Odklony v trestním řízení

Novelami trestního řádu z let 1993 a 1995 byly vedle standartního projednání věci v hlavním líčení upraveny alternativní způsoby trestního řízení, tzv. odklony (diversion). Zavádění alternativních forem trestání a různých forem odklonů do trestního řízení je jednou z podmínek k tomu, aby stát byl schopen vypořádat se s nárůstem kriminality.

Základním účelem institutů zařazovaných pod pojem odklonu je především rychlejší a efektivnější vyřízení k tomu vhodných věcí, které nevyžadují z hlediska účelu trestního řízení projednání věci před soudem v hlavním líčení.

V české odborné literatuře bývá odklon v trestním řízení charakterizován jako odchylka od typického, pravidelného průběhu trestního řízení, alternativa ke standartním postupům. Tato charakteristika je však příliš široká a zahrnovala by i zvláštní typy trestního řízení, tj. například řízení před samosoudcem, či řízení proti uprchlému.

K vymezení odklonu tak musí přistoupit další znak, a to, že odklon je možné pojímat jako určitý způsob mimosoudního vyřízení trestní věci, jehož účelem není potrestání pachatele. O mimosoudní řešení jde v tom smyslu, že odklon může být uplatňován před tím, než soud rozhodne rozsudkem o vině a případném trestu.

Pojem odklon pak může být vymezen v širším a v užším smyslu. V širším smyslu jej lze chápat jako takovou odchylku od standartního průběhu trestního řízení, která je spojena s rozhodnutím o upuštění od trestního stíhání, pokud toto upuštění není obligatorní.

Pod odklon v širším smyslu neboli prostý odklon lze tedy zahrnovat institut fakultativního zastavení trestního stíhání upravený primárně ust. § 172 odst. 2 trestního řádu. Naopak zde nelze podřadit například institut postoupení věci jinému orgánu, protože zde je důvodem pro upuštění od trestního stíhání to, že daný skutek není vůbec trestným činem.

Odklon v užším smyslu je pak spojen s určitou formou výchovného působení na osobu, vůči níž je vedeno trestní řízení a vůči níž je odklon uplatňován. Toto výchovné působení buď následuje po rozhodnutí o odklonu, typicky v podobě stanovení zkušební doby a podmínek, anebo výchovné působení předchází rozhodnutí o odklonu a stává se tak nutnou podmínkou pro jeho aplikaci.

Pod odklon spojený s výchovným opatřením patří instituty podmíněného zastavení trestního stíhání, podmíněného odložení podání návrhu na potrestání, narovnání a institut odstoupení od trestního stíhání. Někdy bývá pod pojem odklon řazen i trestní příkaz. V takovém případě se vychází z nejzákladnějšího vymezení odklonu jako odchylky od standartního průběhu řízení. U trestního příkazu však není naplněn znak odklonu spočívající v upuštění od trestního stíhání, neboť trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, tedy má v podstatě opačné účinky. Účelem trestního příkazu je pak pouze zrychlení trestního řízení.

Co se týče institutu dohody o vině a trestu, i zde lze konstatovat absenci znaků odklonu, neboť jejím sjednáním a schválením nedochází k zastavení trestního řízení. Naopak je vyslovována vina, a to formou odsuzujícího rozsudku. Dohodu o vině a trestu z důvodu absence základního atributu odklonu, tedy rozhodnutí o upuštění od trestního stíhání, nelze zařadit do kategorie odklonu.

Podmíněné zastavení trestního stíhání

Podstatou je dočasné zastavení probíhajícího trestního stíhání s tím, že vyhoví-li obviněný určeným podmínkám po stanovenou zkušební dobu, bude trestní stíhání zastaveno definitivně.

V řízení o podmíněném zastavení se tedy nerozhoduje o tom, zda obviněný skutečně spáchal nebo nespáchal trestný čin a neukládá se žádný trest. Podmíněné zastavení může navrhnout kterákoli ze stran, či i jiná osoba, jako například mediátor, probační úředník, nebo může soud či státní zástupce rozhodovat z vlastního podnětu.

Nutno však zdůraznit, že na rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání není právní nárok. Jedná se o fakultativní postup a záleží na úvaze státního zástupce nebo soudu.

§ 307 odst. 1 trestního řádu stanoví celkem šest podmínek, které musí být obligatorně splněny, aby mohlo být trestní stíhání podmíněně zastaveno. První podmínkou je, že jde o řízení o přečinu, tedy jakémkoli trestném činu spáchaném z nedbalosti a úmyslném trestném činu, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

Dalšími podmínkami jsou, že se obviněný k činu doznal, s podmíněným zastavením trestního stíhání souhlasí. Doznání spočívá v takové výpovědi obviněného, v níž potvrzuje, že se dopustil toho, co se mu v rámci trestního stíhání klade za vinu.

Je dále nutné, aby obviněný nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným uzavřel dohodu o její náhradě, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě. Dále pak, aby vydal bezdůvodné obohacení získané činem, nebo s. poškozeným uzavřel o jeho vydání dohodu, nebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání.

Obviněný tímto krokem demonstruje svůj postoj k činu, kvůli kterému je stíhán, tedy že se snaží odstranit následky, jež způsobil, a na materiální úrovni se vyrovnat s poškozenou stranou.

Poslední podmínkou je to, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a okolnostem případu lze důvodně rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání považovat za dostačující. O podmíněném zastavení trestního stíhání tak v současnosti může být rozhodnuto pouze v tom případě, kdy dle úsudku státního zástupce či soudu stupeň závažnosti činu odpovídá mírnému postupu v podobě aplikace tohoto odklonu, ale zároveň vykazuje alespoň nějakou společenskou škodlivost, tedy jde o trestný čin.

Podmíněné zastavení trestního stíhání není vázáno na souhlas poškozeného, tedy jinými slovy, nesouhlas poškozeného není překážkou v postupu, pokud jsou splněny ostatní podmínky.

Podmíněné zastavení trestního stíhání má i zvláštní varianty zakotvené v § 307 odst. 2 trestního řádu. Jedná se o varianty, kdy obviněný nad rámec základních podmínek dobrovolně převezme další závazek, který svým obsahem a podstatou představuje zvláštní sankční prvek.

Prvním takovým závazkem je, že se obviněný zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž, se dopustil přečinu. Druhým pak, že složí na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Pro obě varianty platí, že toto rozhodnutí lze vzhledem k osobě obviněného a k jemu dosavadnímu životu a okolnostem považovat za dostačující.

Rozhodnutí o podmíněném zastavení vydává státní zástupce v přípravném řízení a soud v řízení před soudem. Toto rozhodnutí má formu usnesení a je proti němu přípustná stížnost, kterou mohou podat obviněný a poškozený, případně i státní zástupce, pokud o podmíněném zastavení rozhodl soud.

V rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanoví zkušební doba na 6 měsíců až dva roky, a jde-li o podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 2, je zkušební doba v trvání až na 5 let. Dále v něm mohou být uložena přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby obviněný ve zkušební době vedl řádný život.

Jestliže obviněný v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu nebo vydat získané bezdůvodné obohacení nebo jinou povinnost mu uloženou, rozhodne soud či státní zástupce, že se osvědčil. Pokud se obviněný neosvědčil, rozhodne orgán, že se v trestním stíhání pokračuje. Výjimečně může být rovněž prodloužena zkušební doba až o jeden rok, nesmí však v souhrnu překročit pět let.

Pokud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno rozhodnutí o tom, zda se obviněný osvědčil, aniž na tom měl obviněný vinu, má se za to, že se osvědčil.

V souvislosti s připravovanou rekodifikací trestního řádu, východiska a principy nového trestního řádu uvádějí, že „úprava podmíněného zastavení trestního stíhání je vyhovující, o čemž svědčí poměrně vysoký počet využití tohoto odklonu“. Nově by měl být institut podmíněného zastavení trestního stíhání doplněn o podmíněné zastavení trestního řízení s dohledem probačního úředníka, a to s tím, že maximální možná délka zkušební doby bude činit tři roky.

Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání

Institut podmíněného odložení podání návrhu na potrestání je obdobou podmíněného zastavení trestního stíhání, která je přizpůsobena zkrácenému přípravnému řízení. Vzhledem k tomu, že v průběhu zkráceného přípravného řízení neprobíhá trestní stíhání, není jej možné ani podmíněně zastavit.

Pro aplikaci tohoto institutu je nutno splnění pěti podmínek, přičemž tyto jsou stejné jako podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Jediný rozdíl se týká okruhů trestných činů, u kterých je možné tento odklon aplikovat. Podmíněně odložit podání návrhu na potrestání lze u trestných činů, o kterých lze konat zkrácené přípravné řízení, tedy o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšujících pět let a zároveň je u těchto trestných činů dána věcná příslušnost okresního soudu.

Pokud jde o výčet orgánů, které mohou uplatnit podmíněné odložení podání návrhu na potrestání, tento je omezen na státního zástupce.

Pokud se státní zástupce rozhodne podmíněně odložit podání návrhu na potrestání a tím odložit věc, zároveň v tomto rozhodnutí stanoví zkušební dobu, a to v délce od šesti měsíců do dvou let. Pokud byla využita některá ze zvláštních forem podmíněného odložení podání návrhu na potrestání, je zkušební doba až pět let.

Pokud v průběhu zkušební doby podezřelý vedl řádný život a vyhověl dalším uvedeným povinnostem, rozhodne státní zástupce, že se podezřelý osvědčil. V opačném případě nařídí policejnímu orgánu, aby zahájil trestní stíhání nebo prodlouží zkušební dobu až o jeden rok. V případě, že nebude do jednoho roku od konce zkušební doby rozhodnuto o osvědčení se, anebo přikázáno zahájení trestního stíhání, nastává fikce osvědčení se.

Pokud státní zástupce rozhodl v rámci institutu podmíněného odložení podání návrhu na potrestání o osvědčení podezřelého nebo nastala-li fikce osvědčení, nastávají účinky překážky věci rozhodnuté dle ustanovení § 11a odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Narovnání

Narovnání je dohoda mezi obviněným a poškozeným, která vyžaduje schválení s procesními důsledky zastavení trestního stíhání. Je významným prostředkem trestní prevence, protože obviněný je zde vtažen do problémů poškozeného, aby si uvědomil rozsah, závažnost a dopad nepříznivých důsledků spáchaného přečinu a byl tímto motivován aktivně se podílet na jejich odstranění.

Obviněný ani poškozený nemají právní nárok domáhat se rozhodnutí o narovnání. Soud, příp. státní zástupce k jejich žádosti přihlédnout může, ale není povinen o ní rozhodovat. K rozhodnutí soudu a v přípravném řízení státního zástupce o schválení narovnání musí být splněny kumulativně níže uvedené předpoklady.

Těmito předpoklady jsou, že je trestní řízení vedeno pro přečin, dále obviněný musí prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán a toto prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě. Je nutno zdůraznit, že zde zásadně postačí prohlášení obviněného o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán. V tom je rozdíl oproti podmíněnému zastavení trestního stíhání, kde je třeba doznání obviněného. K tomuto prohlášení nelze přihlížet jako k důkazu.

Další podmínkou je, že obviněný uhradí poškozenému škodu či vydá bezdůvodné obohacení, či učiní jiná k tomu vhodná opatření.

Potřebný je zde kromě souhlasu obviněného i souhlas poškozeného s rozhodnutím o schválení narovnání. Právo udělit tento souhlas, stejně jako domáhat se vypořádání škody nebo bezdůvodného obohacení však nepřísluší tomu, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení.

Dále je nutné, aby před rozhodnutím byli obviněný a poškozený soudem a v přípravném řízení státním zástupcem vyslechnuti. V neposlední řadě pak musí být splněna podmínka, že takový způsob vyřízení věci lze považovat za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl trestným činem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a k jeho osobním a majetkovým poměrům.

Rozhodnutí o schválení narovnání obsahuje rovněž výrok o zastavení trestního stíhání. Na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání se v případě schválení narovnání trestní stíhání definitivně zastaví a o skutku je tedy meritorně rozhodnuto.

Proti rozhodnutí státního zástupce o schválení narovnání mohou obviněný a poškozený podat stížnost. Rozhoduje-li o narovnání soud, pak může podat stížnost i státní zástupce. Tato stížnost má vždy odkladný účinek.

Co se týče úpravy narovnání, pak tu shledávají Východiska a principy nového trestního řádu „z hlediska praxe nevyhovující, neboť základní podmínky (řízení o přečinu, uhrazení škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení) jsou stejné jako u podmíněného zastavení trestního stíhání“. V právní úpravě narovnání tak bude prvně nově uveden výčet trestných činů, které mají povahu konfliktu mezi obviněným a poškozeným, přičemž do tohoto výčtu budou zařazeny i některé méně závažné zločiny.

Narovnání pak nebude možné schválit, pokud bude poškozeným stát či územně samosprávný celek.

Odstoupení od trestního stíhání

Tento institut je upraven v Zákoně o soudnictví ve věcech mládeže a v některých směrech se výrazně liší od odklonů upravených v trestním řádu. Odstoupení od trestního stíhání lze aplikovat jen v řízení proti mladistvým a postrádá určité sankční prvky, které jsou spojeny jak s podmíněným zastavením trestního stíhání, tedy například sledování obviněného v průběhu zkušební doby, tak s narovnáním, tedy například zaplacení peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti.

Pro odstoupení od trestního stíhání musí být kumulativně splněno několik podmínek, a to nejprve, že jde o provinění, na které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta. Další podmínkou je, že chybí veřejný zájem na dalším stíhání mladistvého, a to s přihlédnutím k povaze a závažnosti provinění a osobě mladistvého, a proto další trestní stíhání není účelné. V neposlední řadě pak podmínka, že potrestání není nutné k odvrácení mladistvého od páchání dalších provinění.

Součástí rozhodnutí o odstoupení trestního stíhání je i výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém bylo spatřováno provinění, jehož se odstoupení od trestního stíhání týká. S odstoupením je tedy spojeno definitivní zastavení trestního stíhání, které po právní moci takového rozhodnutí představuje překážku věci rozhodnuté.

O odstoupení od trestního stíhání rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce usnesením, proti kterému je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.