Právní kultury

Právní kultura představuje součást lidské kultury jako takové, zároveň se ale zabývá specifickou podobou práva, způsoby jeho tvorby, interpretace a aplikace v různých zemích.

Srovnáváním různých právních kultur, jejich podobnostmi a odlišnostmi se zabývá i samostatná právní věda, a to právní komparatistika. Tu můžeme rozdělit na makrokomparatistiku, jež srovnává právní kultury napříč zeměmi, a na mikrokomparatistiku, která se zabývá srovnáváním jednotlivých institutů.

Právní kultura kontinentální Evropy

Právní kultura vniklá v Evropě, která stojí na základech práva římského. Je pro ni příznačný důraz na právo psané, základním pramenem práva kontinentální právní kultury je tedy zákon. Typická je kodifikace zákonů do větších celků- tzv. kodexů.

Subsystémy kontinentální právní kultury

• Germánský okruh- Německo, Nizozemí, Rakousko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko

• Románský okruh- Francie, Belgie, Itálie, Španělsko a Portugalsko

• Skandinávský okruh- Švédsko, Dánsko, Norsko, Island

• Východoevropský okruh- Srbsko, Bulharsko, Rusko

• Bývalé koloniální země

Historie

Kontinentální evropské právo vzniklo pod vlivem právní kultury starého Říma. Římské právo bylo znovu studováno až v 9. Století, jednou z prvních právnických škol, která se tím to právem zabývala byla právnická škola v Pavii, neodmyslitelný dopad měli i další škola, tentokrát jak již byla s hrdostí nazývána, první římskoprávní škola v Bologni. Ocitáme se v 13 století, kdy propuká tzv. období glosátorů, kteří glosují římské právnické texty, na ně následně navazují komentátoři, kteří římské právo přenáší konečně do praxe. Římské právo jako právo obecné stojí v pozadí každého pozitivního místního práva, a proto je ho možné použít, jakmile se v městském právu objeví mezera. Římské právo je označováno jako ius commune- právo obecné, které je vždy po ruce, jakmile je lokání právní řád neaplikovatelný. Tímto se opět zavedlo římské právo do praktického života Evropanů. Římské právo bylo velmi dokonalé a jeho poznání nebylo složité, neboť Justiniánovy kompilace vykládaly římské právo podrobně v latině, což byl jazyk vzdělanců a univerzit. Přirozenoprávní univerzity v 17. stol. opouštěly scholastickou formu bádání a začali právo systematizovat a interpretovat jej jako volní produkt člověka. Tyto školy používají na výkon veřejné moci jistá pravidla a hodnoty. Závěrem dlouhodobé snahy evropských univerzit se stalo vypracování kodifikací. Tím bylo sledováno přenést právo z roviny teoretické do roviny praktické.

Odlišnosti od angloamerického typu

Zásadním rozdílem je, že kontinentální právo stojí na právu psaném a angloamerické právo stojí na právu zvykovém a na soudních rozhodnutích- soudních precedentech. Dalším rozdílem od angloamerické právní kultury je odlišná právní terminologie a též dělení práva na soukromé a veřejné právo.

Angloamerická právní kultura

Anglické právo

Systém angloamerické právní kultury vznikl v Anglii a byl původně nazýván jakožto systém common law. Tento název je však nepřesný, protože common law je jednou ze součástí tohoto systému.

Britské impérium bylo největší koloniální říší světa. Jakmile bylo území kolonizováno, Británie v něm velmi často zavedla svůj právní systém. Dodnes se v některých jejích někdejších, ale i stávajících koloniích používá angloamerický právní systém (Austrálie, Nový Zéland, Kanada a USA).

Anglické právo je především právem soudcovským a z části též soukromoprávním. Jak již byla řeč o tom, že se tento systém práva nazývá common law, tak common law: „je právo, které se začalo vyvíjet ve 12. Století jako právo nahrazující v celé Anglii dosavadní práva partikulární (odtud common law – právo obecné pro celou Anglii).“[1]

Prameny anglického práva

Precedent

Zákonné právo (Satute law)

Časté veřejnoprávní akty, existují i soukromoprávní akty. Chápou se většinou jen jako základ soudcovské normotvorby, předpokladem jeho začlenění je až jeho výklad soudem. Tato legislativa má přednost před precedenty, ovšem jen pokud je možné jí aplikovat, pokud ne tak je jen deklarovaná.

Obyčejové právo (Custom)

Jedná se o právní obyčeje, které ovšem dnes už nejsou zdaleka tak používané a mají jen omezený význam. Obyčejové právo se vyskytuje ve dvou formách:       General custom of the realm – všeobecné obyčeje říše, dnes už jen ve sféře ústavního práva.       Local customs – místní obyčeje.

Právní literatura

Slouží spíš k podepření soudcovského názoru, nežli pramen práva. Jedná se o nemnoho významných historických právních knih, které jsou nazývány jakožto Books of Authority.

Právo USA

Britská kolonizace rozšířila anglické právo i do Ameriky. Nově vzniklé Spojené státy americké převzaly anglické common law, avšak dále se ubírali svou vlastní cestou.

Právo USA nadále přestalo rozčleňovat soudcovské právo na common law a na ekvity, též je zde mnohem více zákonného práva. Dalším rozdílem je federalizace práva, právo zde existuje ve dvou skupinách, první skupinou je právo federální a druhé je právo jednotlivých států (50).

Prameny práva USA

Prameny práva USA můžeme rozdělit do dvou kategorií:

Precedenty

Na rozdíl od Anglie, je v USA uplatňován jiný přístup k precedentům, precedenty zde jsou více flexibilní a je zde též uplatňovaná doktrína stare decisis. V USA mají též precedenty menší právnísílu, nežli v Anglii. Hlavní slovo a doktrinální charakter mají pouze precedenty Nejvyššího soudu USA a v jednotlivých státech též rozsudky nejvyšších soudů. Ostatní precedenty jsou chápány a uplatňovány volněji.

Zákonné právo

Podíl zákonného práva, tedy práva kodifikovaného je mnohem větší, než v Anglii. Můžeme je rozlišovat dle rozdílné právní síly.

1. Ústava Spojených států – nejvyšší zákon unie, žádné jiné právní akty mu nesmí odporovat.

2.       Zákony – upravují zejména veřejnoprávní otázky

3.       Akty výkonné moci – dekrety prezidenta – vyhlášky a prováděcí nařízení

Struktura práva USA

Právo USA je rozdílné od anglického zejména v tom, že zde existují dvě úrovně práva: právo federální, které má hlavní slovo v otázkách mezinárodních vztahů, vojenství, měny, daní, státního občanství a imigrace a právem státním: je podřízeno právu federálnímu, vzájemné vztahy těchto dvou proudů práva upravuje Ústava USA, jednotlivé státy mají pravomoc v otázkách vlastnického, trestního, rodinného, dědického a závazkového práva. Pokud dojde ke kolizi státního a federálního práva tak má federální právo navrch oproti právu státnímu. Pokud dojde k rozporu mezi právy jednotlivých států federace nebo cizích států, tak se tyto kolize řeší pomocí kolizního práva, které je velmi podobné našemu mezinárodnímu právu soukromému.

Islámská právní kultura

Typ právní kultury, pro který je typické úzké propojení s islámským náboženstvím, kde se prolínají právní pravidla s náboženskými pravidly. Islám se snaží obrátit všechny národy na svou víru a jeho právo platí pro všechny, kteří islám vyznávají. Islámské právo není právem jednoho určitého státu, ale je to právo všech osob vyznávající jisté náboženství. Jediným zdrojem poznání je Alláh- bůh, který je zároveň pramenem veškerého práva.

Historie

• období vytváření islámského práva (600 – 750 n. l.)

• upevňování islámského práva (750 – 850 n. l.)

• adaptace a zdvojování islámského práva (850 – konec 19. století)

• období eliminace zdvojování prostřednictvím recepce cizích práv vedle šaríe (20. stol.)

Zásadní postavou islámu je prorok Mohamed. Jeho život ovlivnili myšlenky křesťanství a judaismu. Při jedné z jeho meditací měl vidění archanděla Gabriela, který mu předal boží poselství. Tato zjevení byla opakována a Mohamedovi stoupenci je původně předávali pouze slovem. Později po Mohamedově smrti byla tato zjevení zapsána. Tímto vzniká Korán, svatá kniha muslimů. Ze začátku se Mohamedovo učení nesetkalo s přílišným ohlasem, nakonec se on i jeho stoupenci stali v Mekce pronásledovanými. Z tohoto důvodu utekli do Medíny (622 n. l. - počátek islámského kalendáře), následoval rozkvět islámu, kapitulace Mekky a sjednocení celé Arábie.

Šaría

Někdy se milně ztotožňuje s právem islámských zemí, tvoří však jen jeho část. Je to islámské boží právo mající kazuistický charakter a obsahuje především univerzální systém závazných pravidel chování muslima. Obsahuje normy nejen právní, ale taktéž normy morální, etické a náboženské. Týká se též postavení lidí ve společnosti, jejich personálního statusu, manželství, rodiny, dědického a trestního práva.

Větve islámského práva

K rozkolu došlo po smrti Mohameda, jednalo se o spor v politické moci. Muslimové se rozdělili na dva tábory, na Sunnity, kteří souhlasili s tím, aby byli nejvyšší političtí představitelé voleni, a na druhé straně stojí šíité, kteří požadují, aby představiteli byli pouze Mohamedovi potomci.

Pilíře víry

Islámská víra stojí na 5 základních ideálech víry. Jsou jimi: almužna, modlitba, vyznání víry, půst a alespoň jednou za život musí vyznavači islámu podniknout pouť do Mekky.

Formální prameny

Korán- svatá kniha islámu a muslimů, obsahuje všechny pravidla pro lidské chování

Sunna- tradice o skutcích a výrocích proroka Mohameda, je to druhý nejvyšší pramen islámského práva

Idžma- právní principy, konsenzus islámského společenství ohledně jistých pravidel

Kijás- analogie uvažování právníků, slouží k zaplňování mezer práva

Základní právní instituty

Nejdůležitějším právním institutem islámského práva je institut manželství, je to ekonomická smlouva mezi rodinami snoubenců, taková smlouva, která je založena na smlouvě o prodeji. Manželství má jisté zásady, muž si může vzít maximálně 4 ženy, pokud je ovšem dokáže zaopatřit, žena získá právo na svatební dar a právo na existenční prostředky spolu s právem dědit.

Zásada taklíd

V islámském právu platí zásada neměnnosti práva, neboť právo nebylo dáno člověkem, nýbrž bohem. Právo je vytvořeno Alláhem a zvěstováno prorokem Mohamedem. Z tohoto důvodu, že je právo božského původu, tak člověku nepřísluší jej měnit, či rušit. Z tohoto důvodu vyplývá obtížná aplikovatelnost na moderní podmínky společnosti. Vše tedy závisí na interpretaci tohoto práva právníky, velmi podstatné je, jestli je interpretace ovlivněna příslušností k sunnitské či šíitské skupině.

Zdroje

OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6.

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1.

Právní enkláva

Právní enklávou se myslí území, na kterém platí právo patřící do skupiny jistého právního systému (kontinentální, angloamerický), zároveň je však obklopeno územím, na kterém platí jiný právní systém. Právní systém enklávy je velmi často ovlivňován právem okolního území, které enklávu obklopuje a postupem času se mu přizpůsobuje. Je to zvláštní případ akulturace práva. Akulturací práva rozumíme způsob přizpůsobení práva náležící k určitému právnímu systému, systému práva na území, které obklopuje tuto právní enklávu.

Druhy právních enkláv

Mezi významné právní enklávy paří americký stát Louisiana, který jako jediný sát USA používá právo kontinentální právo evropské, francouzského typu. Kanadská provincie Quebeck, kde tvoří právní systém kodifikované právo francouzského typu. Skotské právo je dalším druhem právní enklávy. Ač je Skotsko součástí Spojeného království, tak má svůj vlastní právní systém, který ovšem vychází z práva římského.

Prameny

OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 189.

Odkazy

1. KUBŮ, Lubomír, Pavel HUNGR a Petr OSINA. Teorie práva. 1. Praha 1: Linde Praha, 2007, ISBN 978-80-7201-637-2.
2. [1] KUBŮ, Lubomír, Pavel HUNGR a Petr OSINA. Teorie práva. 1. Praha 1: Linde Praha, 2007, s. 189. ISBN 978-80-7201-637-2.
3. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4., upr. vyd. Plzeň: Vykladatelství a nakladaelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-023-9. Str. 112
4. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4., upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. ISBN 978-80-7380-023-9. Str. 112