Svépomoc

Primární způsob ochrany soukromého subjektivního práva je cesta soudní. V okrajových případech ovšem může nastoupit i výjimka z monopolu veřejné moci, svépomoc. Tu lze definovat jako jednání osoby pomocí vlastních sil a prostředků v mezích zákona a bez pomoci třetích osob. Svépomoc je určena pro akutní situace, kdy by ochrana od veřejné moci přišla pozdě nebo nepřišla vůbec.

Obecně k pojmu svépomoc

V průběhu staletí prosazování právního řádu udávaného státem sílilo. Dříve bylo možné ve většině případů  domáhat se svého práva pomocí vlastních prostředků vůči těm, kteří tyto práva poškozovali, ovšem v dnešní době můžeme říci, že toto je dalekou minulostí.  V současnosti institut svépomoci zaujímá pouze okrajové místo.

Stát pravidla ve smyslu celého právního řádu stanovuje, ale také sám disponuje prostředky k vynucení dodržování těchto pravidel. Obecně se má totiž za to, že k vyřešení sporu je nejvhodnější nezávislý a nestranný orgán, který autoritativně spor rozhodne. Autoritativní určování a vynucování pravidel je koneckonců jeden z faktorů legitimující existenci státu.

Náš právní řád jako většina světových právních řádů obecně stanovuje zákaz svépomoci jako jednoho z prostředků ochrany subjektivního práva. Tento způsob ochrany je neslučitelný s rolí právních předpisů. V životě ovšem nastávají situace, kdy je zasaženo do subjektivního práva a může dojít ke zbytečným a nenapravitelným újmám. Jak dobře víme, okamžitá reakce státu na protiprávní jednání je mnohdy nemožná.  

Vztah svépomoci k jiným institutům

           Svépomoc a svémoc

Ač tyto dva pojmy dle svého pojmenování znějí velmi podobně, je třeba mezi nimi striktně rozlišovat. Jak bylo již napsáno ve výše uvedeném odstavci svémocné jednání je zákonem zakázané. Jednající se na základě libovůle snaží domoci toho, nač nemá žádný právní nárok. Narozdíl od svémoci, svépomoc je jednání po právu, kdy se subjekt domáhá svého práva legální cestou.

„K svémoci se jako k projevu svévole zákon staví negativně, neboť při ní vlastní mocí prosazuji, nač nemám právo, a pravidelně to i vím. Naproti tomu svépomoc je aprobovaná jako dovolená ochrana vlastního práva, není-li po ruce vhodnější nástroj (dovolenost svépomoci souvisí s otázkou efektivnosti zásahu veřejné moci).“

           Nutná obrana

Jedná se o zvláštní případ svépomoci. Aktuálně je tento institut upraven v § 2905 Občanského zákoníku, kde je řečeno, že aby se jednalo o nutnou obranu, osoba musí odvracet od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající útok. Pokud ten, jenž jedná v nutné obraně, způsobí útočníkovi újmu, není povinen k náhradě takové újmy. Pokud bylo zjevné, že obránci hrozí újma nepatrná nebo jeho obrana byla nepřiměřená, může být rozhodnuto, že obránce musí nahradit újmu původnímu útočníkovi.

Také jsou tu případy, kdy útok již pominul, ale napadený se stále „brání“ útočníkovi. Napadený tím překračuje meze nutné obrany a sám se dostává do pozice útočníka.

„Jde o překročení mezí nutné obrany, jestliže se pachatel zpočátku brání způsobem přiměřeným povaze a nebezpečnosti útoku směřujícímu proti zájmům chráněným zákonem, ale po skončení útoku sám přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, o něhož již nehrozí nebezpečí. Za následek způsobený v této fázi jednání je pachatel odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně.“

           Krajní nouze

I pro případ krajní nouze platí, že je to jedna z forem svépomoci, kdy je vyloučena povinnost nahradit vzniklou újmu. V Občanském zákoníku ji nalezneme pod § 2906, který přibližně tvrdí, že osoba odvracející od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí nemá povinnost nahradit újmu, pokud nebylo možno odvrátit nebezpečí jinak nebo, pokud způsobený následek není stejně závažný nebo závažnější než újma, která původně hrozila. Příčinou nebezpečí mohou být živelné pohromy či útoky zvířete nebo události, které mají původ v činnosti lidí jako požáry, bouračky apod. Musí to být proporcionální v tom smyslu, že způsobený následek nemůže být stejný či horší než ten, který původně hrozil, krom případů, kdy by majetek i bez jednání v krajní nouzi podlehl zkáze.

Podmínky svépomoci

„Po osobě, jejíž soukromá práva jsou dotčena, nelze vážně žádat, aby trpně čekala na pomoc státu nebo orgánu nadaného veřejnou mocí, když ta nepřichází, anebo vzhledem k akutnosti nebezpečí ani nemůže přijít včas. Proto se navrhuje stanovit podmínky svépomoci a vycházet ohroženému vstříc“

Abychom mohli hovořit o dovolené svépomoci, musela by osoba, jež brání svá práva při jejich ochraně kumulativně splnit následující podmínky:

1.      Subjektivní právo musí být ohroženo útokem ze strany jiného

2.      Ohrožení musí být protiprávní (v rozporu s objektivním právem)

3.      Musí být zřejmé, že pomoc ze strany moci veřejné by přišla pozdě

4.      Je nutné, aby byla zachována přiměřenost svépomoci vůči hrozící škodě 

Co se týče otázky ohledně včasnosti zásahu orgánu veřejné moci, je nutné říci, že pouhá představa o zdlouhavosti soudního procesu není dostatečnou indicií, která by nám ospravedlnil použití svépomoci.

Opatření nesmí být nepřiměřené intenzity. Nesmí být do zájmů porušovatele práva zasaženo více, než je nezbytně nutné a také je třeba zkoumat, jestli újmu způsobená porušovateli není nepřiměřená vůči újmě, která původně hrozila tomu, který se brání svépomocí.

Ohledně přiměřenosti vyslovil názor Nejvyšší soud v jednom ze svých rozhodnutí:

„Svépomoc k vynucení svého práva lze totiž použít jen ve zcela výjimečných případech jako způsob právní ochrany, který má svá pravidla vtělená do zásady přiměřenosti, neboť zásah do práva může být odvrácen pouze způsobem přiměřeným způsobu, okolnostem a intenzitě zásahu, který hrozil.“

Pokud všechny tyto podmínky nebudou současně splněny, půjde o exces z mezí svépomoci a takové jednání nenaplňující všechny podmínky není naším právním řádem aprobované. Osoba, která chrání své právo, ač nesplňuje podmínky pro dovolenou svépomoc, je povinna k náhradě způsobené škody touto protiprávní ochranou. 

Druhy

Svépomoc se dělí na obrannou a útočnou, tedy ofenzivní a defenzivní, což je dle toho, zda reaguje na komisivní (spočívající v konání) nebo omisivní (spočívající v nečinnosti nebo opomenutí) protiprávní jednání. Obecně se dá označit defenzivní svépomoc jako nutná obrana, kdy subjekt odvrací aktivní protiprávní jednání. Naopak ofenzivní, útočná, svépomoc působí vůči porušení práva, které je ve formě opomenutí jednání subjektu, který má zákonem danou povinnost, jež si neplní.

Svépomoc dle občanského zákoníku

§ 12 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů stanovuje, že každý, kdo se cítí být na svém právu zkrácen, se může domáhat ochrany u orgánu veřejné moci, většinou je takovým orgánem soud. Výjimečně se vedle soudní ochrany subjektivních soukromých práv připouští i svépomoc upravená v § 14 občanského zákoníku.

„(1) Každý si může přiměřeným způsobem pomoci k svému právu sám, je-li jeho právo ohroženo a je-li zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě.

(2) Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.“  

Svépomoc je upravena v rámci jednoho paragrafu, který má dva odstavce, kdy každý odstavec sám o sobě představuje jednu skutkovou podstatu institutu svépomoci. U prvního odstavce nám stačí pouhé ohrožení práva, kdežto u druhého odstavce musí být bezprostřední hrozba. První odstavec navíc požaduje takovou situaci, že by zásah moci veřejné přišel pozdě, což je logický předpoklad užití krajního řešení, svépomoci, neboť, pokud by naše právo mohlo být za každé situace, v jakémkoliv čase ihned chráněno veřejnou mocí, institut svépomoci by ztratil svůj smysl. Dále je důležité vědět, že svépomoc lze uplatnit jen v takové míře, v níž se v konkrétní situaci nemůže uplatnit výkon práva ze strany státu. Když udáme jako příklad zadržení zloděje při vykrádání domu, samozřejmě majitel domu může svépomocně zadržet zloděje do té doby, než přijede policie, ovšem už není na místě, aby si majitel domu hrál na „prodlouženou ruku“ zákona a požadoval také po zloději doklady pro prokázání totožnosti. To zcela jistě musí udělat policie po svém příjezdu.

Co se týče druhého odstavce tak, jak bylo výše řečeno, hrozba dle této skutkové podstaty musí být bezprostřední. Skutková podstata se odkazuje na okolnosti konkrétního případu, ale zároveň mluví i o objektivním hledisku, tedy jak by se v dané situaci zachovala průměrná osoba. Je řečeno, že svépomocné jednání musí být dle okolností případu přiměřené vůči hrozbě, ovšem je na místě zmínit, že v případě porušení subjektivního práva se osoba nenachází v běžném psychickém rozpoložení, může jednat v rámci strachu, úleku, rozrušení. Svou roli také hraje místo či čas jednání.  To vše se musí v rámci úvahy nad dovoleností svépomoci vzít v potaz.

Příklady

Jako jednu z možných situací svépomoci si můžeme představit cestujícího, který nastoupí do veřejného dopravního prostředku a nemá platnou jízdenku. Tímto cestující způsobuje majetkovou škodu provozovateli. V případě, že by se cestující pokusil o útěk v rámci vyhnutí se placení, může revizor či jiná pověřená osoba odvrátit majetkovou škodu zadržením cestujícího.

Dalším příkladem z judikatury je případ, kdy byly pronajaty pozemky za účelem provozování zahradnictví. Následně novou majitelkou pozemků bylo zjištěno, že nájemní smlouva s nájemcem je neplatná a bylo požadování vyklizení pozemku. Během řízení o vyklizení pozemku jeho majitelka zničila porosty, které zde byly umístěny v rámci činnosti zahradnictví. Majitelka pozemku nepočkala na rozhodnutí orgánu veřejné moci v rámci svépomoci konala. Samotná snaha o vyklizení pozemku byla po právu, ovšem majitelka se rozhodla odstranit rostliny, ač zde nebylo riziko toho, že by pomoc moci veřejné nepřišla včas. Za takové jednání byla povinna nahradit škodu.

„I při tzv. dovolené svépomoci platí, že jejímu rámci se vymyká poškození či zničení cizí věci. Proto pokud při svémocném vyklizení pozemků došlo ke zničení věcí ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemků, má tato osoba právo na náhradu škody za zničené věci.“