Formulový proces

Úvod

Římské právo procesní se vyvíjelo skrze tři základní překrývající se etapy soudních procesů. První a nejstarší etapou byl proces legisakční, který se vyznačoval tvrdým formalismem v průběhu celého řízení. Legisakční proces byl příliš rigidní a nestačil se přizpůsobovat dynamickým změnám ve společenském vývoji. Gaius jako jeho další chybu uvádí, že kvůli starým právníkům, kteří velmi puntičkářsky tvořili právo, mohlo i jen nepatrné zmýlení vést k prohře sporu. Proto bylo v polovině 2. století př. n. l. vydáním Aebutiova zákona fakultativně pro určité případy umožněno užití další formy procesu, známé jako formulae sive concepta verba neboli proces formulový, popřípadě proces s formulemi. Až zákon Iuliův zavedl toto řízení obligatorně a zrušil tak, až na několik výjimek, řízení legiskační. Posledním procesem, který se začal uplatňovat již za éry Oktaviána Augusta, byl proces kogniční, neboli extraordinaria cognitio, kde bylo rozhodnutí v rukou určitých úředníků.

Přesná historie formulového procesu není známá, ale nejpravděpodobněji se vyvinul z procesní praxe cizineckého praetora. Praetor měl volnější postavení, jelikož nebyl vázán civilními právními normami. Rozhodoval, jak se bude postupovat dál a jaké právo se pro daný případ užije. Díky tomu byli soudci do značné míry na praetorovi závislí a význam instrukcí, které vydával získávaly stále větší váhu. Tato instrukce obsahovala hlavně základní vylíčení skutkových událostí a jejich právní zhodnocení. Soudcům byla předkládána v písemné podobě a začala se označovat jako formula i concepta verba, což v překladu znamená slovní shrnutí. Na konci shrnutí byl příkaz k osvobození či odsouzení žalovaného podle prokázání pravdivosti tvrzení.

Pro všechny soukromoprávní spory byl pak tento proces umožněn zákonem císaře Augusta lex Iulia iudiciorum privatorum o soudním procesu z roku 17 př. n. l. Postupem času byl však vytlačen procesem kogničním.

Formulový proces řešil hlavní nedostatky procesu legisakčního. Nově se soudních sporů mohli účastnit i cizinci a úloha soudního magistráta vzrostla. Magistrát byl v řízení in iure aktivnější, čímž se zamezilo přílišné formálnosti. Na rozdíl od legisakčního procesu nečinily strany své tvrzení ústně, ale sepisovaly je do formule, která už neměla limitovaný počet právních problémů. I formulový proces se skládal ze dvou etap, prvním bylo jednání in iure a druhým apud iudicem.

Jednání před magistrátem (in iure)

Toto stádium se konalo před pontifikem nebo od konce 2. století př. n. l. před magistrátem, kterým byl ve většině případů praetor. První fáze sloužila k objasnění právní stránky případu, a to součinností obou stran a praetora. Cílem bylo vytvoření smlouvy mezi stranami, jejíž právní otázka je následně rozhodnuta po skutkovém přezkoumání soudcem. Dohoda se skládá z žalobcovy editio actionis, což byla specifikace nároku a souhlasného projevu žalovaného iudicium accipere. Po ní vydá praetor příkaz soudci, aby soudil podle dané písemné formule. Aby se jednalo o legitimní proces, musely obě strany být římskými občany, jednání se muselo konat v Římě nebo jeho nejbližším okolí, spor se podroboval nálezu samosoudce, který byl rovněž římským občanem a musel být rozsouzen do jednoho roku a šesti měsíců jinak tzv. odumíral. Na druhé straně máme spory, které se konají z moci úřední, kde mohou figurovat i cizinci a řízení může probíhat dál od Říma, v takové spory jsou po právu platné po dobu úřední pravomoci toho, kdo jejich konání přikázal.

Formulový proces začínal vyzváním žalovaného žalobcem, aby se dostavil před praetora, přičemž ho také seznámil se skutečností, že jej žaluje a z čeho. V případě, že žalovaný výzvu neuposlechl, nastoupily trestní pokuty uvedené v praetorském ediktu a až jako poslední prostředek měl žalobce možnost použít násilí. Pokud není žalovanému věc jasná, mohly se strany dohodnout na odložení zahájení řízení in iure na pozdější den. Žalobce tuto možnost připustil, pokud se žalovaný zaručil pomocí vadimonium, tedy verbálním slibem dostavit se, mnohdy zřízené se zajištěním například ve formě rukojmího. Při jeho nesplnění bylo možno žalovat o zaplacení peněžité sumy. Mohlo dojít i k situaci, kdy bylo předloženo více formulí ke schválení, které měly být následně určeny jednomu soudci. K tomu docházelo například když žalobce uplatňoval proti žalovanému více žalob. Více různých formulí se schvalovalo také v případě, že žalovaný současně podával žalobu proti žalobci.

Před samotným jednáním musel praetor ověřit, zda strany mají způsobilost být procesními stranami, také že mají způsobilost samostatně procesně jednat a že mají způsobilost postulační, tedy přednášet procesní návrhy. Zkoumala se také věcná a místní příslušnost magistráta. Věcně byli omezeni například aedilové, a to na spory z obchodů uzavřených na římském tržišti. Místní příslušnost se určovala podle žalovaného podle zásady actor forum rei sequitur neboli, že žalobce následuje žalovaného na jeho soud. Pokud praetor zjistil v některé podmínce nedostatek, odepřel z úřední povinnosti svou součinnost. Tento úkon praetora zastavuje proces a zabraňuje žalobci jeho další vedení, tudíž nedojde ani k litiskontestaci ani k dosazení následného soudce. Pokud došlo k odmítnutí žaloby (actio denegata) kvůli procesním nedostatkům nebyl spor rozhodnut, zatímco v případě důvodů materiálního práva bylo tímto rozhodnuto ve věci samé, a to osvobozením žalovaného. Nejednalo se ale o rozhodnutí stejné váhy, jako rozsudek soudce, nejednalo se o neodvolatelný rozsudek. Tím, že vůbec nedošlo k litiskontestaci a rozhodnutí soudcem, nepřichází zde v úvahu překážka věci rozsouzené a kdykoli mohlo dojít k opětovnému podání žaloby.

V jednání před praetorem pronesl žalovaný svou žalobu a formuli, již by chtěl použít a požádal praetora o povolení spor vést a o přiznání dané žaloby. Žalobce pronesl svou protiargumentaci s uvedením faktických i právních důvodů pro zamítnutí žaloby. Na základě obou promluv praetor rozhodl, zda žalobu připustí, a v jakém rozsahu, nebo zamítne. Měl také možnost žalobu připustit, ale poupravit formuli, aby odrážela i námitky žalovaného. Žalovaný může popírat nárok, ale přitom schvalovat navrženou formuli, která se doplní o případ, co se stane, pokud vyhraje spor on, nebo může popírat jak nárok žalobce, tak i jím navrhnutou formuli. Pokud nastal spor i ve formuli, náleželo praetorovi, aby rozhodl o její formulaci. Zamítnout celou žalobu mohl pouze ze zjevných důvodů, jelikož nebyl oprávněný zkoumat materiální stránku věci.

Žalobce mohl taktéž uznat žalobu – confessio in iure – čímž se spor vyřešil. V případě, že byl nadále spor o výši nároku, mohl praetor přiznat žalobu z uznání – actio confessoria. Spor mohl být vyřešen i přísahou – iusiurandum in iure – což znamenalo, že po vyzvání žalobcem žalovaný odpřisáhnul, že mu nic nedluží. Žalovaný měl tři možnosti, odpřisáhnout a ukončit spor, nebo přísahu odepřít a být indefensus, anebo mohl přísahu vrátit žalobci, aby přísahal, že mu žalovaný dluží to, čeho se domáhá. Když žalobce odpřisáhnul, získal tím exekuční titul proti žalovanému.

Dalším možnou situací je, že žalovaný pouze doplňuje skutkový stav, který přednesl žalobce, o skutečnosti, které žalobu omezují, odkládají nebo paralyzují a praetor je pak následně zaznamenával do formule jako námitky – exceptio. Jednalo se o negativní podmínky odsouzení, kterými se v dalším stadiu soudce musel zabývat. Rozlišujeme také námitky, které do formule zapisovány být musely, z důvodu, že je uznal pouze praetor, a námitky, které uznávalo samotné civilní právo, které do formule být zaznamenány nemusely, přičemž u žalob bonae fidei mohla být námitka exceptio doli uplatněna i bez výslovného uvedení ve formuli a kdykoli během řízení.

V rámci první fáze procesu se sestavovala tzv. formule, která byla sepsána podle určitého vzoru, pouze ve výjimečných případech se sestavovala zcela nová, a byla upravena pro účely daného sporu. Základem formulového procesu byla dohoda stran o soudci, který bude věc v další fázi zkoumat, jakož i dohoda o předmětu sporu a o podřízení se rozsudku – litis contestatio.

Litiskontestace je vyjádření stran sporu, že se zavazují vést svůj spor podle dohodnuté a praetorem schválené formule a je považována za vlastní začátek sporu a přináší závažné právní účinky. Měnila povahu práv a povinností obou stran řízení, přičemž se zvyšovala odpovědnost žalovaného. Po jejím skončení již nebylo možno měnit a nijak zasahovat do znění formule. Pro řízení a vynesení rozsudku je důležitý právní stav v okamžiku litiskontestace. V případě, že strana zemřela, přecházely žalované nároky litiskontestací na dědice. A žalovaný ani žalobce nesměli po litiskontestaci věc, která byla předmětem sporu, zcizit.

Formula

Dle Kincla jde o „písemnou instrukci, kterou na konci stádia „in iure“ sepisoval praetor spolu se stranami jako závaznou směrnici pro soudce druhého stádia.“ Jedná se tedy o písemné shrnutí právních i faktických poměrů mezi stranami sporu, které je po skončení fáze „in iure“ neměnné. V rámci další fáze se jí soudce musí řídit a nemůže přesáhnout jí vymezený rámec.

Mezi charakteristické části formule patří iudicis nominatio, intentio a condemnatio. Iudicis nominatio neboli jmenování soudce, je část, kde je rozkazovacím způsobem stanoveno jméno soudce pro další fázi. Tohoto soudce si vybírají samy strany ze seznamu soudců (album iudicium) jež sestavuje praetor. Pro případy, kdy rozhodovalo kolegium soudců neboli recuperatores, navrhl praetor určitý počet soudců, ze kterého mohly strany některého vyřadit. Když strany nemohou dojít ke shodě, zvolí soudce praetor. V intenci je shrnutý nárok žalobce a jedná se tak o právní základ žaloby. Formule mohla obsahovat i části vedlejší. Nejčastějším případem byla demonstratio, což byl opis skutkového stavu, který se uváděl před intencí. Používala se v případech, kdy intence nebyla dostatečně určitá. Adiudicatio dává soudci zmocnění, aby věc přisoudil jedné ze sporných stran a používala se například pro rozdělování spoluvlastnictví, čímž se soudce zplnomocnil přisoudit kviritské vlastnictví jednotlivým spoluvlastníkům. Další částí může být praescriptio, která se nachází na začátku formule. Preskripce se používá například, když chceme vymáhat částečně splatnou obligaci a její budoucí část chceme nechat nedotčenou. Kdyby se žalovalo bez této části, tak by se jednalo o předčasné vymáhání pohledávky (pluspetice viz níže) a nemohlo by se to tak stát předmětem rozsudku, přičemž by se o tom nedalo jednat znovu. Rozlišujeme dva druhy, a to praescriptio pro actore, neboli ve prospěch žalobce, a praescriptio pro reo, tedy ve prospěch žalovaného. V některých příkazech byl obsažen tzv. omezující dodatek, který například stanovoval maximální hranici kondemnační sumy neboli taxatio.

Podle obsahu intencí existují různé klasifikace. Nejdůležitější je rozlišování na actiones in ius conceptae a na actiones in factum conceptae. Actiones in ius conceptae odkazují v intenci na platné právo civilní, zatímco actiones in factum conceptae neboli žaloby „stylizované podle skutkového stavu“ odkazují na právo nové v minulosti ještě neřešené. U intentio in ius concepta existují dva různé typy, intentio certa a intentio incerta. První znamená, že je předmět vymezen. Tuto intenci lze využít u určitých kaus, kde patří stipulace, zápůjčka nebo expensilace. Zatímco intentio incerta předmět nevymezuje a nechává ho na uvážení soudce. Jedná se zejména o poměry, které primárně zní na facere tedy konat.

Třetí částí je kondemnace, což je příkaz k rozhodnutí. Praetor kondemnací deleguje pravomoc vynést rozsudek v daném případě na soudce. Měla alternativní formulaci pro oba případy. Jednu pro případ, že se nárok skrze dokazování projeví jako oprávněný i pro situaci, kdy oprávněný nebude. V římském právu platila zásada pekuniární kondemnace, což znamenalo, že rozsudek, a tedy i žalobní žádost zněla vždy na peníze. Kondemnace může být stejně jako intence rozdělena na certa nebo incerta. V condemnatio certae pecuniae je uvedena přesná suma, o kterou se soudí, přičemž již samotná intence musí být certa, přesněji předmětem musí být dare certae pecuniae. Naproti tomu condemnatio incerta se užije při neurčité intenci, kde má soudce odsoudit k peněžitému plnění nesplněné povinnosti a má přihlížet ke stavu v době vydání svého rozsudku, při striktních žalobách ke stavu k okamžiku litiskontestace. V některých případech formule stanovuje horní hranici peněžité částky, která lze přisoudit.

Mezi formulemi existují i takové, které obsahují pouze určení soudce a intenci. Označují se jako formulae praeiudiciales, například formule, kterou se zjišťuje, zda je někdo propuštěncem, a řízení o nich praeiudicium. Praetor jimi žádá soudce, aby prošetřením potvrdil určitou právní či faktickou situaci. Demonstraci, adjudikaci a kondemnaci však nelze najít samostatně nikdy, neboť bez další části by neměly účinky.

Jednání před soudcem (apud iudicem)

Jednání před soudcem mělo přezkoumat skutkový a právní stav obsažený ve formuli a vynést rozsudek. Hlavní úlohou soudce je vyhodnotit pravdivost tvrzení stran sporu. Jednání začínalo vyzváním zvoleného soudce k vykonání jeho povinnosti. Ve formuli je subsumován daný poměr pod abstraktní poměr zákonný a je na soudci, aby ohodnotil, zda poměr splňuje všechny podmínky vzniku či, zda neexistují důvody k neplatnosti nebo dodatečnému zániku.

Na přesných časech konání se domlouvaly obě strany sporu i soudce, a pokud nedošlo ke shodě, rozhodoval o nich soudce. Jednání se musela účastnit minimálně jedna strana. Soudce pak projednával na základě přednesu přítomné strany. Tato situace však nastávala zřídkakdy, jelikož strany se na formuli domluvily a před soudcem měly zájem obhájit svá tvrzení. Jednání bylo vedené ústně, avšak často bylo také zaznamenáváno písemně. Časový rámec řízení byl stanoven na jeden den a konalo se třetí den po litiskontestaci, přičemž začínalo se v poledne a mělo končit se slunce západem.

Pro tato jednání platila projednací zásada a zásada rovnosti stran, což znamenalo, že obě strany byly vyzvány k předložení důkazů a k vyjádření se. Soudce měl také pravomoc jednání řídit, doptávat se stran na důležité skutečnosti a udržovat pořádek. Následně však byl přísně vázaný předloženými důkazy.

Způsob dokazování a druh důkazů byl na stranách sporu a soudci. Soudce mohl požádat o předložení určitého důkazu, ale samotné vykonání bylo na stranách. Platila zde zásada volného hodnocení důkazů, což znamenalo, že bylo na soudci, jak důkazy posoudí. Jako důkazní prostředek mohlo sloužit cokoli, co objasňovalo okolnosti daného případu. Nejčastěji se jednalo o výpověď stran sporu, výpověď svědka, znalce nebo listinné důkazy. V případě, že soudce není ani po dokazování přesvědčen o výsledku řízení, mohl dát přísahu, že mu věc není jasná neboli iurare rem sibi non liquere, a spor se poté předal jinému soudci.

Soudce byl pevně vázán formulí a neměl tak právo opravovat v ní obsažené chyby, a proto v případě, že se vyskytla závažná chyba byl nucený žalobu zamítnout, přičemž žalobce mohl podat žalobu novou, tentokrát správně určenou. Takto rozsouzená věc nepodléhala zásadě ne dvakrát o stejné věci, jelikož se jednalo o špatné určení právní situace nebo špatné určení předmětu a nedošlo tedy k rozhodnutí o správné věci. V případě actiones in rem lze žalovat na základě jiného titulu, než byl uveden ve formuli a v případě actiones in personam na základě odlišné kausy, než která byla určena ve formuli. Rozsudek mohl znít maximálně na výši uvedenou v kondemnaci a v případě, že žalobce žádal více než mu po právu příslušelo (plus petitio) soudce žalobu taktéž zamítl a žalobce už danou věc nemohl soudně vymáhat, jelikož existovala překážka již rozhodnuté věci. Plus petice mohla nastat za čtyř situací. Pluris petitio tempore neboli pluspetice časem, nastala, když žalobce žaloval na základě ještě nedospělé pohledávky. Pluris petitio loco neboli pluspetice místem, přicházela v úvahu, když žalobce uplatňoval nárok na jiném místě, než jej měl. Dále také pluris petitio causa hrozila za situace, kdy žalobce měnil práva či povinnosti dlužníka. A v neposlední řadě pluris petitio rei v překladu pluspetice věcí, nastávala v případě, když žalobce žaloval na vyšší sumu, než měl po právu nárok.

Po skončení dokazování a výpovědí stran, soudce ocenil důkazy a následně vynesl ústně rozsudek (sententia) v přítomnosti obou stran. Rozsudek zněl na odsouzení sententia condemnatoria na určitou peněžní sumu, na osvobození sententia absolutoria, přisouzení nebo konstatování určité skutečnosti. Když rozhodovalo soudcovské kolegium, předcházela vyhlášení rozsudku porada a usnesení, pro platný rozsudek byla nutná většina hlasů a v případě, že byl stav hlasů nerozhodný, zněl rozsudek ve prospěch žalovaného.

Uplatňovala se tzv. formální právoplatnost, která znamenala, že proti rozhodnutí nebyly možné řádné opravné prostředky a vynesením tak rozsudek nabýval právní moci. Mimořádným opravným prostředkem poskytovaným praetorem byl zákrok magistráta stejného nebo vyššího stupně (ius intercessionis), poenální žaloba (actio adversus iudicem, qui litem suam fecit) mířená proti soudci, který vydal nesprávný rozsudek, jenž mu ukládá zaplatit pokutu ve výši hodnoty sporu, anebo navrácení do původního stavu. Navrácení do původního stavu (restitutio in integrum) je mimořádný prostředek praetora, který se opírá o magistrátovo impérium, až časem se stala součástí praetorského ediktu a stranám tak vznikl nárok na ochranu. Strana musela restituci navrhnout, poté praetor věc vyšetřil a vydal rozhodnutí. Škůdce pak odčinil škodu přímo na základě restitučního dekretu anebo praetor umožnil navrhovateli uplatnit svůj nárok v dalším soudním řízení (iudicium rescissorium) bez překážky, kterou svým dekretem odstranil. Vytvořil tak pro soudce fikci, že daná skutečnost neexistuje. Tento prostředek bylo možné použít pouze proti platným rozsudkům a nepřipouštěl se proti rozsudku, který uznával svobodu člověka. Důvodem restituce může být například donucení, když byl soudce dohnán k nespravedlivému rozhodnutí výhružkami.