Vydržení

Pojem

Vydržení (latinsky usucapio)¹ je jedním ze skupiny klasických soukromoprávních institutů, typických pro kontinentální právní systém, jehož počátky sahají dokonce až do doby římské, kde byl poprvé upraven v Zákoně dvanácti desek Lex duodecim tabularum.² Jedná se o jeden ze způsobů originárního nabytí vlastnického práva. Vydržení tedy umožňuje nabýt vlastnické právo k věci nezávisle na vůli předchozího vlastníka, za předpokladu držby věci po určitý čas a naplnění dalších zákonem stanovených podmínek. Výchozí představou pro tento institut je, že faktický stav trvající určitou dobu je třeba posuzovat jako stav právní.³

Historie

Římské právo

Nejvýznamnějším bodem v historii institutu vydržení je především období starověkého Říma. Jedním z možných důvod vzniku tohoto institutu je pravděpodobně skutečnost, že se v Římě nevyvinuly veřejné prostředky, které by zajišťovaly publicitu vlastnických vztahů, tak jak je známe dnes. Faktický stav trvající určitou dobu (držba) byl tedy s největší pravděpodobností jedinou podmínkou pro nabytí vlastnického práva k věci. Držba trvající u nemovitostí 2 roky a u ostatní věcí rok, tedy vedla k nabytí vlastnického práva. Naopak zakázáno bylo například vydržení věci kradené, věci nabyté násilím, věci vyloučené z právního obchodu a věci peregrínů.

S rozmachem římské civilizace došlo k podrobnějšímu propracování institutu vydržení, což vedlo k přidružení dalších podmínek. První podmínkou byl spravedlivý důvod (iustus titulus), přičemž se ve své podstatě jednalo odůvodnění získání držby (např. uzavření kupní smlouvy). Druhou podmínkou byla dobrá víra držitele (bona fides).⁴ Konečný výčet podmínek se nakonec rozrostl až na číslo pět, ale nikde v primárních pramenech římského práva úplný seznam náležitostí k vydržení nenalezneme.⁵

Německá pandektistika (19. století)

Teprve v období německé pandektistiky došlo v rámci studia a recepce římského práva k oficiálnímu definování pěti základních podmínek k vydržení:

1. Res habilis (věc způsobilá vydržení),
2. Titulus iustus (řádný důvod proč držitel drží),
3. Bona fides (dobrá víra),
4. Possesio (držba věci),
5. Tempus (uplynutí 1 roku u věcí movitých a 2 roky u nemovitých).⁶

V období německé pandektistiky mohla být předmětem vydržení pouze věc hmotná. Mohlo se jednat jak o věci movité, tak o věci nemovité. K nabytí držby stačilo projevení vůle věc držet a faktická moc nad věcí, nebylo tedy zapotřebí žádné specifické způsobilosti.⁷

Vydržení v Obecném zákoníku občanském

Jako první byl u nás institut vydržení kodifikován v Obecném zákoníku občanském, který byl vydán roku 1811 pod názvem Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch. Právní úprava institutu vydržení byla v OZO obsažena v ustanoveních § 1452–1477.⁸ V tomto období došlo k přehodnocení přístupu k vydržecím titulům. Nově tedy byly vyloučeny originární vydržecí tituly, jednalo se například o titul pro delicto ve kterém nabyvatel věci v omluvitelném omylu, že se jedná o věc ničí, její okupací nabývá vlastnické právo.⁹

OZO rozlišovalo držbu na řádnou a mimořádnou. Držba musela být pořádná, poctivá a pravá, taková byla pak nazývána držením vydržecím. Na rozdíl od řádného vydržení, kde u věci movité i nemovité postačilo k vydržení uplynutí 3 let (jinak v případě nemovitostí evidovaných ve veřejných knihách), u držby mimořádné byla vydržecí lhůta třicetiletá a čtyřicetiletá, která umožňovala vydržení i bez řádného titulu pouze za předpokladu bezelstné držby.¹⁰

Vydržení v československém právu

První unifikovaný zákoník pro celé Československo byl vydán až roku 1950 (z. č. 141/1950 Sb.). Specifické bylo, že k držbě věci nestačila jen pouhá detence, ale držba musela být zároveň oprávněná ve smyslu §145 OZ 1950. Kdyby se tedy oprávněný vydržitel stal po dobu držení alespoň na chvíli neoprávněným (ve zlé víře), držba by byla neplatná. Zároveň platilo, že v pochybnostech se má za to, že držba byla oprávněnou. Dále musel být způsobilý předmět vydržení, kdy nebylo možno nabýt držbu k věci, která je součástí tzv. socialistického vlastnictví. Pro institut vydržení však bylo patrně největší změnou nové pojetí držby, kdy bylo upuštěno od jejího rozlišování na pořádnou, poctivou a pravou.¹¹

Občanský zákoník z roku 1964 (z. č. 40/1964 Sb.) prodělal celou řadu novelizací. Institut vydržení byl zde například zcela vypuštěn. Do občanského zákoníku ho znovu zavedla až jeho novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. Pozdější právní úprava naopak vychází ze znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. díky které bylo z OZ odstraněno mnoho omezení institutu vydržení v českém právním řád. Došlo například k odstranění vlastnických forem. Oproti současné úpravě bylo možno vydržet i část stavby nebo část pozemku.¹²

Vydržení v současné právní úpravě

Vydržení dnes upravuje občanský zákoník z roku 2012 (z. č. 89/2012 Sb.). V rámci systematiky tohoto kodexu je vydržení zařazeno do části třetí, která se týká úpravy absolutních majetkových práv. Konkrétně je tento institut upraven v § 1089-1098 OZ.¹³ Zde vidíme značný rozdíl například oproti ABGB, kde byl tento institut umístěn až na závěr kodexu. Další klíčovou odlišností je, že zákonodárce nerozlišuje mezi držbou práva a držbu věci, dle § 1089 OZ došlo k sjednocení držby pod pojmem „držby práva“. Z hlediska terminologie je pak kritizováno, že držitel drží vlastnické právo, jeho vydržením na bude do vlastnictví věc (§ 1089 odst. 1 OZ).¹⁴ Navíc dochází k problému, že v tomto ustanovení nejsou obsaženy všechny případy vydržení, jelikož vydržet nelze pouze věc, ale je možno vydržet například služebnost ve smyslu § 1260 odst. 2 OZ.

Zákon rozlišuje mezi vydržením řádným a mimořádným, v tomto ohledu se velmi blíží úpravě v římském právu. Kvůli existenci institutu nabytí od neoprávněného u věcí movitých nebo nemovitých, které nepodléhají evidenci ve veřejných seznamech upraveného v § 1109 OZ a věcí zapsaných ve veřejném seznamu dle § 984 OZ však tvoří vydržení spíše subsidiární funkci. Na základě institutu nabytí od neoprávněného je totiž možné nabýt vlastnické právo okamžitě, tedy není nutno naplnění podmínek vydržení ani čekat zákonem stanovenou dobu.¹⁵

Vydržení řádné

Jinými slovy právo způsobilé k vydržení. Dle zákona lze tedy vydržet takové právo, které je předmětem vydržení s výjimkou obligačních práv. Zejména se tedy bude jednat o vlastnické právo, dále věcná břemena, právo stavby. Ve všech zmíněných případech se jedná o práva, jež se vážou k hmotným věcem. Problematická je zde otázka vydržení práva k věcem nehmotným, které právní úprava z roku 1964 neznala. Zákon vydržení těchto práv nikde vysloveně nezakazuje.¹⁶

Vydržecí doba v případě řádného vydržení činí u věcí movitých 3 roky a u věcí nemovitých 10 let (§ 1091 OZ). Dále je zapotřebí naplnění tří předpokladů (§ 994 OZ): řádnost, poctivost a pravost.

1. Řádnost (§ 991 OZ) – Vydržení předpokládá držbu, která je založena na řádném právním titulu nabytí. Nedostatek oprávnění převodce nemá dle § 1760 OZ na platnost smlouvy vliv. Řádným titulem je například kupní smlouva.
2. Poctivost (§ 992 OZ) – V tomto případě se jedná o dobrou víru nabyvatele, že právo, které vykonává, mu náleží.
3. Pravost (§ 993 OZ) – Nesmí se prokázat, že držitel získal držbu svémocně, lstí, potajmu anebo že se někdo snaží proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou.

Vydržení mimořádné

Rozdíl oproti výše zmíněnému spočívá v tom, že zde není vyžadována řádná držba, tzn. dochází k umožnění vydržení i takovému držiteli, který nemá řádný právní titul, nebo jej není schopen prokázat. Není zapotřebí naplnit podmínku řádnosti ani pravosti. Vydržení brání pouze nepoctivý úmysl. Další rozlišností oproti řádnému vydržení je delší vydržecí doba, která činí dle §1095 OZ u věcí movitých 6 let a u nemovitostí 20 let.

Předpoklady k vydržení mimořádnému jsou:

1. Právo způsobilé k vydržení
2. Absence nepoctivého úmyslu – Držba v přesvědčení, že nikomu nehrozí újma. Držitel nemusí být pozitivně objektivně přesvědčen, že mu právo k držbě náleží ≠ poctivá držba.
3. Vydržecí doba¹⁷

Vydržecí doba

Pozornost je třeba věnovat i tomu, aby nedošlo k přerušení vydržecí doby ve smyslu § 1093 OZ, kdy se držba přeruší v případě, že ji držitel nevykonává v průběhu vydržecí doby déle než jeden rok. Pro držitele to znamená, že pokud chce, aby se držba nepřerušila, tak se jí musí do jednoho roku znova ujmout, nebo se bránit žalobou.¹⁸ Dle § 1092 OZ Se do vydržecí doby ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce, což se vztahuje jak na řádné, tak i mimořádné vydržení. Specifická situace nastává mezi manžely, kdy vydržecí doba nezačne běžet ani neběží, dokud manželství trvá (obdobně i u osob žijících ve společné domácnosti, zákonného zástupce a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i pro poručíka a poručence) viz § 1098 OZ.

Speciální tematické otázky

Putativní titul

Dobrá víra je v právu odvozena zpravidla od nějakého právního titulu. Jedním z mnoha problémů, který se v souvislosti s vydržením vyskytuje, je relevance tzv. putativního titulu. Putativní neboli domnělý titul spočívá jednoduše v tom, že se držitel pouze domnívá, že mu právní titul náleží. V římském právu byl údajně uplatňován princip, že vydržet lze i věci převzaté na základě putativního titulu. Ovšem i tehdy vedli římští právníci spory ohledně jeho uznání.¹⁹

Na rozdíl od římskoprávního pojetí, představitelé rakouské civilistiky putativní titul při vydržení odmítali. Načež rozpor s původním představou v římském právu argumentovali zejména tím, že došlo k výraznému posunu v hodnocení právní relevance vůle. Toto tvrzení dále potvrdil i komentář Roučka-Sedláčka, který výslovně trval na skutečném právním titulu,²⁰dále Randa.²¹ Proti se postavil například Leopold Heyrovský, který platnost putativního titulu uznával a tvrdil, že postačí existence kauzy alespoň v subjektivní formě.²² Zatímco v OZO byl putativní titul nepřípustný, v OZ 1950 stačil k nabytí práva jakýkoli titul, a to včetně putativního. Obdobně i v občanském zákoníku z roku 1964 (z. č. 40/1964 Sb.), kdy judikatura putativní titul připouštěla. OZ se navrací ke koncepci OZO a k vydržení se opět vyžaduje pouze titul skutečný a nikoli domnělý.²³

Omyl

S problematikou putativního titulu úzce souvisí i právní a skutkový omyl. Obecně lze omyl definovat jako nesprávnou představu jednajícího subjektu o určité skutečnosti týkající se jeho právního jednání. Omyl se buďto může týkat okolností právních (omyl právní)²⁴ anebo okolností skutkových (omyl skutkový)²⁵.²⁶ OZO, pandektní civilistika se k uznávání skutkového i právního omylu stavěli opačně než římští právníci, což se projevovalo v tom, že civilistka 19. a počátku 20. století vydržení založené na omluvitelném právním omylu připouštěla, zatímco římské právo ho odmítalo, a naopak připouštělo omyl skutkový (například Paulus, Pompeius). Z českých civilistů připouštěl právní omyl při vydržení například Randa.²⁷

Po přijetí OZ 1950 přestala být problematiku omylu klíčová a jak judikatura, tak literatura se jí příliš nevěnovaly. OZ z roku 1964 neobsahoval o právním omylu ani zmínku, a dokonce například nezakotvuje, obecný princip, že neznalost zákona neomlouvá. J. Spáčil ve svém článku zmiňuje například pohled z komentáře k občanskému zákoníku, vydaném nakladatelstvím Linde Praha, a. s. v roce 1991, kdy právní omyl nemusí evokovat překážku v dobré víře držitele.²⁸ Podle komentáře k současnému zákoníku (OZ) je právní omyl zásadně okolností vylučující vydržení a naproti tomu skutkový omyl v případě, že jde o omyl objektivně omluvitelný vydržení nevylučuje.²⁹

1 KŘÍŽEK, Václav. ŘÍHA, Jan. Křížkův slovník latinsko-český. Praha: I.L. Kober, 1889, s. 921. Citováno dne 26.2.2021. Dostupné online na: https://ndk.cz/uuid/uuid:3429f3d2-a999-4e51-8645-eae1096a8195.

2 BĚLOVSKÝ, Petr. Usucapio: vydržení v římském právu. Praha: Auditorium, 2018, s. 24.

3 SKŘEJPEK, Michal. KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 175.

4 Tamtéž, s. 176-178.

5 BĚLOVSKÝ. Usucapio…, s. 48-49.

6 SKŘEJPEK. Římské právo..., s. 175-179.

7 ARNDTS, Karl, Ludwig. PFAFF, Leopold. HOFMANN, Franz. L. Arndtse ryt. z Arnesbergu Učební kniha pandekt, Praha: Jednota právnická, 1886, s. 222–243. Citováno dne 27.2.2021. Dostupné online na: https://ndk.cz/view/uuid:c65e97a0-3edf-11dd-a649-000d606f5dc6?page=uuid:e5a4f540-14ec-11e7-94e5-001018b5eb5c.

8 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecný zákoník občanský. účinném od 1. 1. 1812.

9 BĚLOVSKÝ. Usucapio..., s.110.

10 Císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., Obecný zákoník občanský § 1451 - §1477. účinném od 1. 1. 1812 do 14.6. 1846.

11 Zákon č. 141/1950 Sb., Občanský zákoník, § 115. účinném ke dni 1.1. 1951.

12 SPÁČIL, Jiří. In: ŠVESTKA, Jiří. SPÁČIL, Jiří. ŠKÁROVÁ, Marta. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2008, s. 773-779.

13 Zákon č. 89/2012 Sb., účinném ke dni 1. 1. 2021.

14 HORÁK, Ondřej. DOSTALÍK, Petr. Věc v právním smyslu v novém občanském zákoníku z právněhistorické perspektivy. Časopis pro právní vědu a praxi. 2013, roč. 21, č. 1, s. 17. Citováno dne 27.2.2021. Dostupné online na:https://journals.muni.cz/cpvp/article/view/5787/4878

15 SPÁČIL, Jiří, a kol. Věcná práva: věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C.H. Beck, 2018, s. 89.

16 Tamtéž, s. 90.

17 Tamtéž.

18 Tamtéž, s. 91.

19 BĚLOVSKÝ, Petr. Vydržení v římském právu a komparativním pohledu. Ad Notam, 2007, č. 4, s.112-113. Citováno dne 27.2.2021. Dostupné online na: https://www.nkcr.cz/data/news/ad-notam/PDF/2007_4.pdf.

20 Tamtéž, s.112-113.

21 PETR, Bohuslav. In: SPÁČIL, Jiří. DOBROVOLNÁ, Eva. HANDRLICA, Jakub a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Praha: C. H. Beck, 2013, s. 321 (§ 1090).

22 BĚLOVSKÝ. Usucapio…, s.184.

23 PETR, Bohuslav. Občanský zákoník III..., s. 321 (§ 1090).

24 Příkladem právního omylu může být situace, kdy se subjekt domnívá, že je vlastníkem pozemku na základě smlouvy o koupi věci nemovité, přičemž z důvodu neznalosti zákona opomene provést intabulaci.

25 Příkladem skutkového omylu je situace, kdy někdo koupí, zdědí nebo jinak nabude pozemek, který začne užívat spolu s částí sousedního pozemku, o kterém se domnívá, že mu náleží. Subjekt je tedy v omylu ohledně skutkových okolností.

26 HANDLAR, Jiří. BÍLKOVÁ, Jana. ČERNÝ, Michal. ČUHELOVÁ, Kateřina a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Praha: C. H. Beck, 2014 s. 2101 (§ 583).

27 BĚLOVSKÝ. Usucapio…, s. 158-160.

28 SPÁČIL, Jiří. Neznalost zákona, právní omyl a oprávněná držba. Právní rozhledy, 2000, č. 5, s. 189–191.

29 PETR. Občanský zákoník III..., s. 321 (§ 1090).