|
|
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od 2 dalších uživatelů.) |
| Řádek 1: |
Řádek 1: |
| − | = Práva a povinnosti manželů = | + | === 1. Pojem a funkce konvenční pokuty === |
| | + | Konvenční (smluvní) pokuta je institutem obligačního práva, v římské době zřizovaným nejčastěji stipulací stipulatio poenae (přísliby pokut). Nesplnila-li zavázaná strana (promissor) „řádně jinou svou povinnost“, mohla po ní oprávněná strana (stipulátor) požadovat uhrazení této pokuty. Přitom se nepřihlíželo k promissorově zavinění: stačilo, aby se nechoval způsobem, kterým se stipulátorovi chovat slíbil; např. neplnil-li slíbené, a stipulátor o tom získal důkaz. |
| | | | |
| − | == Obecně ==
| + | Předmětem konvenční pokuty bylo plnění peněžitého rázu, jež byl promissor povinen zaplatit stipulátorovi jako trest v případě nesplnění primární smluvní povinnosti. Jelikož se mnohdy výše škody, způsobené stipulátorovi, špatně prokazovala, institut – často vysoké – pevně stanovené konvenční pokuty přicházel do úvahy jako vhodné řešení jednak dluh utvrzující a jednak motivující promissora ke splnění jeho dluhu. |
| − | '''Práva a povinnosti manželů''' jsou upraveny v části druhé (rodinné právo), hlavě první (manželství) a v díle čtvrtém, konkrétně v ustanoveních § 687–753 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).
| |
| | | | |
| − | Na úvod je třeba zmínit, že manželé mají z hlediska občanského zákoníku '''rovné postavení''' (co do práv a povinností)<ref name=":0">§ 687 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>, které je zakotveno také v rámci ústavního pořádku.<ref>Viz srov. čl. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb.</ref> K tomuto zrovnoprávnění (co do práv a povinností) v našich podmínkách došlo přijetím zákona o právu rodinném z roku 1949<ref>§ 15 zákona č. 265/1949 Sb.</ref>, resp. z hlediska ústavního pořádku Československé republiky byla rovnost mezi pohlavími (a potažmo i mezi manžely) zakotvena již v § 106 odst. 1 zákona č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (podle kterého se neuznávají výsady pohlaví, rodu a povolání) a v § 1 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.<ref name=":1">Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 687). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref> Praktickým příkladem tohoto zrovnoprávnění z hlediska rodinného práva může být zákonné společenství majetkové a jeho zánik, kde jsou si podíly manželů rovny.<ref>§ 26 odst. 2 zákona č. 265/1949 Sb.</ref> Ještě obecný zákoník občanský (ABGB) obsahuje ustanovení o tom, že muž je hlava rodiny, což by se dalo interpretovat jako nerovnost v postavení manželů.<ref>§ 91 zákona č. 946/1811 Sb. z. s.</ref>
| + | V rámci závazkového práva plnila konvenční pokuta donucovací (represivní) funkci, podněcujíc promissora k řádnému plnění jeho povinností (uhrazovací funkce). Za další funkci konvenční pokuty můžeme pokládat větší jistotu stipulátora o tom, že se mu od promissora dostane nazpět plnění určité výše – ať už ve formě náhrady škody, nebo ve formě předem pro tento případ pevně určené pokuty (utvrzovací funkce). |
| | | | |
| − | Z hlediska mezinárodního práva se princip rovnosti manželů objevuje až v čl. 23 odst. 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1976 a v čl. 5 Protokolu č. 7 (k Evropské úmluvě) z roku 1984. Původní znění Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv tak tuto rovnost a jeho záruky nezakotvovalo.<ref name=":1" />
| + | === 2. Vznik a vývoj stipulace a konvenční pokuty === |
| | + | a) Stipulatio |
| | + | Stipulace (stipulatio) se jakožto jednostranný formální verbální kontrakt vyvinula ze starší sponsio, upravené již v Zákoně XII desek. Využití tento typ kontraktu našel v oblasti soukromého práva během celé doby trvání římského impéria. Předmětem stipulace se mohlo stát libovolné plnění, a to i plnění nežalovatelné. |
| | + | Mohlo se jednat kupř. o záruku proti hrozící škodě (cautio damni infecti), jíž se chránil vlastník sousedního pozemku, či o záruku vrácení věna manželce pro případ rozvodu manželství (cautio rei uxoriae). Tu později císař Justinián nahradil žalobou přísného práva actio ex stipulatu (zvanou též condictio ), na základě níž se věno manželce vracelo po rozvodu manželství vždy. |
| | + | Přísné podmínky perfektnosti stipulace – např. použití stejného slovesa při slibech stran, ústní forma slibu, použití latinského jazyka či podmínka římského občanství – byly postupně rozvolňovány do té míry, že na základě císařské konstituce císaře Leona z roku 472 n. l. se mohla užít – i v písemné formě – libovolná slova, pronesená (sepsaná) ve stejném čase na stejném místě, vyjadřující shodu stran. Stranou dohody se mohl stát i cizinec (peregrinus); odpadla též podmínka použití latiny při uzavírání smlouvy. Hluchá ani němá osoba však smlouvu již z povahy věci tímto způsobem uzavřít nemohla. |
| | + | Aby byla stipulace platná, mohla zavazovat jen přítomné strany, a nikoliv třetí osoby. Předmět smlouvy ani ve smlouvě uvedená podmínka nesměly být nemožné a odpověď promissora nemohla obsahovat podmínku. Nesmělo se taktéž jednat o stipulaci, jež měla být plněna až po smrti jedné ze stran, a která by tedy vázala její dědice. Slib daný promissorem byl neodvolatelný, totéž platilo u podmínky dané promissorem: Jestliže kdokoli, kdo se stal vázaným pod určitou podmínkou, bránil následně splnění této podmínky, zůstával jí přesto i nadále vázán. |
| | + | Stipulace se hojně užívala ještě klasické době, neboť jakožto institut mající abstraktní povahu „umožňovala žalovat z kauz, které nebyly uznanými poměry obligačními“. Pro příklad uveďme darování, věno či smír, uzavřený mezi stranami. Postupem doby pak došlo k odvratu od abstraktnosti závazku (kdy k tomu, aby měl závazek právní účinky, stačilo prosté složení slibu), a k příklonu k jeho kauzálnosti (v závazku musel být vyjádřen účel slibu, ospravedlňující stipulátorův požadavek vůči promissorovi). V důsledku oslabování formy stipulace se tato časem stala neformálním slibem, jímž byly strany vázány pouze na základě své vůle. |
| | | | |
| − | '''Hlavní účel manželství''', který by měl být sledován a v rámci aplikace a interpretace rodinného práva zdůrazňován, spočívá v '''založení rodiny''', '''řádné výchově dětí''' a ve '''vzájemné podpoře a pomoci'''.<ref>§ 655 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Naprostým základem manželských vztahů (i z hlediska právní úpravy) je fakt, že manželé jsou si ''„navzájem povinni úctou, jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svou důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti“''.<ref name=":2">§ 687 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Společnou péčí o děti se nemíní jen společné děti manželů, ale také děti, které jsou v péči alespoň jednoho z manželů (tj. z předchozích manželství, děti v pěstounské péči či v péči předcházející osvojení).<ref name=":1" /> Mezi další podstatná práva a povinnosti manželů náleží '''společné obstarávání rodinných záležitostí'''<ref>§ 693–694 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>, '''zastupování manžela v běžných záležitostech''' (výjimky z tohoto viz níže).<ref>§ 696 odst. 1–3 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| + | b) Konvenční pokuta |
| | | | |
| − | Ovšem z faktického hlediska (zejména v majetkových záležitostech) není vždy toto postavení rovné. Právo na to reaguje vyvažováním za účelem spravedlivé rovnováhy, a to zásadou solidarity a ochrany slabší strany.<ref>Hrušáková, M. et al. ''Rodinné právo''. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 64 a 66.</ref>
| + | Již ve starší době bývala plnění, jež nebylo lze zachytit právně či která „neměla pro příjemce žádnou majetkovou hodnotu“, zajišťována přísliby pokut (stipulationes poenae). Později sloužily konvenční pokuty stipulátorovi k utvrzení již existujících závazků. Ten po nesplnění promissorova závazku nemusel dokazovat výši škody, jež mu vznikla (a žalovat pak na náhradu škody), nýbrž jej mohl žalovat přímo o částku slíbenou (stipulovanou) v jejich smluvním ujednání. Šlo tedy o jakousi sekundární povinnost, jež vznikala promissorovi po nesplnění jeho primární povinnosti vůči stipulátorovi. |
| | | | |
| − | == Vzájemná práva a povinnosti manželů ==
| + | Konvenční pokuta se stávala splatnou vypršením lhůty k plnění či vykonáním toho, čeho se měl promissor zdržet. Nebyla-li lhůta k plnění závazku stanovena, stával se závazek splatným, jakmile mohlo být plněno. Promissor však v této situaci mohl splnit až do litiskontestace. Svůj závazek mohl splnit také pouze částečně s tím, že ve splněné části mu povinnost splnit závazek odpadla; toto však bylo možno jen tehdy, bylo-li to v souladu s úmyslem stran. V případě více dědiců jedné ze stran byli tito vázáni nedílně; jednotlivci pak pro parte. |
| − | '''Vzájemné vztahy mezi manžely''' (ale i ve vztahu k dětem a dalším členům rodiny) odpovídají '''subjektivním právům''' na straně jedné a k nim korespondujícím '''zákonným povinnostem''' na straně druhé a mají v rámci rodiny a rodinného práva velký význam. Toto je vybaveno nárokem a '''požívá soudní ochrany'''.
| |
| | | | |
| − | Vzájemná práva a povinnosti manželů lze třídit dle jejich původu:
| + | === 3. Druhy konvenční pokuty === |
| | | | |
| − | a) vychází z '''přirozených práv''': jedná se především o otázky práva na rodinný život, lidské důstojnosti. Tato práva (jak je u přirozených práv zvykem) vycházejí z uznání svobodné lidské vůle žít rodinným způsobem dle vlastní volby.<ref>Ibidem, s. 64–65.</ref> Do této kategorie můžeme zařadit i již zmíněnou povinnost úcty a povinnost respektování vzájemné důstojnosti.<ref name=":2" />
| + | ==== 1. Dělení dle žalovatelnosti plnění, jež konvenční pokuta zajišťuje: ==== |
| | | | |
| − | b) vychází ze '''statusových práv a povinností''': jedná se o otázky osobní stavu v rámci manželství, např. o právo na rozvod.
| + | ===== a) Konvenční pokuta pravá ===== |
| | + | Pravou se stávala konvenční pokuta tehdy, připojovala-li se k hlavnímu závazku. Šlo tedy o stipulaci – podmíněnou splněním obligace hlavní –, jež usnadňovala stipulátorovo postavení. Byla-li hlavní obligace rovněž stipulací, mohl stipulátor požadovat – stipulační žalobou – jen smluvní pokutu. Jestliže však byl hlavní kontrakt bonae fidei či jinou kauzální (bezforemnou) smlouvou, mohl stipulátor požadovat stipulační žalobou smluvní pokutu, nebo žalobou z hlavního kontraktu splnění hlavní obligace. Jestliže stipulátor zvolil jednu možnost, přičemž by však na základě druhé získal více, mohl se tohoto rozdílu domáhat druhou ze zmíněných žalobou. |
| | | | |
| − | c) vychází ze '''závazkových práv a povinností''': ty můžeme dělit dle jejich vzniku na základě ''ex lege'' (ze zákona: např. vyživovací povinnost mezi manžely) a na základě smlouvy (např. v případě předmanželské smlouvy).
| + | Kumulace právních nároků – zaplacení smluvní pokuty i splnění hlavního závazku – byla však možná pouze v případě, že si ji strany předem smluvily. |
| | | | |
| − | Taktéž je možné vzájemná práva a povinnosti manželů třídit na:
| + | ===== b) Konvenční pokuta nepravá ===== |
| | + | O nepravou konvenční pokutu se jednalo v případě, že tato zajišťovala nežalovatelné plnění. Mohlo se jednat o zajištění splnění hlavní obligace, jež se upínala k neurčitému předmětu (incertum) – hlavně ke konání (facere) –, a to až do doby, než se tato obligace stala žalovatelnou. |
| | | | |
| − | a) '''osobní''': sem řadíme např. povinnost věrnosti či vytváření zdravého rodinného prostředí
| + | ==== 2. Dělení dle následku neplatnosti hlavní obligace: ==== |
| | | | |
| − | b) '''majetková''': sem patří otázky společného jmění manželů, rodinného závodu, obvyklého vybavení rodinné domácnosti či vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely.<ref name=":3">Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 65.</ref>
| + | ===== a) Neplatnost konvenční pokuty ===== |
| | + | Jelikož se konvenční pokuta přidružovala k hlavní smlouvě, měla zpravidla akcesorickou povahu. S prohlášením hlavní smlouvy za neplatnou se potom stávala neplatnou i akcesorická konvenční pokuta. |
| | | | |
| − | Mezi '''základní vzájemná práva a povinnosti manželů''' patří:
| + | ===== b) Platnost konvenční pokuty ===== |
| | + | Nemělo-li pro stipulátora slíbené plnění majetkovou hodnotu či jednalo-li se o slíbené plnění ve prospěch třetí osoby či o slíbené jednání třetího, byl takový příslib – navzdory neplatnosti hlavní obligace – platný. |
| | | | |
| − | a) '''zákonné zastoupení'''
| + | ==== 3. Dělení dle nároků vznikajících nesplněním hlavní obligace: ==== |
| | | | |
| − | b) '''informační povinnost a povinnost ohledu'''
| + | ===== a) Nárok na zaplacení konvenční pokuty ===== |
| | + | Předmětem tohoto závazku – jedné uzavřené obligace – byla konvenční pokuta, již promissor platil po nesplnění primární obligace. |
| | | | |
| − | c) '''uspokojování potřeb rodiny'''
| + | ===== b) Nárok na zaplacení konvenční pokuty, nebo splnění primární obligace ===== |
| | + | Předmětem – v tomto případě dvou uzavíraných obligací – byly dva závazky: jeden se týkal plnění, kdežto druhý konvenční pokuty. Na základě nesplnění primárního závazku – plnění – mohl stipulátor uskutečnit ocenění (aestimatio) škody, jež mu nesplněním stipulace vznikla, nebo se na promissorovi domáhat zaplacení pokuty. |
| | | | |
| − | d) '''rozhodování o záležitostech rodiny a obstarávání záležitostí rodiny'''
| + | ===== c) Nárok na zaplacení konvenční pokuty i splnění primární obligace ===== |
| − | | + | Ke kumulaci právních nároků – konvenční pokuty i splnění primárního závazku – mohlo dojít pouze na základě smluvního ujednání mezi stranami. |
| − | e) '''problematika rodinného závodu a obvyklého vybavení rodinné domácnosti'''
| |
| − | | |
| − | f) '''manželské majetkové právo''' (společné jmění manželů v zákonném nebo smluveném režimu);
| |
| − | | |
| − | g) '''společné bydlení manželů'''
| |
| − | | |
| − | h) '''výživné mezi manžely'''
| |
| − | | |
| − | i) '''ochrana před domácím násilím'''
| |
| − | | |
| − | j) '''vynutitelnost subjektivních práv a sankce za porušení povinností'''
| |
| − | | |
| − | Je třeba si uvědomit, že z hlediska dikce nejsou ustanovení § 687–689, která upravují vzájemné povinnosti a práva manželů, ve své obecnosti přímo vynutitelná. Je ovšem třeba mít na paměti, že mohou zakládat faktické důsledky, které se mohou projevit i v právní rovině (například může mít zásadní vliv na existenci rozvodového důvodu pro návrh na zrušení manželství a na ně navazující rozhodování o výživném nebo bydlení rozvedeného manžela).<ref name=":1" />
| |
| − | | |
| − | == Zákonné zastoupení == | |
| − | Jak již bylo uvedeno výše, manžel má právo zastupovat svého manžela '''v jeho běžných záležitostech'''.<ref>§ 696 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Toto zastoupení je ''ex lege'' a nevyžaduje tedy plnou moc. Z tohoto existují tři výjimky, kdy nedochází k uplatnění zákonného zástupčího práva:
| |
| − | | |
| − | a) manžel, který má být zastoupen, '''předem sdělí, že nesouhlasí se zastoupením''', a to tomu, s kým má (nebo má v úmyslu) jeho manžel právně jednat;
| |
| − | | |
| − | b) '''soud zruší''' na návrh manžela '''zákonné zástupčí právo druhého manžela''';
| |
| − | | |
| − | c) pokud '''spolu manželé nežijí''', a to v situaci upravené § 691 odst. 2 OZ.<ref>§ 696 odst. 2–3 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> | |
| − | | |
| − | V případě zastoupení manžela '''v jiných než běžných záležitostech''' musí manželé '''uzavřít smlouvu o zastoupení''' a sepsat pro tento účel '''plnou moc''', a to na základě § 436 a následujících ustanovení OZ.<ref name=":4">Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 67.</ref>
| |
| − | | |
| − | Ke vzniku zástupčího oprávnění dochází v okamžiku uzavření manželství, přičemž je nerozhodné, zda manželství je bezvadné, nebo trpí nějakou vadou, kvůli které by mohlo být prohlášeno za neplatné.<ref>Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 696). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | == Informační povinnost a povinnost ohledu == | |
| − | Manželé se podle občanského zákoníku mají vzájemně informovat o ''„svých příjmech a stavu svého jmění, jakož i o svých stávajících i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech“'', přičemž musí '''brát zřetel na zájem rodiny''' (tj. druhého manžela, nezletilých dětí bez plné svéprávnosti žijící ve společné domácnosti a případně i další členy rodiny).<ref>§ 688–689 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Nemělo by se například stávat, že manžel nečekaně oznámí druhému manželovi, že si našel zaměstnání na druhé straně republiky a postaví ho tak „před hotovou věc“.
| |
| − | | |
| − | V případě společného jmění manželů jsou příjmy součástí toho, co je manželům společné po majetkové stránce a z hlediska majetkového společenství. V případě, že manželé nemají nastaven zákonný režim společného jmění manželů (zejm. v případě, že společné jmění manželů je zrušeno), tak je stav vlastního jmění rozhodný např. v případě zániku manželství, kdy dojde k poměřování.<ref>Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 688). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | Jak již bylo zmíněno výše, subjektivnímu právu jednoho manžela odpovídá zákonná povinnost druhého – v tomto případě sdělit tyto informace. Tento požadavek na informace je '''vymahatelný soudní cestou'''.<ref>Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 66.</ref>
| |
| − | | |
| − | == Uspokojování potřeb rodiny ==
| |
| − | Manželé také přispívají ''„na potřeby života rodiny a potřeby rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů, schopností a možností tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Poskytování majetkových plnění má stejný význam jako osobní péče o rodinu a její členy“''<ref>§ 690 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> a mají vůči sobě '''vzájemnou vyživovací povinnost''', která má za cíl oběma zajistit ''„zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů“''<ref>§ 697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>, to znamená, že vyživovací povinnost mezi manžely má '''přednost před ostatními vyživovacími povinnostmi''' (ať už vůči dětem nebo rodičům).<ref>Elischer, D. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 697). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref> Tato vyživovací povinnost by měla mít za cíl zajistit uspokojení všech '''odůvodněných potřeb manžela''', aby sdílel stejnou životní úroveň jako povinný k výživě.<ref name=":5">Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 68.</ref> Krom uvedeného se na vyživovací povinnost mezi manžely také vztahují obecná ustanovení o výživném.<ref>§ 697 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | Samotná osobní péče o rodinu a její členy podle § 690 OZ má povahu '''plnění majetkové povahy''', a to jak peněžité, tak nepeněžité. Právo druhého manžela na plnění na druhé straně odpovídá této povinnosti. Toto právo je možné uplatnit u soudu.
| |
| − | | |
| − | O '''rodinné domácnosti''' a jejím vedení hovoříme v případě, že bydlí v jednom obydlí. V tomto směru se nepřihlíží k tomu, zda spolu žijí (viz § 758 OZ, který se zabývá rozlukou). Jak již bylo zmíněno výše, manželé jsou vázáni vůči sobě navzájem i se členy své rodiny sdílet stejnou životní úroveň na základě zásady solidarity. Co se týče okruhu osob, které do rodiny patří, tak se jedná např. o děti společné či svěřené do péče.<ref name=":5" />
| |
| − | | |
| − | Je však třeba rozlišovat mezi „rodinou“, která má spíše nehmotnou povahu lidského společenství nejbližších osob, a „rodinnou domácností“, která má majetkovou povahu tohoto společenství a je také spojena s prostorem, ve kterém se nachází toto společenství.
| |
| − | | |
| − | Pokud manželé '''nemají rodinnou domácnost''' (tj. žijí odděleně), pak každý z nich nese náklady své domácnosti. To však nevylučuje povinnost vzájemné podpory a pomoci.<ref>§ 691 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | Pokud '''jeden z manželů odejde ze společné (rodinné) domácnosti''' bez zvláštního zřetele hodného důvodu (a pokud se odmítá vrátit), je tento manžel povinen přispívat na náklady této domácnosti, pokud se v něm nachází společné nezaopatřené dítě manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost (bez ohledu na věk). To samé platí i v případě nezletilého dítěte bez plné svéprávnosti, ''„které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich“''. Případné důvody opuštění či odmítání návratu do společné (rodinné) domácnosti posoudí soud na základě obecných zásad (tj. podle dobrých mravů a zásad slušnosti).<ref>§ 691 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Jako příklady zřetele hodného důvodu k opuštění domácnosti lze uvést např. pobývání s nemohoucím rodičem, o kterého se míní starat až do jeho smrti, či práci v cizině, kdy nemá důvod se vrátit kvůli spokojenosti s tamním pracovním prostředím (zpravidla platí, že dobrovolně plní své povinnosti vůči manželovi a ostatním členům rodiny).<ref>Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 691). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | Z hlediska majetkového práva manželů je důležité zmínit '''společné jmění manželů''' jako zákonný majetkový režim, jež je možné '''smluvně rozšířit či zúžit''' (dokonce i zcela vyloučit nebo zásadně pozměnit, a to jak za trvání, tak před uzavřením manželství).<ref name=":3" />
| |
| − | | |
| − | == Rozhodování o záležitostech rodiny a obstarávání záležitostí rodiny ==
| |
| − | V rámci běžného rozhodování v rodinných záležitostech (včetně způsobu života rodiny a volby umístění společné rodinné domácnosti, popř. domácnosti jednoho z manželů a dalších členů rodiny, především dětí, které nenabyly plné svéprávnosti) je podstatný důraz kladen na '''dohodu manželů'''.<ref>§ 692 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | V případě, že '''nedojde mezi manžely k dohodě''' o těchto podstatných záležitostech rodiny, pak toto pravidlo stanoví zákon. Podle něho může soud na návrh jednoho z manželů '''nahradit souhlas druhého manžela svým rozhodnutím''', a to v těchto případech podle § 692 odst. 2 OZ:
| |
| − | | |
| − | a) manžel '''odmítá udělit svůj souhlas''' v rodinné záležitosti, a to '''bez vážného důvodu a proti zájmu rodiny''';
| |
| − | | |
| − | b) manžel '''není schopen projevit svou vůli'''<ref name=":6">§ 692 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> (např. tím, že je v kómatu<ref name=":4" /> či postižen duševní poruchou, která není přechodného rázu).
| |
| − | | |
| − | V zásadě platí, že soud může rozhodnout pouze v podstatné záležitosti, přičemž jeho vymezení je dáno zavedenou praxí, a to za splnění výše uvedených podmínek.<ref>Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 692). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | Zákon však zdůrazňuje, že '''by se soud měl snažit vést manžele k dohodě'''.<ref name=":6" />
| |
| − | | |
| − | Co se týká '''obstarávání záležitostí rodiny''', zde je zákonem stanoveno, že je obstarávají manželé '''společně, nebo jeden z nich'''<ref>§ 693 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>, což souvisí s rovným postavením muže a ženy v rámci rodiny.<ref name=":0" /> Tak jako výše, i zde '''zákon předpokládá dohodu mezi manžely'''. V případě nenalezení shody jsou stanovena jasná pravidla.<ref>Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 67–68.</ref>
| |
| − | | |
| − | Samotný občanský zákoník rozlišuje tyto záležitosti:
| |
| − | | |
| − | a) '''běžné záležitosti rodiny''' (viz § 694 odst. 1 OZ): právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje oba manžele společně a nerozdílně. Toto se neuplatní v případech, kdy manžel, který nejednal, předem sdělí třetí osobě, že s právním jednáním nesouhlasí (podobně jako tomu je u zástupčího práva), a také v případě, kdy ''„soud může na návrh manžela pro něho vyloučit následky budoucího právního jednání druhého manžela vůči třetím osobám. Taková opatření se netýkají právních jednání, jimiž manžel obstarává běžně nezbytné životní potřeby rodiny a jejích členů, zejména dětí, které nenabyly plné svéprávnosti.“''<ref>§ 694 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Jedná se o situace, kdy majetkový aspekt zásadně odpovídá majetkovým poměrům rodiny. Za běžně nezbytnou potřebu se pak považují věci každodenní potřeby, běžné nákupy, výdaje na hromadnou dopravu, ale také výdaje na kulturní a sportovní akce.<ref name=":7">Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 693-694). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | b) '''ostatní záležitosti rodiny''' (viz § 694 odst. 2 OZ): stejně jako v případě běžných záležitostí rodiny, i zde právní jednání jednoho manžela zavazuje a opravňuje společně a nerozdílně. Ustanovení však k tomuto dodává ''„dal-li druhý manžel k právnímu jednání manžela souhlas“'', přičemž v případě neshody dojde analogicky k použití ustanovení § 692 odst. 2 OZ.<ref name=":5" /> Jedná se o záležitosti nikoli běžné, kam můžeme zařadit např. omezení či vyloučení práv, která umožňují obvyklý život rodiny, zbavení se dosavadní možnosti bydlení, svolení k pobytu cizí osoby do rodinného společenství.
| |
| − | | |
| − | V praxi také většinou platí, že záležitosti rodiny neobstarávají manželé společně, ale jednotlivě, přičemž druhý manžel s tímto souhlasí či nenamítá.<ref name=":7" />
| |
| − | | |
| − | Pokud se však manžel, který s právním jednáním druhého manžela nesouhlasí, nedovolá pomoci soudu předem, může se dovolat relativní neplatnosti takového právního jednání.<ref name=":5" />
| |
| − | | |
| − | V případě, že '''spolu manželé nežijí''' (za situace uvedené § 691 odst. 2 OZ), tak právní jednání jednoho z manželů v záležitostech rodiny druhého manžela bez jeho souhlasu nezavazuje ani neopravňuje.<ref>§ 694 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | == Obvyklé vybavení rodinné domácnosti ==
| |
| − | Z hlediska současné právní úpravy občanského práva lze za novinku považovat pojetí '''obvyklého vybavení společné domácnosti'''. Zde není rozhodné vlastnictví či spoluvlastnictví, nýbrž '''účel a zvláštní režim''' (viz § 698 OZ). Tento účel je možné spatřovat v požadavku '''zajištění dobrého fungování rodiny, rodinného života a rodinné domácnosti''', ale také v '''principu rodinné solidarity''', která má chránit rodinu jako celek.
| |
| − | | |
| − | Za obvyklé vybavení rodinné domácnosti se považují '''movité věci, které slouží k běžným a nezbytným životním potřebám rodiny a jejich členů'''. V tomto směru je právní úprava této problematiky upravena kogentně. Ochrana tohoto zaniká se zánikem manželství.
| |
| − | | |
| − | Ustanovení § 698 odst. 2 a 3 OZ pak dále stanoví, že ''„k nakládání s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, potřebuje manžel souhlas druhého manžela; to neplatí, jedná-li se o věc zanedbatelné hodnoty“'', přičemž ''„manžel se může dovolat neplatnosti právního jednání, jímž druhý manžel s věcí, která je součástí obvyklého vybavení rodinné domácnosti, naložil bez jeho souhlasu.“'' V tomto případě se jedná o neplatnost relativní, přičemž vzhledem k trvání manželství se promlčecí lhůta nepočíná podle § 646 OZ.
| |
| − | | |
| − | Vybavení rodinné domácnosti a jeho režim '''nelze smluvně modifikovat či vyloučit''' tak, jak to známe u společného jmění manželů. Jediná '''výjimka''' se týká '''trvalého opuštění domácnosti s úmyslem nevrátit se''' (viz § 718 odst. 3 OZ). V případě, že nedošlo k uzavření žádné smlouvy, má ten, kdo domácnost opustil a je zároveň výlučným vlastníkem movitých věcí, které tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, právo domáhat se vydání těchto věcí druhým manželem podle § 699 odst. 1 OZ. Ovšem pokud opuštěný manžel potřebuje tyto věci pro společné nezaopatřené nesvéprávné a nezletilé děti manželů (popř. pro jiné nezletilé a nesvéprávné dítě, které bylo svěřeno manželům do společné péče), pak se výše uvedené ustanovení nepoužije (viz § 699 odst. 2 OZ).<ref>Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 65, 69–70.</ref> Zároveň musí být z jednání daného manžela zjevné, že se jedná o opuštění domácnosti trvalé, jednou provždy, a to například tím, že se odmítá vrátit.<ref>Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 699). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | == Rodinný závod ==
| |
| − | '''Rodinný závod''' je specifickým typem obchodního závodu a o věc hromadnou (viz § 501 OZ). Hlavní účel spočívá v '''ekonomické a mnohdy i existenční ochraně členů rodiny''', kteří trvale pracují pro rodinu a rodinný závod.
| |
| − | | |
| − | Tento rodinný závod může zajistit manželům '''ochranu v majetkové sféře''', jelikož mezi manžely '''nemůže vzniknout pracovní poměr''' (viz § 730, který upravuje rozdělení příjmů v rámci podnikání v režimu oddělených jmění manželů).
| |
| − | | |
| − | Rodinným závodem se z hlediska zákona míní závod, v němž '''společně pracují manželé''', popř. '''jeden z manželů s dalšími příbuznými až do třetího stupně nebo sešvagřenými osobami až do druhého stupně'''. Rodinný závod je přitom ve '''vlastnictví některé z těchto osob''' (viz § 700 odst. 1 OZ).
| |
| − | | |
| − | Je třeba si uvědomit, že rodinný závod '''není vlastnictvím rodiny'''. Pokud některé z těchto osob trvale pracují pro rodinu nebo rodinný závod, a to bez pracovní, společenské či jiné obdobné smlouvy, jsou '''osobami zúčastněnými na provozu rodinného závodu'''. Tyto osoby se ve svém důsledku '''podílejí na zisku z rodinného závodu''', jakož i na '''věcech nabytých z tohoto zisku a na přírůstcích rodinného závodu''', a to v míře '''odpovídající množství a druhu práce'''. Tohoto práva se lze vzdát pouze prohlášením plně svéprávné osoby (viz § 701 OZ). Pro rodinný závod je podstatné, kdo se účastní jeho provozu, nikoli kdo je jeho vlastníkem. To má také důsledky v podílu na rozhodování o zásadních otázkách mimo obvyklé hospodaření. Za rozhodnutí, která nelze označit za související s obvyklým hospodařením závodu, lze označit např. rozšíření provozu v rámci přístavby provozní budovy, změna v osobách participujících na společenství rodinného závodu (v souvislosti s přístupem dalšího rodinného příslušníka či smrtí nebo jiným odchodem stávajícího rodinného příslušníka) a samozřejmě zásadní rozhodnutí o rodinném závodě a jeho provozu.<ref name=":8">Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 702). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | Zúčastněná osoba se může vzdát práva na podíl ze zisku z provozu rodinného závodu, přičemž musí být plně svéprávná (zletilost není rozhodná), vzdání se musí být učiněno osobním prohlášením, přičemž je pro ni předepsána forma veřejné listiny.<ref name=":9">Zuklínová, M. In Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014 (§ 701). In: ''ASPI'' [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 18. 2. 2021].</ref>
| |
| − | | |
| − | Člen rodiny zúčastněný na provozu rodinného závodu má '''přednostní právo při rozdělení závodu soudem v rámci pozůstalosti''' (viz § 704 odst. 1 OZ).<ref>Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 106–107.</ref> Zároveň v případě zcizení rodinného závodu platí, že člen rodiny k němu má jako ''„zúčastněný na jeho provozu předkupní právo, ledaže bylo ujednáno něco jiného. To platí i v případě, že má být zcizen spoluvlastnický podíl na rodinném závodu nebo že má být zcizena věc, která má podle své povahy a dosavadního určení provozu rodinného závodu trvale sloužit.“''<ref>§ 704 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | Mimo tento základní přehled je vhodné zmínit, že ''„ustanovení o právech a povinnostech členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu se nepoužijí v případech, kdy jsou tyto práva a povinnosti upraveny společenskou smlouvou včetně zakladatelského právního jednání o založení obchodní společnosti nebo družstva, smlouvou o tiché společnosti nebo smlouvou a ustanoveními jiného zákona o pracovním poměru, popřípadě jinou obdobnou smlouvou. Jsou-li členy rodiny zúčastněnými na provozu rodinného závodu manželé, použijí se před ustanoveními o rodinném závodu přednostně ustanovení tohoto zákona o manželském majetkovém právu.“''<ref>§ 700 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | Co se týká '''rozhodování o použití zisku z rodinného závodu či jeho přírůstků, záležitostí mimo obvyklé hospodaření včetně změn základních zásad závodního provozu nebo jeho zastavení''', tak taková rozhodnutí ''„se přijímají většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu. Je-li mezi nimi osoba, která není plně svéprávná, zastupuje ji při hlasování zákonný zástupce, pokud je nezletilá, jinak opatrovník.“'' Zároveň platí, že ''„účastenství na provozu rodinného závodu se váže na osobu člena rodiny a nelze je přenést na jiného, ledaže se jedná o některého z členů rodiny uvedených v § 700 odst. 1 a souhlasí s tím všichni členové rodiny, kteří již jsou na provozu rodinného závodu zúčastněni.“''<ref>§ 702–703 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | Přitom je třeba si uvědomit, že přírůstek není zisk, neboť dochází ke zvětšování jmění zvnějšku, tedy např. investicemi z výhradního majetku zúčastněných členů rodiny i od třetích osob. Také nelze očekávat, že dojde k podělení celého zisku mezi zúčastněné členy rodiny. Část zisku totiž bude jistě použita na obnovu zařízení, staveb, movitého inventáře či na pořízení výkonnějších strojů a také pro účely rezervy.<ref name=":9" /> Hlavním důvodem pro takové rozdělení zisku je snaha o dobré či lepší fungování závodu, které může v budoucnu znamenat zvýšení zisku.<ref name=":8" />
| |
| − | | |
| − | V případě zcizení závodu '''zaniká účastenství na jeho provozu''' nebo v případě, že člen rodiny ''„přestane vykonávat práci pro rodinu nebo v rodinném závodě, anebo že se změní právní důvod, ze kterého pokračuje ve výkonu práce v rodinném závodu“''.<ref>§ 705 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Pokud zaniklo účastenství na provozu závodu, ''„lze platbu členu rodiny na provozu závodu dosud zúčastněnému rozložit do splátek, pokud to bude ujednáno nebo pokud to schválí soud. Není-li pro rozložení platby do splátek rozumný důvod, soud placení ve splátkách neschválí, popřípadě rozhodne o neplatnosti ujednání o splátkách.“''<ref>§ 706 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | Pokud '''nedojde k výslovnému ujednání členů rodinného společenství, kterým dochází ke vzniku provozu rodinného závodu''', pak se tato řídí zvyklostmi a praxí v nich zavedenou, pokud to neodporuje § 700–706 OZ.<ref>§ 707 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | == Společné bydlení manželů ==
| |
| − | Z celoevropského hlediska je třeba zmínit '''Doporučení výboru ministrů Rady Evropy č. R (81)15 o právech manželů''', který se týká užívání rodinného bytu či domu a užívání zařízení domácnosti. Tento dokument především '''chrání toho manžela, který nemá k věci vlastnické právo, ani jiný přímý právní důvod k rodinnému bytu či domu a jeho vybavení''', a to především během událostí jako manželská krize, rozvod či úmrtí.
| |
| − | | |
| − | Občanský zákoník stanovuje, že manželé mají '''obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost''' (§ 743 odst. 1 OZ). V praxi dochází k dohodě o této záležitosti. V opačném případě (např. v průběhu předrozvodové krize) může jeden z manželů žádat druhého o přeložení rodinné domácnosti z vážných důvodů. Druhý manžel má ze zákona povinnost tomuto vyhovět s výjimkou situace, kdy důvody pro setrvání převažují nad důvody pro změnu (§ 743 odst. 2 OZ). Manželé mají také možnost dohodnout se na trvalém odděleném bydlení, které může být založeno i např. opuštěním rodinné domácnosti, vyhoštěním, vykázáním či v důsledku vazby nebo výkonu trestu.
| |
| − | | |
| − | Na rozdíl od předchozí právní úpravy rodinného práva '''není domácnost''' účinným občanským zákoníkem '''definována'''. Její definici je možné dovodit z jiných ustanovení jako '''hospodářskou jednotku tvořenou lidmi a souborem majetkových složek''' (obydlí a jeho vybavení). Rodinná domácnost pak může být tvořena manžely, registrovanými partnery, alespoň jedním rodičem a dítětem, rodičem a dítětem či dítětem a nevlastním rodičem.
| |
| − | | |
| − | Manželé '''nemusí spolu bydlet''' (mohou bydlet trvale odděleně podle § 743 odst. 3 OZ) a '''vést rodinnou domácnost''' (viz § 691 OZ), a to '''bez ohledu na zákonnou povinnost žít spolu''' (viz § 687 odst. 1 OZ). Toto trvalé oddělené bydlení může být '''založeno na dohodě nebo opuštění takovéto domácnosti jedním z manželů'''. Samotná rodinná domácnost manželů je pojmově spojena s bydlením manželů, což má vliv například v oblasti uspokojování potřeb rodiny (§ 690 OZ), nakládání s obydlím, ať už se jedná o byt či dům (viz § 747 a 748 OZ) či v případě ochrany před domácím násilím (§ 751 OZ) a bydlení po zániku manželství (§ 766 a následující ustanovení OZ).
| |
| − | | |
| − | V případě, že se '''obydlí''' nachází '''ve společném jmění manželů''', mají manželé rovnoprávné postavení a jeho ochrana se řídí ustanoveními o společném jmění manželů (viz § 708 a následující ustanovení OZ, zejm. § 713 OZ).
| |
| − | | |
| − | Pokud je společné obydlí ve '''výhradním vlastnictví jednoho z manželů''', pak je postavení ekonomicky slabšího manžela řešena prostřednictvím odvozeného právního důvodu bydlení. Zákon stanovuje, že ekonomicky slabšímu manželovi vznikne právo bydlení, pokud druhý manžel má k domu či bytu výhradní právo bydlet a zároveň se nejedná o závazkové právo (viz § 744 OZ).
| |
| − | | |
| − | Pokud má jeden z manželů výhradní závazkové právo k domu či bytu (typicky nájemní právo), pak vznikne oběma manželům k domu či bytu '''společné nájemní právo''', a to uzavřením manželství.<ref>Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 104–105.</ref> Toto právo je založeno na '''rovnosti práv a povinností obou manželů''' (§ 745 OZ) a manželé jsou v tomto případě zavázáni a oprávněni '''společně a nerozdílně''', přičemž manžel, který má právo bydlení, má postavení ručitele svého manžela.<ref>§ 746 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb.</ref> Samotné ustanovení o společném nájemním právu je dispozitivní, neboť je zde možné odlišné smluvní ujednání (viz § 745 odst. 2 OZ), což koresponduje s autonomií vůle typickou pro soukromé právo.
| |
| − | | |
| − | Problematika '''družstevního bytu a jeho nájmu''' je řešena zákonem o obchodních korporacích (viz § 745 ZOK, v případě společného členství manželů v bytovém družstvu viz § 739 a následující ustanovení ZOK).
| |
| − | | |
| − | Bydlení manželů je možné realizovat i '''méně obvyklými způsoby''':
| |
| − | | |
| − | a) v obydlí rodičů nebo příbuzných jednoho z nich (§ 770 OZ);
| |
| − | | |
| − | b) jako členové nájemcovy domácnosti (§ 2272 OZ);
| |
| − | | |
| − | c) v podnájmu (§ 2274 a následující ustanovení OZ);
| |
| − | | |
| − | d) na základě služebnosti bytu (§ 1297 OZ);
| |
| − | | |
| − | e) na základě smlouvy o výměnku (§ 2707 a následující ustanovení OZ, konkrétně § 2712 OZ);
| |
| − | | |
| − | f) na základě nepojmenované (inominátní) smlouvy.
| |
| − | | |
| − | Občanský zákoník také '''zakazuje jednostranné dispozice s rodinným obydlím''' stejně jako s '''věcmi''', které náležejí do '''obvyklého vybavení domácnosti''' (§ 698 OZ).
| |
| − | | |
| − | Cílem je '''ochrana rodiny jako celku, dětí, ekonomicky slabšího manžela i třetích osob'''. V tomto směru se rozlišujeme dvě základní situace:
| |
| − | | |
| − | a) '''jeden z manželů má výhradní právo k obydlí''': pokud má jeden z manželů právo nakládat s domem či bytem a pokud je tohoto nezbytně třeba, neboť se v něm mj. nachází rodinná domácnost, musí se tento zdržet a předejít všemu, co by ohrožovalo nebo znemožňovalo toto bydlení. Bez písemného souhlasu druhého manžela není možné zcizit takovéto obydlí, ani zřídit právo k bytu, domu či jeho částem, jehož výkon je neslučitelný s bydlením rodiny či manželů, ledaže zajistí adekvátní bydlení s dosavadním bydlením pro druhého manžela či rodinu. Pokud v těchto případech jedná bez druhého manžela, může se tento druhý manžel dovolávat relativní neplatnosti právního jednání (viz § 747 OZ ve spojení s § 586 OZ). Po dobu trvání manželství neběží ani nepočíná běžet promlčecí lhůta (viz § 646 OZ). Na druhou stranu je chráněna dobrá víra třetích osob.
| |
| − | | |
| − | b) '''manželé mají společné nájemní právo k obydlí manželů''': v případě společného nájemního práva k obydlí manželů platí stejný zákaz dispozice jako v předchozím případě. Manžel nesmí bez písemného souhlasu ukončit či omezit nájem, pokud tento je neslučitelný s bydlením rodiny či manželů. V případě, že manžel jedná bez písemného souhlasu druhého manžela v rozporu s tímto, může se druhý manžel dovolat neplatnosti právního jednání (viz § 748 OZ ve spojení s § 586 OZ).
| |
| − | | |
| − | Pokud by mělo dojít k dispozicím s obydlím na základě dohody (předmanželské či mezi manžely), nesmí se tím zhoršit postavení nezletilých dětí či třetích osob, ledaže by třetí osoby písemně souhlasily (viz § 750 odst. 1 a 2 OZ).<ref>Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 105–106.</ref>
| |
| − | | |
| − | == Ochrana před domácím násilím ==
| |
| − | Pokud by se pro jednoho z manželů stalo společné bydlení nesnesitelné kvůli duševnímu či tělesnému násilí ze strany druhého manžela vůči němu nebo jinému, kdo žije ve společné domácnosti, pak soud může na návrh dotčeného '''omezit či vyloučit právo druhého manžela v bytě či domě bydlet''' (viz § 751 odst. 1 OZ), a to na určenou dobu '''maximálně 6 měsíců'''. V závažných případech pak soud může takto '''rozhodnout opakovaně''' (viz § 752 OZ).
| |
| − | | |
| − | Stejný postup je možné využít v případě rozvedených manželů či v případě rozvedených i nerozvedených manželů, kteří žijí společně jinde než v rodinné domácnosti (viz § 751 odst. 2 OZ) a také v případě jiných osob než manželů (viz § 3021 OZ).<ref>Ibidem, s. 106.</ref> Stejně tak ''„má právo domáhat se ochrany proti domácímu násilí každá jiná osoba, která žije spolu s manžely nebo rozvedenými manžely v rodinné domácnosti“.''<ref>§ 753 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | == Vynutitelnost subjektivních práv a sankce za porušení povinností ==
| |
| − | Ta subjektivní práva, která vyplývají ze zákona a jsou vybavena nárokem, jsou '''vynutitelná soudní cestou'''. Ovšem v praktickém životě je nutné přihlédnout ke všem okolnostem případu, neboť nejenže porušení povinnosti (např. vzájemné věrnosti) může vést k rozvodu manželství, ale také může dojít ke '''střetu různých práv a hodnot chráněných zákonem''' (např. střet mezi právem na přesvědčení a jeho změnu, respektive právo na rozvod proti právu na věrnost).
| |
| − | | |
| − | V případě například odmítnutí sdělení údajů o vlastních příjmech a výši jmění podle § 688 OZ, se může druhý manžel těchto údajů domáhat soudně a také vést výkon rozhodnutí třeba ve formě '''udělování pokut''', což může být také podstatné v případě vymáhání práva na stejnou životní úroveň prostřednictvím vzájemné vyživovací povinnosti manželů.
| |
| − | | |
| − | V případě '''šikany či opomenutí při rozhodování v záležitostech''', které se například týkají movitých věcí tvořících '''obvyklé vybavení domácnosti''' či '''nepřiměřeného zatížení domu''', ve kterém se nachází společná (rodinná) domácnost (pokud je neslučitelné s bydlením manželů), se může opomenutý manžel '''domáhat relativní neplatnosti'''.<ref>Hrušáková. ''Rodinné právo'', s. 65–66.</ref>
| |
| − | | |
| − | Je také vhodné připomenout, že během trvání manželství '''neběží ani nepočne promlčecí lhůta'''. ''„To platí obdobně i pro práva mezi osobami žijícími ve společné domácnosti, mezi zastoupeným a zákonným zástupcem, opatrovancem a opatrovníkem nebo mezi poručencem a poručníkem.“''<ref>§ 646 zákona č. 89/2012 Sb.</ref>
| |
| − | | |
| − | == Použité zdroje ==
| |
| − | Dvořák, J. et al. ''Občanský zákoník - Komentář - Svazek II (rodinné právo)''. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014.
| |
| − | | |
| − | Hrušáková, M. et al. ''Rodinné právo''. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2017.
| |
| − | <references />
| |
1. Pojem a funkce konvenční pokuty
Konvenční (smluvní) pokuta je institutem obligačního práva, v římské době zřizovaným nejčastěji stipulací stipulatio poenae (přísliby pokut). Nesplnila-li zavázaná strana (promissor) „řádně jinou svou povinnost“, mohla po ní oprávněná strana (stipulátor) požadovat uhrazení této pokuty. Přitom se nepřihlíželo k promissorově zavinění: stačilo, aby se nechoval způsobem, kterým se stipulátorovi chovat slíbil; např. neplnil-li slíbené, a stipulátor o tom získal důkaz.
Předmětem konvenční pokuty bylo plnění peněžitého rázu, jež byl promissor povinen zaplatit stipulátorovi jako trest v případě nesplnění primární smluvní povinnosti. Jelikož se mnohdy výše škody, způsobené stipulátorovi, špatně prokazovala, institut – často vysoké – pevně stanovené konvenční pokuty přicházel do úvahy jako vhodné řešení jednak dluh utvrzující a jednak motivující promissora ke splnění jeho dluhu.
V rámci závazkového práva plnila konvenční pokuta donucovací (represivní) funkci, podněcujíc promissora k řádnému plnění jeho povinností (uhrazovací funkce). Za další funkci konvenční pokuty můžeme pokládat větší jistotu stipulátora o tom, že se mu od promissora dostane nazpět plnění určité výše – ať už ve formě náhrady škody, nebo ve formě předem pro tento případ pevně určené pokuty (utvrzovací funkce).
2. Vznik a vývoj stipulace a konvenční pokuty
a) Stipulatio
Stipulace (stipulatio) se jakožto jednostranný formální verbální kontrakt vyvinula ze starší sponsio, upravené již v Zákoně XII desek. Využití tento typ kontraktu našel v oblasti soukromého práva během celé doby trvání římského impéria. Předmětem stipulace se mohlo stát libovolné plnění, a to i plnění nežalovatelné.
Mohlo se jednat kupř. o záruku proti hrozící škodě (cautio damni infecti), jíž se chránil vlastník sousedního pozemku, či o záruku vrácení věna manželce pro případ rozvodu manželství (cautio rei uxoriae). Tu později císař Justinián nahradil žalobou přísného práva actio ex stipulatu (zvanou též condictio ), na základě níž se věno manželce vracelo po rozvodu manželství vždy.
Přísné podmínky perfektnosti stipulace – např. použití stejného slovesa při slibech stran, ústní forma slibu, použití latinského jazyka či podmínka římského občanství – byly postupně rozvolňovány do té míry, že na základě císařské konstituce císaře Leona z roku 472 n. l. se mohla užít – i v písemné formě – libovolná slova, pronesená (sepsaná) ve stejném čase na stejném místě, vyjadřující shodu stran. Stranou dohody se mohl stát i cizinec (peregrinus); odpadla též podmínka použití latiny při uzavírání smlouvy. Hluchá ani němá osoba však smlouvu již z povahy věci tímto způsobem uzavřít nemohla.
Aby byla stipulace platná, mohla zavazovat jen přítomné strany, a nikoliv třetí osoby. Předmět smlouvy ani ve smlouvě uvedená podmínka nesměly být nemožné a odpověď promissora nemohla obsahovat podmínku. Nesmělo se taktéž jednat o stipulaci, jež měla být plněna až po smrti jedné ze stran, a která by tedy vázala její dědice. Slib daný promissorem byl neodvolatelný, totéž platilo u podmínky dané promissorem: Jestliže kdokoli, kdo se stal vázaným pod určitou podmínkou, bránil následně splnění této podmínky, zůstával jí přesto i nadále vázán.
Stipulace se hojně užívala ještě klasické době, neboť jakožto institut mající abstraktní povahu „umožňovala žalovat z kauz, které nebyly uznanými poměry obligačními“. Pro příklad uveďme darování, věno či smír, uzavřený mezi stranami. Postupem doby pak došlo k odvratu od abstraktnosti závazku (kdy k tomu, aby měl závazek právní účinky, stačilo prosté složení slibu), a k příklonu k jeho kauzálnosti (v závazku musel být vyjádřen účel slibu, ospravedlňující stipulátorův požadavek vůči promissorovi). V důsledku oslabování formy stipulace se tato časem stala neformálním slibem, jímž byly strany vázány pouze na základě své vůle.
b) Konvenční pokuta
Již ve starší době bývala plnění, jež nebylo lze zachytit právně či která „neměla pro příjemce žádnou majetkovou hodnotu“, zajišťována přísliby pokut (stipulationes poenae). Později sloužily konvenční pokuty stipulátorovi k utvrzení již existujících závazků. Ten po nesplnění promissorova závazku nemusel dokazovat výši škody, jež mu vznikla (a žalovat pak na náhradu škody), nýbrž jej mohl žalovat přímo o částku slíbenou (stipulovanou) v jejich smluvním ujednání. Šlo tedy o jakousi sekundární povinnost, jež vznikala promissorovi po nesplnění jeho primární povinnosti vůči stipulátorovi.
Konvenční pokuta se stávala splatnou vypršením lhůty k plnění či vykonáním toho, čeho se měl promissor zdržet. Nebyla-li lhůta k plnění závazku stanovena, stával se závazek splatným, jakmile mohlo být plněno. Promissor však v této situaci mohl splnit až do litiskontestace. Svůj závazek mohl splnit také pouze částečně s tím, že ve splněné části mu povinnost splnit závazek odpadla; toto však bylo možno jen tehdy, bylo-li to v souladu s úmyslem stran. V případě více dědiců jedné ze stran byli tito vázáni nedílně; jednotlivci pak pro parte.
3. Druhy konvenční pokuty
1. Dělení dle žalovatelnosti plnění, jež konvenční pokuta zajišťuje:
a) Konvenční pokuta pravá
Pravou se stávala konvenční pokuta tehdy, připojovala-li se k hlavnímu závazku. Šlo tedy o stipulaci – podmíněnou splněním obligace hlavní –, jež usnadňovala stipulátorovo postavení. Byla-li hlavní obligace rovněž stipulací, mohl stipulátor požadovat – stipulační žalobou – jen smluvní pokutu. Jestliže však byl hlavní kontrakt bonae fidei či jinou kauzální (bezforemnou) smlouvou, mohl stipulátor požadovat stipulační žalobou smluvní pokutu, nebo žalobou z hlavního kontraktu splnění hlavní obligace. Jestliže stipulátor zvolil jednu možnost, přičemž by však na základě druhé získal více, mohl se tohoto rozdílu domáhat druhou ze zmíněných žalobou.
Kumulace právních nároků – zaplacení smluvní pokuty i splnění hlavního závazku – byla však možná pouze v případě, že si ji strany předem smluvily.
b) Konvenční pokuta nepravá
O nepravou konvenční pokutu se jednalo v případě, že tato zajišťovala nežalovatelné plnění. Mohlo se jednat o zajištění splnění hlavní obligace, jež se upínala k neurčitému předmětu (incertum) – hlavně ke konání (facere) –, a to až do doby, než se tato obligace stala žalovatelnou.
2. Dělení dle následku neplatnosti hlavní obligace:
a) Neplatnost konvenční pokuty
Jelikož se konvenční pokuta přidružovala k hlavní smlouvě, měla zpravidla akcesorickou povahu. S prohlášením hlavní smlouvy za neplatnou se potom stávala neplatnou i akcesorická konvenční pokuta.
b) Platnost konvenční pokuty
Nemělo-li pro stipulátora slíbené plnění majetkovou hodnotu či jednalo-li se o slíbené plnění ve prospěch třetí osoby či o slíbené jednání třetího, byl takový příslib – navzdory neplatnosti hlavní obligace – platný.
3. Dělení dle nároků vznikajících nesplněním hlavní obligace:
a) Nárok na zaplacení konvenční pokuty
Předmětem tohoto závazku – jedné uzavřené obligace – byla konvenční pokuta, již promissor platil po nesplnění primární obligace.
b) Nárok na zaplacení konvenční pokuty, nebo splnění primární obligace
Předmětem – v tomto případě dvou uzavíraných obligací – byly dva závazky: jeden se týkal plnění, kdežto druhý konvenční pokuty. Na základě nesplnění primárního závazku – plnění – mohl stipulátor uskutečnit ocenění (aestimatio) škody, jež mu nesplněním stipulace vznikla, nebo se na promissorovi domáhat zaplacení pokuty.
c) Nárok na zaplacení konvenční pokuty i splnění primární obligace
Ke kumulaci právních nároků – konvenční pokuty i splnění primárního závazku – mohlo dojít pouze na základě smluvního ujednání mezi stranami.
