Základní práva

Základní práva jsou základní ochrana jednotlivce před veřejnou mocí – např. zákaz vězení bez odsouzení, pravidla soudního procesu, …

Terminologie základních práv

• Právo x svoboda – k jednomu je potřeba druhé – např. k svobodě projevu je třeba právo otevřeně mluvit

Lidská x občanská – lidská patří všem lidem, občanská pouze občanům státu

Základní práva mohou mít dva významy:

• Všechna ústavně zaručená
• Pouze politická a osobnostní práva (tj. 1. generace práv, „klasické svobody“)

Ústavní práva vnímáme jako subjektivní ústavně zaručená práva

Charakteristika základních práv

• Charakter obecných principů (nikoliv norem)
• Dotvářeny soudní judikaturou – z velké části jsou pouze soudcovským právem
• Stát je pouze deklaruje, ale nekonstituuje (existují jako přirozená práva)
• Stát práva uzná, zakotví – s tím souvisí ochrana a vynutitelnost
• Ústavně zaručená (stát zakotvuje v předpise nejvyšší právní síly + ochrana v mezinárodních smlouvách)
• Trvalá - jsou nezrušitelná a nezcizitelná (není možné s nimi disponovat, např. je prodat, či darovat) - důsledkem je, že jsou základní práva chráněna i proti vůli jednotlivce - právo na život, důstojnost, soukromí, zákaz mučení. S tímto souvisí problém míry ochrany „před sebou samým“ – meze zásahu do svobody jednotlivce (např. svoboda vs. důstojnost v případě trpaslíků, kteří se dobrovolně nechávají vystřelovat v cirkuse z kanónu), jsou také nepromlčitelná
• Veřejná subjektivní práva (vertikální působení – ochrana svobod před státem, práva vůči státu) X soukromá práva (vztahy mezi sobě rovnými subjekty – smluvní svoboda)
• Přímo vymahatelná, vynutitelná - jsou pod ochranou soudní moci, základní práva nejsou proklamace ve vztahu k zákonodárci (tak to bylo v rámci předválečné koncepce), ale platné a vynutitelné právo - je možné se ho domoci skrze ústavní stížnost či stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva

Nositelé základních práv

Tedy osoby, které se základních práv mohou dovolat a užívat jejich ochrany.

• některých základních práv se může dovolat úplně každá fyzická osoba (tj. člověk) bez ohledu na své státní občanství - např. právo na život, zákaz mučení, apod.
• i právnické osoby jsou ale nositeli některých základních práv, vždy se to přitom posuzuje dle povahy toho daného práva (typicky se právnická osoba může dovolat práva na majetek, práva na spravedlivý proces, apod.)
• některá práva náleží typicky pouze občanům daného státu, typicky jsou to práva politická (např. volební právo, právo účasti v politických stranách)
• některých práv se zase typicky dovolávají pouze cizinci
• některá práva se vztahují i k různým specifickým subjektům (např. dítě, mladistvý, žena, těhotná žena) - taková práva nalezneme v Hlavě IV Listiny základních práv a svobod

Adresáti základních práv

Jako párová kategorie k nositelům základních práv, kterým základní práva svědčí, tak zde máme adresáty základní práv, tj. subjekty, které dodržování základních práv a zaručují a svým jednáním je musí respektovat.

Do této kategorie spadají subjekty veřejné moci (např. stát a jiné subjekty veřejné moci). Z hlediska mezinárodního práva (např. v rámci Úmluvy o ochraně lidských práv) odpovídá konkrétní stát.

Klasifikace práv dle obsahu

S tímto dělením přišel Georg Jellinek.

• Status negativus - negativní status - bývá vymezován jako sféra osobní autonomie, do které veřejná moc nesmí zasahovat - např. domovní svoboda, osobní svoboda
• Status activus - možnost aktivně se podílet na správě věcí veřejných - např. právo založit politickou stranu, volit, právo shromažďovací a spolčovací, ...
• Status positivus - právo něco po státu požadovat a povinnost státu toto plnění poskytovat - typicky práva sociální a hospodářská (např. zajištění ve stáří, zdravotní péče)
• Status pasivus - občan je povinen vůči státu něco dělat - např. povinná vojenská služba, povinnost platit daně, povinnost dodržovat právo

K rozvoji základních práv dochází po etapách - postupný historický vývoj:

1. Osobní svobody a politická práva - 1. generace - 17. a 18. století
2. Hospodářská, sociální a kulturní práva - 2. generace - přelom 19. a 20. století
3. Moderní práva související s udržitelným rozvojem (právo na klid, na životní prostředí) - 3. generace

Holländer přišel s vlastním dělením:

• práva vyplývající z rovnosti lidí
• práva spjatá s nedotknutelností osobní integrity
• práva související s řádným procesem
• duchovní svobody
• hospodářské svobody
• sociální práva
• práva menšin

Klasifikace základních práv dle možnosti omezení

Zaprvé máme základní práva neomezitelná (= absolutní). Fungují jako pravidla - toto právo buď máme, nebo už je porušováno. Neexistuje nic mezi tím. Takových základních práv je málo. Např. zákaz mučení, svoboda myšlení, právo být subjekt (ne objekt).

Většina základních práv je základními právy omezitelnými (= relativními). Jedno právo není možné aplikovat absolutně, protože poté by už došlo k omezení jiného práva. Dochází tak ke vzájemné kolizi více práv či veřejných statků (např. veřejné zdraví, mravnost, veřejná bezpečnost)

Některá práva se pak nacházejí v dispozici zákonodárce. Jejich vymahatelnost je pak pouze v mezích prováděcího zákona. Např. každý má práv na přiměřené zabezpečení ve stáří. Je jasné, že podobná práva musí mít odlišný režim od práv, kde po státu požadujeme "jen", aby nijak nezasahoval (např. neomezoval moji svobodu). U práv v dispozici zákonodárce se lze práva domáhat pouze v mezích zákona. V důchodovém zákoně je mi tak přiřčeno 10 tisíc měsíčně a je možné argumentovat, jestli je to přiměřené nebo ne. Zákonné kritérium je ale dáno a pouze v rámci tohoto rozsahu je možné po státu právo požadovat.

Výklad a použití základních práv

Základní práva mají povahu právních principů – lze naplňovat v určité míře (tzv. optimalizace). Dochází k vyvažování základních práv v konkrétních situacích.

Základní práva jsou dotvářena soudní judikaturou v závislosti na posouzení jiných kolidujících základních práv či principů.

S výkladem základních práv často souvisí teleologický výklad (dle cíle, smyslu, účelu). Ke kolizím mezi jednotlivými základními právy dochází (kolize hodnot, účelů a cílů) a je třeba vždy v konkrétním případě posoudit, jakému právu se dá přednost.

Práce s principy a základními právy se liší od klasických právních norem (= pravidel). Pravidla jsou buď dodržována nebo nedodržována. Není tam nic mezi tím, nedochází k žádnému vyvažování jako u principů.

Základní povinnosti

Existují i přirozené povinnosti? Některé ústavy výslovně zakotvují i občanské povinnosti (např. povinnost dodržovat právní řád, branná povinnost, povinnost platit daně, povinná školní docházka).