|
|
| (Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.) |
| Řádek 1: |
Řádek 1: |
| − | Dědické právo je soubor právních norem, který určuje, co se stane s pozůstalostí zůstavitele po jeho smrti, tedy komu a jaký díl majetku připadne a vůči komu mohou případní věřitelé uplatnit své majetkoprávní nároky. Římské dědické právo vychází ze zásady [[univerzální sukcese]].<ref name=":0">BLAHO, .</ref>
| |
| − | === Pozůstalost ===
| |
| − | Do pozůstalosti nespadala taková práva a povinnosti, která se vázala k zemřelé osobě a její smrtí zanikala (např. nad manželkou, držba, povinnost zaplatit pokutu atd.).<ref name=":0" />
| |
| − | === Zůstavitel ===
| |
| − | Zůstavitel musel být svéprávný římský občan, který byl způsobilý mít vlastní majetek.<ref name=":0" />
| |
| − | === Dědic ===
| |
| − | Dědic musel být svéprávný římský občan, v době zůstavitelovi smrti musel být živ alespoň jako [[nasciturus]] a jeho způsobilost být dědicem musela existovat nepřetržitě od zůstavitelovy smrti až po nabytí dědictví.<ref name=":0" />
| |
| | | | |
| − | Otroci, [[peregríni]], odpadlíci od víry, kacíři, děti velezrádců, vdova, jenž porušila smuteční rok aj. se nemohli stát právoplatnými dědici. Otrok se mohl stát dědicem pouze tehdy, ustanovil-li ho zůstavitel (jeho vlastník) v [[Testament|testamentu]] jako dědice a současně ho propouštěl na svobodu. Jestliže zůstavitel v testamentu ustanovil jako dědice cizího otroka, dědictví přešlo na jeho pána, byl-li způsobilý k dědění.<ref name=":0" />
| |
| − | === Spoludědicové (coheredes) ===
| |
| − | Jestliže dědilo po zůstaviteli více osob, pak byla každá z nich v postavení univerzálního sukcesora. Pro účast na pozůstalostních právech a závazcích byla rozhodující velikost dědického podílu osoby. Dědický podíl pak musel být určen zlomkem celého dědictví, nikoli jako jednotlivá určitá věc nebo právo. Pohledávky a pozůstalostní dluhy byly tudíž rozděleny dle velikosti podílů spoludědiců.<ref name=":1">
| |
| − | Tamtéž, str. 141.
| |
| − | </ref>
| |
| − |
| |
| − | Pokud bylo ustanoveno více dědiců a jeden se dědicem nestal, pak byl jeho podíl poměrně rozdělen mezi ostatní dědice. Byl-li tento podíl obtěžkán nějakým právním břemenem, přirůstal uvolněný podíl i s tímto břemenem.<ref name=":1" />
| |
| − | === Kollační povinnost (collatio) ===
| |
| − | Kollační povinnost je povinnost vnesení vlastního majetku do pozůstalosti. Získal-li emancipovaný syn zůstavitele při emancipování část rodinného jmění, bylo nutné tuto část započítat do pozůstalostního jmění, aby se mohlo rozdělit mezi všechny spoludědice. Podobně tomu bylo u dcery, která dostala za života otce věno.<ref name=":1" />
| |
| − | === Delace ===
| |
| − | Též známé jako povolání k dědictví. Dědicem mohl být ten, kterého zůstavitel určil jako dědice ve svém testamentu nebo koho povolával k dědictví zákon. Testament a zákon jsou delačními důvody a na jejichž základě se někdo mohl stát dědicem. Jsou to důvody, proč se dědictví deferuje.<ref name=":1" />
| |
| − | === Dědická posloupnost ===
| |
| − | Posloupnost v testamentu měla přednost před posloupností zákonnou.<ref name=":1" /> Jestliže byl ustanoven dědic v testamentu a jeho podíl nevyčerpal celou pozůstalost, nemohli být povoláni zákonní dědicové, ale dědic získal pozůstalost celou. I přesto existoval institut [[Nepominutelný dědic|nepominutelného dědice]]. Byla-li osoba blízká zůstaviteli opominuta v závěti, pak byla tato osoba povolána proti testamentu.<ref name=":2">
| |
| − | Tamtéž, str. 142.
| |
| − | </ref>
| |
| − |
| |
| − | '''''Podle důvodu, který je podkladem dědické posloupnosti rozlišujeme:'''''<ref name=":1" />
| |
| − | # ''Hereditas testamentaria''
| |
| − | # ''Hereditas legitima''
| |
| − |
| |
| − | === Právní postavení dědiců ===
| |
| − | Buď se dědictví osobě nabídlo (hereditas voluntarii) nebo osoba nabývala dědictví bez vlastního projevu (heredes necessarii).<ref name=":2" />
| |
| − |
| |
| − | ==== Dědicové dobrovolní ====
| |
| − | Dědicové dobrovolní (heredes voluntarii) byli osoby žijící mimo domácnost zůstavitele. Tyto osoby mohly právo dědictví přijmout nebo odmítnout. Přijmout dědictví bylo možno buď formálně nebo neformálně. U neformálního přijetí stačilo, když se delát začal chovat jako dědic.<ref name=":2" />
| |
| − |
| |
| − | ==== Dědicové nutní ====
| |
| − | Dědicové nutní (heredes necessarii) byly domácími příslušníky zůstavitelovy rodiny nebo domácnosti. Tyto dědicové se dále dělí na dvě podskupiny:
| |
| − | # ''Heredes sui et necessarii'' – osoby, které v okamžiku smrti zůstavitele podléhali jeho moci a ty pak okamžitě dědily nezávisle na své vůli. Do vzniku praetorského beneficium abstidendi neměli právo na odmítnutí dědictví.<ref name=":2" />
| |
| − | # ''Heredes necessarii'' – testamentární dědicové, jenž byli zůstavitelovy otroci a současně byli testamentem osvobozeni nebo byli zůstaviteli nepřímo podřízeni (např. vnuk). Osvobozeným otrokům nebylo udělováno beneficium abstidendi.<ref name=":2" />
| |
| − |
| |
| − | === Formy přijetí dědictví ===
| |
| − | Postačilo, když se delát začal jakýmkoli způsobem chovat jako dědic (např. uhradil pohřeb zůstavitele). Nicméně existovala i slavnostní ústní forma přijetí dědictví. <ref name=":3">
| |
| − | Tamtéž, str. 143.Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139, ISBN 8071600865.
| |
| − | </ref>
| |
| − | === Důsledky přijetí dědictví ===
| |
| − | Po přijetí se stal dědic subjektem všech práv a závazků zůstavitele, což znamenalo, že věřitelé zůstavitele se mohli dožadovat uspokojení svých pohledávek i tehdy, pokud byla pozůstalost předlužená. Přijetím došlo ke konfuzi, tedy ke splynutí pozůstalosti a dědicova majetku.<ref name=":3" />
| |
| − | ==== Nežádoucí faktory konfuze ====
| |
| − | # '''''Pasivnost''''' '''pozůstalosti''' – přijetí poškodilo dědice i věřitele. Ve prospěch dědice bylo udělováno beneficium inventarii (dědic měl pak právo ručit pouze do výše hodnoty pozůstalosti).<ref name=":3" />
| |
| − | # '''''Aktivnost pozůstalosti''''' – dědicův majetek byl předlužen. Splynutí vyvolalo negativní důsledky pro věřitele zůstavitele. Ve prospěch pozůstalostních věřitelů a odkazovníků bylo udělováno beneficium separationis, pokud by ohrozilo zadlužení dědice jejich nároky a pohledávky vůči zůstaviteli.<ref name=":3" />
| |
| − |
| |
| − | === Ležící pozůstalost (hereditas iacens) ===
| |
| − | Takto byla označována pozůstalost, než byla převzata dědicem či dědici.<ref name=":4">Tamtéž, str. 140.</ref>
| |
| − | === Propadnutí dědictví (caducum) ===
| |
| − | Pokud povolaný nemohl nabýt majetkový prospěch ze závěti a nebylo jiných dědiců. Vyskytovalo se v souvislosti se zákonem ius Iulia et Papia Poppaea, dle kterého nemohli nabývat dědictví z testamentu lidé, kteří nebyli ve svazku manželském (caelibes). Připadlo dědictví státní pokladně (aerarium), později císařské pokladně (fiscus).<ref name=":4" />
| |
| − | === Odúmrť (bona vacantia) ===
| |
| − | Neboli dědictví, které nikdo nenabyl. Na tuto pozůstalost měl výhradní právo fiscus, který přebral i dluhy a odkazy zůstavitel.<ref name=":4" />
| |
| − | === Odkazy ===
| |
| − | <references />
| |
| − | BLAHO, Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. Základy rímskeho práva. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139, .
| |
