Rozsudek pro zmeškání

Charakteristika

Rozsudek pro zmeškání neboli kontumační rozsudek je zvláštním druhem rozsudku, který se v řadě věcí od toho standartního (běžného) liší. Je upraven v § 153b OSŘ a zejména pak slouží k urychlení a zjednodušení celého soudního řízení. Jedná se o nástroj, jež slouží k omezení zbytečných průtahů řízení, ke kterým dochází z důvodu vyhýbání se soudního jednání ze strany účastníků, konkrétně ze strany žalovaného. Je tedy jakousi sankcí za nedostavení se před soud.

Aby mohl být vydán rozsudek pro zmeškání, je nutné splnit vedle obecných podmínek řízení několik dalších zákonem stanovených podmínek tzv. formálních podmínek. Vedle toho je dále judikaturou dovozováno několik tzv. materiálních podmínek. V případě, že jsou všechny tyto zvláštní podmínky i obecné podmínky splněny, lze vydat rozsudek pro zmeškání. Je přitom na volné úvaze soudu, zda při splnění stanovených předpokladů považuje za vhodné o žalobě rozsudkem pro zmeškání rozhodnout.

Rozsudek pro zmeškání nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, prostřednictvím dokazování, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené.

Samozřejmým předpokladem vydání rozsudku je právní základ nároku.

Podmínky k vydání rozsudku pro zmeškání

Doručení žaloby do vlastních rukou a doručení předvolání v zákonem stanovené lhůtě

První podmínkou, aby mohl být vydán rozsudek pro zmeškání, je řádné doručení žaloby a předvolání k jednání žalovanému. Zákon přitom stanovuje, že jak žaloba, tak předvolání se žalovanému doručují do vlastních rukou, přičemž zákon odkazuje na § 49 OSŘ bez jakýchkoli dalších omezení, náhradní doručení tedy není vyloučeno podle § 49 odst. 4 OSŘ. Může tedy nastat situace, že bude žaloba nebo předvolání žalovanému doručeno fikcí. Lhůta k doručení žaloby i předvolání k jednání je stanovena nejméně na 10 dnů přede dnem, kdy se má jednání konat.

Poučení o následcích

Součástí doručovaného předvolání k jednání musí být poučení o tom, že pokud se žalovaný řádně neomluví a neúčastní se tohoto jednání, může mít jeho jednání za následek vydání rozsudku pro zmeškání. Má-li žalovaný zástupce s procesní plnou mocí, musí být předvolání obsahující toto poučení doručeno také jemu.

Zmeškání prvního jednání o věci ze strany žalovaného

Další podmínkou k tomu, aby byl vydán rozsudek pro zmeškání vyplývá již z jeho samotného názvu – zmeškání. Musí dojít ke zmeškání prvního jednání, které se ve věci konalo, a to ze strany žalovaného. Prvním jednáním proto není jednání, které sice bylo soudem jako první nařízeno, ale následně bylo soudem zrušeno či odročeno, o čemž byly účastníci včas vyrozuměni. Prvním jednáním ve smyslu ustanovení § 153b odst. 1 OSŘ lze proto chápat pouze jednání, které soud nařídil a nezrušil jej. Za první jednání rovněž nelze považovat jednání přípravné dle § 114c OSŘ, přičemž účastní-li se žalovaný přípravného jednání, vydání kontumačního rozsudku to nebrání. Pokud se ale žalovaný zúčastní prvního jednání a k dalším jednáním ve věci se již nedostaví a zmešká je, rozsudek pro zmeškání vydat již nelze (lze jej vydat při zmeškání prvního jednání ve věci). Rozsudek pro zmeškání nelze vydat ani v případě, že se prvního jednání zúčastní pouze zástupce žalovaného.

V souvislosti s rozsudkem pro zmeškání vyvstává otázka, zda by měl soud před vydáním rozsudku pro zmeškání vyčkat po určitou dobu, zda se žalovaný na první jednání nedostaví se zpožděním. Ústavní soud se k této problematice vyjádřil v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10 a uvádí, že vydání rozsudku pro zmeškání není namístě, dostavil-li se žalovaný na jednání se zpožděním pouze několika minut. Komentářová literatura odkazuje na německou praxi, kde se čekací doba dodržuje v rozsahu přibližně 15 minut.

Absence včasné a důvodné omluvy

           V případě, že žalovaný podá soudu včasnou a důvodnou omluvu ve smyslu § 153 odst. 1 OSŘ, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Za včasnou omluvu přitom lze považovat takovou, která byla doručena soudu před první jednáním ve věci.

Nestihne-li se žalovaný omluvit z prvního jednání včas, může uvést důvody, které mu v účasti na jednání překážely podle § 153b odst. 4 OSŘ.

O důvodnou omluvu žalovaného půjde tehdy, tvrdí-li takové skutečnosti, z jejichž povahy vyplývá, že jsou způsobilé jeho neúčast u prvního jednání omluvit. Jedná se o takové skutečnosti, které překáží žalovanému v účasti na jednání a zároveň jsou omluvitelné (např. nemoc, kolize s jiným jednání). Není přitom nutné, aby žalovaný důvod své neúčasti také prokázal, soud by však měl zkoumat, jestli žalovaný mohl uvedenou překážku předvídat či ji odvrátit.

Omluvu lze učinit, stejně jako všechny ostatní úkony vůči soudu, podáním podle

§ 42 odst. 1, věty první, a odst. 3 OSŘ. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že úkon, kterým účastník vyrozumívá soud o své neúčasti u jednání, je účinný již doručením do sféry adresáta, tedy soudu. Dále konstatuje, že omluvu lze učinit i jiným způsobem než podáním podle § 42 OSŘ, což vyplývá z ustanovení § 153b odst. 1 OSŘ, které žádná omezení ohledně formy, v jaké lze omluvu učinit, neobsahuje. S ohledem na soudní praxi týkající se ustanovení § 101 odst. 2 OSŘ pak uzavírá, že omluvu je možné podat také osobně, a to i prostřednictvím telefonického hovoru. Nezáleží přitom na skutečnosti, zda telefonickou omluvu přijal a písemně zaznamenal předseda senátu, který věc vyřizuje, jeho kolega, vyšší soudní úředník či pracovník civilní kanceláře soudu.

Návrh přítomného žalobce

V případě, že jsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, může tak soud učinit pouze tehdy, navrhne-li to žalobce, popřípadě jeho zástupce. Kontumační rozsudek nelze vydat bez účasti žalobce nebo jeho zástupce, osobní účast jednoho z nich na jednání je nutná.

Návrh na vydání kontumačního rozsudku je třeba učinit při jednání nebo před zahájením jednání ústně do protokolu a nelze jej nahradit předem učiněným písemným nebo elektronickým podáním. Návrh, který by snad žalobce v tomto směru učinil již v žalobě, je třeba při jednání zopakovat ústně do protokolu.  

Nedostaví-li se tedy k prvnímu jednání ve věci bez předchozí omluvy ani žalobce, soud aplikuje ustanovení § 110 OSŘ a řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení. V řízení následně pokračuje na návrh podle § 111 odst. 4 OSŘ. Jestliže není návrh na pokračování v řízení podán ve lhůtě 1 roku, soud řízení zastaví.

Přípustnost

Zákon v § 153b odst. 3 obsahuje negativní výčet případů, v nichž nelze rozsudkem pro zmeškání rozhodnout, a to ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Stejně tak je tomu u rozsudku pro uznání. Dále toto ustanovení stanovuje, že není možné vydat rozsudek, kde by jeho vydáním došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (tzv. rozsudek konstitutivní povahy).

Tzv. materiální podmínky

Vedle formálních podmínek, které vyplývají přímo z dikce § 153b, byly judikaturou dovozeny další tzv. materiální podmínky.

Materiální podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání vyplývají z použití slovesa „může“ v § 143b odst. 1 OSŘ, který stanoví, že „zmešká-li žalovaný …první jednání, které se ve věci konalo,… může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání“. To znamená, že soud při splnění formálních podmínek uvedených v § 153b OSŘ může, ale nemusí rozsudek pro zmeškání vydat. Obecné soudy tedy mají při používání rozsudku pro zmeškání určitou diskreci, jejímž cílem je mj. právě zabránit porušení zásady rovnosti účastníků řízení (resp. zachovat rovnost jejich zbraní).

První důležitou podmínku, kterou by podle názoru Ústavního soudu měl obecný soud vzít v potaz je předchozí procesní aktivita žalovaného, tedy zda se žalovaný vyjádřil k podané žalobě a zda navrhl ke svým tvrzením důkazy. V nálezu ze dne 10.3.2005, sp. zn. III. ÚS 428/04 Ústavní soud konstatuje, že: „k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje“.

Další materiální podmínka podle Ústavního soudu spočívá v rozlišování mezi zmeškáním a pouhým zpožděním. Pokud se žalovaný dostavil na jednání jen se zpožděním několika minut, není použití rozsudku pro zmeškání namístě.

V neposlední řadě by rozsudek pro zmeškání neměl být vydáván ani v situacích, kdy je obecnému soudu známo, že žalovaný se nedostavil na jednání z důvodu živelné pohromy nebo jiné neodvratné události, nebo kdy jsou na žalovaného podány desítky či stovky žalob, které ve svém kumulativním účinku představují šikanózní podání, a žalovaný zmešká jednání jen u jedné z nich.

Zrušení rozsudku podle § 153 odst. 4

           Ustanovení § 153b odst. 4 OSŘ dává žalovanému možnost zvrátit následky rozsudku pro zmeškání, a to prostřednictvím návrhu na jeho zrušení. Po splnění zákonem stanovených podmínek, soud tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Mezi tyto podmínky patří návrh žalovaného na zrušení rozsudku, první jednání ve věci žalovaný zmeškal z omluvitelných důvodů a poslední podmínkou je, že tak žalovaný musí učinit nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.

Co je omluvitelným důvodem ve smyslu § 153b odst. 4 OSŘ, dostatečně definoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22.2.2001, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000: „Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti žalovaným zaviněné či jinak způsobené, lze-li je v dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání jednání). Za omluvitelný důvod, pro který žalovaný zmeškal první jednání ve věci, je tedy třeba ve smyslu ustanovení § 153b. odst. 4 OSŘ považovat jak takovou překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání dostavit se včas k soudu (například zdravotní indispozici, zpoždění veřejného dopravního prostředku použitého k přepravě na jednání soudu nebo technickou závadu na osobním automobilu při cestě k soudu), tak i okolnost žalovaným případně zaviněnou nebo jinak způsobenou, lze-li ji považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka – za omluvitelnou.“

Naopak za omluvitelný důvod nelze považovat okolnosti, které sice žalovanému objektivně bránily v účasti na jednání, ale žalovaný o nich věděl předem a žádné objektivní překážky mu nebránily svou neúčast na jednání omluvit.