Univerzální a singulární sukcese

Pod pojmem sukcese se v obecném měřítku skrývá nástupnictví, tedy situace, kdy jeden či více subjektů vstupují do pozice subjektu jiného. Tento termín, původně latinsky successio, se vžil pro formu translativního nabývání jakožto podmnožinu nabývání odvozeného od původního majitele (derivativní nabytí). Oproti derivativnímu nabytí s konstitutivní povahou je způsob s povahou translativní ve značné převaze, jelikož se pod něj řadí mimo jiné i každodenní záležitosti jako jsou obchod či směna.

Sukcese se dále dělí na univerzální a singulární. Fakt, že univerzální sukcese je základním principem, na němž stojí celé dědické právo, jen umocňuje převahu translativního převodu práv jako takového. Taktéž se uvažuje, že institut sukcese se původně spojoval pouze sukcesí ve smyslu sukcese univerzální. Derelikce v tomto případě může stát významově vedle sukcese. O sukcesi je možné přemýšlet rovněž jako o způsobu zániku práva, který mohl nastat jak zánikem objektu, k němuž se právo vázalo (zánik věci ať fyzický jako smrt otroka, či právní jako prohlášením věci za res sacra), tak i zcizením vlastnického práva, které je tímto postoupeno jiné osobě. Zda se bude jednat o singulární či univerzální sukcesi již není podstatné. Výraz sukcese také časem částečně vytlačil původní pojmy jako hereditas a bonorum possessio. Pro utříbení a hlubší porozumění pojmům univerzální a singulární sukcese, a to zejména v oblasti práva dědického, skvěle poslouží Sylabus římského práva soukromého.

Univerzální sukcese

Successio in universum ius quod defunctus habuit možno přeložit jako právo na vše, co zemřelý vlastnil. Jinými slovy mluvíme o nabytí určitého majetkového celku (universum ius) spíše než o nabytí konkrétních vlastnických práv ke konkrétním předmětům či právům. Jak již bylo řečeno, univerzální sukcese plní roli základního principu římského dědického práva (užívala se fráze heres in omne ius defuncti succedit, tedy dědic nastupuje do všeho práva zemřelého). Univerzální sukcese se uplatňovala i při odúmrti, kdy se nabyvatelem stávala státní pokladna (aerarium), což bylo častý jev v případě kapitisdeminuce (capitis deminutio – ztráta statutů osobnosti), avšak v potaz nutno brát, že při kapitisdeminuci zanikaly závazky a stejně tak některá osobnostní práva. Tyto závazky však dále z podstaty mohly být naturální obligací, případně lze uvažovat o vymahatelnosti po osobě, na kterou přešla práva osoby dotčené kapitisdeminucí.

Jak již bylo řečeno, univerzální sukcese je rysem římského dědického práva a znamená, že dědic dědí jak aktiva, tak i pasiva, za která však neručí jen do výše aktiv, nýbrž do jejich plné výše. Římské právo roli dědice přisuzovalo určitou trvalou charakterovou vlastnost (semel heres semper heres – jednou dědic, navždy dědic). Taktéž je nutno na postavu dědice nahlížet spíše jako na osobu nabývající určité postavení než jako na někoho, kdo se má stát pouze novým vlastníkem všech aktiv a pasiv. Rovněž nejde spojovat nabytí aktiv a pasiv jako jediného souboru, nýbrž jako dvou rozdílných jevů vycházejících právě z titulu dědice. Jediným omezením univerzální sukcese bylo nepřecházení práv nebo závazků s čistě osobní povahou jako je třeba manus (manželská moc nad ženou). Důsledkem pohlížení na dědění jako na univerzální sukcesi bylo také nahlížení na pozůstalost (hereditas) jako takovou, která byla považována za určitý hmotný/materiální celek, avšak v rámci kategorizace je nutno pozůstalost jako takovou považovat za věc nehmotnou. To mělo následný vliv na možnost považovat pozůstalost za existující nezávisle na osobě dědice (tzv. ležící pozůstalost, latinsky hereditas iacens), což znamenalo, že se mohla její hodnota snižovat či zvyšovat i před tím, než ji dědic vůbec nabyl. Důsledkem striktního užití univerzální sukcese taktéž byla komplikace v případě, kdy dědilo více dědiců a kdy nebylo možno ustanovit jednotlivé dědice k jednotlivým věcem z pozůstalosti. Bylo totiž nutno spojovat dědice spíše s určitým podílem na pozůstalosti, než s právem ke konkrétní obsahové části pozůstalosti. Tedy dělení by mělo probíhat dle ideálních podílů, nikoliv však na základě fyzických skupin. Toto vedlo i k nutnosti vyčerpat celou pozůstalost, tudíž bylo vyloučeno, aby někdo dědil z pozice testamentárního dědice a nevyčerpaný zbytek pozůstalosti připadal dědicům intestátně(neplatí však pro vojáky). Principu univerzální sukcese tak odporovalo i ustavení dědice jen k určité věci či souboru věcí z pozůstalosti. Prvotně se taková vůle považovala za neplatnou. Římská jurisprudence však s ohledem na co nejvyšší zachování vůle testátora směřovala k zachování platnosti poslední vůle zůstavitele. Toho se dosáhlo obyčejným nepřihlížením k takovému ustanovení a zachováním platnosti zbytku testamentu.

Důležitým faktorem, který je třeba zmínit, jsou i neblahé účinky univerzální sukcese na majetek dědice, případně na pozůstalostní věřitele. Pozůstalostní věřitelé byli v tomto ohledu chráněni dříve, než dědic samotný. Ochrany šlo v tomto případě dosáhnout skrze institut beneficium separationis (dobrodiní separace nebo také dobrodiní inventáře). Právo udělit věřitelům tuto ochranu náleželo praetorovi a bylo třeba o ni požádat. Princip této ochrany spočíval v oddělení dlužníkova majetku od nabyté pozůstalosti tak, aby se z ní nemohli uspokojovat věřitelé dědice, a tím pádem měli snazší možnost uspokojit své pohledávky z pozůstalosti (v tomto případě ve smyslu pasivní složky dané pozůstalosti). Potřeba ochrany dědice před předluženou. Pozůstalosti se objevila teprve v právu Iustiniánském (mluvíme o beneficiu inventarii, tedy o jakési podobě výhrady soupisu, která omezí zůstavitelovo ručení za dluhy). Do té doby byl dědic v postavení neomezeného ručitele. Do nástupu vlády císaře Iustinána bylo možno se bránit jen pomocí nepřímých prostředků, nebo rovněž odmítnutím pozůstalosti, což však mohl učinit pouze dědic dobrovolný. Prostředky ochrany dědice však vždy byly pouze nepřímé. Jedním z nich byla mandátní smlouva, na základě které věřitelé přikázali z titulu této smlouvy dědici přijmout dědictví, jakožto mandatář měl však právo na náhradu škody, která mu vznikla přijetím dědictví na příkaz těchto věřitelů. Dále se univerzální sukcese spíše obcházela, k čemuž sloužila například smlouva o částečném prominutí pozůstalostních dluhů, za určitých okolností výši prominutí mohl určit i praetor. Paradoxně jediným, kdo byl efektivně opravdu chráněn před dopady předlužené pozůstalosti, byl otrok (samozřejmě pouze v případě, že byl ustanoven za dědice a zároveň propouštěn). Ten byl původně v méně výhodnější pozici než dědic, jelikož byl dědicem nutným a nemohl tak dědictví odmítnout. Ochrana takového propuštěnce spočívala v separaci majetku, který nabyl již jako svobodný od majetku pocházejícího z pozůstalosti. Majetkem nabytým po propuštění tedy neručil za pozůstalostní dluhy.

Zajímavou formou univerzální sukcese je taktéž univerzální fideikomis (fideicommissum hereditatis). Podstatné zde je především to, že celá pozůstalost měla připadnout odkazovníku, avšak univerzálním sukcesorem byl stále dědic, tudíž veškeré pohledávky šly za dědicem a aktiva měla být předána odkazovníku. Řešením zde mohlo být smluvní upravení mezi dědicem a odkazovníkem ve vztahu k pohledávkám z pozůstalosti plynoucích.

Jako jeden z příkladů, kdy můžeme mluvit o univerzální sukcesi a nejedná se ve své podstatě o součást práva dědického, je možné úvést případ konkurzních prodejů, kdy došlo k nabytí veškerého majetku. V tomto případě ukončení exekučního řízení se v tomto případě k univerzální sukcesi dostávalo takovým způsobem, že přihlášení věřitelé dlužníka si ze svého středu vybrali správce konkurzní podstaty (magister bonorum), jehož údělem bylo v dražbě zpeněžit exekuovaný majetek jako celek kupci podávajícímu nejvyšší nabídku. Tento kupec (bonorum emptor) se následně stal univerzálním sukcesorem všech aktiv majetku. Takto nabyté vlastnictví však vedlo pouze k bonitárnímu vlastnictví aktiv. Pohledávky a dluhy kridatáře (exekvovaného) však nezanikly a následně se staly žalobním nárokem (tzv. actiones utiles). Při těchto žalobách se uplatňovala fikce, že bonorum emptor je dědicem kridatáře. Není možno vynechat, že těmito žalobami však šlo žalovat (případně být žalován) jen do určitého zlomku z hodnoty, za níž byla konkurzní podstata vydražena.

Singulární sukcese

Jinými slovy „přechod jediného práva“, zejména tedy práva vlastnického při derivativním způsobu nabytí zná římské právo nejspíš až od doby klasické. Základní podmínkou je, aby převodce byl osobou oprávněnou k převodu vlastnického práva. Není zde nutno být přímo vlastníkem, postačí třeba titul plynoucí z práva zástavního. O singulární sukcesi se můžeme bavit zejména v kontextu smluv trhových, směnných, případně při požívání práva plynoucího ze smlouvy pachtovní. Neopominutelným je zde taktéž přesah do práva dědického, kdy o singulární sukcesi můžeme hovořit zejména ve spojitosti s odkazem při testamentárním dědění. Ve chvíli, kdy zůstavitel pořídil odkaz jakožto jednostranný právní úkon pro případ smrti a zatížil tím dědictví (resp. pozůstalost) v prospěch osoby, jež není dědicem, neohrozil tím univerzální sukcesi, nicméně založil sukcesi singulární. Nutno podotknout, že odkazovník byl v takovém případě v postavení singulárního sukcesora vůči dědici, nikoliv vůči testátorovi.

Singulární se taktéž může vyskytovat pod konkretizovanými názvy, avšak její podstata, tedy přechod konkrétního práva se tím nemění. Jako příklad lze uvést hypotekární sukcesi či kverelární sukcesi.