Zabezpečovací detence

Zabezpečovací detence

1. Obecně

Zabezpečovací detence patří do skupiny trestních sankcí označovaných termínem ochranná opatření a představuje tak jeden z možných trestněprávních následků trestného činu nebo činu jinak trestného.

1.1. Ochranná opatření

Ochranná opatření lze obecně vymezit jako samostatný druh trestních sankcí, ukládaných za trestný čin nebo čin jinak trestný soudem jako prostředek státního donucení, směřující k dosažení účelu trestního zákona, jejichž výkon je vynutitelný státní mocí, a která vedle trestů (opatření výchovných a trestních u mladistvých) zejména chrání zájmy společnosti, ale také osobám, kterým jsou ukládána, způsobují újmu, která však není jejich funkční složkou, ale jen nevyhnutelným účinkem jejich individuálně preventivního působení. Ochranná opatření jsou opatření výlučně preventivní povahy, která lze na rozdíl od trestů uložit i za činy jinak trestné osobám, které nejsou trestně odpovědné pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku.

České trestní právo zná v současné době pět druhů ochranných opatření, z nichž jsou čtyři upraveny v trestním zákoníku (ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci a zabrání části majetku) a jedno je upraveno v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže (ochranná výchova ). Ochranná opatření lze ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu. Vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti. Jsou-li splněny podmínky pro uložení více ochranných opatření, lze je uložit vedle sebe, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Lze-li však dosáhnout potřebného působení na osobu, které je ukládáno, a náležité ochrany společnosti jen jedním z nich, uloží se jen takové ochranné opatření. Je-li uloženo více ochranných opatření vedle sebe, které nelze vykonávat současně, stanoví soud pořadí jejich výkonu.

Ochranná opatření lze podle jejich povahy a účelu dělit na dvě kategorie. První zahrnuje ochranná opatření, která zasahují do osobní svobody osoby, které je opatření uloženo (ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná výchova), a druhou tvoří ochranná opatření směřující proti majetku (zabrání věci, zabrání části majetku). Pro ochranná opatření, která zasahují do osobní svobody osoby (zde i zabezpečovací detence), které je opatření uloženo, je typické, že mohou směřovat výhradně proti osobě, která se dopustila trestného činu, případně činu jinak trestného.

1.2. Zabezpečovací detence

Zabezpečovací detence je jedním z druhů ochranných opatření jako trestních sankcí. Zabezpečovací detence je ochranným opatřením, které lze z hlediska intenzity zásahu do práv a svobod pachatele přirovnat k výjimečným trestům odnětí svobody. Toto opatření je právním následkem zločinu nebo činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu (u mladistvého provinění , které sazbou odpovídá zločinu u dospělého pachatele). Zabezpečovací detence poskytuje ochranu společnosti před zvláště nebezpečnými duševně chorými osobami (postiženými duševní poruchou) nebo osobami závislými na návykových látkách, u nichž nemůže splnit svůj účel ochranné léčení, jejich izolací v detenčním ústavu se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy, a to zejména s cílem jejich přeřazení do ústavního ochranného léčení (srov. § 100 odst. 6 trestního zákoníku).

Komplexní právní úpravu ochranného léčení obsahuje § 100 zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník v platném znění, přičemž obecné zásady pro ukládání ochranných opatření jsou obsaženy v § 96-97 trestního zákoníku. Procesní úprava výkonu ochranného léčení je taktéž obsažena v § 354 až 357 zákona č. 141/1961 Sb. zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) v platném znění a zákonem č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence, v platném znění. V případě mladistvého pak odkaz na trestní zákoník v § 21 zákona č. 218/2003 Sb. zákon o soudnictví ve věcech mládeže.

2. Účel zabezpečovací detence

Účelem zabezpečovací detence je zejména zajistit ochranu společnosti před zvláště nebezpečnými pachateli zločinů (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku), jejichž společenská nebezpečnost je zvláště vysoká z důvodu jejich duševního stavu, pro který z jejich strany hrozí opakování takového závažného nebezpečného trestného jednání, ale zároveň je však třeba působit na tyto pachatele léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy, kterými je třeba stimulovat jejich rozhodnutí podrobit se a řádně vykonávat ústavní ochranné léčení , z něhož by mohli být po jeho úspěšném absolvování převedeni do léčení ambulantního vykonávaného na svobodě.

3. Ukládání zabezpečovací detence

3.1. Podmínky uložení zabezpečovací detence

Okruh osob, kterým se toto ochranné opatření ukládá: a) zvláště nebezpečné osoby, které spáchaly čin jinak trestný, který by naplňoval znaky zločinu, ale pro nepříčetnost je není možno trestně stíhat, b) zvláště nebezpeční pachatelé, kteří se v době spáchání zločinu nacházeli ve stavu zmenšené příčetnosti, c) zvláště nebezpeční pachatelé, kteří spáchali zločin ve stavu duševní poruchy, i když nedosahoval intenzity zmenšené příčetnosti či nepříčetnosti, d) zvláště nebezpeční pachatelé, kteří se oddávají zneužívání návykové látky, pokud spáchali znovu zločin, ač již byli pro zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, přičemž nelze očekávat, že by v úvahu přicházející uložení ochranného léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Zabezpečovací detenci nelze z povahy věci uložit trestně odpovědným právnickým osobám.

3.1.1. Podmínky obligatorního uložení zabezpečovací detence

Ustanovení § 100 odst. 1 trestního zákoníku upravuje obligatorní ukládání zabezpečovací detence:

1. V případě uvedeném v § 47 odst. 2 trestního zákoníku, tedy v případě, že pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence, kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest. Jde o případ, kdy soud může upustit od uložení trestu a uložit ochranné opatření ve formě zabezpečovací detence, pakliže je přesvědčen, že zajistí ochranu společnosti lépe než trest. Zároveň musí být splněna podmínka, že uložení ochranného léčení by nevedlo k dostatečné ochraně společnosti. 2. V případě, že pachatel činu jinak trestného (pachatel trestně neodpovědný), který by naplňoval znaky zločinu (tedy nikoliv pouze přečinu), splňuje kumulativně tyto podmínky: a) není pro nepříčetnost trestně odpovědný, b) jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a c) nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

V prvém případě tedy soud uloží zabezpečovací detenci u osoby sice trestně odpovědné, ale zmenšeně příčetné, kdežto v druhém případě jde o osobu trestně neodpovědnou.

Výklad některých pojmů

Zmenšenou příčetností ve smyslu § 27 trestního zákoníku se rozumí takový stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy podstatně snížena (oslabena) schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnost pachatele ovládat své jednání, anebo byly sníženy zároveň obě tyto schopnosti. Nesmí však jít o stav úplně vylučující některou z těchto schopností, protože pak by šlo o nepříčetnost ve smyslu § 26 trestního zákoníku, popř. by se uplatnila trestní odpovědnost za actio libera in causa nebo za trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku. Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Stav vyvolaný duševní poruchou je jedním z předpokladů možného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence. Stav vyvolaný duševní poruchou nedosahuje charakteru zmenšené příčetnosti. Duševní porucha (§ 123 trestního zákoníku) může z hlediska trestního práva hmotného vyvolat tento stav tak, že schopnost pachatele trestného činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo jeho schopnost ovládat své jednání je v jejím důsledku oslabena jen nepodstatně. Subsidiarita zabezpečovací detence k ochrannému léčení. Uložení zabezpečovací detence je možné jen v případě, pokud soud po posouzení všech okolností případu, a zejména s přihlédnutím k nebezpečnosti osoby pachatele, k povaze jeho duševní poruchy a k možnostem působení na pachatele v rámci v úvahu přicházejícího ochranného léčení, dospěje k závěru, že by takové v úvahu přicházející ochranné léčení nezabezpečilo dostatečnou ochranu společnosti. Přitom postačí předpoklad neúčinnosti ochranného léčení, který však musí být podložen objektivním zhodnocením všech uvedených podstatných okolností, popř. též s přihlédnutím k jeho případně již projevenému postoji k ochrannému léčení. Zpravidla však podmínkou pro uložení zabezpečovací detence není předchozí uložení ochranného léčení a selhání pachatele při jeho předchozím výkonu. Nepříčetností ve smyslu § 26 trestního zákoníku se rozumí stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Stav nepříčetnosti musí být dán v době činu. Nastal-li až později, může být jen důvodem k přerušení trestního stíhání. Nebezpečnost pobytu pachatele činu na svobodě může být dána zejména tím, že ohrožuje rodinu, okolí, majetek, což je třeba posoudit na základě konkrétních zjištění o jeho chování a na základě znaleckého posudku z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný. Pobyt takové osoby musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákoníkem. V rámci nebezpečnosti pachatele soud zvažuje především konkrétní povahu a závažnost spáchaného zločinu a charakter takové trestné činnosti, která od něho hrozí i do budoucna.

3.1.2. Podmínky fakultativního uložení zabezpečovací detence

Ustanovení § 99 odst. 2 trestního zákoníku upravuje fakultativní ukládání zabezpečovací detence:

1. Jde o pachatele zločinu a kumulativně splňuje tyto podmínky: a) pachatel je duševně nemocný b) pachatel je na svobodě nebezpečný c) uložení ochranného léčení by bylo nedostatečné k ochraně společnosti. Nebo 2. Jde o pachatel zločinu a kumulativně splňuje tyto podmínky: a) jde o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky b) jde o pachatele, který již byl pro zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta c) uložení ochranného léčení by bylo nedostatečné k ochraně společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení.

Výklad některých pojmů (některé pojmy definovány v bodě 3.1.1.) Pachatel se oddává zneužívání návykové látky (ve smyslu § 130 trestního zákoníku), jestliže ji zneužívá po delší dobu, což je jednou z podmínek pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Tento znak je naplněn jen tehdy, jestliže zneužívání je dlouhodobějšího nebo trvalého rázu a má povahu chorobného návyku. Nestačí např. ojedinělá opilost ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku. Obdobně je tomu i u jiných návykových látek, kde nestačí např. tzv. experimentování s některou omamnou nebo psychotropní látkou. Pod vlivem návykové látky se dopustí trestného činu např. opilý pachatel v afektu nebo pachatel, který spáchá např. trestný čin krádeže v době působení omamné nebo psychotropní látky, již si aplikoval nitrožilně nebo per os (ústy), čímž poklesly jeho zábrany vůči páchání takové trestné činnosti. Stav pod vlivem návykové látky nemusí dosahovat stupně nepříčetnosti ve smyslu § 26 trestního zákoníku, ani se nemusí tomuto stavu blížit. Postačí ovlivnění návykovou látkou i v menší intenzitě, jestliže toto ovlivnění bylo alespoň jednou z příčin, které vedly ke spáchání trestného činu. V souvislosti se zneužíváním návykové látky je trestný čin spáchán tehdy, když mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem je příčinný vztah. Zákon zde umožňuje uložit zabezpečovací detenci i takovému pachateli, který v době činu nebyl pod vlivem návykové látky, avšak jeho trestná činnost byla zřejmým důsledkem jejího zneužívání (např. trestný čin spáchal proto, aby si opatřil návykovou látku, jejímuž zneužívání se oddává).

3.1.3. Podmínky uložení zabezpečovací detence mladistvým

Zabezpečovací detenci rozeznává zákon o soudnictví ve věcech mládeže jako jedno z ochranných opatření v § 21 odst. 1.

Obligatorní zabezpečovací detenci lze uložit i mladistvému, není-li pro nepříčetnost ve smyslu § 26 trestního zákoníku trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný anebo v případě uvedeném v § 12 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který se uplatní u mladistvého jako speciální ustanovení o upuštění od uložení trestního opatření oproti § 47 odst. 2 trestního zákoníku používaného u dospělých pachatelů. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže zná také tzv. podmíněnou nebo relativní příčetnost, resp. nepříčetnost upravenou v § 5 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který stanoví, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. Tato nepříčetnost v důsledku nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti (tzv. mentální zralosti) sama o sobě zásadně nemůže být podkladem pro uložení zabezpečovací detence, neboť zde nejde o duševní poruchu, jež je projevem nemoci, ale jde o pouhou vývojovou opožděnost, která je důsledkem toho, že dospívání dítěte je proces, který neprobíhá u každého dítěte stejně.

Fakultativní zabezpečovací detenci lze uložit mladistvému při splnění podmínek § 100 odst. 2 písm. a) nebo b) trestního zákoníku. Přitom je třeba u provinění (ve smyslu § 6 zákona o soudnictví ve věcech mládeže), která odpovídají sazbou zločinu (srov. § 14 odst. 3 trestního zákoníku), vycházet ze sazeb uvedených v trestním zákoníku nesnížených podle § 31 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

3.2. Uložení zabezpečovací detence samostatně i vedle trestu

V ustanovení § 100 odst. 3 trestního zákoníku je připuštěno, aby soud uložil zabezpečovací detenci jak samostatně za současného upuštění od potrestání, tak i vedle trestu. Jedním z trestů je i trest odnětí svobody, jehož podstatou je totožně jako u zabezpečovací detence omezení osobní svobody, je tedy zřejmé, že je nelze vykonat současně. Samostatně uloží soud zabezpečovací detenci především u nepříčetného pachatele. Uložení zabezpečovací detence po právní moci odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nelze považovat za trestní stíhání. Samostatné uložení zabezpečovací detence proto přichází v úvahu i v případech uvedených v § 100 odst. 2 písm. a) a b) trestního zákoníku u pachatelů, jejichž trestní stíhání bylo zastaveno.

Vedle trestu přichází uložení zabezpečovací detence v úvahu u pachatelů zmenšeně příčetných, u pachatelů, kteří spáchali trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a u pachatelů, kteří se oddávají zneužívání návykových látek. Je-li u zmenšeně příčetných pachatelů ukládán trest vedle zabezpečovací detence, uloží soud zabezpečovací detenci podle § 100 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť podmínkou zmenšené příčetnosti je vždy duševní porucha.

3.3. Ukládání zabezpečovací detence při upuštění od potrestání

Při upuštění od potrestání uloží soud zabezpečovací detenci obligatorně v případě uvedeném v § 47 odst. 2 trestního zákoníku. Při upuštění od potrestání u mladistvého podle § 12 písm. a) zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo výjimečně podle § 12 písm. b) zákona o soudnictví ve věcech mládeže bude zabezpečovací detence ukládána podle § 100 odst. 2 písm. a) nebo b) trestního zákoníku. Zabezpečovací detence je zpravidla ukládána v hlavním líčení (§ 230 odst. 1 trestního řádu).

3.4. Zabezpečovací detence v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody

Trestní zákoník stanoví pořadí výkonu zabezpečovací detence ve vztahu k výkonu trestu odnětí svobody , který má vždy přednost. Proto pokud byla zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se až po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Jestliže byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, např. za trestný čin spáchaný ještě před jejím nařízením nebo za trestný čin spáchaný v průběhu jejího výkonu, výkon zabezpečovací detence se ze zákona na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje. Po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence. Z toho vyplývá, že se o přerušení výkonu zabezpečovací detence nerozhoduje, ale předseda senátu při nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nařídí ústavu pro výkon zabezpečovací detence dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody a po jeho skončení převedení odsouzeného zpět do výkonu zabezpečovací detence v ústavu pro výkon zabezpečovací detence.

4. Výkon, délka a skončení trvání opatření

4.1. Výkon zabezpečovací detence

Do výkonu zabezpečovací detence se osoby umísťují jen na základě soudem nařízeného výkonu zabezpečovací detence. Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat zabezpečovací detence, stalo vykonatelným, předseda senátu podle § 354 odst. 1 trestního řádu zašle příslušnému ústavu pro výkon zabezpečovací detence, v němž má být zabezpečovací detence vykonána, nařízení výkonu zabezpečovací detence a současně vyzve osobu, které byla zabezpečovací detence uložena, je-li na svobodě, aby výkon zabezpečovací detence nastoupila. Stal-li se výrok o uložení zabezpečovací detence, která nebyla uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, nařídí výkon zabezpečovací detence u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu ihned při vyhlášení rozhodnutí.

Výkon zabezpečovací detence je upraven zákonem č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence. Tento zákon upravuje výkon zabezpečovací detence v ústavech pro výkon zabezpečovací detence zřízených podle zvláštního právního předpisu, které spravuje Vězeňská služba České republiky. Zabezpečovací detence se vykonává v ústavu pro výkon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou a s léčebnými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy.

Zvláštní ostrahou se rozumí vnější a vnitřní ostraha ústavu a eskortní služba včetně úkonů s ní spojených a dodržování stanovených podmínek výkonu zabezpečovací detence. V rámci výkonu zabezpečovací detence v ústavu pro výkon zabezpečovací detence jsou vykonávány léčebné, psychologické, vzdělávací, pedagogické, rehabilitační a činnostní programy, které je třeba přizpůsobit individuálně každému chovanci. Účast na těchto programech je pro osoby umístěné v ústavech pro výkon zabezpečovací detence povinná. Program obsahuje konkrétně formulovaný cíl působení na chovance, metody zacházení s chovancem směřující k dosažení tohoto cíle a způsob a četnost hodnocení. Součástí programu je rovněž určení způsobu zaměstnávání chovance, jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání anebo jiné náhradní činnosti.

4.2. Délka trvání zabezpečovací detence

Pro ochranná opatření, která zasahují do osobní svobody osoby, které je opatření uloženo je typické, že se neukládají ve stanovené délce, jak je tomu u trestů na osobní svobodě, ale trvají, dokud to vyžaduje jejich účel, což je soud povinen průběžně zjišťovat. Délka trvání zabezpečovací detence se při jeho uložení nevymezuje, ale trvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. Soud je povinen průběžně zkoumat, zdali trvají důvody pro výkon zabezpečovací detence, přičemž o jejím dalším trvání je třeba rozhodnout vždy nejpozději po 12 měsících (a v případě mladistvých po 6 měsících). Soud je povinen důsledně dodržovat lhůtu pro provedení periodického přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence. V opačném případě by došlo k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Počet rozhodnutí o takovém prodloužení však v zásadě není omezen (§ 100 odst. 5 trestního zákoníku). Pokud však pominou okolnosti, pro které byla zabezpečovací detence uložena, ještě před jejím započetím, od výkonu se upustí (§ 100 odst. 7 trestního zákoníku, § 356 trestního řádu). V případě prvního přezkumu trvání důvodů zabezpečovací detence počne lhůta 12 měsíců (§ 100 odst. 5 trestního zákoníku, § 357 trestního řádu) běžet až od faktického započetí jejího výkonu, a nikoliv již od právní moci rozhodnutí o změně ochranné léčby na zabezpečovací detenci.

4.3. Změna a skončení zabezpečovací detence

V § 99 odst. 5 trestního zákoníku je stanoveno, aby soud změnil ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci za podmínek uvedených v § 100 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku, nebo jestliže uložené a vykonávané ochranné léčení neplní svůj účel nebo nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti (zejména v případě, že pachatel utekl ze zdravotnického zařízení, užil násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení, odmítl vyšetřovací nebo léčebné výkony či jinak projevil negativní postoj k ochrannému léčení atd.).

Obdobně je dle § 100 odst. 6 trestního zákoníku možné, aby i zabezpečovací detence byla soudem změněna dodatečně na ústavní ochranné léčení, a to za předpokladu, že pominou důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení. Z těchto důvodů je stanovena také neslučitelnost současného uložení ochranného léčení a zabezpečovací detence.

Pokud jde o rozhodnutí soudu o upuštění od výkonu zabezpečovací detence v souladu s § 100 odst. 7 trestního zákoníku, jde o situaci, kdy ještě s jejím výkonem nebylo započato a soud shledal, že okolnosti pro její uložení pominuly. Okolnostmi, pro něž byla uložena, se rozumí důvody, které vedly na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k uložení zabezpečovací detence, ať již na základě kteréhokoli ustanovení § 100 odst. 1, 2 písm. a) nebo b) trestního zákoníku. Důvodem k upuštění od výkonu zabezpečovací detence je např. okolnost, že vývojem duševní poruchy pominula nebezpečnost pachatele při pobytu na svobodě, i když duševní porucha, která odůvodnila závěr o jeho nepříčetnosti, jinak nadále trvá. Zabezpečovací detence končí, nevyžaduje-li to již ochrana společnosti.