František Weyr: Porovnání verzí
(Značka: editace z VisualEditoru) |
(→Mládí) (Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| (Není zobrazeno 17 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | + | František Weyr (1879 – 1951) byl český právník, právní filosof a státovědec. Značnou měrou se podílel na zřízení brněnské právnické fakulty, kde také rozvíjel svoji [[Brněnská normativní škola|normativní právní teorii]]. S výjimkou profese právnické, akademické a filozofické působil také jako předseda statistického úřadu a poslanec Národního shromáždění.[[Soubor:FrantišekWeyr1937.png|náhled| | |
| − | + | Fotografie Františka Weyra | |
| + | ]] | ||
== Život == | == Život == | ||
=== Mládí === | === Mládí === | ||
| − | František Weyr se narodil 25. dubna 1879 ve Vídni. | + | František Weyr se narodil 25. dubna 1879 ve Vídni. Zde se také jeho otec Emil Weyr, uznávaný profesor matematiky, v roce 1877 seznámil s Františkovou matkou Marií Waniekovou, původem z Brna. František byl nejstarší ze tří sourozenců. Ve Vídni strávil celé své dětství, společně s bratrem Jindřichem (1880) a sestrou Marií (1883). Františkův otec byl velkým vlastencem a dbal na to, aby se v rodině mluvilo jen česky, neboť německy se děti ve městě naučily velmi lehce. Po absolvování české obecné školy J. A. Komenského studoval dále 5 let na německém gymnáziu. Pro nedostatečný zájem tamních profesorů však dospívající František přestoupil na gymnázium Františka Josefa. Již jako mladý četl Weyr mnoho beletrií a rád navštěvoval divadlo. Zájem o filozofii dokládá Weyrova četba [[Immanuel Kant|Kanta]] (''Kritika čistého rozumu'', ''Kritika praktického rozumu''). |
| − | Po smrti otce (1894) se rodina přestěhovala do Prahy. Matka se provdala za dlouholetého přítele svého zesnulého manžela, | + | Po smrti otce (1894) se rodina přestěhovala do Prahy. Matka se provdala za dlouholetého přítele svého zesnulého manžela, Jaroslava Sobičku. Weyr i jeho sourozenci měli otčíma rádi, avšak přestěhováním do Prahy skončilo téměř dvacetileté období Weyrova života ve Vídni. V roce 1899 ukončil Weyr studium gymnázia (nyní německého gymnázia v Praze) vykonáním maturitní zkoušky. |
| − | Po | + | Po skončení gymnázia zvažoval Weyr další směr jeho studia. Jelikož byl spíše humanitně zaměřen (nikoliv technicky, jako jeho otec) zvolil nakonec Právnickou fakultu české Univerzity Karlo-Ferdinandovy, aniž měl tušení, co ho tam čeká. Při studiích se setkal s jeho tehdejšími spolužáky Karlem Englišem a Františkem Peroutkou. Kromě právnických a ekonomických přednášek navštěvoval také přednášky T. G. Masaryka z praktické filozofie. Po vykonání závěrečné státní zkoušky v roce 1903 mu jeho strýc nabídl službu u správních orgánů ve Vídni, kterou Weyr přijal. |
=== Zaměstnání === | === Zaměstnání === | ||
| − | U rakouských úřadů pracoval Weyr celkem 5 let (1903-1908), a to střídavě ve Vídni a v Mistelbachu. Po celou dobu pracoval bezplatně coby konceptní praktikant, neboť nikdy nesplnil tehdejší podmínku tříleté služby. Při práci na úřadech si Weyr prohloubil právní znalosti, a to zejména | + | U rakouských úřadů pracoval Weyr celkem 5 let (1903-1908), a to střídavě ve Vídni a v Mistelbachu. Po celou dobu pracoval bezplatně coby konceptní praktikant, neboť nikdy nesplnil tehdejší podmínku tříleté služby. Při práci na úřadech si Weyr prohloubil právní znalosti, a to zejména v oblasti veřejnoprávních korporací. Většinu svého volného času věnoval přípravě na svou habilitaci. Po úspěšném absolvování habilitačního kolokvia a přednášky před profesorským sborem pražské Právnické fakulty v prosinci 1908 se musel rozhodnout mezi Vídní a Prahou. Na pražské Právnické fakultě zahájil přednášky jako soukromý docent v zimním semestru roku 1909. Společně s působením na akademické půdě pracoval Weyr také v Zemské statistické kanceláři. I z důvodu pracovní vytíženosti byl v té době (1910-1912) jen málo literárně činný. Přesto jeho netradiční teorie o jednotě právního řádu vyvolávala občasné literární spory a polemiky. Jeho hlavním oponentem byl v té době doc. Jiří Hoetzel. Weyr dlouho čelil sám přesile právních úředníků, kteří stáli na Hoetzelově straně. Oporou se mu stala až podpora ze zahraničí, když v roce 1911 vydal rakouský právník [[Hans Kelsen]] svůj habilitační spis (''Hauptprobleme der Staatsrechtslehre''). |
| − | V posledním roce Weyrova pobytu v Praze došlo k zásadní změně, když se po krátké známosti v roce 1912 oženil s Helenou Markesovou, učitelkou na měšťanské škole. Helena zanedlouho zanechala práce ve škole a plně se věnovala svému muži. Tomu byla nápomocna | + | V posledním roce Weyrova pobytu v Praze došlo k zásadní změně, když se po krátké známosti v roce 1912 oženil s Helenou Markesovou, učitelkou na měšťanské škole. Helena zanedlouho zanechala práce ve škole a plně se věnovala svému muži. Tomu byla nápomocna jako zapisovatelka a sekretářka. V té době zažila i Weyrova pracovní dráha příznivý obrat, když mu jeho přítel Karel Engliš nabídl nově vzniklé místo profesora na brněnské technice. Weyr toužil po ukončení své úřednické kariéry a po svobodě, kterou při působení na brněnské technice získá. |
=== Působení v Brně === | === Působení v Brně === | ||
| − | Své přednášky na brněnské technice zahájil Weyr v roce 1913, kdy jeho hlavním předmětem bylo právo ústavní a správní. Přestože od mládí toužil být vysokoškolským profesorem, činnost "pouhého" učitele práv jej nemohla naplnit. V tomto období se začíná rozvíjet | + | Své přednášky na brněnské technice zahájil Weyr v roce 1913, kdy jeho hlavním předmětem bylo právo ústavní a správní. Přestože od mládí toužil být vysokoškolským profesorem, činnost "pouhého" učitele práv jej nemohla naplnit. V tomto období se začíná rozvíjet jeho tvorba vědeckých prací, která směřovala k zásadně nové koncepci právní vědy, která je později označována jako [[Brněnská normativní škola|normativní právní teorie]]. Prostředí brněnské techniky však neposkytovalo takové podmínky pro tvorbu jako později nově otevřená Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Více o životě Františka Weyra během první světové války viz Večeřa, M. ''František Weyr''. <ref>VEČEŘA, Miloš. ''František Weyr''. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 33-36.</ref>. |
| + | |||
| + | Po válce vycházela hlavní iniciativa ke zřízení nové univerzity právě od Weyra a Engliše. Rektorem nové univerzity byl zvolen Karel Engliš, děkanem právnické fakulty pak prof. František Weyr. Hned v prvním semestru byla ohlášena nepovinná dvouhodinová přednáška na téma právní filozofie, která byla míněna jako úvod do právnického studia pro studenty prvního ročníku. Ve svých přednáškách se opíral o svůj spis ''Základy právní filozofie'' (1920). Během svého působení na právnické fakultě v Brně přispíval do mnoha tuzemských vědeckých časopisů, z nichž v některých později působil i jako redaktor <ref>VEČEŘA, op. cit., s.39-47.</ref>. Weyrova ediční činnost ale směřovala i do zahraničí, když se svým kolegou z Vídně, [[Hans Kelsen|Hansem Kelsenem]], založil vědecký časopis (''Internationale Zeitschrift für Theorie des Rechts''). Revue se stala mezinárodně známou, za druhé světové války však časopis zanikl. | ||
| + | |||
| + | Po celou dobu svého akademického působení se zabýval reformou právnického studia (navrhoval například zpřísnění rigorózní zkoušky). Mnoho z Weyrových reformních myšlenek se uplatnilo při úpravě studia a znovuotevření vysokých škol v roce 1945. | ||
| + | |||
| + | Po událostech prvního září roku 1939 se manželé Weyrovi rozhodli uchýlit do bezpečí pod ochranu přátel a do Brna se v období okupace již nevrátili. Po návštěvě u tehdejšího prezidenta Emila Háchy si pronajali byt v Praze (ve vile v Brně žil mezitím německý důstojník). Weyrův zdravotní stav mu však ani v Praze nedopřál klid. V září roku 1943, když se zotavoval po infarktu, byl v noci zatčen gestapem a několikrát vyslýchán. Byl obviňován z velezrady, ale nakonec byl po měsíci propuštěn. Především díky politickým intervencím jeho přátel Emila Háchy a Jaroslava Krejčího. Weyr si Prahu oblíbil a po šťastném konci války se mu nesnadno rozhodovalo o návratu do Brna. Přesto k němu došlo v říjnu roku 1945. | ||
| + | |||
| + | Navzdory obavám, nebyly Weyrovy zdravotní potíže překážkou v jeho pedagogické činnosti. I po šestiletém přerušení mu zůstala pověst přísného vyučujícího. Weyr opět začal přispívat do časopisů, jako byly ''Lidové noviny'' a později ''Lidová demokracie''. Dokončil také velký pětisvazkový ''Slovník veřejného práva československého''. I přes omezení v oblasti pedagogické, způsobené srdeční chorobou, mu byl dne 21. dubna 1947 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity. Společně byl doktorát udělen i Karlu Englišovi. | ||
| + | |||
| + | === Poslední léta života === | ||
| + | Weyrovi nebylo souzeno dlouhé působení na obnovené právnické fakultě v Brně. Po únorovém politickém převratu roku 1948 byl děkanem (tehdy prof. Vladimír Kubeš) pozván na mimořádnou schůzi profesorského sboru, kde bylo oznámeno, kdo je z činnosti na fakultě vyloučen a kdo může zůstat. Aniž by byl oficiálně písemně vyrozuměn, byl zařazen mezi vyhozené profesory. Až do doby řádného odchodu do důchodu mu byla poskytnuta dovolená "ke studijním účelům". Weyr byl dále edičně činný, avšak žádná z jeho prací nemohla (pochopitelně) vyjít tiskem. Dosažením sedmdesáti let byl dán do penze, přičemž jeho finanční situace se stala velmi neutěšenou. Své poslední dny trávil vědeckou prací, sepisováním ''Pamětí''<ref>Paměti byly nově vydány v letech 1999-2004. | ||
| + | |||
| + | Weyr, František. ''Paměti. 1, Za Rakouska, (1879-1918).'' Brno: Atlantis, 1999. 486 s. <nowiki>ISBN 80-7108-193-0</nowiki> | ||
| + | |||
| + | Weyr, František. ''Paměti. 2, Za republiky, (1918-1938).'' Brno: Atlantis, 2001. 518 s. <nowiki>ISBN 80-7108-194-9</nowiki> | ||
| + | |||
| + | Weyr, František. ''Paměti. 3, Za okupace a po ní (1939-1951).'' Brno: Atlantis, 2004. 230 s. <nowiki>ISBN 80-7108-195-7</nowiki> | ||
| + | </ref> a besedami s přáteli. František Weyr zemřel dne 29. června 1951. | ||
| + | |||
| + | == Dílo == | ||
| + | Weyrova filozofie se vyznačuje dvěma základními rysy. Logickým formalismem a filozofickým dualismem<ref>BOHÁČKOVÁ, Renata. ''Život a dílo prof. JUDr. Františka Weyra.'' 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. s. 8.</ref>. Weyrův noetický dualismus je složen z konceptů ''toho, co jest'' a ''toho, co býti má''. Toto jsou podle Weyra dvě poznávací hlediska (kategorie) jimiž člověk vytváří dva empirické světy. ''Svět jaký jest'' a ''svět, jaký má býti''.<ref>WEYR, František. ''Základy filosofie právní : (nauka o poznávání právnickém)''. 1. vyd. Brno: A. Píša, 1920, s. 16</ref> Na těchto základech vznikl nový systém noetiky právní vědy pod názvem [[Brněnská normativní škola|Normativní teorie právní]]. | ||
| − | + | V následujícím textu budou obsaženy pouze nejvýznamnější Weyrova díla. Mezi další významná díla zcela jistě patří: | |
| + | * Úvod do studia právnického. ISBN 80-210-0915-2 | ||
| + | * Československé právo ústavní; Ústavní vývoj československý v roce 1938. ISBN 80-210-0915-2 | ||
| + | * Paměti. 1, Za Rakouska, (1879-1918). ISBN 80-7108-193-0 | ||
| + | * Paměti. 2, Za republiky, (1918-1938). ISBN 80-7108-194-9 | ||
| + | * Paměti. 3, Za okupace a po ní (1939-1951). ISBN 80-7108-195-7 | ||
| + | Více informací dostupno zde<ref>BOHÁČKOVÁ, op. cit.</ref>. | ||
| − | + | === Základy filosofie právní === | |
| + | Vydané v roce 1920, Základy filosofie právní jsou prvním Weyrovým soustavným spisem, v němž vyložil nový právně-filozofický systém. Dílo je významné, neboť pokládá základy pro výstavbu metodologie právní vědy. Spis se věnuje právní filozofii se smyslu formálním, metodě právnického poznávání a noetice. Stanovuje také základní pojmy, kterými mají být poznávány právní normy. | ||
| + | === Teorie práva === | ||
| + | Ve svém nejvýznamnějším díle se Weyr vrací k problémům, jimiž se zabýval ve svých "Základech filosofie právní", ale současně také zahrnuje veškeré výsledky svých noetických a právně-filozofických úvah, které do té doby uveřejnil. Dílo vyšlo v roce 1936. Opětovně pak bylo vydáno v roce 2015.<ref>Weyr, František. ''Teorie práva''. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 388 s. ISBN 978-80-7552-000-5</ref> | ||
| + | ''Je to dílo výhradně teoretické, které nelze zařaditi k žádnému z uvedených typů naší právnické literatury, nehoví žádnému z běžných požadavků dnešních hromadných konsumentů právnických publikací, ať praktiků, ať studentů, a nebude ani autoru na prospěch pro nějaký návrh jmenovací. A přece bylo napsáno a je a bude hodně čteno ... Neboť nezmizela ani u nás ještě docela touha po skutečné právní kultuře. Vydání knihy tohoto druhu je v našem kulturním životě událostí zcela mimořádnou.<ref>NEUBAUER, Zdeněk. Weyrova teorie práva. ''Časopis pro právní a státní vědu.'' 1937. roč. 10, s. 66.</ref>'' | ||
| + | Filozofickým základem Weyrova díla je idealistická filozofie Platonova a Kantova. Kritický idealismus umožnil Weyrovi rozlišit rozum (poznání) a vůli (chtění). Věda může pouze poznávat, nikoli tvořit, především nemůže tvořit předmět svého poznávání. Též normativní věda netvoří normy, nýbrž je jen poznává. Základním východiskem Weyrovy filozofie je tedy protiklad subjektu a objektu. Podle Weyra může být předmětem normativního poznávání pouze norma. Norma je výraz ''něčeho, co býti má''. Obsahem normy může být cokoliv, pouze forma rozhoduje o metodě poznávací.<ref>WEYR, František. ''Teorie práva''. 1. vyd. Brno: Orbis, 1936, s. 34</ref> Platnost normy znamená její normativní existenci a tedy vlastnost být předmětem normativního poznávání. | ||
| + | ''Je málo spisů tak naplněných myšlenkami jak filosofickými tak i právnickými, někdy zcela novými, někdy originelně formulovanými, vždy nabádajícími k dalšímu přemýšlení, jako tento spis, v němž Weyr shrnul výsledky alespoň dvaceti let své pilné práce a soustavné věděcké práce. Věda právní, zvlášť naše, bude se musiti v nejrůznějších svých odvětvích vždy znovu k tomuto spisu vraceti, třeba i jen proto, aby si ověřila a lépe vyzbrojila své učení odchylné.''<ref>KALLAB, Jaroslav. Několik poznámek k Weyrovu spisu "Teorie práva". ''Časopis pro právní a státní vědu. 1937,'' roč. 10, str. 257</ref> | ||
<references /> | <references /> | ||
Aktuální verze z 10. 4. 2020, 08:49
František Weyr (1879 – 1951) byl český právník, právní filosof a státovědec. Značnou měrou se podílel na zřízení brněnské právnické fakulty, kde také rozvíjel svoji normativní právní teorii. S výjimkou profese právnické, akademické a filozofické působil také jako předseda statistického úřadu a poslanec Národního shromáždění.
Obsah
Život
Mládí
František Weyr se narodil 25. dubna 1879 ve Vídni. Zde se také jeho otec Emil Weyr, uznávaný profesor matematiky, v roce 1877 seznámil s Františkovou matkou Marií Waniekovou, původem z Brna. František byl nejstarší ze tří sourozenců. Ve Vídni strávil celé své dětství, společně s bratrem Jindřichem (1880) a sestrou Marií (1883). Františkův otec byl velkým vlastencem a dbal na to, aby se v rodině mluvilo jen česky, neboť německy se děti ve městě naučily velmi lehce. Po absolvování české obecné školy J. A. Komenského studoval dále 5 let na německém gymnáziu. Pro nedostatečný zájem tamních profesorů však dospívající František přestoupil na gymnázium Františka Josefa. Již jako mladý četl Weyr mnoho beletrií a rád navštěvoval divadlo. Zájem o filozofii dokládá Weyrova četba Kanta (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu).
Po smrti otce (1894) se rodina přestěhovala do Prahy. Matka se provdala za dlouholetého přítele svého zesnulého manžela, Jaroslava Sobičku. Weyr i jeho sourozenci měli otčíma rádi, avšak přestěhováním do Prahy skončilo téměř dvacetileté období Weyrova života ve Vídni. V roce 1899 ukončil Weyr studium gymnázia (nyní německého gymnázia v Praze) vykonáním maturitní zkoušky.
Po skončení gymnázia zvažoval Weyr další směr jeho studia. Jelikož byl spíše humanitně zaměřen (nikoliv technicky, jako jeho otec) zvolil nakonec Právnickou fakultu české Univerzity Karlo-Ferdinandovy, aniž měl tušení, co ho tam čeká. Při studiích se setkal s jeho tehdejšími spolužáky Karlem Englišem a Františkem Peroutkou. Kromě právnických a ekonomických přednášek navštěvoval také přednášky T. G. Masaryka z praktické filozofie. Po vykonání závěrečné státní zkoušky v roce 1903 mu jeho strýc nabídl službu u správních orgánů ve Vídni, kterou Weyr přijal.
Zaměstnání
U rakouských úřadů pracoval Weyr celkem 5 let (1903-1908), a to střídavě ve Vídni a v Mistelbachu. Po celou dobu pracoval bezplatně coby konceptní praktikant, neboť nikdy nesplnil tehdejší podmínku tříleté služby. Při práci na úřadech si Weyr prohloubil právní znalosti, a to zejména v oblasti veřejnoprávních korporací. Většinu svého volného času věnoval přípravě na svou habilitaci. Po úspěšném absolvování habilitačního kolokvia a přednášky před profesorským sborem pražské Právnické fakulty v prosinci 1908 se musel rozhodnout mezi Vídní a Prahou. Na pražské Právnické fakultě zahájil přednášky jako soukromý docent v zimním semestru roku 1909. Společně s působením na akademické půdě pracoval Weyr také v Zemské statistické kanceláři. I z důvodu pracovní vytíženosti byl v té době (1910-1912) jen málo literárně činný. Přesto jeho netradiční teorie o jednotě právního řádu vyvolávala občasné literární spory a polemiky. Jeho hlavním oponentem byl v té době doc. Jiří Hoetzel. Weyr dlouho čelil sám přesile právních úředníků, kteří stáli na Hoetzelově straně. Oporou se mu stala až podpora ze zahraničí, když v roce 1911 vydal rakouský právník Hans Kelsen svůj habilitační spis (Hauptprobleme der Staatsrechtslehre).
V posledním roce Weyrova pobytu v Praze došlo k zásadní změně, když se po krátké známosti v roce 1912 oženil s Helenou Markesovou, učitelkou na měšťanské škole. Helena zanedlouho zanechala práce ve škole a plně se věnovala svému muži. Tomu byla nápomocna jako zapisovatelka a sekretářka. V té době zažila i Weyrova pracovní dráha příznivý obrat, když mu jeho přítel Karel Engliš nabídl nově vzniklé místo profesora na brněnské technice. Weyr toužil po ukončení své úřednické kariéry a po svobodě, kterou při působení na brněnské technice získá.
Působení v Brně
Své přednášky na brněnské technice zahájil Weyr v roce 1913, kdy jeho hlavním předmětem bylo právo ústavní a správní. Přestože od mládí toužil být vysokoškolským profesorem, činnost "pouhého" učitele práv jej nemohla naplnit. V tomto období se začíná rozvíjet jeho tvorba vědeckých prací, která směřovala k zásadně nové koncepci právní vědy, která je později označována jako normativní právní teorie. Prostředí brněnské techniky však neposkytovalo takové podmínky pro tvorbu jako později nově otevřená Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Více o životě Františka Weyra během první světové války viz Večeřa, M. František Weyr. [1].
Po válce vycházela hlavní iniciativa ke zřízení nové univerzity právě od Weyra a Engliše. Rektorem nové univerzity byl zvolen Karel Engliš, děkanem právnické fakulty pak prof. František Weyr. Hned v prvním semestru byla ohlášena nepovinná dvouhodinová přednáška na téma právní filozofie, která byla míněna jako úvod do právnického studia pro studenty prvního ročníku. Ve svých přednáškách se opíral o svůj spis Základy právní filozofie (1920). Během svého působení na právnické fakultě v Brně přispíval do mnoha tuzemských vědeckých časopisů, z nichž v některých později působil i jako redaktor [2]. Weyrova ediční činnost ale směřovala i do zahraničí, když se svým kolegou z Vídně, Hansem Kelsenem, založil vědecký časopis (Internationale Zeitschrift für Theorie des Rechts). Revue se stala mezinárodně známou, za druhé světové války však časopis zanikl.
Po celou dobu svého akademického působení se zabýval reformou právnického studia (navrhoval například zpřísnění rigorózní zkoušky). Mnoho z Weyrových reformních myšlenek se uplatnilo při úpravě studia a znovuotevření vysokých škol v roce 1945.
Po událostech prvního září roku 1939 se manželé Weyrovi rozhodli uchýlit do bezpečí pod ochranu přátel a do Brna se v období okupace již nevrátili. Po návštěvě u tehdejšího prezidenta Emila Háchy si pronajali byt v Praze (ve vile v Brně žil mezitím německý důstojník). Weyrův zdravotní stav mu však ani v Praze nedopřál klid. V září roku 1943, když se zotavoval po infarktu, byl v noci zatčen gestapem a několikrát vyslýchán. Byl obviňován z velezrady, ale nakonec byl po měsíci propuštěn. Především díky politickým intervencím jeho přátel Emila Háchy a Jaroslava Krejčího. Weyr si Prahu oblíbil a po šťastném konci války se mu nesnadno rozhodovalo o návratu do Brna. Přesto k němu došlo v říjnu roku 1945.
Navzdory obavám, nebyly Weyrovy zdravotní potíže překážkou v jeho pedagogické činnosti. I po šestiletém přerušení mu zůstala pověst přísného vyučujícího. Weyr opět začal přispívat do časopisů, jako byly Lidové noviny a později Lidová demokracie. Dokončil také velký pětisvazkový Slovník veřejného práva československého. I přes omezení v oblasti pedagogické, způsobené srdeční chorobou, mu byl dne 21. dubna 1947 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity. Společně byl doktorát udělen i Karlu Englišovi.
Poslední léta života
Weyrovi nebylo souzeno dlouhé působení na obnovené právnické fakultě v Brně. Po únorovém politickém převratu roku 1948 byl děkanem (tehdy prof. Vladimír Kubeš) pozván na mimořádnou schůzi profesorského sboru, kde bylo oznámeno, kdo je z činnosti na fakultě vyloučen a kdo může zůstat. Aniž by byl oficiálně písemně vyrozuměn, byl zařazen mezi vyhozené profesory. Až do doby řádného odchodu do důchodu mu byla poskytnuta dovolená "ke studijním účelům". Weyr byl dále edičně činný, avšak žádná z jeho prací nemohla (pochopitelně) vyjít tiskem. Dosažením sedmdesáti let byl dán do penze, přičemž jeho finanční situace se stala velmi neutěšenou. Své poslední dny trávil vědeckou prací, sepisováním Pamětí[3] a besedami s přáteli. František Weyr zemřel dne 29. června 1951.
Dílo
Weyrova filozofie se vyznačuje dvěma základními rysy. Logickým formalismem a filozofickým dualismem[4]. Weyrův noetický dualismus je složen z konceptů toho, co jest a toho, co býti má. Toto jsou podle Weyra dvě poznávací hlediska (kategorie) jimiž člověk vytváří dva empirické světy. Svět jaký jest a svět, jaký má býti.[5] Na těchto základech vznikl nový systém noetiky právní vědy pod názvem Normativní teorie právní.
V následujícím textu budou obsaženy pouze nejvýznamnější Weyrova díla. Mezi další významná díla zcela jistě patří:
- Úvod do studia právnického. ISBN 80-210-0915-2
- Československé právo ústavní; Ústavní vývoj československý v roce 1938. ISBN 80-210-0915-2
- Paměti. 1, Za Rakouska, (1879-1918). ISBN 80-7108-193-0
- Paměti. 2, Za republiky, (1918-1938). ISBN 80-7108-194-9
- Paměti. 3, Za okupace a po ní (1939-1951). ISBN 80-7108-195-7
Více informací dostupno zde[6].
Základy filosofie právní
Vydané v roce 1920, Základy filosofie právní jsou prvním Weyrovým soustavným spisem, v němž vyložil nový právně-filozofický systém. Dílo je významné, neboť pokládá základy pro výstavbu metodologie právní vědy. Spis se věnuje právní filozofii se smyslu formálním, metodě právnického poznávání a noetice. Stanovuje také základní pojmy, kterými mají být poznávány právní normy.
Teorie práva
Ve svém nejvýznamnějším díle se Weyr vrací k problémům, jimiž se zabýval ve svých "Základech filosofie právní", ale současně také zahrnuje veškeré výsledky svých noetických a právně-filozofických úvah, které do té doby uveřejnil. Dílo vyšlo v roce 1936. Opětovně pak bylo vydáno v roce 2015.[7]
Je to dílo výhradně teoretické, které nelze zařaditi k žádnému z uvedených typů naší právnické literatury, nehoví žádnému z běžných požadavků dnešních hromadných konsumentů právnických publikací, ať praktiků, ať studentů, a nebude ani autoru na prospěch pro nějaký návrh jmenovací. A přece bylo napsáno a je a bude hodně čteno ... Neboť nezmizela ani u nás ještě docela touha po skutečné právní kultuře. Vydání knihy tohoto druhu je v našem kulturním životě událostí zcela mimořádnou.[8]
Filozofickým základem Weyrova díla je idealistická filozofie Platonova a Kantova. Kritický idealismus umožnil Weyrovi rozlišit rozum (poznání) a vůli (chtění). Věda může pouze poznávat, nikoli tvořit, především nemůže tvořit předmět svého poznávání. Též normativní věda netvoří normy, nýbrž je jen poznává. Základním východiskem Weyrovy filozofie je tedy protiklad subjektu a objektu. Podle Weyra může být předmětem normativního poznávání pouze norma. Norma je výraz něčeho, co býti má. Obsahem normy může být cokoliv, pouze forma rozhoduje o metodě poznávací.[9] Platnost normy znamená její normativní existenci a tedy vlastnost být předmětem normativního poznávání.
Je málo spisů tak naplněných myšlenkami jak filosofickými tak i právnickými, někdy zcela novými, někdy originelně formulovanými, vždy nabádajícími k dalšímu přemýšlení, jako tento spis, v němž Weyr shrnul výsledky alespoň dvaceti let své pilné práce a soustavné věděcké práce. Věda právní, zvlášť naše, bude se musiti v nejrůznějších svých odvětvích vždy znovu k tomuto spisu vraceti, třeba i jen proto, aby si ověřila a lépe vyzbrojila své učení odchylné.[10]
- ↑ VEČEŘA, Miloš. František Weyr. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 33-36.
- ↑ VEČEŘA, op. cit., s.39-47.
- ↑ Paměti byly nově vydány v letech 1999-2004. Weyr, František. Paměti. 1, Za Rakouska, (1879-1918). Brno: Atlantis, 1999. 486 s. ISBN 80-7108-193-0 Weyr, František. Paměti. 2, Za republiky, (1918-1938). Brno: Atlantis, 2001. 518 s. ISBN 80-7108-194-9 Weyr, František. Paměti. 3, Za okupace a po ní (1939-1951). Brno: Atlantis, 2004. 230 s. ISBN 80-7108-195-7
- ↑ BOHÁČKOVÁ, Renata. Život a dílo prof. JUDr. Františka Weyra. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. s. 8.
- ↑ WEYR, František. Základy filosofie právní : (nauka o poznávání právnickém). 1. vyd. Brno: A. Píša, 1920, s. 16
- ↑ BOHÁČKOVÁ, op. cit.
- ↑ Weyr, František. Teorie práva. Praha: Wolters Kluwer, 2015, 388 s. ISBN 978-80-7552-000-5
- ↑ NEUBAUER, Zdeněk. Weyrova teorie práva. Časopis pro právní a státní vědu. 1937. roč. 10, s. 66.
- ↑ WEYR, František. Teorie práva. 1. vyd. Brno: Orbis, 1936, s. 34
- ↑ KALLAB, Jaroslav. Několik poznámek k Weyrovu spisu "Teorie práva". Časopis pro právní a státní vědu. 1937, roč. 10, str. 257
