Obchodní podmínky

1. Obecně

Obchodní podmínky bychom mohli charakterizovat jako „nepřímá smluvní ujednání, která se stanou součástí smlouvy v okamžiku, kdy s tím obě strany projeví souhlas.“ Nicméně samotný občanský zákoník pojem obchodních podmínek nedefinuje, pouze vymezuje jeden ze způsobů, jakým se mohou obchodní podmínky stát součástí smlouvy.

Obchodní podmínky jsou formou standardizace sjednávání smluv a nepřímými ujednáními smlouvy. „Označení obchodní naznačuje, že podmínky jsou zpravidla používány při obchodování, podnikání. Nemusí tomu tak ale být. Lze se s nimi proto setkat i ve vztazích jiných, zpravidla však alespoň na jedné straně podnikatel vystupuje.”

Obchodní podmínky mívají obecný charakter. Obsahují ujednání, která jsou jejím navrhovatelem používána pro větší počet uzavíraných smluv určitého druhu. Často bývají dopředu připravené jednou ze smluvních stran, může je však připravit i osoba třetí. Obchodní podmínky mohou být i výsledkem individuálního jednání daných stran. Pro určení, zda se jedná o obchodní podmínky, je rozhodující způsob, jakým se tyto podmínky stávají součástí smlouvy. Nikoliv kdo tyto podmínky vytvoří.

2. Obsah obchodních podmínek

Obchodní podmínky obvykle obsahují ujednání, která bývají používána pro větší počet uzavíraných smluv určitého druhu. „Přístup k jejich zpracování může být různý. Obsah se může omezovat na potřebné odchylky od dispozitivní právní úpravy, jindy se může jednat o komplexní popis všech práv a povinností, které stranám vznikají, včetně samotného procesu uzavření smlouvy.”

„V praxi se stává, že ani obchodní podmínky neobsahují všechna ujednání a odkazují na další podmínky. Ty musejí být připojeny za stejných podmínek jako podmínky první. Příkladem jsou obchodní podmínky, které dále odkazují na pravidla pro přímé bankovnictví, sazebník poplatků nebo jejichž součástí je i rozhodčí doložka odkazující na jednací řády, statuty, třebaže třetích osob. Jiným příkladem mohou být pojistné podmínky odkazující na zvláštní pojistné podmínky.”

Obsahem obchodních podmínek mohou být i podstatné náležitosti, které jsou vyžadovány zákonem pro sjednání určité smlouvy. Obchodní podmínky jsou součástí smlouvy a nezáleží tak na tom, zda jsou podstatné náležitosti pro určitý smluvní typ sjednány ve vlastním textu smlouvy či v obchodních podmínkách.

3. Připojení obchodních podmínek

Z hlediska kontraktačního procesu je významný především způsob, kterým se obchodní podmínky stávají součástí smlouvy, tzn. způsob jejich připojení. V případě, že mají být obchodní podmínky součástí smlouvy, je vyžadován souhlas obou smluvních stran s těmito podmínkami. Obchodní podmínky musejí být přijaty a to platí i pro jejich následné změny.

„Základním předpokladem přijetí obchodních podmínek oblátem je zahrnutí obchodních podmínek do nabídky. K tomu může dojít několika způsoby. Zřejmě bezrozporným je zahrnutí obchodních podmínek do vlastní smlouvy. V takovém případě není pochyb, že souhlas obláta zahrnuje i obchodní podmínky. Ve své podstatě se však o obchodní podmínky nejedná, jde o vlastní smlouvu, přímé ujednání.”

Obchodní podmínky jsou ujednáním nepřímým. K tomu, aby se obchodní podmínky staly součástí smlouvy, zákon vyžaduje alespoň odkaz ve vlastní smlouvě, připojení obchodních podmínek či seznámení druhé strany s nimi. Pro všeobecné obchodní podmínky platí zvláštní pravidla.

Odkaz

Z odkazu na obchodní podmínky musí být zřejmé, že součástí smlouvy mají být další pravidla, která nejsou obsažena ve vlastním textu smlouvy, přičemž tato pravidla musejí být určena tak, aby nevznikala pochybnost o jejich obsahu.

Pouhé zveřejnění obchodních podmínek, případně pouhé vystavení v provozovně či uvedení podmínek na druhé straně formuláře není považováno za odkaz ve smlouvě.

Tedy pouhá seznatelnost obchodních podmínek nevede k tomu, že se tyto podmínky stávají součástí smlouvy.

Odkaz nemusí být pouze písemný, nemusí být dokonce ani výslovný. Forma odkazu je dána formálními požadavky na obsah smlouvy. Začlenění obchodních podmínek do smlouvy proto není vyloučeno ani v případě, kdy by byla smlouva uzavřena pouze konkludentně.

Seznámení

„Splnění požadavku seznámení je třeba vykládat v souladu s § 4 odst. 2. Nikdo není schopen zajistit, aby se konkrétní osoba s obchodními podmínkami seznámila, např. skutečnost, že někdo uzavírá smlouvu po desáté, neznamená, že zná její obsah. Stačí proto, pokud by se s ohledem na okolnosti, které jí musely být s ohledem na její postavení zřejmé, seznámila osoba případu znalá.”

Jestliže byla osoba, vůči níž směřuje právní jednání, s obsahem podmínek před uzavřením smlouvy seznámena, tak už není podstatné, jakým způsobem, případně zda k tomu došlo v souvislosti s uzavíráním konkrétní smlouvy, nebo např. již dříve v souvislosti s uzavíráním podobné smlouvy.

Mají-li se stát obchodní podmínky součástí smlouvy, musí s nimi být oblát seznámen již v době uzavření smlouvy, nikoliv později (např. na faktuře). Později se mohou stát obchodní podmínky součástí smlouvy její změnou a nebo doplněním, podobně jako jiná část smlouvy.

Přiložení

Přiložení je zvláštní formou seznámení se s obchodními podmínkami. V takovém případě se již nezkoumá, zda se s nimi oblát skutečně seznámil. Vychází se zde z fikce seznámení, nicméně oblát je chráněn proti překvapivým ujednáním.

Přiložení obchodních podmínek bude mít nejčastěji formu fyzického přiložení v listinné podobě. Používá-li se více druhů obchodních podmínek (obecné, zvláštní či doplňkové), je potřeba aby byly předloženy všechny tyto druhy.

4. Všeobecné obchodní podmínky

Jako všeobecné obchodní podmínky můžeme označit obchodní podmínky podle § 1751 odst. 3, které stanovuje, že „při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi.”

V případě, že je smlouva uzavírána mezi podnikateli, připouští se, že se všeobecné obchodní podmínky stanou součástí smlouvy i pouhým odkazem.

„Jediným kritériem všeobecnosti je vypracování odbornými nebo zájmovými organizacemi. Zákon nevyžaduje proslulost. Nestanoví ani žádné kvalifikační požadavky na odborné nebo zájmové organizace. Nevyžaduje ani vazbu na podnikatelskou činnost podnikatelů.”

Pojem všeobecné obchodní podmínky není pojmem zákonným. Zákon proto v určitých případech označí jako všeobecné obchodní podmínky i obchodní podmínky prosté, aniž by se jednalo o všeobecné podmínky ve smyslu § 1751 odst. 3.

5. Změna obchodních podmínek

Změna obchodních podmínek je změnou smlouvy. Pro změnu obchodních podmínek se tedy vyžaduje naplnění stejných předpokladů jako pro jiné změny smlouvy, např. forma změny smlouvy, souhlas druhé strany.

Zvláštní úpravu změny obchodních podmínek nalezneme v § 1752 občanského zákoníku. Zvláštnost této úpravy spočívá v tom, že upravuje možnost ultimáta při změně obchodních podmínek. Osoba, vůči které směřuje nabídka, je postavena před volbu mezi přijetím návrhu na změnu obchodních podmínek, nebo ukončením závazku. Nejedná se zde ale o jednostrannou změnu obchodních podmínek, jelikož v případě jednostranné změny obchodních podmínek je vůle druhé strany irelevantní.

Zákon stanovuje předpoklady, které je potřeba naplnit, aby tato možnost ultimáta byla při změně obchodních podmínek možná. Zákon vymezuje:

• Smlouvy, kdy lze obchodní podmínky změnit,
• Nezbytný obsah ujednání o změně,
• A v jakém rozsahu je možné tyto obchodní podmínky změnit.

Možnost ultimativní změny podle ustanovení § 1752 dopadá na případy, kdy z povahy závazku vyplývá již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny. Rozsah změny obchodních podmínek musí být navíc přiměřený důvodům, pro které má ke změně dojít.

„Protože se v průběhu času může projevit naléhavá potřeba změny těchto obchodních podmínek a vzhledem k tomu, že podle platného práva nelze takovou změnu provést jinak než ujednáním obou stran, což bývá u smluv uzavíraných s velkým počtem osob technicky a administrativně komplikované, navrhuje se upravit možnost jednostranné změny obchodních podmínek, za předpokladu, že si strany takovou možnost ujednají už při uzavírání smlouvy. Berou se přitom v úvahu možná rizika, jimž se zdejší ustanovení snaží zabránit omezeními v něm stanovenými.”

6. Neúčinná ustanovení obchodních podmínek

Ustanovení § 1753 stanoví, že „ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.”

Zákonodárce v daném ustanovení zohledňuje společenskou realitu a po vzoru zahraničních úprav upravuje ochranu proti překvapivým ujednáním v obchodních podmínkách. Jestliže tedy chce subjekt používat při uzavírání smluv obchodní podmínky, nesmí je zneužívat na újmu druhé strany a spoléhat tak, že je druhá strana nebude číst a vyjednávat o nich. Jedná se o provedení poctivého jednání podle § 6 odst. 1 NOZ. Nikdo se nemůže dovolávat ujednání, se kterým druhá smluvní strana nemohla počítat.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku uvádí, že „takové ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, nemá právní účinky, nebylo-li přijato výslovně. Takovým ustanovením mohou být např. ustanovení vylučující odpovědnost strany za splnění určitých povinností ze smlouvy, ač smlouva sama navozuje rozumné očekávání, že odpovědnost za splnění smlouvy nebude dotčena. Nejde však jen o ustanovení s neočekávaným obsahem, ale i ustanovení vyjádřená pro druhou stranu nejasně, nebo drobným, špatně čitelným písmem, pokud mění nebo doplňují obsah smlouvy způsobem, který druhá strana nemohla rozumně očekávat.”

Tato ochrana před překvapivými ujednáními obchodních podmínek se uplatní pouze za předpokladu, že se obchodní podmínky vůbec staly součástí smlouvy. Občanský zákoník ale řeší i ochranu proti překvapivým odkazům na ujednání mimo vlastní text smlouvy, tedy obchodní podmínky, a to v rámci úpravy smluv, které jsou uzavírány adhezním způsobem.

„Ochrana proti překvapivým ujednáním v obchodních podmínkách se uplatní bez ohledu na charakter smluvních stran, tj. ve smlouvách sjednávaných mezi podnikateli, v pracovních smlouvách i smlouvách sjednávaných se spotřebitelem.”

Překvapivá ujednání

Překvapivá ujednání jsou taková ujednání obchodních podmínek, které nemohla druhá strana rozumně očekávat. O překvapivé ujednání se proto bude jednat, pouze jestliže je zde jasný rozdíl mezi očekáváním druhé smluvní strany a obsahem obchodních podmínek. Při zkoumání zda je ujednání překvapivé, se proto zjišťuje, zda je obsah obchodních podmínek neobvyklý a zda je tento neobvyklý obsah v konkrétním případě překvapivý.

Překvapivost ujednání bude posuzována s ohledem na obvyklý obsah smlouvy určitého smluvního typu, dále na systematiku smlouvy, a také i na způsob vyjádření.

O překvapivé ujednání se nebude jednat v případě, že je druhá strana sama používá ve svých obchodních podmínkách pro tento daný typ vztahu.

O takové ujednání se také nebude jednat, jestliže je prokázáno, že druhá strana o takovém ujednání věděla nebo musela vědět. „Ostatně pokud o neobvyklém ujednání v obchodních podmínkách druhá strana při uzavírání smlouvy věděla, těžko lze hovořit o překvapivosti takového ujednání, přestože je neobvyklé. Pozdější uplatnění námitek by za těchto okolností bylo projevem jejího nepoctivého jednání při uzavírání smlouvy (§ 6).”

Překvapivost ujednání vede k jeho neúčinnosti. Jestliže toto ujednání nemohla druhá smluvní strana při sjednání smlouvy očekávat, je logickým závěrem, že takové ujednání nebude mít žádné účinky a ve své podstatě se tak bude chovat, jako by vůbec sjednáno nebylo. K neúčinnosti takového ujednání se přihlíží ex officio.