Hadrian

Původním jménem Publius Aelius Hadrianus (24. ledna 76, Italica – 10. července 138, Baiae, poblíž Neapole). Byl v pořadí 14. římským císařem, a to v letech 117–138. Řadí se mezi adoptivní císaře. Pocházel z rodu Aeliů, významný rod původem z italské oblasti Picenum, později obývající římskou kolonii Italica v Hispánii (dnešní jih Španělska). Jeho otec byl bratrancem císaře Traiana. Jako císař zavedl několik administrativních reforem, dále se značně zajímal o kulturní rozvoj Římské říše, avšak spousta lidí si jej nejspíš spojí s Hadriánovým valem, který sloužil jako umělá fortifikovaná hranice oddělující dnešní Skotsko a část Anglie od jejího zbytku.

Cesta k moci

Hadrián začal svou kariéru budovat již v roce 91, kdy byl úřadujícím konzulem Traianem pozván do Říma. Nejprve se soustředil na své vzdělání, o tři roky později však již začal zastávat úřad nižšího magistráta jako člen sboru vigintisexvirů. Následně o rok později, tedy v roce 95, se stal vojenským tribunem a sloužil u legie II Adiutrix, odkud byl později převelen k legii V Macedonica. Když v roce 98 zemřel císař Nerva, Hadrián využil možnosti odcestovat za Traianem do Horní Germánie, aby mu oznámil, že se stal císařem, zde zůstal jako tribun sloužit u legii XXII Primigenia. V roce 101 se po Trainaově přímluvě stává quaestorem.

V této době se císař Traianus rozhodl skoncovat s Dáckým královstvím vedeným králem Decebalem v První dácké válce, k čemuž si s sebou Hadriana vzal, ten však nezůstal s císařem až do konce války, nýbrž jej opustil, aby se mohl v Římě pokoušet o získání úřadu tribuna lidu. To se mu v roce 105 povedlo a v roce 106 se se dokonce stal praetorem a taktéž stihl císaři Traianovi pomoci v druhé dácké válce, po skončení války byl nakrátko místodržitelem provincie. Tím byl opravdu jen krátce, jelikož roku 108 dosáhl pomyslného vrcholu senátorské kariéry, tedy postavení konzula, kde vystřídal Licinia Suru, jenž konzulát zastával již třetí období po sobě. Po získání konzulátu se jeho politická kariéra svým způsobem zastavila, což však umožnilo Hadrianovi více cestovat, mimo jiné třeba do Athén, kde se stal v roce 112 archontem, kde také navázal blízky vztah s Epiktétem (filosof zastávající stoicismus, vyhoštěn roku 89 z Říma císařem Domitiánem).

V zmíněných letech od nástupu Traiana na trůn se však v Hadriánově životě odehrálo i několik dalších událostí, které utvrzovaly jeho politickou kariéru a následně také nejspíš vedly k tomu, že byl Traianem adoptován. Významným poznatkem historie zde je, že Hadrianus byl oblíbencem Traiana. Dalším důležitým aspektem byl velmi dobrý vztah Hadriána s císařovnou Pompeiou Plotinou. Hadrianus mimo to, že byl synem Trainaova bratrance také v roce 100 pojal za manželku Traianovu praneteř Vibii Sabinu.

Takto se tedy stalo, že Hadrián byl s císařem usmířen a po tom co opustil úřad Konzula a po jeho působení v Athénách opět stanul po Traianově boku jako legát v boji proti Parthům, kteří již v roce 101 – 106 podporovali dáckého krále Decebala ve válce proti Římské říši. Vojenskou intervenci si Parthové v tomto případě zasloužili zejména tím, že Parthský král Osroes dosadil na trůn v Arménii svého kandidáta, čímž porušil dohodu, která v roce 63 vznikla mezi císařem Neronem a parthským králem Volgasem I., která stanovila, kdo má být nástupcem na Arménský trůn, avšak bylo nutno schválení kandidáta ze strany Říma. Toto schválení se králi Osroovi nedostalo, proto Trainanus s Hadriánem po boku vyrazil do Arménie, kterou si roku 113 podrobil. V následujících letech se obrátili k Mezopotámii, kde dosáhli vítězství a vytvořili 3 nové římské provincie (Armenia, Mesopotamia a Assyria). V roce 117 byl Traianus nucen pochodovat s armádou zpět na západ a Hadriána pověřil místodržitelstvím Sýrie, jelikož jeho předchůdce v tomto úřadě byl povolán k uklidnění poměrů v Dácii. Na cestě do Říma Traianus podlehl dlouhotrvající nemoci a na smrtelné posteli oznámil adopci Hadriána. Tato historická událost je však často rozporována, jelikož adopční listina byla podepsána císařovnou. Na druhou stranu se často argumentuje tím, že Traianus svěřil armádu Hadriánovi a není proto důvod nevěřit, že adopce byla opravdu jeho vůlí. Císařovna společně s pretoriánským prefektem Publiem Aciliem Attinem tuto adopci 9. srpna 117 zveřejnili. Načež byl o dva dny později Hadrianus provolán syrskými legiemi jako císař, tento den nadále byl považován za den, kterým se Hadrianus formálně stal císařem.

Tímto tedy Hadrianus získal podporu armády, avšak i přes tuto skutečnost se zbavil svého potencionálního soka Lusia Quieta, tím, že jej propustil. Lusius Quietus byl vojevůdce a pozdějšího správce Judeje, který podle Hadriána mohl ohrozit jeho postavení díky své proslulosti. Následně se Hadrianus rozhodl ctít tradice, a i přes provolání ze strany vojska, které bylo svým způsobem dostatečnou formou potvrzení pozice císaře se rozhodl dopisem informovat senát a požádat o jeho svolení. Tím mu byl nástup, i na základě předložených písemností dokládajících adopci ze strany Traiana, formálně posvěcen senátem. Tímto Hadrianus také zabránil možnému zpochybnění pravosti listin, jelikož byl přijat jak senátem, tak aklamován armádou. Kvůli nastalým nepokojům ve východních provinciích a v Dácii se mu povedlo vrátit se do Říma samotného až v létě roku 118, kdy uspořádal triumf a prosadil prohlášení Traiana za božského.

Začátek vlády Hadriána byl však poskvrněn nařízením popravy čtyř bývalých konzulů Lusia Quieta, Publilia Celsa, Aula Cornelia Palmy a Gaia Avidia Nigrina na rozkaz pretoriánského prefekta Publia Acilia Attiana, který zastával císařovi záležitosti, než se dostal do Říma osobně. Důvodem bylo údajné spiknutí vůči Hadrianovi. Ačkoliv se císař vždy zříkal odpovědnosti za nařízení této popravy a tvrdil, že se jednalo o samostatné jedná pretoriánského prefekta, senát tuto záležitost negativně vyčítal jemu samotnému. Co se týče důvodů spiknutí je možno zmínit, že císař nebyl některými oblíbený zejména proto, jak důrazně a rychle se odvrátil od expanze Římské říše jako za Traiana a začal se spíše soustředit na stabilizaci již vlastněného území. Nicméně Publius Acilius Attianus byl za toto svévolné jednání společně s druhým prefektem Sulpiciem Similem zbaven tohoto postavení. Na jejich místa byli dosazení Marcius Turbo a Septicius Clarus. Na začátku svého panování si také velmi rychle naklonil lid na svou stranu tím, že odpustil lidu římskému dluh na nezaplacených daních.

Hadrianovy reformy

Věčný edikt (edictum perpetuum Hadriani)

Nejprve je nutno vysvětlit si pojem edictum perpetuum, který má svůj vlastní význam, který byl ještě umocněn v roce 67 př. n. l. díky lex Cornelia de edictis prætorum, která zakazovala praetorovi odchýlit se od jeho edictum perpetuum. Z předešlého plyne, že se tedy jedná o praetorské právo (ius praetorium), respektive je možnou užít ještě nadřazenější pojem ius honorarium. Ještě konkrétněji jde o právo týkající se civilního soudnictví a je označováno jako ius edicendi, jedná se o nejdůležitější prvek praetorského práva. Tento institut byl vytvořen zejména pro případy, které nebylo možno řešit podle lex XII tabularum a pozdějších zákonů.

Takové edictum mělo však jen po dobu úřadování konkrétního praetora, zvykem však bylo, že nový praetor přijímal edictum praetora předešlého, častěji tedy spíše jeho část. Takové osvědčené edikty se nazývaly edicta tralaticia , což je možno volně přeložit jako edikt běžně přecházející. Takto přijaté edictum se ve chvíli přijetí stalo edictum perpetuum toho kterého praetora.

V reakci na to tedy císař Hadrián pověřil právníka Salvia Iuliana, který již v té době byl velmi uznávaný a časem toto uznání jen rostlo, aby zpracoval praetorské edikty do sbírky, která by se tak mohla stát kodifikací praetorského práva. Do díla byly zahrnuty jak edikty praetora městského, tak peregrinského, mimo to také edikty aedilů kurulských a edikty provinční. Toto dílo se nám bohužel nedochovalo, avšak vzhledem k tomu, do jaké míry bylo právnickými autory zmiňováno, vznikaly pokusy o jeho rekonstrukci. Dodnes uznávanou rekonstrukcí, považovanou za nejzdařilejší, je rekonstrukce Otta Lenela , v jeho díle Das Edictum perpetuum . V tomto díle se pokusil zrekonstruovat jak podobu, tak vysvětlit důvody této podoby. Co se týče obsahu, tak edikty praetora městského se rozpadaly do čtyř kategorií

1. praetorské prostředky vedoucí k zajištění procesu do litiskontestace
2. prostředky řádné pomoci soudní (iudicia sub uno iudice)
3. urychlená právní pomoc (bonorum possessiones, missiones in bona, iudicia recuperatoria)
4. exekuce a zmateční stížnost

Následovaly dodatky obsahující interdicta, exceptiones, praetorské stipulace a edikt aedilský.

Tento Věčný edikt Hadrianův měl působnost ve všech římských provinciích. Je nutno dílo také chápat nikoliv jako omezení výkonu úřadu praetora, nýbrž jako určitý pokus o vytyčení hranic a zamezení možnosti měnit cokoliv vycházející z tohoto ediktu bez schválení samotným císařem. Čehož dosáhl za pomocí senátu, skrze který bylo magistrátům nařízeno, aby při vstupu do svého úřadu pojali za edictum perpetuum (ve smyslu edictum tralaticium) dílo vytvořené právě Juliánem. Právo magistrátů na vydávání ediktů (ius edicendi) tím však nebylo zrušeno, formálně stále existovalo a tak bylo stále možné vytvářet nové actiones a exceptiones ve vztahu ke konkrétním případům, resp. vzhledem ke konkrétní potřebě, nutno však podotknout, že se jednalo pouze o minimální možné zásahy. Fakticky tím tedy zastavil vývoj ius honorarium. S ohledem na počínající byrokratický systém je však logické, že bylo nutno omezit potenciální každoroční změnu práva záležejícího na tom, který praetor zrovna zastává úřad.

Správní reformy

Hadrianova politika omezení expanze Římské říše mu dovolila, jak už i jeho věčný edikt napovídá, soustředit se spíše na vnitrostátní záležitosti. Z toho plyne rozsáhlé reformování v odvětví státní správy.

Jednou z reforem, jež měla následně vliv na celou podobu fungování říše, bylo založení nového sboru úředníků, kteří byli k výkonu svého povolání řádně vzděláni a připravováni. Tímto dokončil Augustovu práci inspirovanou fungováním helénských království, kde také vznikali posty těchto profesionálních úředníků, kteří měli sloužit zejména jako pomocníci císaře. Hadrian v tomto případě odmítl, aby tuto funkci zastávali senátoři, či propuštěnci a preferoval příslušníky druhého římského stavu, tedy jezdce (equites). Po vzoru Helénských království také představil nový systém výcviku procuratores a praefecti. Procuratores starajících se o finanční záležitosti provincií, či dokonce mohli být místodržiteli menších provincií. Praefecti byli vysoce postavení úředníci zastávající různou administrativní agendu. Tímto a čistě civilním charakterem výkonu těchto úřadů docílil vzdělanosti svých úřadníků a císař se tak mohl spoléhat na asistenci expertů. Možno je také podotknout, že tímto položil základy byrokracie.

Dalším výrazným bodem byla organizace consilium principis, tedy jakési císařské rady. Tato rada nebyla nijak neobvyklým prvkem vlády římských císařů, avšak Hadrian byl první, kdo z ní udělal permanentní orgán. Do tohoto poradního orgánu byli členové opět rekrutování z řad equites a zejména z řad známých a uznávaných právníků tehdejší doby (např. již zmíněný Salvius Julianus či Publius Juventius Celsus). Proto se také na consilium císař nejčastěji obracel s právními dotazy, které k němu byly adresovány soudci, či stranami sporu samotného. Sloužili mu tak jak při rozsuzování sporů (decretum), tak při císařských právních dobrozdáních (rescriptum). Právní odvětví v možnostech consilia nehrálo roli, mohli se vyjadřovat k vykonávání císařovi spravedlnosti ve věcech civilních i trestních, či k administrativě, jedinou podmínkou však bylo, aby se jednalo o věci soudní. Na paměti je však nutné mít, že poslední slovo měl císař, pro kterého rozhodnutí consilia nikdy nemělo závazný charakter. Tímto také ve své podstatě omezil responsa prudentium (tedy ius respondendi soukromých, císaři nepodřízených představitelů jurisprudence), respektive je zahrnul do své agendy, avšak vzhledem k zaštítění consiliem bylo zajištěno neporušování tradičních soudních postojů. Na základě tohoto také lze dovodit, že responsa jako taková nemohla být Hadrianem stanoveny jako závazná plošně, jelikož by tím ztráceli na významu jeho reskripty avšak je pravděpodobné, že v jednotlivých konkrétních reskriptech uznával ius respondendi právníků těšících se jeho důvěře, jako závazné. Tento jev je možno zpozorovat již za Augusta, kdy takto dodával váhu dobrozdáním jednotlivých právníků (responsum ex auctoritate principis).

Hadrian také v roce 127 rozdělil Itálii do 4 regionů a pověřil jejich správou bývalé konzuly, kteří v tomto ohledu měli postavení správců. Takto rozdělil celou Itálii, avšak kromě Říma samotného, ten zůstal vyjmut. Výsledkem byla decentralizace v řešení soudních sporů pocházejících z celého zbytku Itálie. Tímto rozhodnutím si však vůči sobě poštval senát, jelikož z pohledu senátu se tyto 4 oblasti dostaly na úroveň obyčejných provincií, což bylo dle senátorů nepřípustné. To je také důvod proč tento administrativní akt dlouho nepřežil Hadrianovu vládu.

Další dílčí změny v právu

Velká část Hadrianových reforem měla základy v inspiraci helénskou kulturou, ani v případě menších, méně závažných, nebo dílčích reforem to nebude jinak. Hadrian byl na svou dobu opravdu osvíceným státníkem, což je možno soudit i z jeho snahy o snížení rozdílů mezi bohatými a chudými, resp. snaha o ochranu slabší strany. Jeho dá se říci sociální reformou bylo rozdělení společnosti kodifikace tohoto rozdělení na tzv. honestiores a humiliores. Honestiores byli členové senátu, equites, decuriones a další vyšší vrstvy společnosti včetně vojáků a jejich rodin, v opozici stáli humiliores, což negativním výčtem byli všichni ostatní obyvatelé. Honestiores již historicky požívali určitých privilegií a v tomto se dost možná nic závažného nezměnilo. Pro příklad těch, ve kterých byl značný nepoměr lze uvést možnost zaplacení pokuty v případě spáchání přestupky nezrádné povahy, kdežto humiliores by mohli za takové porušení práva mohli být trestáni značně přísněji, např. nucená práce v dolech, nucené otroctví, nebo přísnými fyzickými tresty, taktéž mohli být mučeni. Rozdíl byl také třeba v možnosti popravy, kdy honestiores nemohli být popraveni damnatio ad bestias a stejně tak nemohli být ukřižováni, měli právo na popravu setnutím hlavy.

Kde se však hlavně ochrana slabších projevila byla úprava zacházení s otroky. Zde Hadrián omezil možnosti mučení, které však nebylo úplně zakázáno (možné bylo zejména v případech, kdy byl zabit jejich majitel, ale i tak za podmínky, že o této vraždě otrok může vědět nějaké informace ), co však zakázal úplně bylo zabít otroka za jiný zločin, než je např. vražda, či zrada římské říše. Také zde nově figurovala podmínky uznání otroka vinným ze strany soudu. Zakázáno též bylo prodávat otroky do gladiátorských škol, či do moci osob, které by je dále prodávali pro potěšení jiných, byla zde však výjimka spočívající v legalitě takového jednání jako formě trestu. Možný trest pro majitele otroka, k němuž se choval příliš drsně bylo vyhoštění. Naprosto zakázané bylo mučení svědků a svobodných osob na žalované straně. V neposlední řadě zrušil využívání ergastulum, což byla soukromá vězení určená zejména pro držení otroků, avšak i z potřeby toto téma upravit vyplývá, že zde byli zadržování neprávem i svobodní občané. Jedním z Hadrianových reskriptů také vešel ve známost zákaz kastrace jak svobodných mužů, tak i otroků. V případě provedení kastrace propadli jak provádějící, tak operovaný hrdlem a nezáleželo, zda byl výkon dobrovolný, či nikoliv.

Zajímavý byl třeba i postoj Hadrianův ke křesťanství, kdy jej na naléhání římského lidu svolil pronásledovat, avšak následně na toto uvalil taktéž zákaz, a to nejspíše na popud Athénského biskupa Quadrata a řečníka Aristeida.