Miroslav. Crimen maiestatis. Brno, 2015, s. 44.
  8. BÍLKOVÁ, Veronika. Urážka hlavy státu jako trestný čin? Právník: Teoretický časopis pro otázky státu a práva. 2018, č. 3.
  9. Just. Inst. 4, 18, 3.
  10. GARNSEY, Peter. Social Status and Legal Privilege in the Roman Empire. Oxford: The Clarendon Press, 1970. s. 105n.  
  11. WILLIAMS, Craig. Roman Homosexuality.2. vydání. New York: Oxford University Press, 2010. s. 104.
  12. Just. Inst. 4, 18, 4.
  13. Ibid.
  14. STARÁ, Ivana. Rodina a její význam v římském právu. Brno, 2013, s. 17.
  15. Just. Inst. 4, 18, 5.
  16. Just. Inst. 4, 18, 6.
  17. ORLÍK, Jakub. Homicidium. Olomouc, 2019, s. 67.
  18. Just. Inst. 4, 18, 7.
  19. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo, 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 332.
  20. Ibid., s. 340.
  21. Dig. 48, 6, 7.
  22. Just. Inst. 4, 18, 8.
  23. Just. Inst. 4, 18, 9.
  24. Dig. 48, 15, 6.
  25. Plagium. SMITH, William. A Dictionary of Greek and Roman Antiquities. London: John Murray, 1875.
  26. MOMMSEN, Theodor. Römisches strafrecht. Leipzig: Duncker & Humblot 1899. s 915.
  27. Dion. Halic. II, 25, 4.; Dion. Halic. II, 26, 1.; Plut. Rom. 22,3.
  28. Rímska rodina v sociálnych a právnych vzťahoch, Bratislava, 2007. s. 27.
  29. Dion. Halic. II, 25, 6.; Dion. Halic. II, 26, 3; Dion. Halic. II, 26, 4.; Dion. Halic. II, 26, 6.; Dion. Halic. II, 27, 1. In: SKŘEJPEK, Michal. Texty ke studiu Římského práva. Praha: Orac, 2001. ISBN 80-86199-32-0, s. 17.
  30. Gai. Inst. I, 55.
  31. FRÝDEK, Miroslav. Crimen maiestatis. Brno, 2015, s. 28.
  32. EHRMAN, D., Bart. Why Romans Crucified People. The Bart Ehrman’s Blog: The History & Literature of Early Christianity. University of North Carolina, 2014.
  33. Dion. Halic. II, 10, 3.
  34. Plut. Rom. 22,3.
  35. Ibidem.
Autoři článku: Lsucha2811 (Lenka)