Narovnání

Charakteristika

Institut narovnání řadíme mezi tzv. odklony v trestním řízení. Tento pojem odklonu není nikde v trestním řádu ani trestním zákoně výslovně vymezený, neexistuje ani jednotná definice odklonu a ani není přesně teoreticky vymezen jeho koncept. Zjednodušeně ho můžeme vymezit jako alternativu standartního trestního řízení. Je to odchylka od typického průběhu trestního procesu, trestní řízení nedospěje do typického konce, kdy je vynesen rozsudek, nedojde k vyslovení viny, k uložení klasické trestní sankce, ale řízení se „odkloní“ a trestní věc se vyřídí jinak, často tak že se trestní řízení zastaví.

Odklony jsou spojeny s pojmem tzv. restorativní justice. Cílem restorativní justice je především narovnání vztahů mezi obětí a pachatelem a odstranění škodlivých následků spáchaného trestného činu. Důraz je kladen spíše na obnovu vztahů než na trestní represi, důležitá je zde role probace a mediace. Narovnání je pak formou odklonu, u které se tyto restorativní prvky projevují nejvíce. Tento restorativní charakter se projevuje například v tom, že kromě souhlasu obviněného je zde potřeba aby s narovnáním souhlasil také poškozený.

Narovnání se uplatní zejména v případech, kdy je vedle veřejného zájmu trestným činem dotčena výrazněji i sféra soukromá, přičemž stát na trestním postihu pachatele nemá výrazný zájem, neboť trestný čin má spíše podobu sporu mezi obviněným a poškozeným. To ovšem neznamená, že by bylo vyloučeno provedení narovnání v případech, kdy by trestným činem došlo výlučně k dotčení veřejného zájmu a poškozeným by byl samotný stát či obec, které by v řízení byly zastupovány orgány k tomu příslušnými.

Podstatou narovnání je tedy dohoda mezi poškozeným na straně jedné a obviněným na straně druhé, jejímž obsahem je ukončení trestního stíhání v případě, že obviněný splní zákonem stanovené podmínky. Schválení narovnání mezi obviněným a poškozeným představuje, na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání, konečné řešení trestní věci a ze zákona je spojeno s definitivním zastavením trestního stíhání. Uzavřít trestní věc schválením narovnání umožňuje trestní řád v přípravném stadiu řízení i v řízení před soudem. V přípravném řízení o tom může rozhodnout státní zástupce, a to v zásadě po celou dobu. V řízení před soudem tak může učinit soud prvního stupně vzápětí po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání obviněného, stejně jako v dalším průběhu řízení v hlavním líčení, nebo mimo něj. Možné je schválit narovnání i v řízení před soudem druhého stupně. Ukončení trestního stíhání obviněného schválením jeho narovnání s poškozeným je fakultativní alternativou k potrestání, a proto není na jeho uplatnění nárok. Jde však o rychle proveditelný a ekonomicky nenáročný způsob reakce státu na spáchaný přečin, při němž jsou navíc účinněji chráněna práva obětí trestných činů tím, že se jim dostane rychleji a podstatně méně konfliktním způsobem patřičného odškodnění.

Podmínky narovnání

Podmínky schválení narovnání stanoví §309, odst. 1 trestního řádu: V řízení o přečinu může se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliže obviněný:

a) prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě,

b) uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou přečinem,

c) vydá bezdůvodné obohacení získané přečinem nebo učiní jiná vhodná opatření k jeho vydání, a

d) složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu, a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

a) Prohlášení obviněného že spáchal skutek a souhlas poškozeného

Prohlášení o vině obviněného stíhaným skutkem spočívá v jeho vyjádření v tom smyslu, že se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu. Prohlášení musí být učiněno osobně obviněným a výslovně, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o obsahu jím projevené vůle. Obsahově se musí vztahovat ke skutku, pro který je stíhán, tedy zvláště k jednání, které je mu kladeno za vinu, a k jeho následku, jakož i ke všem zákonným znakům trestného činu, který je v něm spatřován. K tomuto prohlášení o vině pak nelze podle § 314 přihlížet jako k důkazu v rámci případného dalšího řízení, pokud nebylo narovnání soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem schváleno.

Nezbytným předpokladem je také, souhlas jak obviněného, tak poškozeného s narovnáním. Souhlas obviněného s tímto řešením trestní věci je však třeba odlišovat od jeho prohlášení o vině stíhaným skutkem, neboť se jedná o dva různé a vzájemně nezastupitelné předpoklady tohoto řešení trestní věci. Souhlas obviněného se schválením narovnání a stejně tak souhlas poškozeného s ním, musí být projeven způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho smyslu. Ve své podstatě je souhlas obou projevem jejich dohody na daném alternativním řešení věci. Ústně projevený souhlas obviněného a poškozeného se zaznamená do protokolu, vyjádřit ho však mohou i jakoukoli jinou formou obecně stanovenou pro podání. Souhlas poškozeného nelze nahradit žádným jiným úkonem. Jeho součinnost totiž je nezbytným předpokladem využití možnosti tohoto alternativního řešení trestní věci. To je také zásadní rozdíl od jejího řešení podmíněným zastavením trestního stíhání.

b) Náhrady škody či jiné odčinění újmy

Náhrada škody je nutným způsobem vyrovnání obviněného s poškozeným. Majetkovou škodou se rozumí jen skutečně vzniklá škoda, kterou lze vyjádřit v penězích. Majetkovou škodou je i ušlý zisk, tedy to, co poškozenému ušlo, přičemž však je možno požadovat místo skutečně ušlého zisku náhradu tzv. průměrného zisku, za škodu považuje též újma, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany. Při zjišťování splnění této podmínky se uplatní obecná úprava náhrady škody stanovená v jiných právních předpisech. Způsob a rozsah úhrady škody se bude lišit podle konkrétních okolností případu. Právní rámec pro jeho stanovení vymezují mimotrestní předpisy, zejména občanský zákoník a zákoník práce.

Škoda se zásadně hradí v penězích, ovšem je-li to možné, lze ji odčinit i uvedením v předešlý stav. Základní preferovanou formou náhrady škody je její finanční náhrada v penězích a ve standardním řízení - v adhezním trestním řízení - podle výslovné právní úpravy ani jiná forma její náhrady nepřichází v úvahu. V rámci vymezení zákonných předpokladů pro schválení narovnání však není žádné takové omezení zakotveno, a proto není důvod vyloučit možnost splnění těchto předpokladů též vypořádáním vzniklé škody uvedením v předešlý stav. To platí tím spíše, že zákon výslovně počítá i s možností vypořádat vzniklou škodu učiněním vhodných opatření k tomu směřujících. Takovým opatřením může být například fyzická oprava poškozené věci nebo poskytnutí jiné druhově stejné věci na místo poškozené či zničené věci, tedy učinění kroků vedoucích k obnovení předešlého stavu. To může být namístě zejména v případech, kdy se pro tuto formu vypořádání vzniklé škody vysloví poškozený, jehož součinnosti je k tomu třeba. Upřednostnění vypořádání způsobené škody cestou obnovení předešlého stavu před finanční náhradou může vyplývat též z povahy věci.

Na rozdíl od případů řešených podmíněným zastavením trestního stíhání v případech řešených narovnáním nestačí pouhé uzavření dohody o náhradě škody nebo o vydání bezdůvodného obohacení mezi obviněným a poškozeným. Řešení vypořádání mezi nimi takovou dohodou sice není ani u narovnání zcela vyloučeno, ovšem její plnění musí být náležitě zajištěno, aby poškozený dosáhl uspokojení svého nároku, i když obviněný po zastavení svého trestního stíhání dohodu nesplní. V úvahu přichází zejména zajištění daného plnění ručením nebo zřízením zástavního práva, a to ve spojení s úkony, které samy o sobě představují vykonatelné tituly v případném exekučním řízení, jakými jsou notářský zápis obsahující závazek k příslušnému plnění se svolením k vykonatelnosti a soudem v občanskoprávním řízení schválený smír. Nejedná-li se o tyto případy, není totiž ani dohoda o narovnání mezi obviněným a poškozeným, ani rozhodnutí o schválení narovnání mezi nimi samo o sobě exekučním titulem.

c) Vydání bezdůvodného obohacení

Obdobně je namístě přistupovat k vypořádání následku stíhaného činu v podobě bezdůvodného obohacení. Východiskem k tomu je v právu obecně platná zásada, že nikdo se nesmí bez spravedlivého důvodu obohacovat na úkor jiného, a pokud se někdo bezdůvodně obohatí na úkor jiného, je povinen mu bezdůvodné obohacení vydat, nebo alespoň v penězích nahradit. Bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§2991 zákona č.89/2012 Sb.).

Základní formou vypořádání bezdůvodného obohacení získaného stíhaným činem je jeho vydání tomu, na jehož úkor bylo získáno, tedy poškozenému. Bezdůvodné obohacení se vydává především vrácením toho, z čeho měl obohacený subjekt neoprávněný prospěch, nebo vrácením samotného neoprávněně získaného prospěchu, tzn. uvedením věcí v předešlý stav. Alternativou k tomu je poskytnutí náhrady v penězích.

d) Složení peněžní částky

Před novelizací trestního řádu, skládal pachatel na účet soudu nebo v přípravném řízení státního zastupitelství peněžní částku určenou konkrétnímu adresátovi k obecně prospěšným účelům, za které se považovaly částky pro obce a jiné právnické osoby se sídlem na území České republiky na financování vědy a vzdělání, kultury, školství, na požární ochranu, na podporu a ochranu mládeže, na ochranu zvířat, na účely sociální, zdravotnické a ekologické, humanitární, charitativní, náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti, tělovýchovné a sportovní a částky odevzdané státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Novelou pak došlo k zúžení této dřívější úpravy pouze na částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu.

Poslední podmínkou je, že vyřízení věci rozhodnutím o schválení narovnání musí být dostačující. Posouzení toho, zda je možné rozhodnutí o schválení narovnání a o zastavení trestního stíhání obviněného považovat za dostačující reakci na stíhaný čin, vyžaduje především zkoumání povahy a závažnosti spáchaného činu, míry, jakou jím byl dotčen veřejný zájem, osoby obviněného a jeho osobních a majetkových poměrů. Je zde prostor pro široké zohlednění konkrétních okolností projednávaného případu, dosavadního života obviněného, jeho poměrů a postojů, jakož i pro přihlédnutí ke způsobu urovnání konfliktního stavu spojeného se stíhaným činem. Prostor pro uplatnění odklonu v podobě schválení narovnání je limitován omezením okruhu trestných činů, u nichž přichází v úvahu, a zákonným vymezením předpokladů pro jeho uplatnění.

Například v rozhodnutí Nejvyššího soudu, bylo judikováno že: „Jízda řidiče automobilu pod vlivem alkoholu (1,32 g/kg alkoholu v krvi) rychlostí nejméně 105 km/hod. v obci a způsobení neodčinitelných následků dopravní nehody v podobě dvou smrtelných zranění účastníků této nehody jsou tak závažnými okolnostmi spáchaného činu, pro které nelze považovat za dostačující vyřízení věci schválením narovnání a zastavením trestního stíhání.“ V daném případě došlo ke schválení narovnání usnesením Okresního státního zastupitelství, nicméně Nejvyšší soud konstatoval, že v daném případě státní zástupce postupoval v rozporu s ustanovením § 309 odst. 1 TrŘ, pokud schválil narovnání, neboť nevzal v úvahu stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného. Schválení narovnání v případě, kdy stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného je třeba hodnotit jako vysoký vzhledem k neodčinitelnému následku (dvě smrtelná zranění, zranění další osoby), chování řidiče (hazardérství), který v zimním období, v noci, v podnapilém stavu řídí motorové vozidlo, přitom v obci, kde je stanovená rychlost 50 km/hod., jede rychlostí více jak dvakrát vyšší, přitom se jedná o řidiče, který byl již čtyřikrát postižen pro přestupek (naposledy pro rychlou jízdu), je v rozporu s formální logikou, a takovýto způsob vyřízení věci nelze považovat za dostatečný.

Narovnání v zákoně o přestupcích

V České republice nabyl účinnosti dnem 1. července 2017 zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich který přinesl nové, doposud ve správním právu neupravené instituty, kdy jedním z nově zavedených institutů do řízení o přestupku je i institut narovnání, přičemž právě odklony byly do té doby tradičním trestněprávním institutem.

Přestupkové řízení tak vedle svého zastavení nebo vydání rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným, může být nově ukončeno i rozhodnutím o schválení dohody o narovnání. Narovnání tedy obdobně jako v trestním právu představuje způsob vyřešení projednávaného přestupku bez vyslovení viny a s tím spojených negativních následků (např. zápis do evidence přestupků), avšak spojený s určitými povinnostmi obviněného, aby byl zachován preventivní, reparační a částečně i represivní účel přestupkového řízení.

Podmínky schválení narovnání, které jsou prakticky totožné s těmi upravenými trestním řádem, upravuje §87 přestupkového zákona:

Správní orgán rozhodnutím schválí dohodu o narovnání, kterou uzavře obviněný a poškozený, jestliže:

a) takový způsob vyřízení věci není v rozporu s veřejným zájmem a je dostačující vzhledem k povaze a závažnosti přestupku, k míře, jakou byl přestupkem dotčen veřejný zájem a osobě obviněného a jeho osobním poměrům,

b) obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nejsou-li důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě,

c) obviněný uhradil poškozenému škodu nebo mu vydal bezdůvodné obohacení a

d) obviněný složil na účet správního orgánu peněžní částku určenou k veřejně prospěšným účelům.

Narovnání v praxi

Narovnání je institutem, který je z hlediska přístupu jak orgánů činných v trestním řízení, tak obviněného, v podstatě nejvýhodnější, přesto je praxí stále velice málo využíváno, a počty uzavřených dohod každý rok klesají. Z celkového počtu odklonů je ve více než 50 % trestních věcí využíván trestní příkaz, podmíněné zastavení trestního stíhání u 2 500 – 3000 věcí ročně. Zbylé odklony se využívají marginálně. U narovnání to může být z důvodu, že není velký rozdíl mezi ním a podmíněným zastavením trestního stíhání, neboť podmínky jsou značně podobné, ale provedení narovnání je pro orgány činné v trestním řízení náročnější, kdy u narovnání se musí sjednat dohoda, což zřejmě vede k tomu, že se příliš nevyužívá.