Právní kultury

Právní kultura představuje součást lidské kultury jako takové, zároveň se ale zabývá specifickou podobou práva, způsoby jeho tvorby, interpretace a aplikace v různých zemích.

Srovnáváním různých právních kultur, jejich podobnostmi a odlišnostmi se zabývá i samostatná právní věda, a to právní komparatistika. Tu můžeme rozdělit na makrokomparatistiku, jež srovnává právní kultury napříč zeměmi, a na mikrokomparatistiku, která se zabývá srovnáváním jednotlivých institutů.

Právní kultura kontinentální Evropy

Právní kultura vniklá v Evropě, která stojí na základech práva římského. Je pro ni příznačný důraz na právo psané, základním pramenem práva kontinentální právní kultury je tedy zákon. Typická je kodifikace zákonů do větších celků- tzv. kodexů.

Subsystémy kontinentální právní kultury

• Germánský okruh- Německo, Nizozemí, Rakousko, Česká republika, Polsko, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko

• Románský okruh- Francie, Belgie, Itálie, Španělsko a Portugalsko

• Skandinávský okruh- Švédsko, Dánsko, Norsko, Island

• Východoevropský okruh- Srbsko, Bulharsko, Rusko

• Bývalé koloniální země

Historie

Kontinentální evropské právo vzniklo pod vlivem právní kultury starého Říma. Římské právo bylo znovu studováno až v 9. Století, jednou z prvních právnických škol, která se tím to právem zabývala byla právnická škola v Pavii, neodmyslitelný dopad měli i další škola, tentokrát jak již byla s hrdostí nazývána, první římskoprávní škola v Bologni. Ocitáme se v 13 století, kdy propuká tzv. období glosátorů, kteří glosují římské právnické texty, na ně následně navazují komentátoři, kteří římské právo přenáší konečně do praxe. Římské právo jako právo obecné stojí v pozadí každého pozitivního místního práva, a proto je ho možné použít, jakmile se v městském právu objeví mezera. Římské právo je označováno jako ius commune- právo obecné, které je vždy po ruce, jakmile je lokání právní řád neaplikovatelný. Tímto se opět zavedlo římské právo do praktického života Evropanů. Římské právo bylo velmi dokonalé a jeho poznání nebylo složité, neboť Justiniánovy kompilace vykládaly římské právo podrobně v latině, což byl jazyk vzdělanců a univerzit. Přirozenoprávní univerzity v 17. stol. opouštěly scholastickou formu bádání a začali právo systematizovat a interpretovat jej jako volní produkt člověka. Tyto školy používají na výkon veřejné moci jistá pravidla a hodnoty. Závěrem dlouhodobé snahy evropských univerzit se stalo vypracování kodifikací. Tím bylo sledováno přenést právo z roviny teoretické do roviny praktické.

Odlišnosti od angloamerického typu

Zásadním rozdílem je, že kontinentální právo stojí na právu psaném a angloamerické právo stojí na právu zvykovém a na soudních rozhodnutích- soudních precedentech. Dalším rozdílem od angloamerické právní kultury je odlišná právní terminologie a též dělení práva na soukromé a veřejné právo.

Právní enkláva

Právní enklávou se myslí území, na kterém platí právo patřící do skupiny jistého právního systému (kontinentální, angloamerický), zároveň je však obklopeno územím, na kterém platí jiný právní systém. Právní systém enklávy je velmi často ovlivňován právem okolního území, které enklávu obklopuje a postupem času se mu přizpůsobuje. Je to zvláštní případ akulturace práva. Akulturací práva rozumíme způsob přizpůsobení práva náležící k určitému právnímu systému, systému práva na území, které obklopuje tuto právní enklávu.

Druhy právních enkláv

Mezi významné právní enklávy paří americký stát Louisiana, který jako jediný sát USA používá právo kontinentální právo evropské, francouzského typu. Kanadská provincie Quebeck, kde tvoří právní systém kodifikované právo francouzského typu. Skotské právo je dalším druhem právní enklávy. Ač je Skotsko součástí Spojeného království, tak má svůj vlastní právní systém, který ovšem vychází z práva římského.

Prameny

OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 189.