Předvídatelnost rozhodování

Pokud odvolací soud dospěje k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného práv-ního posouzení věci, s nímž však účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjád-řit, jde o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zá-kladních práv a svobod. III. ÚS 3317/15 19. 4. 2016

Ve vztahu k námitkám stěžovatelky stran překvapivosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně lze uvést, že z ustálené judikatury Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739), nález sp. zn. I. ÚS 3844/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 92/69 SbNU 435) nebo nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)] vyplývá, že o nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit.

O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná. Lze poukázat především na skutečnost, že otec nezletilého se již v řízení před soudem prvního stupně vyjádřil k návrhu matky na úpravu styku s nezletilým tak, že navrhoval svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů v týdenních intervalech. Také poté co Městský soud v Brně rozhodl, že se nezletilý svěřuje do péče stěžovatelky, otec nezletilého v rámci odvolání vyjádřil svůj nesouhlas se svěřením nezletilého do péče stěžovatelky a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka přitom měla možnost na tento návrh reagovat a také na něj reagovala, když navrhla potvrzení prvostupňového rozsudku s drobnými úpravami spočívajícími v omezení styku otce s nezletilým, když tento považovala za nepřiměřeně dlouhý. Zjištění, který výchovný model je v nejlepším zájmu nezletilého, tak bylo předmětem posouzení jak před soudem prvního, tak i druhého stupně. Pokud odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, která je rovněž v zájmu nezletilého, nejedná se s ohledem na výše uvedené o skutečnost, jež by mohla založit závěr o nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud stěžovatelka upozorňuje, že soud střídavou péči nařídil bez provedení znaleckého posudku, Ústavní soud připomíná, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Proto obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012). Krajský soud v Brně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie nepovažuje za nutné, neboť výchovná způsobilost obou rodičů nebyla v průběhu celého řízení nijak zpochybňována. Svůj postup odvolací soud tedy odůvodnil a toto zdůvodnění koresponduje také s obsahem spisového materiálu. Lze uzavřít, že odvolací soud se procesního pochybení nedopustil a ani této námitce stěžovatelky tak není důvod přisvědčit. Ústavní soud vnímá argumentaci krajského soudu, který bez znaleckého zkoumání označil oba rodiče - lékaře za shodně způsobilé podílet se na střídavé péči v tomto konkrétním případě jako přijatelnou, přičemž soud přijatelně zdůvodnil i vhodnost střídavé péče u dítěte nízkého věku, který dle soudu umožní nezletilému adaptaci na tento režim, přičemž také konstatoval, že je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti.