Subjekty římského práva: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(→‎Propuštění na svobodu)
 
(Není zobrazeno 53 mezilehlých verzí od 2 dalších uživatelů.)
Řádek 1: Řádek 1:
 +
[[Soubor:Subjekty práv - římské právo.png|náhled]]
 
== Osoby fyzické ==
 
== Osoby fyzické ==
  
−
Za osoby fyzické ("persony") považuje římské právo lidské bytosti, které jsou způsobilé být nositelem práv a povinností. Tuto způsobilost má podle římského práva pouze osoba svobodná.  
+
Za osoby fyzické považuje římské právo lidské bytosti, které jsou způsobilé být nositelem práv a povinností. Tuto způsobilost má podle římského práva pouze osoba svobodná.  
 
(Pozn. Dnes má právní subjektivitu každý člověk bez ohledu na rasu, barvu pleti, národnost atd..) Otroci nemají právní subjektivitu, jsou pouze objektem práv.
 
(Pozn. Dnes má právní subjektivitu každý člověk bez ohledu na rasu, barvu pleti, národnost atd..) Otroci nemají právní subjektivitu, jsou pouze objektem práv.
  
−
=== Osoby svobodné - Ingeunové===
+
# [[osoby svobodné - ingenuové]]
 +
# [[otroci]]
 +
# [[propuštěnci - libertini]]
 +
# [[osoby v mancipiu]]
 +
# [[kolonové]]
  
−
Mezi osoby svobodné řadíme i libertiny. (viz níže).
+
== Právní postavení osob svobodných ==
−
Ingenuové jsou osoby svobodné již od narození. Dělí se na osoby '''sui iuris (osoby svéprávné)''' a '''osoby alien iuris (osoby právu podřízené).'''  Toto rozdělení vychází z přesvědčení omezení práv žen.
+
 
−
Plnou právní subjektivitu a práva měli pouze svobodní muži. Ženy byly považovány za lehkomyslného člověka a měly omezenu právní subjektivitu, stejně jako majetková a rodinná práva. S dělením na osoby sui iuris a osoby alien iuris úzce souvisí [[římská rodina]].
+
# [[Narození a smrt člověka]]
−
Základní soukromá práva římského občana:
+
# [[Capitis deminutio]]
−
* '''Ius commercii (právo obchodu
+
# [[Příbuzenství]]
−
'''
+
# [[Švagrovství - affinitas]]
−
*  '''Ius connubii (právo uzavřít řádný sňatek)'''
+
# [[Omezení způsobilosti k právnímu jednání]]
  
  
 +
== Osoby právnické ==
  
−
=== Otroci ===
+
Právnické osoby jsou osoby umělé, fiktivní. Působí jako osoby, existují na místě osob.
  
−
"Existence otroctví a jeho právní úprava je nepochybně nejcharakteristějším rysem římského práva, rysem podmiňujícím typologické určení celého právního řádu. Římské právo bylo nejvyspělejším otrokářským právem celého starověku."<ref>Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.59</ref>  Otrok je věcí, objektem práva. Nemají žádnou právní subjektivitu.
+
=== korporace ===
−
* '''''"servi pro nullis habentur" (otroci se nepovažují za nic).'''''''
 
−
*'''"servus nullum caput habet" (otrok nemá právní subjektivitu)."'''
 
−
Otrok je narozdíl od jiných věcí považován za jedinou věc nadanou vůlí a řečí, a proto mu náležely v římském právu některé právní normy zvláštní.
 
−
* Možnost spravovat pánův majetek --> stávali se z nich vilikové (šafáři)
 
−
* Možnost spravovat pánův majetek a samostatně hospodařit = tzv. peculium (v tomto případě si mohl pán požadovat část úrody, často si ale nebral nic)
 
  
−
Formy nabytí otroctví:
+
Korporace = sdružení osob. Korporace je starší než nadace, jako právní subjekt je zcela nezávislý na existenci konkrétních osob.
−
# '''válečné zajetí''' - nikdy nebyl hlavním zdrojem otroků
+
Korporace se nemění, je stálá.  Členové se mění, umírají, korporace existuje, dokud je živý alespoň jeden její člen. Korporace jako právnická osoba nemá způsobilost k právnímu jednání. Římské korporace se dělí na '''soukromé''' (spolky) a '''veřejné''' (stát, města a obce).
−
# '''narození z matky - otrokyně''' - otrokyně nemohla žít v řádném manželství, stav dítěte se tedy určoval podle postavení matky  v době porodu . Převážně za republiky
 
−
# '''mezinárodní obchod''' - prodej cizinců zotročených ve válce nebo na loupěžnické výpravě
 
−
# '''zotročení pro nevděk - (revocatio in servitutem)''' - propuštěný otrok, který se choval drze nebo urážlivě k bývalému pánovi, mohl být znovu zotročen
 
−
# '''zotročení římské občanky''' - od usnesení senátu za císaře Claudia, římanka byla zotročena, protože neuposlechla trojího varování a nepřerušila soužití s otrokem
 
−
# '''otroctví z trestu - (servitus poenae)''' - jen doba císařská, za trest byl člověk zotročen, stával se z něj otrok římského státu a byl posílán na těžké manuální práce, žijí odděleně v pracovních táborem, po čase opět svobodný
 
−
# '''zotročení pro hrubá porušení občanských povinností''' - jen za republiky, zotročen byl občan vyhýbající se vojenské povinnosti nebo nedostavení se k cenzu
 
−
# '''dlužní otroctví''' - nejstarší období, zaznamenáno v [[Zákon dvanácti desek|Zákoně dvanácti desek]], mohl být usmrcen nebo prodán - změnil to '''zákon Poeteliův (lex Poetelia) z roku 326 př.n.l'''., který stanovil, že za dluhy může občan ručit pouze svým majetkem, ne svou osobou.  
 
  
−
Otroci se dělili na městské a venkovské, ti měli vždy horší postavení. Pán nad nimi měl absolutní moc = ius vitae necisque (právo nad životem a smrtí). Postupem času byly vydávány zákony, které omezovaly tuto absolutní moc.
+
====Veřejné korporace====
−
Př. císař Antonius Pius (2.st.n.l.) vydal "zákon zakazující svévolné trestání a zabíjení otroků: vlastník, který zneužíval svého oprávnění, mohl být úředně donucen své otroky prodat někomu jinému, mírnějšímu."<ref>[[Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.64]] </ref>
 
  
−
Formy ukončení otroctví:
+
# Římský stát - (res publica), vždy měl výsadní postavení, nevztahovala se na něj soukromá práva občanů,
−
# '''smrt otroka''' (nekončilo smrtí vlastníka, protože otrok byl součástí dědictví) - smrtí se otrok stával z věci člověkem
+
# obce - (civitates),  
−
# '''propuštění na svobodu'''
+
# města
  
−
==== Propuštění na svobodu ====
+
==== Soukromé korporace ====
 
   
 
   
−
# '''manumissio per vindictam (propuštění pomocí hůlky)''' - za přítomnosti soudního úředníka ([[praetor|praetora]] nebo správce provincie), pána otroka a svobodného člověka, který měl prohlásit otroka za svobodného. Musel se otroka dotknout hůlkou a pronést slova: "Prohlašuji, že tento člověk je svobodný.". Pán byl vyzván, aby se následně vyjádřil - buď souhlasí nebo mlčí (tím také souhlasí). Tato metoda fungovala převážně za republiky, ale i později.
+
# spolky - (kollegia), nepotřebovaly úřední povolení, jejich obsahem však nesmělo být nic nemravného, ani nedovoleného. Za republiky byly za spolky považovány řemeslnické cechy, kněžské sbory, pohřební bratrstva nebo politické spolky. Ke konci republiky došlo k zpřísnění vzniku korporace --> museli mít schválení senátu nebo princepsu.<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.81, ISBN 80-717-9031-1.</ref>
−
# '''manumissio per censum (propuštění zápisem otroka do seznamu svobodných lidí''') -   [[Cenzor]] na pokyn pána zapíše otroka do seznamu svobodných římských občanů. Tato metoda propuštění skončila počátkem císařství, protože se přestalo dělat sčítání a soupisy lidí a majetku.
+
Korporace se nemohla dopustit deliktu a také nezodpovídala za delitky svých členů.
−
# '''manumissio testamento (propuštění závětí)''' - Propuštění otroka muselo být v závěti zaznaenáno latinsky a v rozkazovacím způsobu, např. "Stichus, servus meus liber esto! (Stichus, můj otrok, budiž svoboden!"<ref>Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M., Římské právo. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str.65</ref> Otrok nabýval svobody ihned, pokud nebyla stanovena žádná podmínka, kterou musí splnit. Hromadné propouštění otroků bylo pro pozůstalé nebezpečné. Vznikl proto zákon Fufia a Caninia (lex Fufia Caninia, 2 př.n.l.), který omezil volnost propouštění otroků poměrným počtem: ze 3-10 otroků mohl osvobodit 1/2, z 10 - 30 mohl osvobodit 1/3, 30 - 100 = 1/4, nad 100 = 1/5, nikdy však více jak 100 otroků.
 
−
 
−
Mimo tyto tři uznané formy propuštění, existovaly i jiné způsoby: např. '''propuštění "před přáteli", propuštění dopisem''' --> tyto formy neuznávalo civilní právo = otrok nebyl svobodný, ale získal ochranu praetora
 
  
−
'''Zákon Iunia Norbana (lex Iunia Norbana)''' z roku 19.př.n.l postavil neformálně propuštěné otroky na stejnou pozici jako Latiny (viz.níže). Tak byli považováni za svobodné, ale umírali jako otroci, nemohli tudíž sepisovat testamenty. Zákon byl odstraněn až za Justiniána.
+
=== '''nadace''' ===
  
−
V době císařské za Konstatina Velikého přibyla nová forma propuštění: '''manumissio in ecclesia''' (propuštění před shromážděním obcí věřících) - obvykle probíhalo v kostele, s narůstajícím vlivem křesťanství se stalo velmi rozšířeným a užívaným. Za pozdního císařství mohl otrok nabýt svobody i jinak než propuštěním, a to v případě, stal-li se z něj mnich, klerik nebo císařský komorník.
+
Nadace = sdružení majetku. Vznikly až za křesťanských císařů. Jako samostatné jednotky vznikly ve 4.st.n.l. a to jen k účelům humanitním a náboženským. Zřizovaly se sepsáním listiny a byly podrobeny církevnímu dozoru.<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.82, ISBN 80-717-9031-1.</ref> Narozdíl od korporací měly nadace plnou dědickou způsobilost a mnoho dalších výsad.
  
−
=== Propuštěnci - libertini ===
 
−
=== Osoby v mancipiu ===
 
−
=== Kolonové ===
 
  
−
== Právní postavení osob svobodných ==
 
  
−
=== Narození a smrt šlověka ===
+
== Odkazy ==
−
=== Capitis deminutio ===
 
−
=== Status controversiae ===
 
−
=== Příbuzenství ===
 
−
=== Švagrovství - affinitas ===
 
−
=== Omezení způsobilosti k právnímu jednání ===
 
−
 
 
−
== Osoby právnické ==
 

Aktuální verze z 30. 3. 2017, 17:09

Soubor:Subjekty práv - římské právo.png

Osoby fyzické

Za osoby fyzické považuje římské právo lidské bytosti, které jsou způsobilé být nositelem práv a povinností. Tuto způsobilost má podle římského práva pouze osoba svobodná. (Pozn. Dnes má právní subjektivitu každý člověk bez ohledu na rasu, barvu pleti, národnost atd..) Otroci nemají právní subjektivitu, jsou pouze objektem práv.

  1. osoby svobodné - ingenuové
  2. otroci
  3. propuštěnci - libertini
  4. osoby v mancipiu
  5. kolonové

Právní postavení osob svobodných

  1. Narození a smrt člověka
  2. Capitis deminutio
  3. Příbuzenství
  4. Švagrovství - affinitas
  5. Omezení způsobilosti k právnímu jednání


Osoby právnické

Právnické osoby jsou osoby umělé, fiktivní. Působí jako osoby, existují na místě osob.

korporace

Korporace = sdružení osob. Korporace je starší než nadace, jako právní subjekt je zcela nezávislý na existenci konkrétních osob. Korporace se nemění, je stálá. Členové se mění, umírají, korporace existuje, dokud je živý alespoň jeden její člen. Korporace jako právnická osoba nemá způsobilost k právnímu jednání. Římské korporace se dělí na soukromé (spolky) a veřejné (stát, města a obce).

Veřejné korporace

  1. Římský stát - (res publica), vždy měl výsadní postavení, nevztahovala se na něj soukromá práva občanů,
  2. obce - (civitates),
  3. města

Soukromé korporace

  1. spolky - (kollegia), nepotřebovaly úřední povolení, jejich obsahem však nesmělo být nic nemravného, ani nedovoleného. Za republiky byly za spolky považovány řemeslnické cechy, kněžské sbory, pohřební bratrstva nebo politické spolky. Ke konci republiky došlo k zpřísnění vzniku korporace --> museli mít schválení senátu nebo princepsu.[1]

Korporace se nemohla dopustit deliktu a také nezodpovídala za delitky svých členů.

nadace

Nadace = sdružení majetku. Vznikly až za křesťanských císařů. Jako samostatné jednotky vznikly ve 4.st.n.l. a to jen k účelům humanitním a náboženským. Zřizovaly se sepsáním listiny a byly podrobeny církevnímu dozoru.[2] Narozdíl od korporací měly nadace plnou dědickou způsobilost a mnoho dalších výsad.


Odkazy

  1. ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.81, ISBN 80-717-9031-1.
  2. ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.82, ISBN 80-717-9031-1.
Autoři článku: Valerie.Lukas (Valerie Lukášová), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Subjekty_římského_práva&oldid=50981“