Nabytí vlastnického práva od neoprávněného

Obecně k nabývání od neoprávněného

Nabytím vlastnického práva od neoprávněného se rozumí modelová situace, kdy prodávající (subjekt A) převede své vlastnické právo k věci na kupujícího (subjekt B) na základě kupní smlouvy, která je však stižena vadou absolutní neplatnosti, případně dojde k zániku smlouvy v důsledku odstoupení. Dříve, než subjekt A uplatní vůči subjektu B své vlastnické právo, převede subjekt B (přestože mu vlastnické právo k věci nesvědčí) vlastnictví na nového kupujícího (subjekt C). Takto může subjekt C následně převést vlastnické právo na další subjekty.

V české civilistice panuje shoda nad tím, že nabytí od neoprávněného (subjektu B) je obdobně jako v případě vydržení nabytím originárním, přičemž vlastnické právo nabyvatele (subjekt C) není odvozeno od vlastnického práva původního vlastníka (subjekt A), ale vzniká ex lege, jsou-li k tomu naplněny zákonné předpoklady. Důsledkem originárního nabytí je zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka (subjekt A), přičemž zanikají s využitím argumentu a majori ad minus i jiná věcná a zástavní práva k věci, a to za předpokladu, že nabyvatel v dobré víře (subjekt C) o těchto právních vadách nevěděl.

Úprava v novém občanském zákoníku

Tvůrci nového občanského zákoníku otevřeně přiznávají návrat k tradicím velkých kodifikací 19. století. Předlohou institutu nabytí od neoprávněného byly výše uvedené právní předpisy ABGB, Code Civil a BGB. Nový občanský zákoník ruší dvojkolejnost soukromého práva a zavádí institut nabytí od neoprávněného v generální klauzuli jednotně pro podnikatele a nepodnikatele. Přínosem nového občanského zákoníku je koncepčnost tohoto institutu a formulace generální klauzule nabytí od neoprávněného. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného je zařazeno do části třetí, hlavy II, dílu 3, oddílu 2, pododdílu 7 v ustanoveních § 1109 až § 1113 NOZ.

Generální klauzule v ustanovení § 1111 NOZ stanoví: „Získal- li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.“

Toto ustanovení dopadá bez konkretizace nabývacího titulu pouze na věci movité, jejichž výčet není uveden v ustanovení § 1109 a ustanovení § 1110 NOZ. Ustanovení § 446 ObchZ přitom limitovalo nabytí od neoprávněného pouze na kupní smlouvu. Zákonné podmínky nabytí od neoprávněné- ho jsou dle generální klauzule naplněny při splnění dvou podmínek. První podmínkou je dobrá víra nabyvatele v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci a druhou je podmínka, že původní vlastník nepozbyl věc ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Dobrou víru je v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 NOZ, dle kterého se dobrá víra presumuje.

Nový občanský zákoník po vzoru právních řádů evropských zemí umožňuje nabytí od neoprávněného privilegovanými způsoby nabytí dle podmínek ustanovení § 1109 a ustanovení § 1110 NOZ. Dle ustanovení § 1109 NOZ se „vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo: a) ve veřejné dražbě, b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil, d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo f) při obchodu na komoditní burze.“

Namísto původně zamýšleného demonstrativního výčtu způsobů privilegovaného nabytí se tedy v novém kodexu uplatnil výše uvedený výčet taxativní. Rozdíl oproti generální klauzuli zakotvené v ustanovení § 1111 NOZ je v těchto případech ten, že dobrá víra nabyvatele se v souladu s ustanovením § 7 NOZ presumuje. Na původním vlastníku spočívá důkazní břemeno, že nabyvatel nebyl v dobré víře. Privilegované způsoby nabytí rovněž postrádají podmínku, že původní vlastník pozbyl panství nad věcí nedobrovolně (tj. ve smyslu ustanovení § 1111 NOZ ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu).

Ustanovení § 1110 NOZ stanoví zvláštní podmínky pro nabytí použité věci (tj. typicky bazarový prodej) následovně: „Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.“ Dle tohoto ustanovení se může i přes dobrou víru nabyvatele původní vlastník domoci v tříleté lhůtě navrácení věci, prokáže-li, že pozbyl panství nad věcí nedobrovolně (tj. svémocným odnětím, nebo ztrátou).

Z textu zákona vyplývá, že institut nabytí od neoprávněného se neuplatní na věci zapsané ve veřejném seznamu, mj. tedy také na nemovitosti evidované v katastru nemovitostí. Nový občanský zákoník zakotvuje v ustanovení § 984 odst. 1 NOZ zásadu materiální publicity, když stanoví, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Dle důvodové zprávy k NOZ by tedy měla být prosazována přednost zapsaného práva v katastru nemovitostí před právem nezapsaným. Ustanovení § 985 a násl. NOZ promítá zásadu vigilantibus iura scripta sunt, kdy legitimuje a především i v poměrně krátkých lhůtách limituje původní vlastníky k odstranění nesouladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem.

ÚS

Pokud obecné soudy při posouzení nabytí vlastnictví od nevlastníka, zapsaného v katastru nemovitostí, nepřistoupí k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele nemovitosti, porušují čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť je k tomu zavazují vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu.

Ústavní soud nejprve připomněl, že princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjejícího se od principu právního státu. Z ustálené judikatury vyplývá, že osoby, které při nabytí nemovitostí evidova-ných v katastru jednaly v dobré víře v konstitutivní akt státu, jímž byl do katastru jako vlast-ník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na ni vlastnické právo převedl, byť tak ve sku-tečnosti jako neoprávněný vlastník předmětných nemovitostí učinit nemohl, požívají ústavní ochrany. Při zohlednění těchto závěrů Ústavní soud shledal, že právní názor, na jehož základě Nejvyšší soud zamítl stěžovatelovo dovolání, nemůže z hlediska ústavnosti obstát, a to jak v rovině práva na řádný soudní proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, tak z hlediska respektování právního názoru Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy. S odkazem na již uvedenou nálezovou judikaturu Ústavní soud konstatoval, že daný postup je trvale v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, a to s ohledem na ustálený právní názor, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, nabytých od neoprávněné osoby, byla náležitě zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku. Pominutím tohoto požadavku se postup Nejvyššího sou-du dostal do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako je respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka.

Ústavní soud proto přisvědčil stěžovateli, jakožto eventuálně "dobrověrnému" nabyvateli, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť byl bez dalšího upřednostněn princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, před principem ochrany dobré víry a důvěry v akty státu. Tento postup tak fakticky představuje aplikaci nesprávné právní normy, respektive opomenutí jiného pravidla, jež na danou věc obecně také dopadá. Z tohoto důvodu tak Ústavní soud přikročil ke zrušení na-padeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. III. ÚS 705/16 19. 4. 2016