Právní subjektivita v římském právu

Právní subjektivita je chápána jako schopnost být nositelem práv a povinností. Podle našeho novodobého pojetí je nositelem právní subjektivity každý, bez rozdílu barvy pleti, pohlaví, národnosti, … Římané však toto rozlišovali, dle nich mohl být subjektem práv pouze člověk svobodný, pouze svobodný člověk může být nositelem práv a povinností, má tedy právní subjektivitu neboli caput. Slovo caput v latině doslova znamená hlava, v přeneseném významu tento termín lze chápat jako právní individualitu, právní osobnost. Otrok právní subjektivitu nemá, je pouze objektem práva.

Vznik právní subjektivity

Právní subjektivita začíná narozením. Momentem narození se míní oddělení novorozeněte od matčina těla. Nasciturus (nenarozenec) tedy není považován za právní subjekt, není nositelem právní subjektivity. Pochopitelně v momentě, kdy se dítě narodí, ale narodí se mrtvé tak také nelze považovat za právní subjekt. Proculiáné vyžadovali, aby dítě u porodu brečelo – a tedy prokázalo své žití. Sabiniáné neměli takové požadavky, de nich stačil pouze jakýkoli důkaz života – dýchání, pohyb, … V římském právu se také vyžadovalo, aby dítě mělo lidskou podobu. Přestože nasciturus ještě nemá právní subjektivitu, má jeho existence v právu určitý význam, kupříkladu jsou chráněny jeho majetkové zájmy. Také může být nasciturovi zřízen opatrovník (curator).

Zánik právní subjektivity

Obecně právní subjektivita zaniká smrtí. Lze rozlišit dva druhy smrti, a to smrt fyzickou a smrt právní. Za právní smrt je považována capitis deminutione maxima – tedy ztráta statusu libertatis (upadnutím do otroctví).

Jestliže někdo dovozuje své právo na základě úmrtí jiného člověka, pak musí jeho smrt dokázat. V případě smrti několika osob často hraje důležitou roli pořadí jejich smrtí, jestliže však nelze prokázat, kdo zemřel dřív jedná se, jako by zemřely současně. Římské právo neznalo zákonné domněnky úmrtí osob nezvěstných. Konkrétní rozhodnutí bylo na soudcích, kteří dle situace posoudili, zda se bude osoba nezvěstná považovat za zemřelou či nikoli. Teprve v právu obecném byl zaveden institut prohlášení za mrtvého. Dle něj se měla za mrtvou považovat osoba nezvěstná, pokud uplynulo 70 let od doby jejího narození. Jestliže se někdo stal nezvěstným až po dovršení 70 let, pak se za mrtvého považoval v momentě, kdy mu bylo 100 let. Jestliže byla splněna tato podmínka věku, pak byla vydána veřejná vyhláška, kde byl nezvěstný vyzván, aby se přihlásil, jestliže tak do 1 roku neučinil, pak byl prohlášen za mrtvého. Pokud nastala situace, že se osoba, která byla tímto způsobem prohlášena za mrtvého, objevila, pak bylo prohlášení zrušeno a taktéž byly zrušeny všechny právní poměry, které vznikly na základě tohoto prohlášení za mrtvého. Za zemřelého byl také považován válečný zajatec, v momentě, kdy upadnul do zajetí. Především z důvodu, aby jeho závěť zůstala platná.

Právní postavení válečného zajatce bylo poměrně složité (především zdroje, které mluví o jeho právním postavení nejsou úplně v souladu, jejich autoři se občas rozcházejí v některých názorech). U zajatce docházelo k capitis deminuntio maxima a pro římského občana tak nastala občanskoprávní smrt, nikoli však faktická smrt. Situace se mírně změnila po postliminu, které vyvrací stávající právní domněnku zajatcovy smrti a "maže" následky které tato domněnaka způsobila (tedy odčiňuje její následky - vrací věci do takřka původního stavu před zajetím). Válečné zajetí tak bylo považováno za jakýsi faktický stav, který byl přechodného charakteru a později měl být nahrazen původním svobodným statusem (posliminium se netýkalo osob, které se nepříteli dobrovolně vzdaly). Pro oblast dědickou bylo významné vydání Lex Cornelia de captivis (1. stol. př. n. l.) Tento zákon je významný především proto, že zavádí přijímání právní fikce. Fikce spočívala v tom, že v případě, kdy zajatec zemřel na svobodě, tak celá doba zajetí "odpadla", nepřihlíželo se k ní. Tento zákon uznával testmenty z doby svobody a umožnil tak posloupnost po zajatci.

Podmínky právní subjektivity

Podmínky právní subjektivity jsou označovány jako jednotlivé statusy. Římské právo rozlišuje 3 statusy – status libertatis, status civitatis, status familiae, kterými je dle římských právníku podmíněna právní osobnost člověka. Vlastnictví všech tří statusů je nutnost k tomu, aby byl člověk plnoprávným subjektem římského práva.

Status libertatis

Jedná se o status svobody. U statusu libertatis se zodpovídá otázka: Jsi svobodný? Odpovědi jsou dvě: ano (svobodný) a (nenesvobodný). Za nesvobodné byli pochopitelně považováni otroci a věci.

Římské právo rozlišovalo dva typy svobodných osob: ingenui a libertini. Ingenui byly osoby, které se jako svobodné již narodily. Libertini byli lidé, kteří byli původně otroky, ale byla jim dána svoboda, byli propuštěni.

Status civitatis

Druhou podmínkou bylo občanství (civitas). Podle ius civile tedy je právním subjektem pouze římský občan, nikoli tedy cizinec (peregrinus) – obyvatel jiného státu, či osoba bez občanství. Tato absolutní uzavřenost občanských právních řádů proti cizincům byla možná pouze v nejstarších dobách. V okamžiku rozšiřování mezinárodního obchodu bylo třeba stávající situaci mírně upravit. Občanské právo nebylo možné rozšířit na cizince. Proto se začalo užívat právo nové – ius gentium, jednalo se o právo, které měly všechny národy společné. Pro ochranu práv cizinců byl zřízen praetor peregrinus. Cizince tedy i nadále nebyl právním subjektem dle ius civile, ale byl způsobilý k právním konáním dle ius gentium.

Trochu jiné postavení než peregrinové měli Latinové (Latini priscí). Jednalo se o obyvatele Latia, kteří žili v těsném sousedství Říma, a tedy byli s Římany etnicky příbuzní. Dále se odlišovala skupina Latini coloniari, což bylo obyvatelstvo osad (kolonií). Tyto osady byly zakládány Římany spolu s Latinci různě po území dnešní Itálie. V případě, že se Latini priscí rozhodli trvale žít na území Říma, automaticky získávali římské občanství. Ale i obyvatelé latinských kolonií získali římské občasntví nejpozději následkem zákona Juliova z roku 90 př. n. l. Roku 212 n.l.edikt císaře Karakally dal hromadně římské občanství všem svobodným obyvatelům Římské říše, pokud byli občany městských obcí.

Základní pravidla občanského římského řádu pro nabývání občanství byla následující: občanství se nabývalo narozením v případě, kdy mezi rodiči bylo řádné manželství a oba byli občany. Dítě vstupuje v občanský status svého otce. Jestliže mezi rodiči nebylo řádné manželství nabývá dítě občanský status své matky. Dále bylo možné získat občanství státním udělením.

Občanství se pozbývalo nabytím jiného občanství, za trest při vypovězení nebo při deportaci. Občanství bylo možné ztratit také zákazem vody a ohně (interdictum aqua et igni). Obžalovaný, který měl být popraven se mohl vyhnout tomuto rozsudku, jestliže ještě před sečtením hlasů, které by rozhodli o jeho osudu, se dobrovolně rozhodl pro vyhnanství v některém italském městě. Pokud bylo využito tohoto práva exilu (ius exili) mnil se rozsdek na návrh magistráta předsedajícího komiciím na tzv. zákaz vody a ohně. ydání tohoto interdiktu znamenalo ztrátu občanství, konfiskaci majetku a zákaz vrácení do Říma. Pokud by se náhodou vyhnanec vrátil do Říma mohl ho kdokoli beztrestně zabít.

Obsah právní subjektivity

• Soukromoprávní:

Ius commercii

Doslova může být toto právo přeloženo jaké právo obchodu. Spadá sem schopnost uzavírat právní jednání majetkové povahy. Také sem náleží speciální oprávnění, konkrétne způsobilost zřídit závěť (testamenti factio activa), způsobilost dědit ze závěti (testamenti factio passiva) a právo činit podání na soudech (ius postulandi).

Ius conubii

Na základě ius conubii měl člověk právo vstoupit do manželství podle římského práva (zákonného manželství).

Právo Ius commercii a ius conubii měli původně pouze římští občané, časem však byla přiznána i některým cizincům. Nejdříve na ně měli nárok Latini prisci – obyvatelé Latia – kteří žili v těsném sousedství s Římem. Pouze ius commercii mohli získat Latini coloniarii – obyvatelé osad (kolonií), které Římané a Latinové zakládali v Itálii.

• Veřejnoprávní:

Ius suffragii – aktivní volební právo, právo hlasovat na lidových shromážděních

Ius honorum – pasivní volební právo, tedy právo zastávat veřejné úřady

Ius sacrorum – právo účastnit se náboženských obřadů vyhrazených pro římské občany

Ius provocationis – právo obrátit se na lidové shromáždění v případě uložení těžkého trestu římským úředníkem

Status familiae

Status určuje postavení v rodině. V římské rodině se rozlišují osoby sui iuris a alieni iuris.V agnátském pojetí rodiny byla pouze jedna osoba sui iuris, tato osoba pak byla pater familias, pater familias - hlavou rodiny však nikdy nemohla být žena. Žena se však mohla stát osobou sui iuris.

Rozdíl mezi osobami sui iuris a alieni iuris se projevuje však pouze v právu soukromém. I osoby alieni iuris mohou vystupovat v právu veřejném, kupříkladu mohou zastávat veřejné funkce.

Rodina (familia) v juristickém smyslu civilního práva je skupina osob, podrobených téže moci. Tento pojem rodiny je tak poměrně odlišný od dnešního pojmu (rodiče a děti).

Capitis deminutio

Kapitisdeminunce je specifická instituce římkého práva, která v našem současném právním systému nemá žádný ekvivalent. Doslova lze Capitis deminuntio přeložit jako zmenšení osobnosti. Každá změna statusu má za následek změnu osobní individuality, následkem změny stavu je právě kapitisdeminunce.

Capitis deminutio maxima

Tato capitis deminuntio nastává v případě, kdy občan ztratí svobodu. Capitis deminuntio maxima je tedy vázána na status libertatis. Člověk tak přichází o všechna svá veřejná práva a zpravidla také práva soukromá a právní závazky. Práva majetková, která byla spojena výhradně s osobou, která je postižena kapitisdeminuncí zanikají úplně. Ostatní práva majetková přecházejí na jiné osoby. Dluhy podle práva civilního zaniknou (Věřitelům však byla v takové situaci poskytnuta pomoc od praetora).

Capitis deminutio media

K tomuto typu capitis deminuntio dochází v případě, když ztratí občanství. Jedná se tedy o capitis deminuntio, která je vázána na status civitatis. Touto kapitisdeminuncí zanikla postiženému všechna práva veřejná a ze soukromých ta, která vznikla na základě ius civile. Z občana se stává cizinec (peregrinus). Jeho manžeství přestalo být řádným a změnilo se na matrimonium iuris gentium (manželství cizinecké).

Capitis deminutio minima

Tato capitis deminuntio je vázána na status familiae. Člověk tedy podstupuje tuto kapitisdeminunci pokaždé, když se jakýmkoli způsobem změní jeho postavení vůči jeho rodině, dojde ke změně jeho rodinného postavení. Ke kapitisdeminunci nedochází v případě, kdy se děti následkem otcovi smrti stávají osobami sui iuris. Taktéž k ní nedochází v případech, kdy pomocí sakrálních úkonů vystupují z moci otcovské – například, když se žena stane Vestálkou. Z právního pohledu nemá capitis deminuntio minima žádných dopadů na práva veřejná. Z pohledu soukromého práva se dá říci, že osoba pozbývá se staré caput a získává nové. Toto pozbytí staré caput (právní osobnosti) má za následek zničení dosavadních práv agnátských. Majetková práva, jestliže nezanikla kvůli těsné souvislosti s jeho osobou, přecházejí na osobu, které je člověk v nové rodině mocensky podroben (např. nový pater familias). Dluhy podobně jako u capitis deminuntio magna zanikají, ale opět je věřitelům praetorem poskytnuta pomoc ke zmírnění nastalé újmy (bylo možné je vymáhat za pomoci actione rescissa capitis deminuntione).