Quasidelikty

Historický vývoj

V římském právu vznikaly obligace, tedy dle I 3, 13 pr. „právní pouta, která nás svou nevyhnutelností nutí, abychom v souladu s právem našeho státu poskytli někomu nějaké plnění“, z četných typických skutečností, které bylo v klasickém právu možno zahrnout pod dvě velké kategorie: delikty a kontrakty. Delikty byly přitom přesně vymezeným protiprávním jednáním, kterým někdo způsobil druhému újmu, a vznikla mu proto povinnost tuto újmu odčinit, kontrakty pak představovaly dohodu o vzájemném plnění uznávaném právním řádem, která zakládala povinnost toto plnění poskytnout. Takto prameny vzniku závazků dělí i Gai Inst. 3, 88, kterým začíná pojednání o obligacích:

Nunc transeamus ad obligationes. Quarum summa divisio in duas species diducitur: omnis enim obligatio vel ex contractu nascitur vel ex delicto.
Přejděme nyní k obligacím. Jejich základní rozdělení se provádí rozlišováním dvou skupin: každá obligace (závazek) vzniká totiž buď z kontraktu (ze smlouvy), nebo z deliktu (z protiprávního činu).

Nebylo to ale rozdělení vyčerpávající, již v pozdní republice byly totiž uznány za důvody vzniku obligací skutečnosti, které nebylo možné podřadit ani pod smlouvy, ani pod delikty. V díle Res cottidianae, jehož autorem je pravděpodobně také Gaius, byly takovéto skutečnosti shromážděny pod názvem „obligace z různých jiných příčin“ – viz D 44, 7, 1 pr.:

Obligationes aut ex contractu nascuntur aut ex maleficio aut proprio quodam iure ex variis causarum figuris.
Obligace vznikají ze smlouvy, z protiprávního činu nebo z různých jiných příčin ze samého práva.

Justiniánské rozlišování obligací jakoby z deliktů (obligationes quasi ex maleficio/ quasi ex delicto) a jakoby ze smluv (quasi ex contractu) bylo dalším krokem v systematizaci této skupiny závazků. Již v právu klasickém byl tak dán základ pro propracované roztřiďování skutečností vzniku obligací v právu justiniánském na kontrakty, delikty, quasikontrakty a quasidelikty – I 3, 13, 2 de obligationibus:

Sequens divisio in quattuor species deducitur:  aut enim ex contractu sunt aut quasi ex contractu aut ex maleficio aut quasi ex maleficio. […]
Další dělení je provedeno do čtyř tříd, neboť [obligace] vznikají buď z kontraktu, quasikontraktu, deliktu nebo quasideliktu. […]

Vedle uvedené quadripartice byl současně vytvořen ještě jeden subsidiární důvod vzniku závazků, a to zákon.

Pojem quasideliktů

Quasidelikty, zavedené do právnického jazyka až císařem Justiniánem, představovaly zavazovací důvody, jež se podobaly těm deliktním, ale kterým chyběl některý z podstatných znaků deliktů, obyčejně zavinění (resp. takové zavinění, které by se dalo zařadit do skupiny vymezených zavinění) nebo osoba škůdce, často se tak jednalo o situace, kdy se odpovídalo za jednání druhé osoby, tedy o odpovědnost objektivní. Jejich vytvoření bylo pravděpodobně projevem snahy co nejvíce zdůraznit význam viny pro pojem a následek deliktu. Civilní a praetorské delikty, s přesně definovanými skutkovými podstatami, nemohli totiž obsáhnout všechny možné případy bezprávného mimosmluvního zasažení do cizí právní sféry, na které by se mělo z hlediska vytříbeného právního citu reagovat soukromým trestem. Praetor začal proto v ediktu poskytovat nové poenální žaloby (actiones poenales) z deliktů v případech, na které se původně ten který delikt nevztahoval, ale na které jej praetor, jakožto mluvčí právního cítění římské společnosti, považoval za nutné analogicky rozšířit (actiones quasi ex maleficio/ delicto).

Jednotlivé quasidelikty

Porušení povinnosti soudce (iudex qui litem suam fecit)

Šlo o provinění soudce, který zaviněně, ať už úmyslně nebo z nevědomosti či nerozvážnosti, vynesl nespravedlivý rozsudek. Poškozené procesní straně byla proti tomuto tzv. soudci, který rozhodl ve vlastní věci, dána actio na peněžitou pokutu, jejíž výše byla na volném uvážení příslušného soudce. Pokud však soudce učinil nesprávný nález úmyslně, měl hradit veškerou škodu, kterou jím způsobil.

I 4, 5 pr. de obligationibus quae quasi ex delicto nascuntur:
Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur.  sed quia neque ex contractu obligatus est et utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam:  ideo videtur quasi ex maleficio teneri, et in quantum de ea re aequum religioni iudicantis videbitur, poenam sustinebit.
Pokud soudce rozhodne ve vlastní věci, není, přísně vzato, odpovědný z deliktu; ale protože není odpovědný ani z kontraktu a je zřejmé, že se dopustil pochybení, i když z nerozvážnosti, zdá se, že je odpovědný z quasideliktu a měl by být odsouzen k zaplacení takové pokuty, která se zdá být spravedlivá morálnímu cítění toho, kdo ve věci rozhoduje.

D 44, 7, 5, 4 Gaius libro tertio aureorum:
Si iudex litem suam fecerit, non proprie ex maleficio obligatus videtur, sed quia neque ex contractu obligatus est utique peccasse aliquid intellegitur, licet per imprudentiam, ideo videtur quasi ex maleficio teneri.
Pokud soudce vydá nesprávné rozhodnutí, není, přísně vzato, považován za odpovědného z deliktu, ani není zavázán z kontraktu; přesto, protože se dopustil pochybení, i když se tak stalo z nevědomosti, je považován za odpovědného z quasideliktu.

Porušení povinnosti zeměměřiče (mensor qui falsum modum dixerit)

Tohoto quasideliktu se dopustil polní měřič tím, že uvedl nesprávnou výměru pozemku, např. při prodeji nebo jako rozhodce v mezní rozepři. Poškozené straně byla proti zeměměřiči poskytnuta actio na plnění interesse, tj. na náhradu v hodnotě rozdílu mezi majetkovým stavem poškozeného v okamžiku rozsudku a majetkem, který by poškozený měl, kdyby ke škodlivému zásahu nedošlo. Při podání žaloby byl důležitý měřičův dolus a nepřipouštěla se proti jeho dědicům. Podle jí podobné actio utilis odpovídali i jiní znalci, kteří udali nesprávné údaje o míře nebo počtu, typicky se mezi ně řadili stavitel a účetní.

D 11, 6, 1 Ulpianus libro 24 ad edictum:
pr. Adversus mensorem agrorum praetor in factum actionem proposuit. A quo falli nos non oportet: nam interest nostra, ne fallamur in modi renuntiatione, si forte vel de finibus contentio sit vel emptor scire velit vel venditor, cuius modi ager veneat. Ideo autem hanc actionem proposuit, quia non crediderunt veteres inter talem personam locationem et conductionem esse, sed magis operam beneficii loco praeberi et id quod datur ei, ad remunerandum dari et inde honorarium appellari: si autem ex locato conducto fuerit actum, dicendum erit nec tenere intentionem.
1. Haec actio dolum malum dumtaxat exigit: visum est enim satis abundeque coerceri mensorem, si dolus malus solus conveniatur eius hominis, qui civiliter obligatus non est. Proinde si imperite versatus est, sibi imputare debet qui eum adhibuit: sed et si neglegenter, aeque mensor securus erit: lata culpa plane dolo comparabitur. Sed et si mercedem accepit, non omnem culpam eum praestare propter verba edicti: utique enim scit praetor et mercede eos intervenire.
pr. Praetor připouští žalobu in factum proti zeměměřiči, neboť jím nesmíme být oklamáni, protože máme zájem na získání správné zprávy o měření; například v případě, že vznikl spor ohledně hranic nebo si kupující či prodávající přeje zjistit velikost prodávaného pozemku. Tuto žalobu poskytuje z toho důvodu, že starověké autority nepovažovaly smlouvu uzavřenou s takovou osobou za smlouvu o pronájmu a nájmu, ale spíše, že její služby byly darovány jako laskavost, a proto to, co jí bylo poskytnuto jako odměna, bylo označeno za čestné; je-li však podána žaloba na pronájem a nájem, je třeba říci, že je podána bezúčelně.
1. Tato žaloba vyžaduje pouze existenci pozitivního zlého úmyslu. Bylo totiž konstatováno, že zeměměřič bude důkladně zdrženlivý, bude-li možné ho žalovat i jen z důvodu pozitivního zlého úmyslu, neboť není občanskoprávně odpovědný. Pokud tedy projevil nedostatek dovednosti, může ten, kdo ho zaměstnal, vinit pouze sám sebe, pokud se ale provinil nedbalostí, nebude stejně odpovědný; a je zřejmé, že hrubá nedbalost se podobá zlému úmyslu. Pokud však dostane odměnu, bude podle podmínek ediktu odpovědný za každý druh nedbalosti; neboť praetor nepochybně ví, že strany tohoto druhu pracují za mzdu.

O vylitém a vyhozeném (de effusis vel deiectis)

Bylo-li z nějakého bytu něco vylito nebo vyhozeno na veřejné místo a nebyl-li zjištěn pachatel, odpovídal za škodu tím způsobenou vlastník, popřípadě pronájemce domu nebo bytu. Dána proti němu byla actio de effusis vel deiectis na peněžitou pokutu, jejíž výše se řídila podle intensity a povahy škody. V případě usmrcení svobodného člověka směřovala žaloba, podávaná jako actio popularis, k zaplacení pokuty 50 000 sesterciů, v případě poranění určoval výši pokuty na základě volného uvážení soudce tak, aby odpovídala újmě poraněním způsobené, a v případě způsobení jiné škody, na duplum. Žaloba o vylitém a vyhozeném byla pasivně nezděditelná a ve vztahu k poškozenému, který měl před ostatními přednost, nepromlčitelná (actio perpetua), ostatní byli omezeni jedním rokem (intra annum utilem). Obývalo-li byt několik osob společně, byly zavázány in solidum. Pokud se však podařilo zjistit pachatele, používala se actio legis Aquiliae.

I 4, 5, 1 de obligationibus quae quasi ex delicto nascuntur:
Item is, ex cuius coenaculo vel proprio ipsius vel conducto vel in quo gratis habitabat, deiectum effusumve aliquid est, ita ut alicui noceretur, quasi ex maleficio obligatus intellegitur: ideo autem non proprie ex maleficio obligatus intellegitur, quia plerumque ob alterius culpam tenetur aut servi aut liberi. Cui similis est is qui ea parte qua vulgo iter fieri solet id positum aut suspensum habet quod potest, si ceciderit, alicui nocere: quo casu poena decem aureorum constituta est. De eo vero quod deiectum effusumve est, dupli quanti damnum datum sit, constituta est actio. Ob hominem vero liberum occisum quinquaginta aureorum poena constituitur: si vero vivet nocitumque ei esse dicetur, quantum ob eam rem aequum iudici videtur, actio datur: iudex enim computare debet mercedes medicis praestitas ceteraque impendia quae in curatione facta sunt, praeterea operarum quibus caruit, aut cariturus est, ob id quod inutilis factus est.
Stejně tak ten, z jehož ložnice, ať už je jeho vlastní, nebo byla pronajata, nebo v ní bydlel bez placení, bylo něco vyhozeno nebo vylito tak, že to někoho zranilo, je považován za odpovědného z quasideliktu; přísně vzato totiž nemůže být odpovědným za zločin, protože ve většině případů je zavázán za nedbalost jiného buď jako otrok, nebo jako svobodný člověk. Podobně je tomu, když má někdo něco postaveno nebo pověšeno nad cestou používanou k běžnému provozu tak, že by to při pádu někoho zranilo, v takovém případě byla stanovena pokuta deset aureů. Pokud to však spadlo nebo bylo vylito, bude podána žaloba na dvojnásobek způsobené škody. Za smrt svobodného člověka je stanovena pokuta padesát aureů; pokud však žije a prokáže se, že byl poraněn, existuje právo žalovat jakoukoli částku, která se soudci zdá spravedlivá; ten musí také vyčíslit poplatky zaplacené lékařům a další výdaje vzniklé při léčení, jakož i hodnotu práce, kterou strana ztratila nebo ztratí kvůli neschopnosti, kterou z tohoto důvodu trpí.

D 9, 3, 1 Ulpianus libro 23 ad edictum:
pr. Praetor ait de his, qui deiecerint vel effuderint: "Unde in eum locum, quo volgo iter fiet vel in quo consistetur, deiectum vel effusum quid erit, quantum ex ea re damnum datum factumve erit, in eum, qui ibi habitaverit, in duplum iudicium dabo. Si eo ictu homo liber perisse dicetur, quinquaginta aureorum iudicium dabo. Si vivet nocitumque ei esse dicetur, quantum ob eam rem aequum iudici videbitur eum cum quo agetur condemnari, tanti iudicium dabo. Si servus insciente domino fecisse dicetur, in iudicio adiciam: aut noxam dedere."
10. Si plures in eodem cenaculo habitent, unde deiectum est, in quemvis haec actio dabitur.
pr. O těch, kdo něco vyhazují nebo vylévají, praetor říká: Když se odkudkoli cokoli vyhazuje nebo vylévá na místo, kde mají lidé ve zvyku procházet nebo stát, přiznám žalobu proti tomu, kdo tam bydlí, na dvojnásobek způsobené škody. Je-li tvrzeno, že svobodný člověk byl zabit úderem čehokoli, co spadlo, přiznám žalobu na padesát aureů. Jestliže osoba žije a tvrdí se, že jí byla způsobena škoda, vyhovím žalobě na částku, která by se soudci zdála spravedlivá, jež by měla být straně, proti níž je žaloba podána, uložena zaplatit. Je-li tvrzeno, že čin spáchal otrok bez vědomí svého pána, doplním k žalobnímu petitu slova: "Nebo odevzdat otroka jako náhradu škody".
10. Pokud několik osob obývá stejnou místnost a něco je z ní vyhozeno, bude tato žaloba poskytnuta proti kterékoli z nich.

O postaveném a pověšeném (de posito vel suspenso)

I zde, jestliže nebyl zjištěn pachatel, odpovídal vlastník, popř. pronájemce domu nebo bytu, a to za škodu hrozící kolemjdoucím z nebezpečného postavení nebo pověšení nějaké věci na výstupku stavení nad veřejným místem. Actio de posito vel suspenso zněla na 10 000 sesterciů, a jelikož šlo opět o actio popularis, byl aktivně legitimován kdokoliv z římských občanů.

D 9, 3, 5, 6 Ulpianus libro 23 ad edictum:
Praetor ait: "Ne quis in suggrunda protectove supra eum locum, qua "quo" volgo iter fiet inve quo consistetur, id positum habeat, cuius casus nocere cui possit. Qui adversus ea fecerit, in eum solidorum decem in factum iudicium dabo. si servus insciente domino fecisse dicetur, aut noxae dedi iubebo."
Praetor říká: "Nikdo nesmí mít nic položeno na střeše vyčnívající nad místem, které se obvykle používá jako pěší cesta nebo kde lidé obvykle stojí, pokud to může někoho zranit svým pádem. Proti každému, kdo poruší tento zákon, poskytnu žalobu in factum na deset solidů; a pokud se říká, že to udělal otrok bez vědomí svého pána, nařídím, aby byla zaplacena tato částka, nebo aby byl zmíněný otrok vydán jako náhrada škody."

O povinnostech lodníků, hostinských a majitelů stájí (de officiis nautarum, cauponum et stabulariorum)

Proti lodníkům, hostinským a majitelům stájí příslušela cestujícím a hostům pro furtum či damnum iniuria datum, spáchaných zaměstnanci na jejich věcech, praetorská actio in factum, která zněla na dvojnásobek a byla pasivně nezděditelná a nepromlčitelná. Tito provozovatelé živnosti totiž odpovídali nejen za své skutky, ale i za skutky spáchané jejich zřízenci, neboť si je sami za své pomocníky vybrali, přičemž nebylo nutné, aby jim dané věci byly odevzdány. Neodpovídali však za jednání spolucestujících. Kromě actio quasi ex delicto měli poškození také možnost použít přímo proti pachateli civilní actio furti nebo actio legis Aquiliae.