Autonomie práva EU

Autonomie práva EU je nezbytnou vlastností evropského práva a stejně tak podmínka pro efektivní fungování evropské integrace. Jedná se o schopnost evropského práva samostatně určovat své účinky na území členských států, z čehož poté konkrétním jednotlivcům vyvstávají určitá práva nebo vyplývají určité povinnosti, to bez toho, aniž by dané normy musely být jakýmkoliv způsobem včleněny do právních řádů jednotlivých členských států. Což znamená také to, že jednotlivci se mohou těchto práv dovolávat před vnitrostátními soudy nebo orgány daného státu.

Neuplatňují se zde, jako je tomu v případě v mezinárodního práva, klasické teorie monismu, kdy státy přenáší mezinárodní právo jako součást vlastního právního řádu a dualismu, kdy státy mezinárodní právo od národního oddělují a znamená to, normy mezinárodního práva musí být inkorporovány – včleněny do národního právního řádu, aby mohly mít účinky shodné s národním právem. Na evropské právo se však ani jedna ze zmíněných teorií nedá uplatnit, protože se jedná o vlastní právní řád, jehož normy jsou přímo použitelné a mají přímý účinek na národní úrovni členských států.

Autonomii můžeme tedy rozlišovat na formální a materiální. Formální autonomie znamená, že právo evropské unie je samostatným právním řádem, který má vlastní normy a také postupy jejich tvorby a kontroly. A to jak na úrovni primárního práva, které je závazné mezi členskými státy a podléhá kontrole Soudního dvora, tak sekundárního práva přijímaného institucemi EU v jejich originální formě podle čl. 288 SFEU. Materiální autonomie, vyplývající především z judikatury Soudního dvora, značí, že emancipace evropského právního řádu od vnitrostátního práva je absolutní, a zároveň umožňuje Soudnímu dvoru chránit právní řád EU před normativními zásahy, které by mohly nepříznivě ovlivnit specifika práva EU a jeho autonomii, a stanoví, že vztah mezi právem EU a mezinárodním právem a jeho účinky v rámci právního řádu EU lze určit pouze odkazem na vnitřní předpisy EU.

Autonomie tedy znamená samostatnost, kterou můžeme chápat ve dvojím rozměru – objektivním a subjektivním. Objektivní rozměr samostatnosti spočívá v přímé použitelnosti unijního práva, tedy pokud norma splňuje stanovená kritéria, může být použita jako přímý pramen práva, a to ve formě, v jaké byla původně přijata – tedy bez potřeby převedení do vnitrostátního pramene členského státu; čímž se stal efektivnější a snížila se možná diskriminace, která by mohla nastat v případě, že by daná norma musela nejprve implementovat. Tímto došlo i k přenesení odpovědnosti za aplikaci evropského práva na národní dimenzi a vytvoření tak nové pravomoci (resp. povinnosti) soudů členských států, používat unijní právo jako své vlastní. Subjektivní rozměr samostatnosti zase spočívá v přímém účinku unijního práva, jehož předpokladem je právě přímá použitelnost unijního práva. To v praxi znamená, že normy unijního práva se obrací přímo k jednotlivci, což dělá z unijního práva nový právní řád se schopností zakládat svým subjektům, jednotlivcům, práva a ukládat povinnosti.

Přímý účinek unijního práva

Přímý účinek je doktrína vybudována judikaturou Soudního dvora EU. Znamená, že právo EU se obrací přímo k jednotlivcům, tzn., že na základě přímého účinku vznikají práva a povinnosti subjektům vnitrostátního práva, tedy fyzickým i právnickým osobám. Můžeme rozlišovat přímý účinek vertikální a přímý účinek horizontální.

Vertikální přímý účinek znamená, že práva a povinnosti vznikají ve vztahu jednotlivec a stát. Jsou tedy přidělována jak státu samotnému, který má vůči jednotlivcům určité povinnosti, také vzestupný přímý účinek. Jednotlivci tak právo žalovat stát (např. na základě čl. 30 SFEU). V tomto případě se uplatňuje tzv. dvojí bdělost, kdy dodržování unijního práva, ze stran států, je hlídáno jak Komisí, kdy Smlouva dává Komisi prostředky pro zajištění dodržování povinností, tak samotnou bdělostí jednotlivců přímo ve státě, kteří mají zájem na ochraně vlastních práv, což vede k účinné kontrole. Na druhou stranu mají také státy právo vymáhat dodržování práva po jednotlivci, označujeme jako sestupný vertikální přímý účinek. V tomto případě se může jednat o správní povinnosti jednotlivců nebo dodržování pravidel hospodářské soutěže, např. na základě čl. 101 SFEU. Soudní dvůr v tomto případě také judikoval, a to v judikátu C-152/84 Marshall, že přesto, že stát vystupuje v soukromoprávním vztahu, stále se jedná o vertikální přímý účinek a nikoliv horizontální. Horizontální přímý účinek znamená, že také mezi jednotlivci navzájem platí unijní pravidla, a že jednotlivec se může dovolávat ustanovení práva EU ve vztahu k jinému jednotlivci. Což bylo judikováno např. ve věci C-43/75 Defrenne v. SABENA.

Přímý účinek jednotlivých pramenů

Z hlediska pramenů, rozlišujeme právo EU především na primární a sekundární. Přímý účinek u jednotlivých skupin pak buď přímo vyplývá z definice pramene, tzn. ze zakládacích smluv, nebo je dovozeno judikaturou Soudního dvora EU, který má jako jediný právo EU možnost vykládat a kontrolovat.

Přímý účinek primárního práva byl judikován v základním rozhodnutí Soudního dvoru EU, který se přímo týká přímého účinku – ve věci Van Gend en Loos (konkrétní obsah je popsán níže). Aby mohl přímý účinek nastat, musí být tedy splněny podmínky Van Gend en Loos testu – tzn. norma musí být jasná a precizní, což znamená, že z ní jasně plyne určité pravidlo chování a nepodmíněná, to znamená nezávislá na prováděcích opatření nebo nastavení určitých podmínek, a to jak v rámci členského státu, tak v rámci samotné EU. Pokud norma primárního práva splňuje tyto kritéria, je přímý účinek absolutní, a to ve všech kategoriích. Příkladem může být ustanovení čl. 30 SFEU. Soudní dvůr dále judikoval, že vnitrostátně vymahatelná oprávnění jednotlivce mohou plynout i z ustanovení, která obsahují pozitivní závazek státu učinit určité jednání, a to za předpokladu, že uplynula lhůta stanovená pro splnění tohoto pozitivního závazku. Na druhou stranu, pokud má členský stát určitý prostor pro uvážení, pokud jde o provedení určitého ustanovení, nelze na něj přímý účinek aplikovat.

Obdobně to platí také v případě vnějších smluv, tedy těch uzavíraných mezi EU a jiným subjektem mezinárodního práva – typicky mezinárodní organizací, popř. nečlenským státem. V tomto případě je přímý účinek a vnitrostátní účinnost připuštěna za předpokladu, že je splněn Van Gend en Loos test a norma nevyžaduje přijetí žádného prováděcího opatření a samotná možnost přímého účinku vyplývala z textu smlouvy samotné.

Sekundární právo jsou právní akty, které vytváří samotná EU, respektive její instituce a je také nejčetnější. Prostřednictvím těchto aktů sekundárního práva realizují jednotlivé instituce své pravomoci a napomáhají dosahování cílů evropské integrace. V současnosti jsou vyčteny v čl. 288 SFEU, podle kterého rozlišujeme: nařízení, směrnice, doporučení, rozhodnutí a stanoviska. Přímý účinek těchto pramenů se ale liší.

U nařízení je přímý účinek přímo presumován, a to v čl. 288 SFEU, kde je napsáno, že „Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.“ Z toho tedy vyplývá, že všechna nařízení jsou přímo účinná, a to, pokud splní VGL test. Soudní dvůr dokonce v případě C-34/73 Variola dovodil, že nařízení nelze implementovat. Druhým pramenem jsou rozhodnutí jako individuální akty. O jejich přímém účinku se v čl. 288 SFEU sice nic nepíše, ale Soudní dvůr ve věci C-9/70 Grad judikoval, že z mlčení tohoto článku nelze dovozovat zákaz přímého účinku rozhodnutí. V tomto případě se ale také musíme podívat, kdo je adresátem daného rozhodnutí – pokud jsou jimi FO a PO, mají tato rozhodnutí vertikální i horizontální přímý účinek, v případě, že adresátem rozhodnutí je stát, má toto rozhodnutí pouze vzestupný přímý účinek, protože jednotlivcům z něho nemohou vznikat žádné povinnosti.

Třetím významným právním aktem EU jsou směrnice. Směrnice jsou primárně adresovány členským státům a jsou závazné, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo – tzv. akt na cíl. Z toho důvodu je vyžadována implementace směrnice do vnitrostátního práva, a tak jsou zde přímá použitelnost tohoto pramene a jeho přímý účinek prakticky vyloučeny, jelikož implementace je jejich protipólem. V zásadě by mělo platit, že ve stanovené lhůtě by členské státy měly směrnici implementovat a vnitrostátní normou dosáhnout cíle, který je pro něho na základě směrnice závazný. V praxi však často členské státy, ať už úmyslně nebo neúmyslně, směrnice neimplementují. V takových případech Soudní dvůr v případě C-41/74 Van Duyn v. Home Office judikoval, že v případě, že směrnice nebyla implementována, může jako alternativa, subsidiárně, nastoupit přímý účinek. A to v případě, že je splněn VGL test, nedošlo k implementaci směrnice nebo její implementace byla vadná, uplynula lhůta pro implementaci a přímo neukládá povinnost jednotlivci. Zároveň ale platí, že přímý účinek směrnic platí pouze vertikálně, tedy ve vztahu stát – jednotlivec a neuplatní se horizontálně, tedy ve vztahu jednotlivec – jednotlivec. Toto pravidlo bylo později zmírněno mj. tzv. doktrínou emanace státu, kdy vymezení pojmu stát je bráno šířeji, a rozšiřuje tak chápání tohoto pojmu i na subjekty, kterým stát propůjčuje výkon veřejné moci a vykonává nad nimi kontrolu.

(Nejdůležitější) judikatura k přímému účinku

C-26/62 - VAN GEND EN LOOS – vertikální přímý účinek, základní judikát

Soudní dvůr v tomto případě řešil spor mezi nizozemskou společností dovážející formaldehyd a Nizozemskem. Kdy před vznikem celní unie a zákazem tarifních překážek byla mezi tehdejšími státy uplatňována tzv. stand-still klauzule. Ta znamenala, že tehdejší členské státy nesmějí zvyšovat již tehdy existující cla na dovoz z jiných členských států. Nizozemské celní předpisy tehdy klasifikovaly jednotlivé výrobky do celních kategorií. V tomto konkrétním případě došlo k převedení formaldehydu z jedné celní kategorie do druhé, čímž došlo k zvýšení celního zatížení daného výrobku, což měla nizozemská společnost za porušení čl. 12 Smlouvy o EHS a podala žádost k projednání k Soudnímu dvoru na základě čl. 177 písm. a Smlouvy o EHS. V rámci tohoto tak případu Soudní dvůr judikoval tři důležité pojmy – tzv. dvojí bdělost (dual vigilance), vymezil nový právní řád (nature of EC/EU law) a v neposlední řadě také princip přímého účinku (direct effect), a to konkrétně vertikálního.

Důležité je vymezení unijního práva, tehdy práva Evropského společenství, jako nového samostatného právního řádu. Státy jako nositelé suverenity omezily ve prospěch Evropského společenství svou suverenitu, a to ve vymezených oblastech, přičemž subjekty se staly nejen státy samotné, ale také jednotlivci. Soudní dvůr judikoval, že jeho cílem je zajistit jednotný výklad Smlouvy vnitrostátními soudy, což potvrzuje, že státy přiznaly právu Společenství závaznou povahu, které se mohou jejich příslušníci před těmito soudy dovolat.

Princip přímého účinku znamená, že právo nezávislé na zákonodárství jednotlivých členských států, ukládá jednotlivcům povinnosti, ale také jim přiznává práva. Což není doprovázeno žádnou výhradou ze strany členských států, která by podřizovala jeho provedení aktem vnitrostátního práva, tzn. že proto, aby přímý účinek nastal se nevyžaduje žádný legislativní zásah ze strany státu. Soudní dvůr zároveň vyvodil podmínky, za kterých mají normy přímý účinek, tzv. Van Gend en Loos test. Ten říká, že proto, aby norma mohla mít přímý účinek, musí splnit několik kritérií. Prvním kritériem je jasnost a preciznost normy – z normy plyne určité pravidlo chování, tzn. definuje práva a povinnosti nebo obsahuje určitou obecnou zásadu práva EU. Druhým kritériem je nepodmíněnost dané normy – norma je jednoznačná, není závislá na vytvoření určitých podmínek, nutně nevyžaduje prováděcí opatření a neponechává vnitrostátním orgánům širokou možnost volného uvážení. Posledním kritériem, které ale bylo judikováno v případě C-161/06 Skuma – Lux, je nutná publikace v Úředním věstníku a v úředním jazyce daného státu. Stanovuje tedy, že nelze po jednotlivci vymáhat povinnosti vyplývající z aktů, které nebyla ještě vydány. Pokud však z aktu vyplývá pro jednotlivce určité právo, toto kritérium se neuplatní.

C-43/75 Defrenne v. SABENA – Dopad práva EU (ES) na spory mezi soukromými osobami, tedy tzv. horizontální přímý účinek

Meritum věci spočívalo v tom, že belgická letecká společnost Sabena platila mužským stevardům více peněz než letuškám, které zaměstnávala. Paní Defrenne se odvolala na článek 119 EHS, který zněl, že všechny členské státy by měly zajistit rovné vyplácení mezd žen a mužů. Letecká společnost však argumentovala tím, že se jedná o vztah mezi jednotlivci, a tudíž se přímý účinek tohoto článku neuplatní.

Soudní dvůr zde judikuje, že jednotlivec se musí řídit unijním právem, stejně jako členské státy, a pokud tak nečiní, jiný jednotlivec se může, v případě jeho porušení, obrátit na soud.

C–48/65 Alfons Lütticke v. Commission

Případ se týkal německého dovozce margarínu, který napadl nařízení, jež ukládalo daň na dovážený margarín. Dovozce tvrdil, že nařízení je neplatné, protože porušuje zásadu nediskriminace a volného pohybu zboží. Společnost požádala Komisi o zahájení řízení proti Spolkové republice Německo, který Komisi umožňuje podat žalobu k Soudnímu dvoru, pokud se domnívá, že členský stát nesplnil povinnost vyplývající ze Smlouvy. Komise to odmítla a společnost toto odmítnutí napadla u Soudního dvora.

Soudní dvůr rozhodl, že nařízení je přímo použitelné a vymahatelné před vnitrostátními soudy členských států, aniž by bylo nutné přijímat jakákoli prováděcí opatření a tedy, že vnitrostátně vymahatelná oprávnění jednotlivce mohou plynout i z ustanovení, která obsahují pozitivní závazek státu.

C-34/73 Fratelli Variola v. S.p.A. v Amministrazione italiana delle Finanze

Soudní dvůr v tomto případě judikoval, že vzhledem ke své povaze a svému místu v systému pramenů práva EU přiznávají nařízení jednotlivcům práva, která jsou vnitrostátní soudy povinny chránit. Nařízení tak vyvolávají bezprostřední účinky, aniž jsou zapotřebí jakákoliv opatření k jejich přeměně do národního právního řádu. Zároveň byl důležitým judikátem v souvislosti se zásadou odpovědnosti členských států za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Unie.

C-9/70 Franz Grad v. Finanzamt Traunstein

Věc se týkala uplatňování společného systému DPH v EHS. Žalobce přepravoval zboží z Německa do Rakouska a finanční úřad v Traunsteinu mu uložil zaplatit spotřební daň. Obrátil se na daňový soud v Mnichově, který předložil Soudnímu dvoru Evropských společenství několik otázek na akty, které stanovily, že členské státy mají nahradit svůj systém daní z obratu společným systémem DPH, přičemž zakázaly uplatňování dalších daňových systémů podobné povahy v obchodě mezi členskými státy.

Soudní dvůr rozhodl, že rozhodnutí Rady ze dne 13. května 1965 má přímý účinek a jednotlivci se ho mohou dovolávat u vnitrostátních soudů. Konstatoval, že rozhodnutí obsahuje povinnost členských států nahradit svůj systém daní společným systémem DPH. Spolková republika Německo tak porušila povinnosti vyplývající z těchto aktů tím, že zavedla spotřební daň z přeshraniční přepravy zboží.

C–41/74 Van Duyn – základní rozsudek ve věci vztahu přímého účinku směrnic

V tomto případě nizozemská státní příslušnice podala žalobu proti Home Office, protože jí bylo odepřeno povolení ke vstupu do Spojeného království, kde měla pracovat jako sekretářka scientologické církve. Spojené království se odvolávalo na výjimku z volného pohybu osob, podle které mohou členské státy omezit tento pohyb v případech stanovených primárním právem, což měl být v tomto případě veřejný pořádek, - vyplývající také ze Směrnice 2004/38, jelikož vláda Spojeného království považovala tuto církev za společensky nebezpečnou.

Soudní dvůr judikoval, že použití výjimky veřejného pořádku může v jednotlivých zemích a v jednotlivých časových obdobích lišit, a proto je třeba přiznat příslušným státním orgánům určitý prostor pro uvážení v mezích stanovených Smlouvou a připustil přímý účinek směrnic, a to za stanovených podmínek – byl splněn Van Gend en Loos test, nedošlo k požadované implementaci směrnice do právního řádu, a to jak ve smyslu vadné implementace, tak žádné.

Dále uplynula lhůta stanovená k implementaci a směrnice přímo neukládá povinnost jednotlivci.

C-152/84 Marshall v. Southampton – soukromé subjekty nejsou odpovědné za neprovedení směrnice státem

V tomto případě Soudní dvůr EU na základě otázky Sněmovny Lordů posuzoval řádné provedení směrnice. Byla posuzována míra odškodnění v rámci úspěšné žaloby pro diskriminaci na základě pohlaví, která vznikla proto, že zdravotnický orgán stanovil dřívější věk pro odchod do důchodu pro ženy, ve srovnání s muži ve stejném zaměstnání.

Mimo meritum věci, Soudní dvůr judikoval také to, že směrnice nemají působit jako právo v rámci vnitrostátních systémů, neboť taková role se předpokládá pro příslušná vnitrostátní prováděcí opatření. Směrnice jsou tedy určeny členským státům, a proto se neočekává, že by jednotlivci nesli odpovědnost za to, že stát danou směrnici neprovedl. To tedy znamená, že směrnice mohou mít pouze vertikální přímý účinek a ne horizontální, jako je tomu u nařízení.