Propadnutí majetku

Historický kontext

Pojem konfiskace

Konfiskace je opatřením s dlouhou historickou pamětí i tradičním místem ve fungování a myšlení společnosti. Její historie na našem území sahá až do doby stavovské monarchie, kdy upravovalo jak městské, tak stavovské právo konfiskaci celého majetku odsouzeného i jeho dědiců ve prospěch státu, resp. panovníka. Pojem „konfiskace“ bývá chápán v trojím významu: 1. jako institut, 2. jako způsob, a 3. jako fenomén.

1. Předně se jedná o druh trestu spočívající v odnětí majetku bez náhrady. Ve starších dobách bylo odnímání majetku chápáno jako přirozená součást fungování společnosti. Většinou směřovaly vůči konkrétnímu pachateli, ale mohly mít také kolektivní charakter.
2. Šířeji půjde o každé odnětí majetku bez náhrady. Toto vymezení bude zahrnovat různé zásahy do majetkových práv postiženého jako zabavení majetku nebo jeho části, zabavení věci apod.
3. Konfiskace, které jsou nejznámější a současně také nejspornější, se uplatňovaly v souvislosti s mimořádnými událostmi (odboji, válkami, revolucemi): jednalo se především o období husitství, stavovských povstání a světových válek (zvl. po druhé světové válce). Jsou součástí národního myšlení a identity (konfiskace jako fenomén).

Konfiskace v právní úprav po roce 1918

V ČSR byl trest zabavení majetku zakotven staronově v řadě speciálních předpisů. Vzhledem k rozšíření lichevních praktik v souvislosti s válečným a poválečným strádáním, se tento trest objevil také v protilichevních zákonech. V zákoně č. 50/1923 SB., na ochranu republiky, byl v §29 zakotven "Trest peněžitý a zabavení jmění". Na základě tohoto trestu bylo možno zabavit část jmění (a to u zločinů podle § 1-5 a ž č. 1 a 2). Dále byl konfiskace mimo jiné také zakotvena v §184 ("Zabavení jmění") v zákoně č. 131/1936 SB., o obraně státu.

Trest odnětí majetku v období 1945-1989

K výrazným zásahů, do vlastnických vztahů docházelo po roce 1945 (zvl. u osob německé a maďarské národnosti na základě tzv. Benešových dekretů) a po roce 1948 (řady složek společnosti; zmínit můžeme například propadnutí věci/majetku podle § 453a OZ 1964 aplikované na emigranty).

Výsledkem právnické dvouletky v období komunistického režimu byl trestní zákon č. 86/1950 Sb., podle kterého bylo tento trest možné uložit pouze jako trest vedlejší ve dvou, poměrně kontrastních případech, a to při odsouzení k trestu smrti nebo za úmyslný trestný čin k odnětí svobody převyšující dvě léta, přičemž na otázku majetkového prospěchu brán zřetel vůbec nebyl.

Až v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. bylo podmínkou jeho uložení odsouzení pachatele k výjimečnému trestu nebo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž získal, nebo se snažil získat majetkový prospěch. Tento trest připadal v úvahu v případě závažnějších trestných činů spáchaných z nepřátelství k socialistickému zřízení nebo ze zištnosti.

Právní úprava po roce 1989

Po roce 1989 došlo v zákonné úpravě k vymezení podmínek uložení trestu propadnutí majetku takovým způsobem, aby jím byla postihována nejzávažnější trestná činnost, zvláště organizovaná. Účelem trestu propadnutí majetku tak má být především znemožnění pachatelům nejzávažnější trestné činnosti v jejím pokračování za pomoci předem takto získaného kapitálu.

Podstata trestu propadnutí majetku

Trest propadnutí majetku je nejpřísnější majetkovou sankcí. Představuje výjimku z ústavní ochrany nedotknutelnosti majetku jako základního občanského práva (čl. 11 LZPS). S ohledem na tvrdost tohoto trestu je možno jej uložit pouze za nejzávažnější trestné činny a za splnění dalších omezujících podmínek. Soud může tento trest uložit v případech, kdy:

1. je ukládán výjimečný trest (§ 54, § 66 odst. 1 TZ),
2. je pachatel odsouzen za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 14 odst. 3, § 66 odst. 1 TZ),
3. TZ uložení tohoto trestu za spáchaný zločin dovoluje, a to jako samostatný trest nebo i vedle jiného trestu (§ 66 odst. 2 TZ).

Trestem propadnutí majetku se odnímá pachateli buď celý jeho majetek, nebo část tohoto majetku, a propadlý majetek pachatele přechází na stát. Majetkem se rozumí souhrn všech majetkových hodnot, tj. věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot. Jde tedy o souhrn všech aktiv pachatele.

Trest propadnutí majetku nelze uložit vedle peněžitého trestu (§ 53 odst. 1 věta druhá). Trest propadnutí majetku je jedním z trestů, které lze uložit i trestně odpovědné právnické osobě za trestný čin, jehož se dopustila (§ 15 odst. 1 písm. b), § 17 ZoTOPO), a to za obdobných předpokladů, jaké se vyžadují u fyzických osob. Mladistvému nelze uložit trestní opatření odpovídající trestu propadnutí majetku (viz taxativní výčet druhů trestních opatření v § 24 odst. 1 ZSVM).

Okolnosti spáchaného trestného činu

Při ukládání tak citelného trestu, jakým je trest propadnutí majetku, musí soud pečlivě zvážit jak okolnosti spáchaného činu, tak i osobu a poměry pachatele, zvláště poměry rodinné a majetkové, ale též oprávněný zájem poškozených na náhradě škody.

Okolnostmi spáchaného trestného činu se rozumí nejen skutečnosti objektivního rázu, které charakterizují tento trestný čin a provázely jeho spáchání, nýbrž i všechny další okolnosti významné pro určení povahy a závažnosti trestného činu (§ 39 odst. 2), neboť jde o nejvýznamnější hledisko, které je rozhodné jak pro stanovení druhu trestu a jeho výměry obecně (§ 39 odst. 1), tak i pro ukládání trestu propadnutí majetku zvláště.

Rozsah majetku pachatele, na který se propadnutí majetku vztahuje

Majetek postižený propadnutím – trest propadnutí majetku může být uložen tak, že podle § 66 odst. 3:

1. postihuje celý majetek, který patří pachateli,
2. postihuje jenom tu část majetku pachatele, kterou určí soud, přičemž tuto část lze stanovit poměrným dílem nebo vymezením určitých věcí (popř. jiných majetkových hodnot) jako součástí majetku.

Výrok o trestu propadnutí majetku se vztahuje k tomu majetku (celému nebo jeho ideální části), který patřil pachateli v den, kdy rozsudek o uložení tohoto trestu nabyl právní moci.

Trest propadnutí majetku se nevztahuje na majetek, kterého pachatel nabyl po právní moci odsuzujícího rozsudku, jímž byl uložen tento trest. Proto po případném zrušení takového pravomocného rozsudku na podkladě mimořádného opravného prostředku podaného jen ve prospěch odsouzeného (nebo z podnětu ústavní stížnosti) nelze při novém odsouzení rozšiřovat trest propadnutí majetku i na majetek, který případně odsouzený nabyl po právní moci původního rozsudku.

Výrok o propadnutí majetku se vztahuje jen na majetek, který náleží pachateli. Jde-li o věci, týká se propadnutí majetku těch věcí, k nimž má pachatel vlastnické právo.

U věcí, které má pachatel ve spoluvlastnictví s jinými osobami, se propadnutí majetku může vztahovat jen na spoluvlastnický podíl pachatele, ale nemůže se dotýkat spoluvlastnického podílu jiných osob (srov. přiměřeně R 69/1953).

Do majetku pachatele nepatří ty majetkové hodnoty, které získal trestnou činností, protože vlastnické právo (ani jiné majetkové právo) nelze nabýt trestným činem (srov. přiměřeně R 3/1976-III.).

Vynětí prostředků a věcí z propadnutí

Z trestu propadnutí majetku jsou ze zákona vyňaty prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený povinen podle zákona pečovat. Rozsah vynětí bude třeba určit individuálně podle toho, jaký majetek pachateli (odsouzenému) patří, o které osoby je povinen pečovat podle zákona a v jakém rozsahu.

Životními potřebami, které odůvodňují vynětí předmětů a věcí z majetku pachatele, jenž má propadnout, se rozumí odůvodněné potřeby občana na současné hmotné a kulturní úrovni.

Ve smyslu § 322 OSŘ jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, zdravotnické potřeby a jiné věci, které povinný potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě, hotové peníze do částky odpovídající dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu.

Zánik společného jmění manželů v důsledku trestu propadnutí majetku

Podle § 66 odst. 4 zaniká společné jmění manželů. Společné jmění manželů zaniká přímo ze zákona, jestliže existuje ke dni právní moci rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí majetku. Proto je vyloučena dohoda manželů o jeho zániku.

Ustanovení § 66 odst. 4 o zániku společného jmění manželů se netýká zániku jiných společných práv manželů, např. společného nájmu bytu.

Přechod propadlého majetku na stát

Podle § 66 odst. 5 jde o případ nabytí vlastnického práva výrokem soudu. Jde-li o jiná majetková práva než vlastnictví, dochází rozhodnutím soudu o uložení trestu propadnutí majetku k přechodu těchto majetkových práv rovněž na stát, který se stává subjektem oprávněným k přijetí plnění z nich vyplývajícího (jde o tzv. nucenou cesi pohledávek apod.).

Vlastníkem věcí a oprávněným z jiných majetkových práv patřících do propadlého majetku odsouzeného pachatele (nebo příslušné části jeho majetku určené k propadnutí) se stává stát dnem právní moci rozsudku.

Z judikatury

R 2/1953-I. Základním předpokladem pro výrok soudu o propadnutí jmění, omezeného na určité věci, je zjištění vlastnického práva obviněného k této věci.

R 35/1987 Ve zvlášť závažných případech vícenásobného vloupání do bytů je z hlediska požadavku účinné ochrany společnosti nutno pečlivě zvažovat též možnost uložení trestu propadnutí majetku podle § 66 odst. 1 TZ, případně části majetku ve smyslu § 66 odst. 3 TZ. Takový postup je zatím v praxi soudů zcela výjimečný. Uložení trestu propadnutí majetku přichází v úvahu zejména tehdy, jestliže pachatel využil výtěžku bytových krádeží např. ke stavbě rodinného domku, koupi osobního automobilu apod. V této souvislosti ovšem třeba připomenout, že při zvažování možnosti uložit trest propadnutí majetku nelze pominout oprávněný zájem poškozených na náhradě způsobené škody (srov. R II/1962 a R 22/1977-II.).