Právní kultury: Porovnání verzí
(Značka: editace z VisualEditoru) |
(→1. Ústava Spojených států – nejvyšší zákon unie, žádné jiné právní akty mu nesmí odporovat.) (Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| (Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
| Řádek 2: | Řádek 2: | ||
Srovnáváním různých právních kultur, jejich podobnostmi a odlišnostmi se zabývá i samostatná [[Systém právní vědy|právní věda]], a to právní komparatistika. Tu můžeme rozdělit na makrokomparatistiku, jež srovnává právní kultury napříč zeměmi, a na mikrokomparatistiku, která se zabývá srovnáváním jednotlivých institutů. <ref>GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-023-9. Str. 112</ref> | Srovnáváním různých právních kultur, jejich podobnostmi a odlišnostmi se zabývá i samostatná [[Systém právní vědy|právní věda]], a to právní komparatistika. Tu můžeme rozdělit na makrokomparatistiku, jež srovnává právní kultury napříč zeměmi, a na mikrokomparatistiku, která se zabývá srovnáváním jednotlivých institutů. <ref>GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-023-9. Str. 112</ref> | ||
| − | |||
== Právní kultura kontinentální Evropy == | == Právní kultura kontinentální Evropy == | ||
| − | Právní kultura | + | Právní kultura vzniklá v Evropě, která stojí na základech práva římského. Je pro ni příznačný důraz na právo psané, základním pramenem práva kontinentální právní kultury je tedy zákon. Typická je kodifikace zákonů do větších celků - tzv. kodexů. |
=== Subsystémy kontinentální právní kultury === | === Subsystémy kontinentální právní kultury === | ||
| − | • '''Germánský okruh'''- Německo, Nizozemí, Rakousko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko | + | • '''Germánský okruh''' - Německo, Nizozemí, Rakousko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko |
| − | • '''Románský okruh'''- Francie, Belgie, Itálie, Španělsko a Portugalsko | + | • '''Románský okruh''' - Francie, Belgie, Itálie, Španělsko a Portugalsko |
| − | • '''Skandinávský okruh'''- Švédsko, Dánsko, Norsko, Island | + | • '''Skandinávský okruh''' - Švédsko, Dánsko, Norsko, Island |
| − | • '''Východoevropský okruh'''- Srbsko, Bulharsko, Rusko | + | • '''Východoevropský okruh''' - Srbsko, Bulharsko, Rusko |
• '''Bývalé koloniální země''' | • '''Bývalé koloniální země''' | ||
| Řádek 22: | Řádek 21: | ||
=== Historie === | === Historie === | ||
| − | Kontinentální evropské právo vzniklo pod vlivem právní kultury starého Říma. Římské právo bylo znovu studováno až v 9. | + | Kontinentální evropské právo vzniklo pod vlivem právní kultury starého Říma. Římské právo bylo znovu studováno až v 9. století, jednou z prvních právnických škol, která se tím to právem zabývala byla právnická škola v Pavii, neodmyslitelný dopad měla i další škola, tentokrát jak již byla s hrdostí nazývána, první římskoprávní škola v Bologni. Ocitáme se v 13. století, kdy propuká tzv. období glosátorů, kteří glosují římské právnické texty, na ně následně navazují komentátoři, kteří římské právo přenáší konečně do praxe. Římské právo jako právo obecné stojí v pozadí každého pozitivního místního práva, a proto je možné ho použít, jakmile se v městském právu objeví mezera. Římské právo je označováno jako [[ius commune]]- právo obecné, které je vždy po ruce, jakmile je lokání právní řád neaplikovatelný. Tímto se opět zavedlo římské právo do praktického života Evropanů. |
| − | Římské právo bylo velmi dokonalé a jeho poznání nebylo složité, neboť Justiniánovy kompilace vykládaly římské právo podrobně v latině, což byl jazyk vzdělanců a univerzit. Přirozenoprávní univerzity v 17. stol. opouštěly scholastickou formu bádání a | + | Římské právo bylo velmi dokonalé a jeho poznání nebylo složité, neboť Justiniánovy kompilace vykládaly římské právo podrobně v latině, což byl jazyk vzdělanců a univerzit. Přirozenoprávní univerzity v 17. stol. opouštěly scholastickou formu bádání a začaly právo systematizovat a interpretovat jej jako volní produkt člověka. Tyto školy používají na výkon veřejné moci jistá pravidla a hodnoty. Závěrem dlouhodobé snahy evropských univerzit se stalo vypracování kodifikací. Tím sledovali přenesení práva z roviny teoretické do roviny praktické. |
=== Odlišnosti od angloamerického typu === | === Odlišnosti od angloamerického typu === | ||
| − | Zásadním rozdílem je, že kontinentální právo stojí na právu psaném a angloamerické právo stojí na právu zvykovém a na soudních rozhodnutích- soudních precedentech. Dalším rozdílem od angloamerické právní kultury je odlišná právní terminologie a též dělení práva na soukromé a veřejné právo. | + | Zásadním rozdílem je, že kontinentální právo stojí na právu psaném a angloamerické právo stojí na právu zvykovém a na soudních rozhodnutích- soudních precedentech. Dalším rozdílem od angloamerické právní kultury je odlišná právní terminologie, a též dělení práva na soukromé a veřejné právo. |
== Angloamerická právní kultura == | == Angloamerická právní kultura == | ||
=== Anglické právo === | === Anglické právo === | ||
| − | Systém angloamerické právní kultury vznikl v Anglii a byl původně nazýván | + | Systém angloamerické právní kultury vznikl v Anglii a byl původně nazýván jako systém common law. Tento název je však nepřesný, protože common law je jednou ze součástí tohoto systému. |
Britské impérium bylo největší koloniální říší světa. Jakmile bylo území kolonizováno, Británie v něm velmi často zavedla svůj právní systém. Dodnes se v některých jejích někdejších, ale i stávajících koloniích používá angloamerický právní systém (Austrálie, Nový Zéland, Kanada a USA). | Britské impérium bylo největší koloniální říší světa. Jakmile bylo území kolonizováno, Británie v něm velmi často zavedla svůj právní systém. Dodnes se v některých jejích někdejších, ale i stávajících koloniích používá angloamerický právní systém (Austrálie, Nový Zéland, Kanada a USA). | ||
| − | Anglické právo je především právem soudcovským a z části též soukromoprávním. Jak již byla řeč o tom, že se tento systém práva nazývá common law, tak common law: „je právo, které se začalo vyvíjet ve 12. | + | Anglické právo je především právem soudcovským a z části též soukromoprávním. Jak již byla řeč o tom, že se tento systém práva nazývá common law, tak common law: „je právo, které se začalo vyvíjet ve 12. století jako právo nahrazující v celé Anglii dosavadní práva partikulární (odtud common law – právo obecné pro celou Anglii).“<ref>[1] KUBŮ, Lubomír, Pavel HUNGR a Petr OSINA. ''Teorie práva''. 1. Praha 1: Linde Praha, 2007, s. 189. <nowiki>ISBN 978-80-7201-637-2</nowiki>.</ref> |
=== Prameny anglického práva === | === Prameny anglického práva === | ||
| Řádek 43: | Řádek 42: | ||
==== Zákonné právo (Satute law) ==== | ==== Zákonné právo (Satute law) ==== | ||
| − | Časté veřejnoprávní akty, existují i soukromoprávní akty. Chápou se většinou jen jako základ soudcovské normotvorby, předpokladem jeho začlenění je až jeho výklad soudem. Tato legislativa má přednost před precedenty, ovšem jen pokud je možné | + | Časté veřejnoprávní akty, existují i soukromoprávní akty. Chápou se většinou jen jako základ soudcovské normotvorby, předpokladem jeho začlenění je až jeho výklad soudem. Tato legislativa má přednost před precedenty, ovšem jen pokud je možné ji aplikovat, pokud ne tak je jen deklarovaná. |
==== Obyčejové právo (Custom) ==== | ==== Obyčejové právo (Custom) ==== | ||
| − | Jedná se o právní obyčeje, které ovšem dnes už nejsou zdaleka tak používané a mají jen omezený význam. Obyčejové právo se vyskytuje ve dvou formách: | + | Jedná se o právní obyčeje, které ovšem dnes už nejsou zdaleka tak používané, a mají jen omezený význam. Obyčejové právo se vyskytuje ve dvou formách: |
| − | + | * General custom of the realm – všeobecné obyčeje říše, dnes už jen ve sféře ústavního práva. | |
| − | General custom of the realm – všeobecné obyčeje říše, dnes už jen ve sféře ústavního práva. | + | * Local customs – místní obyčeje. |
| − | |||
| − | Local customs – místní obyčeje. | ||
==== Právní literatura ==== | ==== Právní literatura ==== | ||
| − | Slouží spíš k podepření soudcovského názoru, nežli pramen práva. Jedná se o nemnoho významných historických právních knih, které jsou nazývány | + | Slouží spíš k podepření soudcovského názoru, nežli pramen práva. Jedná se o nemnoho významných historických právních knih, které jsou nazývány Books of Authority. |
=== Právo USA === | === Právo USA === | ||
| − | Britská kolonizace rozšířila anglické právo i do Ameriky. Nově vzniklé Spojené státy americké převzaly anglické common law, avšak dále se | + | Britská kolonizace rozšířila anglické právo i do Ameriky. Nově vzniklé Spojené státy americké převzaly anglické common law, avšak dále se ubíraly svou vlastní cestou. |
Právo USA nadále přestalo rozčleňovat soudcovské právo na common law a na ekvity, též je zde mnohem více zákonného práva. Dalším rozdílem je federalizace práva, právo zde existuje ve dvou skupinách, první skupinou je právo federální a druhé je právo jednotlivých států (50). | Právo USA nadále přestalo rozčleňovat soudcovské právo na common law a na ekvity, též je zde mnohem více zákonného práva. Dalším rozdílem je federalizace práva, právo zde existuje ve dvou skupinách, první skupinou je právo federální a druhé je právo jednotlivých států (50). | ||
| Řádek 64: | Řádek 61: | ||
==== [[Soudní precedent|Precedenty]] ==== | ==== [[Soudní precedent|Precedenty]] ==== | ||
| − | Na rozdíl od Anglie, je v USA uplatňován jiný přístup k precedentům, precedenty zde jsou více flexibilní a je zde též uplatňovaná doktrína stare decisis. V USA mají též precedenty menší | + | Na rozdíl od Anglie, je v USA uplatňován jiný přístup k precedentům, precedenty zde jsou více flexibilní a je zde též uplatňovaná doktrína stare decisis. V USA mají též precedenty menší právní sílu, nežli v Anglii. Hlavní slovo a doktrinální charakter mají pouze precedenty Nejvyššího soudu USA a v jednotlivých státech též rozsudky nejvyšších soudů. Ostatní precedenty jsou chápány a uplatňovány volněji. |
==== Zákonné právo ==== | ==== Zákonné právo ==== | ||
Podíl zákonného práva, tedy práva kodifikovaného je mnohem větší, než v Anglii. Můžeme je rozlišovat dle rozdílné právní síly. | Podíl zákonného práva, tedy práva kodifikovaného je mnohem větší, než v Anglii. Můžeme je rozlišovat dle rozdílné právní síly. | ||
| − | + | '''1. Ústava Spojených států – nejvyšší zákon unie, žádné jiné právní akty mu nesmí odporovat.''' | |
| − | + | '''2. Zákony – upravují zejména veřejnoprávní otázky''' | |
| − | + | '''3. Akty výkonné moci – dekrety prezidenta – vyhlášky a prováděcí nařízení''' | |
==== Struktura práva USA ==== | ==== Struktura práva USA ==== | ||
| − | Právo USA je rozdílné od anglického zejména v tom, že zde existují dvě úrovně práva: právo federální, které má hlavní slovo v otázkách mezinárodních vztahů, vojenství, měny, daní, státního občanství a imigrace a právem státním: je podřízeno právu federálnímu, vzájemné vztahy těchto dvou proudů práva upravuje Ústava USA, jednotlivé státy mají pravomoc v otázkách vlastnického, trestního, rodinného, dědického a závazkového práva. Pokud dojde ke kolizi státního a federálního práva tak má federální právo navrch oproti právu státnímu. Pokud dojde k rozporu mezi právy jednotlivých států federace nebo cizích států, tak se tyto kolize řeší pomocí kolizního práva, které je velmi podobné našemu mezinárodnímu právu soukromému. | + | Právo USA je rozdílné od anglického zejména v tom, že zde existují dvě úrovně práva: právo federální, které má hlavní slovo v otázkách mezinárodních vztahů, vojenství, měny, daní, státního občanství a imigrace a právem státním: je podřízeno právu federálnímu, vzájemné vztahy těchto dvou proudů práva upravuje Ústava USA, jednotlivé státy mají pravomoc v otázkách vlastnického, trestního, rodinného, dědického a závazkového práva. Pokud dojde ke kolizi státního a federálního práva, tak má federální právo navrch oproti právu státnímu. Pokud dojde k rozporu mezi právy jednotlivých států federace nebo cizích států, tak se tyto kolize řeší pomocí kolizního práva, které je velmi podobné našemu mezinárodnímu právu soukromému. |
== Islámská právní kultura == | == Islámská právní kultura == | ||
| Řádek 92: | Řádek 89: | ||
• období eliminace zdvojování prostřednictvím recepce cizích práv vedle šaríe (20. stol.) | • období eliminace zdvojování prostřednictvím recepce cizích práv vedle šaríe (20. stol.) | ||
| − | Zásadní postavou islámu je prorok Mohamed. Jeho život | + | Zásadní postavou islámu je prorok Mohamed. Jeho život ovlivnily myšlenky křesťanství a judaismu. Při jedné ze svých meditací měl vidění archanděla Gabriela, který mu předal boží poselství. Tato zjevení byla opakována a Mohamedovi stoupenci je původně předávali pouze slovem. Později po Mohamedově smrti byla tato zjevení zapsána. Tímto vzniká Korán, svatá kniha muslimů. Ze začátku se Mohamedovo učení nesetkalo s přílišným ohlasem, nakonec se on i jeho stoupenci stali v Mekce pronásledovanými. Z tohoto důvodu utekli do Medíny (622 n. l. - počátek islámského kalendáře), následoval rozkvět islámu, kapitulace Mekky a sjednocení celé Arábie. |
=== Šaría === | === Šaría === | ||
| − | Někdy se | + | Někdy se mylně ztotožňuje s právem islámských zemí, tvoří však jen jeho část. Je to islámské boží právo mající kazuistický charakter a obsahuje především univerzální systém závazných pravidel chování muslima. Obsahuje normy nejen právní, ale taktéž normy morální, etické a náboženské. Týká se též postavení lidí ve společnosti, jejich personálního statusu, manželství, rodiny, dědického a trestního práva. |
=== Větve islámského práva === | === Větve islámského práva === | ||
| − | K rozkolu došlo po smrti Mohameda, jednalo se o spor v politické moci. Muslimové se rozdělili na dva tábory, na Sunnity, kteří souhlasili s tím, aby byli nejvyšší političtí představitelé voleni, a na druhé straně stojí šíité, kteří požadují, aby | + | K rozkolu došlo po smrti Mohameda, jednalo se o spor v politické moci. Muslimové se rozdělili na dva tábory, na Sunnity, kteří souhlasili s tím, aby byli nejvyšší političtí představitelé voleni, a na druhé straně stojí šíité, kteří požadují, aby představitelé byli pouze Mohamedovi potomci. |
=== Pilíře víry === | === Pilíře víry === | ||
| Řádek 108: | Řádek 105: | ||
=== Formální prameny === | === Formální prameny === | ||
| − | '''Korán'''- svatá kniha islámu a muslimů, obsahuje | + | '''Korán'''- svatá kniha islámu a muslimů, obsahuje všechna pravidla lidského chování. |
| − | '''Sunna'''- tradice o skutcích a výrocích proroka Mohameda, je to druhý nejvyšší pramen islámského práva | + | '''Sunna'''- tradice o skutcích a výrocích proroka Mohameda, je to druhý nejvyšší pramen islámského práva. |
| − | '''Idžma'''- právní principy, konsenzus islámského společenství ohledně jistých pravidel | + | '''Idžma'''- právní principy, konsenzus islámského společenství ohledně jistých pravidel. |
| − | '''Kijás'''- analogie uvažování právníků, slouží k zaplňování mezer práva | + | '''Kijás'''- analogie uvažování právníků, slouží k zaplňování mezer práva. |
=== Základní právní instituty === | === Základní právní instituty === | ||
| Řádek 122: | Řádek 119: | ||
=== Zásada taklíd === | === Zásada taklíd === | ||
| − | V islámském právu platí zásada neměnnosti práva, neboť právo nebylo dáno člověkem, nýbrž bohem. Právo je vytvořeno Alláhem a zvěstováno prorokem Mohamedem. | + | V islámském právu platí zásada neměnnosti práva, neboť právo nebylo dáno člověkem, nýbrž bohem. Právo je vytvořeno Alláhem a zvěstováno prorokem Mohamedem. Díky tomu, že je právo božského původu, tak člověku nepřísluší jej měnit, či rušit. Z tohoto důvodu vyplývá obtížná aplikovatelnost na moderní podmínky společnosti. Vše tedy závisí na interpretaci tohoto práva právníky, velmi podstatné je, jestli je interpretace ovlivněna příslušností k sunnitské či šíitské skupině. |
== Právní enkláva == | == Právní enkláva == | ||
| Řádek 130: | Řádek 127: | ||
=== Druhy právních enkláv === | === Druhy právních enkláv === | ||
| − | Mezi významné právní enklávy paří americký stát Louisiana, který jako jediný | + | Mezi významné právní enklávy paří americký stát Louisiana, který jako jediný stát USA používá právo kontinentální, právo evropské francouzského typu. Kanadská provincie Quebeck, kde tvoří právní systém kodifikované právo francouzského typu. Skotské právo je dalším druhem právní enklávy. Ač je Skotsko součástí Spojeného království, tak má svůj vlastní právní systém, který ovšem vychází z práva římského. |
| − | |||
| − | |||
| − | |||
| − | == | + | == Zdroje == |
# KUBŮ, Lubomír, Pavel HUNGR a Petr OSINA. ''Teorie práva''. 1. Praha 1: Linde Praha, 2007, <nowiki>ISBN 978-80-7201-637-2</nowiki>. | # KUBŮ, Lubomír, Pavel HUNGR a Petr OSINA. ''Teorie práva''. 1. Praha 1: Linde Praha, 2007, <nowiki>ISBN 978-80-7201-637-2</nowiki>. | ||
| − | |||
| − | |||
# OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6. | # OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6. | ||
# GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1. | # GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1. | ||
| + | # OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 189. | ||
| + | <references /> | ||
Aktuální verze z 9. 10. 2017, 21:58
Právní kultura představuje součást lidské kultury jako takové, zároveň se ale zabývá specifickou podobou práva, způsoby jeho tvorby, interpretace a aplikace v různých zemích.
Srovnáváním různých právních kultur, jejich podobnostmi a odlišnostmi se zabývá i samostatná právní věda, a to právní komparatistika. Tu můžeme rozdělit na makrokomparatistiku, jež srovnává právní kultury napříč zeměmi, a na mikrokomparatistiku, která se zabývá srovnáváním jednotlivých institutů. [1]
Obsah
Právní kultura kontinentální Evropy
Právní kultura vzniklá v Evropě, která stojí na základech práva římského. Je pro ni příznačný důraz na právo psané, základním pramenem práva kontinentální právní kultury je tedy zákon. Typická je kodifikace zákonů do větších celků - tzv. kodexů.
Subsystémy kontinentální právní kultury
• Germánský okruh - Německo, Nizozemí, Rakousko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko
• Románský okruh - Francie, Belgie, Itálie, Španělsko a Portugalsko
• Skandinávský okruh - Švédsko, Dánsko, Norsko, Island
• Východoevropský okruh - Srbsko, Bulharsko, Rusko
• Bývalé koloniální země
Historie
Kontinentální evropské právo vzniklo pod vlivem právní kultury starého Říma. Římské právo bylo znovu studováno až v 9. století, jednou z prvních právnických škol, která se tím to právem zabývala byla právnická škola v Pavii, neodmyslitelný dopad měla i další škola, tentokrát jak již byla s hrdostí nazývána, první římskoprávní škola v Bologni. Ocitáme se v 13. století, kdy propuká tzv. období glosátorů, kteří glosují římské právnické texty, na ně následně navazují komentátoři, kteří římské právo přenáší konečně do praxe. Římské právo jako právo obecné stojí v pozadí každého pozitivního místního práva, a proto je možné ho použít, jakmile se v městském právu objeví mezera. Římské právo je označováno jako ius commune- právo obecné, které je vždy po ruce, jakmile je lokání právní řád neaplikovatelný. Tímto se opět zavedlo římské právo do praktického života Evropanů. Římské právo bylo velmi dokonalé a jeho poznání nebylo složité, neboť Justiniánovy kompilace vykládaly římské právo podrobně v latině, což byl jazyk vzdělanců a univerzit. Přirozenoprávní univerzity v 17. stol. opouštěly scholastickou formu bádání a začaly právo systematizovat a interpretovat jej jako volní produkt člověka. Tyto školy používají na výkon veřejné moci jistá pravidla a hodnoty. Závěrem dlouhodobé snahy evropských univerzit se stalo vypracování kodifikací. Tím sledovali přenesení práva z roviny teoretické do roviny praktické.
Odlišnosti od angloamerického typu
Zásadním rozdílem je, že kontinentální právo stojí na právu psaném a angloamerické právo stojí na právu zvykovém a na soudních rozhodnutích- soudních precedentech. Dalším rozdílem od angloamerické právní kultury je odlišná právní terminologie, a též dělení práva na soukromé a veřejné právo.
Angloamerická právní kultura
Anglické právo
Systém angloamerické právní kultury vznikl v Anglii a byl původně nazýván jako systém common law. Tento název je však nepřesný, protože common law je jednou ze součástí tohoto systému.
Britské impérium bylo největší koloniální říší světa. Jakmile bylo území kolonizováno, Británie v něm velmi často zavedla svůj právní systém. Dodnes se v některých jejích někdejších, ale i stávajících koloniích používá angloamerický právní systém (Austrálie, Nový Zéland, Kanada a USA).
Anglické právo je především právem soudcovským a z části též soukromoprávním. Jak již byla řeč o tom, že se tento systém práva nazývá common law, tak common law: „je právo, které se začalo vyvíjet ve 12. století jako právo nahrazující v celé Anglii dosavadní práva partikulární (odtud common law – právo obecné pro celou Anglii).“[2]
Prameny anglického práva
Precedent
Zákonné právo (Satute law)
Časté veřejnoprávní akty, existují i soukromoprávní akty. Chápou se většinou jen jako základ soudcovské normotvorby, předpokladem jeho začlenění je až jeho výklad soudem. Tato legislativa má přednost před precedenty, ovšem jen pokud je možné ji aplikovat, pokud ne tak je jen deklarovaná.
Obyčejové právo (Custom)
Jedná se o právní obyčeje, které ovšem dnes už nejsou zdaleka tak používané, a mají jen omezený význam. Obyčejové právo se vyskytuje ve dvou formách:
- General custom of the realm – všeobecné obyčeje říše, dnes už jen ve sféře ústavního práva.
- Local customs – místní obyčeje.
Právní literatura
Slouží spíš k podepření soudcovského názoru, nežli pramen práva. Jedná se o nemnoho významných historických právních knih, které jsou nazývány Books of Authority.
Právo USA
Britská kolonizace rozšířila anglické právo i do Ameriky. Nově vzniklé Spojené státy americké převzaly anglické common law, avšak dále se ubíraly svou vlastní cestou.
Právo USA nadále přestalo rozčleňovat soudcovské právo na common law a na ekvity, též je zde mnohem více zákonného práva. Dalším rozdílem je federalizace práva, právo zde existuje ve dvou skupinách, první skupinou je právo federální a druhé je právo jednotlivých států (50).
Prameny práva USA
Prameny práva USA můžeme rozdělit do dvou kategorií:
Precedenty
Na rozdíl od Anglie, je v USA uplatňován jiný přístup k precedentům, precedenty zde jsou více flexibilní a je zde též uplatňovaná doktrína stare decisis. V USA mají též precedenty menší právní sílu, nežli v Anglii. Hlavní slovo a doktrinální charakter mají pouze precedenty Nejvyššího soudu USA a v jednotlivých státech též rozsudky nejvyšších soudů. Ostatní precedenty jsou chápány a uplatňovány volněji.
Zákonné právo
Podíl zákonného práva, tedy práva kodifikovaného je mnohem větší, než v Anglii. Můžeme je rozlišovat dle rozdílné právní síly.
1. Ústava Spojených států – nejvyšší zákon unie, žádné jiné právní akty mu nesmí odporovat.
2. Zákony – upravují zejména veřejnoprávní otázky
3. Akty výkonné moci – dekrety prezidenta – vyhlášky a prováděcí nařízení
Struktura práva USA
Právo USA je rozdílné od anglického zejména v tom, že zde existují dvě úrovně práva: právo federální, které má hlavní slovo v otázkách mezinárodních vztahů, vojenství, měny, daní, státního občanství a imigrace a právem státním: je podřízeno právu federálnímu, vzájemné vztahy těchto dvou proudů práva upravuje Ústava USA, jednotlivé státy mají pravomoc v otázkách vlastnického, trestního, rodinného, dědického a závazkového práva. Pokud dojde ke kolizi státního a federálního práva, tak má federální právo navrch oproti právu státnímu. Pokud dojde k rozporu mezi právy jednotlivých států federace nebo cizích států, tak se tyto kolize řeší pomocí kolizního práva, které je velmi podobné našemu mezinárodnímu právu soukromému.
Islámská právní kultura
Typ právní kultury, pro který je typické úzké propojení s islámským náboženstvím, kde se prolínají právní pravidla s náboženskými pravidly. Islám se snaží obrátit všechny národy na svou víru a jeho právo platí pro všechny, kteří islám vyznávají. Islámské právo není právem jednoho určitého státu, ale je to právo všech osob vyznávající jisté náboženství. Jediným zdrojem poznání je Alláh- bůh, který je zároveň pramenem veškerého práva.
Historie
• období vytváření islámského práva (600 – 750 n. l.)
• upevňování islámského práva (750 – 850 n. l.)
• adaptace a zdvojování islámského práva (850 – konec 19. století)
• období eliminace zdvojování prostřednictvím recepce cizích práv vedle šaríe (20. stol.)
Zásadní postavou islámu je prorok Mohamed. Jeho život ovlivnily myšlenky křesťanství a judaismu. Při jedné ze svých meditací měl vidění archanděla Gabriela, který mu předal boží poselství. Tato zjevení byla opakována a Mohamedovi stoupenci je původně předávali pouze slovem. Později po Mohamedově smrti byla tato zjevení zapsána. Tímto vzniká Korán, svatá kniha muslimů. Ze začátku se Mohamedovo učení nesetkalo s přílišným ohlasem, nakonec se on i jeho stoupenci stali v Mekce pronásledovanými. Z tohoto důvodu utekli do Medíny (622 n. l. - počátek islámského kalendáře), následoval rozkvět islámu, kapitulace Mekky a sjednocení celé Arábie.
Šaría
Někdy se mylně ztotožňuje s právem islámských zemí, tvoří však jen jeho část. Je to islámské boží právo mající kazuistický charakter a obsahuje především univerzální systém závazných pravidel chování muslima. Obsahuje normy nejen právní, ale taktéž normy morální, etické a náboženské. Týká se též postavení lidí ve společnosti, jejich personálního statusu, manželství, rodiny, dědického a trestního práva.
Větve islámského práva
K rozkolu došlo po smrti Mohameda, jednalo se o spor v politické moci. Muslimové se rozdělili na dva tábory, na Sunnity, kteří souhlasili s tím, aby byli nejvyšší političtí představitelé voleni, a na druhé straně stojí šíité, kteří požadují, aby představitelé byli pouze Mohamedovi potomci.
Pilíře víry
Islámská víra stojí na 5 základních ideálech víry. Jsou jimi: almužna, modlitba, vyznání víry, půst a alespoň jednou za život musí vyznavači islámu podniknout pouť do Mekky.
Formální prameny
Korán- svatá kniha islámu a muslimů, obsahuje všechna pravidla lidského chování.
Sunna- tradice o skutcích a výrocích proroka Mohameda, je to druhý nejvyšší pramen islámského práva.
Idžma- právní principy, konsenzus islámského společenství ohledně jistých pravidel.
Kijás- analogie uvažování právníků, slouží k zaplňování mezer práva.
Základní právní instituty
Nejdůležitějším právním institutem islámského práva je institut manželství, je to ekonomická smlouva mezi rodinami snoubenců, taková smlouva, která je založena na smlouvě o prodeji. Manželství má jisté zásady, muž si může vzít maximálně 4 ženy, pokud je ovšem dokáže zaopatřit, žena získá právo na svatební dar a právo na existenční prostředky spolu s právem dědit.
Zásada taklíd
V islámském právu platí zásada neměnnosti práva, neboť právo nebylo dáno člověkem, nýbrž bohem. Právo je vytvořeno Alláhem a zvěstováno prorokem Mohamedem. Díky tomu, že je právo božského původu, tak člověku nepřísluší jej měnit, či rušit. Z tohoto důvodu vyplývá obtížná aplikovatelnost na moderní podmínky společnosti. Vše tedy závisí na interpretaci tohoto práva právníky, velmi podstatné je, jestli je interpretace ovlivněna příslušností k sunnitské či šíitské skupině.
Právní enkláva
Právní enklávou se myslí území, na kterém platí právo patřící do skupiny jistého právního systému (kontinentální, angloamerický), zároveň je však obklopeno územím, na kterém platí jiný právní systém. Právní systém enklávy je velmi často ovlivňován právem okolního území, které enklávu obklopuje a postupem času se mu přizpůsobuje. Je to zvláštní případ akulturace práva. Akulturací práva rozumíme způsob přizpůsobení práva náležící k určitému právnímu systému, systému práva na území, které obklopuje tuto právní enklávu.
Druhy právních enkláv
Mezi významné právní enklávy paří americký stát Louisiana, který jako jediný stát USA používá právo kontinentální, právo evropské francouzského typu. Kanadská provincie Quebeck, kde tvoří právní systém kodifikované právo francouzského typu. Skotské právo je dalším druhem právní enklávy. Ač je Skotsko součástí Spojeného království, tak má svůj vlastní právní systém, který ovšem vychází z práva římského.
Zdroje
- KUBŮ, Lubomír, Pavel HUNGR a Petr OSINA. Teorie práva. 1. Praha 1: Linde Praha, 2007, ISBN 978-80-7201-637-2.
- OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6.
- GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1.
- OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 189.
