H. L. A. Hart

Herbert Lionel Adolphus Hart (1907 - 1992) vystudoval původně filosofii a starověké dějiny, poté se však orientoval na právo a po složení zkoušek působil jako advokát. Během druhé světové války pracoval pro britské vojenské zpravodajství a po válce přednášel na Oxfordu, kde se v roce 1952 stal profesorem právní vědy. Patřil mezi představitele anglické poválečné analytické filosofie mimo jiné spolu s lingivistou Johnem L. Austinem či politickým filosofem Isaiahem Berlinem. V roce 1961 vyšlo Hartovo stěžejní dílo Pojem práva (The Concept of Law). Známou se stala jeho polemika se soudcem lordem Patrickem Devlinem z konce 50. let. Týkala se vynucování morálního jednání právem. Své argumenty shrnul ve studii Právo, svoboda a morálka (Law, Liberty and Morality).

Primární a sekundární pravidla

Hart se inspiroval filosofií anglického utilitaristy Jeremyho Benthama a jeho žáka, představitele anglického právního pozitivismu, Johna Austina (1790 – 1859). Podle jejich názorů je právo souhrnem příkazů suveréna, tedy toho, koho v dané situaci ostatní poslouchají, aniž on sám poslouchá někoho dalšího. Takové pojetí práva je však podle Harta příliš zjednodušující, pak by totiž právem bylo i zvolání muže mířícího zbraní na svou potenciální oběť.

Hart tedy vypracoval vlastní pojetí práva jako systému pravidel. Pravidla dělí na primární a sekundární. Primární pravidla stanovují práva a povinnosti jednotlivců. Sekundární pravidla udělují pravomoci převážně orgánům tvořícím a aplikujícím právo k tomu, aby mohly právo rozpoznat (rule of recognition), měnit a na jeho základě rozhodovat. Spadají sem ale i pravidla upravující vznik smlouvy nebo způsob, jakým lze sepsat závěť, jejichž adresáty jsou jednotlivci.

Otevřená textura práva

Právo jako systém pravidel upravuje společenské vztahy. Otázkou ale je, zda je schopno předem, s určitostí a vyčerpávajícím způsobem pokrýt všechny v budoucnu existující společenské vztahy. Hart je k úplné určitosti práva skeptický a hovoří proto o tzv. otevřené textuře práva. Ta je způsobena zejména nemožností zákonodárce dopředu a komplexně předvídat, jak bude společnost vypadat v budoucnu (důvod noetický), obecností právních pravidel, na základě čehož není jasné, jaké konkrétní situace bude možné pod obecný pojem podřadit (důvod obecnosti práva), a také hranicemi přirozeného jazyka (důvod jazykový). Hart uvádí následující příklad.

"A legal rule forbids you to take a vehicle into the public park. Plainly this forbids an automobile, but what about bicycles, roller skates, toy automobiles? What about aeroplanes? Are these, as we say, to be called vehicles for the purpose of the rule or not?... (zkráceno autorem textu) There must be a core of settled meaning, but there will be, as well, a penumbra of debatable cases in which words are neither obviously applicable nor obviously ruled out."

V případech, kdy není řešení daného případu jednoznačně právem určeno, se objevuje prostor pro soudcovskou tvorbu práva. Podle Hartova kritika Ronalda Dworkina zde soudce hledá, a případně nalézá, jediné správné řešení (one right answer), které je možné najít vhodným použitím právních principů, a to i těch, které nemají oporu přímo v právu. Hart tvrdil, že soudce zde naopak právo vytváří.

Oddělení práva a morálky

Podle Harta morální hodnota práva nemá vliv na jeho právní platnost. Skutečnost, že právo neodpovídá našim představám o tom, jaké by být mělo, neznamená, že se nejedná o právo. Hart zde reaguje na tzv. Radbruchovu formuli, podle které silně nemorální právo vůbec právem není. Hart tvrdí, že i takové právo je nadále právem, což ale nebrání v jeho nerespektování z morálních důvodů.

"Stojíme-li před morálně zvrácenými požadavky, v jaké smyslu je lepší si říci ,Tohle není v žádném případě zákon' místo prohlásit ,Tohle je zákon, ale je příliš zvrácený na to, aby byl dodržován nebo aplikován'?"

Hart zastává uvedené pojetí, protože dle něj nezastírá, že požadavek potrestat hrubě nemorální jednání zde stojí v kolizi se zákazem retroaktivity v trestním právu. Prohlásí-li totiž soudce, že určité právní pravidlo nebylo právem pro rozpor s morálkou, činí tak následně, ale tváří se, že o retroaktivní zrušení práva nejde.

Minimální obsah přirozeného práva

Cílem každého lidského společenství je přežití. Platí-li tento předpoklad, pak lze vyvodit, že pravidla, které v takovém společenství platí, musí tento cíl zajišťovat, jinak by byla pro dané společenství nevhodná. Odtud Hart dovozuje, že právní pravidla a pravidla společenské morálky, jakožto soubory pravidel organizujících lidská společenství, musí mít určitý společný obsah. Hart jej nazývá minimálním obsahem přirozeného práva.

Jedná se o pravidla umožňující, aby daná společnost přežila. Hart tvrdí, že vychází ze zjevných pravd o lidech žijících ve společnosti (lidská zranitelnost, omezené zdroje, omezená schopnost porozumění a síla vůle…). Například fakt, že člověk je zranitelný, vede k existenci právního i morálního zákazu: Nezabiješ!