Peněžitý trest

O Peněžitém trestu obecně

Právní úprava peněžitého trestu

Peněžitý trest jakožto druh trestněprávní sankce je upraven v obecné části trestního zákoníku, konkrétněji v § 67-69. Jsou zde upraveny podmínky pro uložení peněžitého trestu, vyměřování tohoto trestu a výkon peněžitého trestu. Samotnou definici peněžitého trestu zde nenalezneme (viz. dále pojem peněžitého trestu). Mimo samotnou úpravu trestu jsou v obecné části trestního zákoníku přítomné ještě odkazy na tento trest, lze například zmínit § 39 odst. 8.

Pojem peněžitého trestu

Peněžitý trest upravený v § 67-69 TZ představuje základní sankci, která je primárně zacílena na postih peněžních prostředků pachatele. Jedná se o jeden z nejdůležitějších a nejvyužívanějších druhů trestů nespojených s odnětím svobody a je významnou alternativou ke krátkodobým trestům odnětí svobody.^[1] Tímto trestem by tedy měly být postihovány ty úmyslné trestné činy, jimiž se pachatel snažil získat, popř. již získal majetkový prospěch. Ačkoliv se jedná o trest s jednoznačnou majetkovou povahou, neuplatní se pouze u majetkových trestných činů. Limity tohoto trestu spočívají zejména ve skutečnosti, že nepostihuje pouze pachatele, ale i jeho rodinu a osoby, vůči nimž má pachatel závazky, tedy dokonce i samotného poškozeného.^[2] Peněžitý trest tak de facto představuje výjimku ze zásady, že trest představuje osobní újmu pachatele trestného činu. Je však nezbytně nutné na tomto místě zároveň zmínit, že obdobné účinky mohou mít i jiné tresty. Například u nepodmíněného trestu odnětí svobody, kdy pachatel odsouzený k tomuto trestu ztrácí po dobu výkonu trestu své vazby na své okolí i s rodinnými příslušníky a ani zde to není tedy pouze pachatel, který je sám trestem postižen.

Podstata peněžitého trestu

Odsouzenému se zde záměrně působí újma tím, že je výkonem trestu po určitou dobu nucen se vzdát některých materiálních potřeb a tím je snížen jeho životní standard.^[3] Z tohoto důvodu je efektivní v případě pachatelů, kteří získali, či se snažili získat pro sebe nebo jiného majetkový prospěch. Ztráta výše zmíněného životního standardu u těchto pachatelů má o to větší výchovný charakter. V neposlední řadě je s trestem neodmyslitelně spojeno i veřejně vyslovené negativní právní a sociálně etické hodnocení trestného činu a jeho pachatele.^[4] Zde však má peněžitý trest spíše výchovnou funkci, veřejně vyslovené negativní hodnocení trestného činu ztrácí u tohoto trestu na relevanci, jelikož samo o sobě je poměrně anonymní.

Účel peněžitého trestu

Obecným účelem peněžitého trestu je ochrana společnosti před kriminalitou. Může mít jak funkci preventivní, tak i následně represivní. Tyto dvě funkce mohou působit jak ve vztahu k celé společnosti a působit na ni výchovně, tak samozřejmě i ve vztahu přímo k pachateli trestného činu postiženého peněžitým trestem. Dále může být účelem peněžitého trestu mj. odčerpání finančních prostředků získaných přímo trestnou činností či v jejím přímém důsledku, anebo těch prostředků, které by potenciálně mohly sloužit k páchání další trestné činnosti.^[5] V případě peněžitého trestu pak zaplacené částky peněžitého trestu připadají státu.^[6]

Ukládání peněžitého trestu

Právní úprava ukládání peněžitého trestu je upravena v § 67 trestního zákoníku. Peněžitý trest lze uložit jakožto trest samostatný, popř. i trest vedlejší.^[7] Vyplývají z něj tři případy, ve kterých může soud pachateli tento trest uložit.

§ 67 odst. 1

V tomto případě pachatel úmyslným trestným činem pro sebe či jiné získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Získáním majetkového prospěchu je pak nutno rozumět i to, že pachatel protiprávně zabránil odlivu vlastních prostředků, typicky půjde o zkrácení daně či neplacení výživného. Peněžitý trest ukládaný na základě § 67 odst. 1 představuje následně jeden z významných způsobů postihu jak majetkové, tak ale např. i hospodářské kriminality.^[8] Při ukládání trestu podle tohoto odstavce pak nezáleží na typové závažnosti spáchaného trestného činu, i v tomto případě lze uložit peněžitý trest jako trest samostatný, ovšem je to možné jen za podmínky naplnění § 67 odst. 3, který je jakýmsi korektivem uplatnění peněžitého trestu jakožto trestu samostatného. U typově závažnějších trestných činů tedy bude s ohledem na § 67 odst. 3 typičtější uložení peněžitého trestu jako trestu vedlejšího. Je namístě upozornit na již výše zmíněný § 39 odst. 8, kdy pachatel snažící se získat majetkový prospěch by měl být primárně potrestán trestem postihujícím ho na majetku, pokud to nevylučují jeho majetkové a osobní poměry. Tento paragraf dává soudům poměrně široký aplikační rozsah peněžitého trestu a soudy musí vždy pečlivě s přihlédnutím k okolnostem každého případu uložení peněžitého trestu zvážit.

§ 67 odst. 2 písm. a

Paragraf 67 odst. 2 stanoví:

„Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit peněžitý trest pouze v případě, že

a) trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje, nebo

b) ho ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele nepodmíněný trest odnětí svobody současně neukládá.“^[9]

Z výše uvedeného vyplývá, že peněžitý trest ukládaný v situacích podle písm. a bude nejčastěji ukládán vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody za trestný čin, kterým pachatel trestného činu nezískal, popř. se ani nesnažil získat majetkový prospěch.^[10]

§ 67 odst. 2 písm. b

Pachatel v tomto případě spáchal přečin a vzhledem k povaze a závažnosti tohoto přečinu a k osobě a poměrům pachatele soud současně neukládá nepodmíněný trest odnětí svobody. Pokud soud dospěje k tomu závěru, že není třeba ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody, může za přečin uložit peněžitý trest. Smazávají se tím rozdíly mezi různými druhy alternativních trestů, viz. obecně prospěšné práce, domácí vězení aj.^[11] Tyto druhy trestů je možné navíc kombinovat a dosáhnout tak lepšího účelu trestu.

§ 67 odst. 3

Trestní zákoník zde stanoví, že jako trest samostatný lze peněžitý trest uložit, pokud vzhledem k povaze a závažnosti činu a osobě pachatele uložení jiného trestu není třeba. V praxi tak stanoví omezení soudů, kdy konkrétněji lze peněžitý trest uložit v případech stanovených v odst. 1 a 2 téhož paragrafu.

Neslučitelnost peněžitého trestu a jiných trestů

Peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku, což vyplývá z § 53 TZ.^[12] Dále je neslučitelný peněžitý trest uložený podle § 67 odst. 2 písm. b. s nepodmíněným trestem odnětí svobody, viz. § 67 odst. 2.

Výměra peněžitého trestu

Obecně

Peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb.^[13] Denní sazba je dále stanovena mezi 100 až 50000 Kč, viz. § 68 odst. 2. TZ. Peněžitý trest se ukládá kombinací počtu denních sazeb a výše denní sazby. Dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody (§ 68 odst. 3 TZ). Povahu a závažnost trestného činu soud zohlední při určení počtu denních sazeb. Osobní a majetkové poměry pachatele jsou pak kritériem pro určení výše jedné denní sazby. Celková výše peněžitého trestu je pak dána součinem počtu denních sazeb a výší jedné denní sazby.^[14] Výměra ukládaného peněžitého trestu není omezena hodnotou majetkového prospěchu získaného posuzovanou trestnou činností. Peněžitým trestem lze postihnout i majetek, který pachatel nabyl poctivou prací.^[15] Příjmy pachatele mohou být soudem určeny i odhadem, např. pokud pachatel nepracuje nebo není možné je zjistit.^[16] Toto je však možnost pouze subsidiární, která by měla být využívána až v případech, kdy výši denní sazby nelze stanovit postupem přes § 68 odst. 3 TrZ., tedy v situaci, kdy nebudou k dispozici takřka žádné, nebo jen nedostatečné podklady ke zjištění pachatelova denního příjmu a majetkových poměrů, zejména neposkytne-li pachatel součinnost při zjišťování těchto skutečností.^[17] Soud je dále také povinen uvést počet a výši denních sazeb ve výroku rozsudku, kterým peněžitý trest ukládá.

Konkrétněji je pak stanoveno, že pokud není peněžitý trest řádně a včas zaplacen a pokud by vymáhání bylo bezvýsledné nebo mohlo být zmařeno, soud přemění peněžitý trest či jeho zbytek v trest odnětí svobody. Každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody.

Osobní a majetkové poměry pachatele

Jak již bylo zmíněno, z osobních a majetkových poměrů soud vychází při stanovení výše jedné denní sazby. V této záležitosti má soud vycházet především z čistého příjmu osoby, ale taktéž například z již nabytého majetku, včetně závazků této osoby (úvěry aj.). Osobními poměry pachatele je pak třeba chápat vzdělání osoby, zdravotní stav, rodinné poměry, možnosti získání práce atd.^[18] S osobními a majetkovými poměry pachatele souvisí i dikce § 68 odst. 6, kdy soud tento trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.

Placení peněžitého trestu

Peněžitý trest se i přes denní sazby platí vcelku najednou. Podle § 68 odst. 5 je ale možné, aby soud s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele stanovil, že peněžitý trest nemusí být zaplacen v celé výši najednou, ale že bude placen v přiměřených měsíčních splátkách. Soud může určit, že v případě prodlení se splácením měsíční splátky pachatel tuto výhodu ztrácí. Samotný výkon peněžitého trestu je také upraven v § 341 a násl. TrŘ.^[19]

Výkon peněžitého trestu

Převážná část právní úpravy upravující výkon peněžitého trestu je obsažena v § 341-344 TrŘ. Jakmile se stane vykonatelným rozsudek, podle něhož má odsouzený peněžitý trest zaplatit, vyzve ho předseda senátu k zaplacení do jednoho měsíce. Současně je předsedou senátu upozorněn, že jinak bude trest vymáhán nebo přeměněn v trest odnětí svobody. Pokud tak odsouzený neučiní ani do jednoho měsíce po vyzvání, předseda senátu nařídí dle § 343 jeho vymáhání. Bylo-li nařízeno vymáhání peněžitého trestu, jehož výkon je zajištěn na majetku odsouzeného, na jeho úhradu se přednostně užije tento majetek.^[20] Vymáhání peněžitého trestu nemusí být však nařízeno, postačí-li na jeho zaplacení prostředky z peněžité záruky, nebo je-li zřejmé, že by jeho vymáhání mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, viz. § 343 odst. 3 TrŘ.

Odklad a splácení v měsíčních splátkách

Předseda senátu může na žádost odsouzeného povolit buď odklad výkonu peněžitého trestu, popř. splácení peněžitého trestu v měsíčních splátkách. Obě možnosti jsou dle § 342 podmíněny existencí důležitých důvodů (např. špatná finanční situace odsouzeného, nutnost uspokojení pohledávek jiných osob aj.).^[21] V případě, že pominou důvody, pro které byl výkon trestu odložen, nebo nedodržuje-li odsouzený bez závažného důvodu splátky, předseda senátu povolení odkladu nebo splátek odvolá.^[22] Právní úprava navíc umožňuje zcela upustit od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, pokud se odsouzený dostal nezávisle na své vůli do stavu neschopnosti splácet, popř. by výkonem trestu byla vážně ohrožena výživa či výchova osoby, o jejíž výživu je odsouzený dle zákona povinen pečovat.

Zahlazení odsouzení (fikce neodsouzení)

Tato právní fikce se uplatní v případě pachatelů, kterým byl uložen peněžitý trest a zároveň nespáchali zvlášť závažný zločin. Na takové pachatele se po vykonání trestu nebo po upuštění od výkonu trestu hledí, jako by nebyli odsouzeni. Právní fikce neodsouzení byla poměrně razantně novelizována zákonem č. 333/2020 Sb., kdy předcházející právní úprava takto hleděla pouze na pachatele přečinů spáchaných z nedbalosti.

Přeměna peněžitého trestu na trest odnětí svobody

Samotné nezaplacení peněžitého trestu má za následek jeho vymáhání.^[23] Pokud peněžitý trest nebyl zaplacen, nepřichází v úvahu upuštění od výkonu peněžitého trestu (§ 342a TrŘ), odklad výkonu trestu, povolení splátek ani přeměna peněžitého trestu na domácí vězení nebo obecně prospěšné práce a je zároveň zjevné, že výkon peněžitého trestu by mohl být zmařen, tedy že vymáhání peněžitého trestu nevede k výsledku, soud nařídí výkon trestu odnětí svobody.^[24] Odsouzený má možnost odvrátit výkon trestu odnětí svobody, na který byl přeměněn peněžitý trest tím, že peněžitý trest či jeho část zaplatí. Pokud je zaplacena jen část, předseda senátu rozhodne, jaká část trestu je třeba ještě vykonat.

Zdroje:

^[1] PÚRY, František. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 884.

^[2] JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 433.

^[3] SOLNAŘ, Vladimír. Systém českého trestního práva. III. Tresty a ochranná opatření. Praha: Novatrix, 2009, s. 9.

^[4] Tamtéž, s. 9.

^[5] ŠČERBA, Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě. 2. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 259.

^[6] § 69 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

^[7] JELÍNEK. Trestní právo hmotné…, s. 433.

^[8] ŠČERBA. Alternativní tresty…, s. 261.

^[9] § 67 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

^[10] ŠČERBA. Alternativní tresty…, s. 263.

^[11] Tamtéž, s. 263.

^[12] JELÍNEK. Trestní právo hmotné…, s. 434.

^[13] § 68 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

^[14] JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 8. vydání. Praha: Leges, 2020, s. 122.

^[15] ŠÁMAL a kol. Trestní zákoník…, s. 894.

^[16] JELÍNEK. Trestní zákoník…, s. 123.

^[17] ŠČERBA. Alternativní tresty…, s. 267.

^[18] Tamtéž, s. 267.

^[19] JELÍNEK. Trestní zákoník…, s. 123.

^[20] § 343 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád.

^[21] ŠČERBA. Alternativní tresty…, s. 277.

^[22] § 342 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní zákoník.

^[23] § 343 zákona č. 141/1969 Sb., trestní řád.

^[24] JELÍNEK. Trestní zákoník…, s. 124.