Co je to právo?

CO JE TO PRÁVO?

- Hledání správného práva je stejně staré jako právo samo - „Právníci stále ještě hledají definici práva“ – píše Immanuel Kant ve své Kritice čistého rozumu - „Tážeš-li se mě, co je to právo, pak to nevím a netážeš-li se mě, pak to vím“ - Právo je společenský fenomén, žádný jiný tvor ho nepotřebuje - Právo ohromuje svou přizpůsobivostí a ochotou nabídnout se každému, kdo se legitimuje mocí – ospravedlňuje svůj nárok moc vykonávat - Je mezinárodní právo právem ve vlastním smyslu slova? o Jsou to spíš morální pravidla - Lze normativní systémy v tzv. primitivních kmenových společnostech považovat za právní systémy? o Pokud je tam alespoň nějaká forma moci (třeba i neformálně třeba nejstarší člen, vážený člen) - Je sankce znakem práva? - Je právo systém donucujících rozkazů a zákazů suverénní moci? o Takové právo by bylo velmi zjednodušené - Je nemorální právo právem? Přírodní zákony a společenské normy - V přírodních zákonitostech platí kauzální vztah příčiny a následku, mohou být podrobeny verifikaci, tj. mohou být pravdivé nebo nepravdivé. - Kritériem existence právní normy není její pravdivost či její správnost, ale její platnost. Tedy jinými slovy nikoliv že něco je, ale že něco má být. - Přírodní zákony vyjadřují to, co je (tedy bytí), zatímco společenské a právní normy vyjadřují to, co má být.

Přirozenoprávní teorie

• Idea spočívající více na víře než na rozumovém poznání
• Dualistický přístup – přirozené a pozitivní právo
• Nad platným právem každého státu existuje nějaké vyšší právo, kterému pozitivní právo nesmí odporovat
• Přirozené právo je nezměnitelné a všeobecně závazné pro všechny osoby ve všech dobách

Zdroje přirozeného práva

* Příroda – pravidla přirozeného práva jsou odvozena z řádu přírody a přirozené podstaty člověka (Aristoteles)
* Bůh – pravidla přirozeného práva pochází z božího zjevení (Tomáš Akvinský)
* Lidský rozum – racionální myšlení má zajistit obsahově správné poznání (John Lock)

Funkce přirozeného práva

• Ospravedlnění pozitivního práva
• Ochranný filtr proti evidentně nespravedlivému pozitivnímu právu
• Pomocný prostředek k řešení případů, kdy pozitivní právo mlčí

Problém obsahu přirozeného práva

• Lze objektivně zakotvit pravidla přirozeného práva?
• Teorie přirozeného práva o proměnlivém obsahu
• Idea spravedlnosti je absolutní, ale její aplikace se musí přizpůsobit času, místu a okolnostem
• Důvodem jsou rozdíly v morálních postojích

Význam přirozenoprávních idejí

• Působivost ideje přirozeného práva nespočívá v jeho reálné existenci, ale v tom, věří-li velký počet lidí v tuto ideu a jednají-li podle této víry
• Teorie společenské smlouvy
• Koncepce lidských práv
• Situace při změnách politických režimů

TYPY PŘIROZENOPRÁVNÍCH UČENÍ

Podle pramenů praktického poznání rozlišujeme:

1. NÁBOŽENSKÉ PŘIROZENÉ PRÁVO = autoři předpokládají existenci objektivních měřítek „správného práva“ – za prameny objektivního mětí považovány prameny poznání víry v Boha
2. RACIONALISTICKÉ PŘIROZENÉ PRÁVO = „správné právo“ lze odvodit z lidského rozumu (racionální myšlení však může zaručit pouze správné operování, ne obsahově správné a pravdivé poznání)
3. INTUITIVNÍ PŘIROZENÉ PRÁVO = pramenem poznání „správného práva“ je intuice – schopnost bezprostředně vystihnout pravdivé hodnoty, apriorně správné mětí – je intuitivní správnost objektivně správná? Každý má jinou intuici
4. ANTROPOLOGICKÉ ZDŮVODNĚNÍ PŘIROZENÉHO PRÁVA = „správné chování“ člověku předepisuje sama jeho podstata – iluzorní - člověk je otevřen různým hodnocením, společenským formám i vztahům k ostatním

Gustav Radbruch – Radbruchova formule – koncepce priority přirozeného před pozitivním právem M. Kriele – povinnost dodržovat právo je dána tehdy, jestliže toto právo v celku a ve velké míře splňuje požadavky morality

• tato podmínka je splněna, pokud je právo součástí systému založeného na principech demokratického ústavního státu
• neodnímá veškerému pozitivnímu právu v totalitních systémech povahu práva – i zde existuje bezprostřední právní legitimita pro zákony a instituty, jež nejsou typické pro systém a samy o sobě jsou eticky oprávněné
• pozitivní právo testováno nejen hlediskem morality, ale i povahou politického systému (demokratické legitimity) – Dreier

Lon. L. Fuller – anglosaský iusnaturalista

• pojem práva nelze definovat nezávisle na důvodech, pro něž lidé akceptují a dodržují právo
• každý právní systém musí splňovat minimálně osm základních morálních požadavků legality, aby se stal přijatelným = vnitřní moralita práva
• nedodržení kteréhokoli z nich vede k něčemu, co vůbec není systémem práva

1. obecnost právní regulace
2. nezbytnost zveřejnění právních pravidel a možnost jejich podrobení veřejné kritice
3. zákaz zpětné účinnosti zákonů
4. jasnost a srozumitelnost formulování zákonů
5. bezrozpornost právního systému
6. stabilita práva
7. nepřípustnost zákonného požadavku nemožného chování
8. nezbytnost interpretace a aplikace zákonů v souladu s jejich formulováním

iusnaturalismus – dualita práva ve spojení s prioritou práva přirozeného – akceptace práva jako souboru norem, jenž je dílem lidí – veřejných mocenských institucí + transcendentní normový soubor, který zakládá legitimitu předchozího, v případě rozporu první ruší a normy lidského chování z něj bezprostředně vyplývají

Augustinus Aurelius – kde není spravedlnost, není ani právo

Tomáš Akvinský – zákony stanovené lidmi jsou buď spravedlivé, nebo nespravedlivé, pokud jsou spravedlivé, jejich závaznost plyne z věčného zákona, z nějž pocházejí – nezdá se zákonem, co není spravedlivé

• nesmí se poslouchat lidské zákony, které jsou zařízeny proti Božímu příkazu
• primární autoritou práva zůstává bůh x panovník je pověřen, aby právo střežil a spravoval

DWORKIN A JEHO KONCEPCE PŘIROZENÉHO PRÁVA

• teze, že právními principy jsou i ty principy, které nemají dostatečnou institucionální podporu (nejsou zakotveny v ústavě, zákonech, obyčejích ani doktríně), ale protože jsou součástí politické nebo společenské morálky, platí v důsledku svého obsahu
• principy se svou strukturou liší od norem (neplatí pro ně logický zákon vyloučení třetího, jejich platnost nespočívá jako u norem pouze v modalitách platnosti, ale v různé míře intenzity této platnosti)
• podle Alexyho to jsou příkazy k optimalizaci – pro principy je příznačné, že přikazují, aby něco (cíl nebo hodnota) bylo realizováno v nejvyšší možné míře
• tato teze je pozitivisty kritizována (Weinberger)

Právní pozitivismus

- Monistická teorie - Laicizace práva, racionalismus a voluntarismus - Teze společenského faktu: Existence a obsah práva jsou determinovány prameny práva, které mají povahu společenských faktů (např. legislativou, judikaturou, obyčeje, právní vědou) - Konkrétní právní řády se mohou lišit v tom, co se v nich uznává jako pramen práva - Teze oddělitelnosti o Platnost práva je od morálky v principu oddělitelná – morální kvalita nemusí být nutnou podmínkou právní platnosti o Exklusivní positivisté – platnost práva je od morálky vždy oddělená, veškeré právo se zakládá na pramenech práva a vše, co nemá formu pramene práva, není právo o Inkluzivní positivisté – není pravda, že platnost práva je nutně závislá na jeho morální kvalitě, ale je to možné (je to jenom otázka nahodilosti)

Teze pozitivismu:

1. teze společenského faktu = existence práva, jeho platnost a obsah je determinován a ověřován společenskými fakty (jednání lidí ve společnosti, právo jako společenská praxe, judikatura, předpisy, obyčeje)
2. teze oddělitelnosti – platnost práva pojmově nezávislá na morální správnosti
3. teze identity – pramenem práva je zákon -> teze závaznosti = zákon je pro soudce kategoricky závazný
4. teze hodnotové neutrálnosti – pouze posuzujeme, zda právo platí či ne, nezajímá nás hodnotová náplň – právo platí nezávisle na tom
5. teze skepse vůči praktickému poznání

Dělení pozitivistických teorií

Historický pozitivismus

– právo je historicky vzniklý fenomén bez kladení otázky správného práva a předpokladu platnosti prepozitivních principů

Normativistický pozitivismus

– právo je uzavřený normativní systém, právo pojímáno jako zvláštní normativní předmět myšlení, jehož existence může být zkoumána a pochopena, aniž je nutno uvažovat o dalších společenských skutečnostech jako je sociální struktura a vztahy

Realistický pozitivismus

– existence a působení soudů a státních orgánů chápána jako reálný systém se svébytnou platností

Institucionalistický pozitivismus

– právo je normativní systém a zároveň skutečnost společenského života, spojení normativismu a realismu - Weinberger

• norma pojmově spjata s existencí instituce a institucionalizací vztahů mezi lidmi
• prvky institucionalizace:

1. normativní vědomí,
2. akceptace systému ve společnosti,
3. existence společenských událostí – uskutečňování povinování,
4. existence institucionalizovaných objektů -> vznik společenských struktur s relativní stálostí

• pouze institucionalizovaný imperativ se stává normou
• průnik myšlenek normativismu a renesance klasického institucionálního přelomu 19. stol.
• teleologie zde dostává podobu motivu jednání právních institucí
• instituce osobní – organizace
• instituce věcné – právní instituty
• v rovině interpretace – boj o teleologický výklad – subjektivní a objektivní teorie
• instituce se v právních vztazích chovají jako lidské bytosti – je třeba jim přičítat praktické motivy jednání
• právní norma je institucionální jednotka obalená praktickými informacemi
• účely jsou praktickým jádrem normy
• koncept řídící/vůdčí ideje – všechny instituce mají vůdčí ideje, někam směřují -> causa finalis fungování ve společnosti

INSTITUCIONÁLNÍ SKUTEČNOSTI

= závislé na mezilidských vztazích, lidském jednání a životních formách člověka (hrubé skutečnosti – předmět zkoumání přírodních věd)

Marta zdědila dům – smysluplnost podmíněna existencí společenské instituce

- např. existence státu, náboženství, církve, společenských skupin, životních zvyklostí, věd a vzorů chování, znalosti, řeč, kultura vznik institucionálních skutečností – jednající a myslící subjekty (lidé) přijímají do svého vědomí určitá pravidla, vzory chování a formy interakce = internalizují je vznik institucionálních zařízení, která tvoří rámec životních forem společnosti – státní orgány, občanská sdružení, rodiny, podniky, nadace

INSTITUCE

• sociální skutečnosti, sociální jevy upravené pouze systémy pravidel (např. instituce slibu – dát a splnit slib)
• systémy pravidel spojených s věcnými zařízeními (univerzity, rodina, domácnost),
• rámce, kde lidské chování nabývá smysl (pohyb ruky = pozdrav, podpis = souhlas),
• spojovací článek mezi individuem a společností
• lidské chování a jednání vždy spočívá na zvyklostních a normativních pravidlech
• jednání podle pravidel nemusí být spojeno s vědomou znalostí těchto pravidel
• určení institucí a institucionálních skutečností = použití praktických vět = normativních, hodnotících, teleologických
• podstatná vazba mezi institucí a praktickými normativními charakteristikami

ZÁSADY INSTITUCIONÁLNÍHO PRÁVNÍHO POZITIVISMU

• právo jako normativně ideální entita x skutečnost společenského života
• způsob nazírání ideálních entit (pojmy, propozice, normy, hodnoty a účely)

1. Myšlenkové obsahy s určitou strukturou a významem – zkoumání jejich logických vztahů a operací
2. Skutečnosti s časovými souřadnicemi – spojeny s hmotnými předměty a systémy – reálné skutečnosti

• Reálné je vše, co existuje v čase
• Materiální reálné bytí – poznání se opírá o smyslovou zkušenost
• Ideální předměty – reálné bytí založeno na spojení se sférou materiální skutečnosti
• Styčné body mezi právem jako systémem normativních myšlenek a sociální a věcnou realitou jsou akty a sociální účinky právních norem

Akty

= skutkové děje s ideálním obsahem

1. Psychické – akty poznání, volní akty
2. Společenské akty – zákonodárné akty

Právní normy mají reálné následky v individuálních a skupinových vztazích – působí jako determinanty chování a jednání, vyvolávají právní vztahy Na základě právních regulativů vznikají společenská zařízení – instituce (jejich organizace a formy působení jsou stanoveny normami) Reálná existence práva se projevuje v oblasti hodnocení (plnění/neplnění právních povinnostní) a v oblasti stanovení právních následků plnění nebo porušení práva (trest, odměna)

Překonání rozdílu mezi realistickým a normativistickým pozitivismem – právo chápáno jako komplex společenských realit

1. Právo jako normativní řád – normativní ideální entita – právní zásady a teleologické pozadí práva, pokud jim přísluší institucionální existence – pokud jsou součástí argumentace při aplikaci práva nebo v právní nauce
2. K právní realitě patří právní vztahy vznikající prostřednictvím právního řádu v souhře se sledovanými společenskými ději
3. Realitu práva tvoří i systém zařízení, mezi nimiž má zvláštní postavení státní aparát – normotvorná a aplikační činnost přičítána státu

Institucionalistický právní pozitivismus je non-kognitivistický, ale zdůrazňuje možnost racionální empiricky založené argumentace zahrnující i hodnotící rozhodnutí – nepředstírá možnost pouze kognitivního poznání správného práva

VZTAH MEZI STÁTEM A PRÁVEM

Stát – obecná společenská instituce – lidé na území podřízeni státní moci

Existenci a působení jednotlivých zařízení a státních orgánů upravuje státní normativní řád = právo – systém norem, jehož společenské reálné bytí je dáno vztahem ke státu jako instituci

Stát je co do organizace a fungování určován právem

Znaky pozitivismu podle Harta

• Právní normy jsou rozkazy lidských bytostí
• Mezi právem a morálkou neexistuje žádná souvislost
• Významová analýza právních pojmů se liší od empirického a normativního poznání práva
• Právo je uzavřený logický systém, kde je možné prostřednictvím logické dedukce, z předem daných právních norem dospět ke správným právním rozhodnutím a to bez odkazu na sociální cíle nebo morální kritéria
• Morální soudy není možné racionálně zdůvodnit

Pozitivismus popírá možnost praktického poznání – správné právo a objektivně platné hodnoty nelze určit ryze kognitivně (non-kognitivismus)

Základní struktura filosofie práva

• ontologie - co zakládá právo? jaká je podstata práva? jsou to jen akty moci?
• gnoseologie - poznávání, rozum
• axiologie - étos, spravedlnost, hodnoty

DISTINKCE MEZI IUSNATURALISMEM A PRÁVNÍM POZITIVIZMEM

• rozdíly klasifikující teorii, zda inklinuje k pozitivismu nebo naturalismu
• teorie přirozeného i pozitivního jsou mnohé a rozdílné, dělení na dvě větve je umělým konstruktem, není typický pozitivismus, naturalismus -> přijatelné zjednodušení, ale reálně v této podobě neexistuje

základní distinkcí je podle Alexyho přijetí spojovací nebo oddělující teze

• možné prolínání dvou souborů – práva a transcendentna
• zjišťujeme, zda pozitivní a přirozené právo vytváří jeden celek, či zda jsou to dva od sebe oddělené systémy
• pokud akceptujeme přítomnost transcendentního prvku v právu – přítomnost přirozeného práva v celkovém systému práva, pak nutně musíme hledat jeho obsah – co obsahově odpovídá dobru a spravedlnosti – obsahové, ne formální kvality práva

SPOJOVACÍ TEZE

* iusnaturalismus – vnitřní spojení práva a morálky
* obsahové prolínání dvou normových souborů, práva a morálky
* koncepce institucionálního sepětí práva a morálky

ODDĚLUJÍCÍ TEZE

* iuspozitivismus – striktní oddělení práva a morálky jako dvou na sobě nezávislých právních souborů 
* máme jen jedno pozitivní právo – existuje jen právo pozitivní, přirozené na něj může mít vliv, ale je od něj odděleno, na existenci a platnost pozitivního práva nemá transcendentno vliv, existenci přirozeného práva nelze dokázat – neměli bychom ho vtahovat do práva (ryzí nauka právní – oddělit se od toho, co není vědecké) – právem je to, co splňuje formální, nikoliv obsahová kritéria

žádný systém nepopírá existenci přirozeného práva a transcendentna, spravedlnosti a dobra – ale oddělující teze tvrdí, že to není právo, je to jiný systém, oddělený

NOETICKÁ DISTINKCE

• předpoklad existence přirozeného práva má význam, jen pokud přispívá ke zdůvodnění právně politických názorů
• stěžejní roli sehrává pojem praktické poznání = poznávání toho, co má být (správného mětí)
• kdo předpokládá možnost praktického poznání, tvrdí zároveň, že to, co má být (správné právo) lze objektivně zdůvodnit racionální analýzou nebo empirickým poznáním, ale bez použití aspektů vyjadřujících nějaký postoj
• přirozenoprávní nauky uznávají existenci praktického poznání
• právní pozitivismus možnost praktického poznání popírá – správné právo a objektivně platné hodnoty nelze určit ryze kognitivně = nonkognitivismus
• (O. Weinberger, Hume-Jörgensenova teze) – distinkce poznávací – zkoumání morální filosofie, ne práva
• lidé jsou schopni popisovat, co je – deskripce x aniž by dali signál nebo se něco změnilo – začínají volit preskriptivní přístup – toto není správné, tak bychom se neměli chovat:
• deskripce -> preskripce, je to správný přístup? lze z toho, co se děje, odvodit logicky, co by mělo být bez svévole? existuje kauzální vztah mezi světem sein, bytí, reality a tím, co má být – sollen, mětí -> NELZE
• existuje mezi světem bytí a mětí propast nebo spojnice – nelze odvodit to, co má být z toho, co je x další autoři tvrdí opak nebo souhlasí
• pokus o objasnění toho, zda lze vyvodit právní normy ze základních principů morálky postupem od výroku o skutečnosti k normě, či postupem od výroku k normě další
• Ota Weinberger: Praktické poznání – pojem – poznání toho, co být má, správného mětí ,zda jsme schopni poznat to, co má být nebo to určujeme vlastní vůlí
• NOETICKÝ OPTIMISMUS (kognitivistické přístupy – jsme schopni poznat to, co má být) x NOETICKÝ PESIMISMUS
• kognitivismus může vést k závěrům popírajícím svobodu – norma je pravdivá, musí být součástí systému, odpovídá tomu, jaký svět je – manipulace s právním řádem – popírání principu svobody - tohle je jediné pravdivé, musíte to respektovat

TŘETÍ DISTINKCE: URČENÍ DŮVODU PLATNOSTI

• důvodem platnosti pro pozitivismus je normotvorná aktivita univerzálních mocenských institucí
• pro přirozenoprávní teorie jsou tomuto důvodu nadřazeny jiné – sv. Augustin a Tomáš Akvinský – boží vůle, Cicero rozum, Rousseau lidská přirozenost, Radbruch základní principy morálky, Kriele legitimita politického systému
• co způsobuje, že určitá norma existuje a platí, střety mezi transcendentnem a vůlí, mocí, autoritou
• TRANSCENDENTNÍ – IUSNATURALISMUS – právo platí proto, že obsahově odpovídá dobru a spravedlnosti – nespravedlivé není právo – důvod z pohledu obsahu

• AUTORITATIVNÍ – IUSPOZITIVISMUS – norma je platná, protože ten, kdo má autoritu, to stanovil, odvíjí existenci od normotvorné autority – vítěz klade právo, určuje co je správné

• hledání transcendentna -> tzv. hraniční orgán – Alfred Verdross – apriorní sebeomezení členů hraničního orgánu

DISTINKCE ÚHLU POHLEDU

z něhož se pojem práva vymezuje (zákonodárce, soudce, vnější pozorovatel)

DISTINKCE DESKRIPTIVNÍHO A NORMATIVNÍHO NÁHLEDU

na funkci vymezení práva

• deskriptivní postup právní vědy = zkoumá, který pojem práva soudci skutečně ve všeobecnosti mají a které struktury vykazuje
• normativní postup = který pojem práva by soudci z moci úřední mít měli

Sociologická jurisprudence

- Právo je nutno zkoumat v jeho interakci se společností (v interakci práva na jedné straně a postojů lidí žijících v rámci práva na straně druhé) - Zkoumá účinky práva na lidi a lidí na právo

- Nevidí právo v knihách (zákonících) – law in books, ale právo v jeho realizaci – law in action