Důkazní břemeno, důkazní povinnost a povinnost tvrzení

Z podstaty věci soudního důkazního řízení je zřejmé, že největší povinnost připadávajícím účastníkům je povinnost spojená s navrhováním důkazů, tedy v širším slova smyslu, povinnost poskytnout soudu potřebné podklady k rozhodnutí.

V teorii je rozlišováno:

1. Důkazní povinnost a povinnost tvrzení

2. Důkazní břemeno (onus probandi)

Důkazní povinnost a povinnost tvrzení

Důkazní povinnost je povinnost účastníka navrhnout či také označit důkazní prostředky k prokázání skutečností, které tvrdí. Důkazní povinnost se vždy vztahuje k určité tvrzené skutečnosti. Bez tvrzených skutečností by nebylo důkazní povinnosti a nebylo by tak vůbec možné domáhat se soudní ochrany, neboť požadavek na ochranu je vždy spjat s určitými nastalými skutečnostmi. Povinnost tvrzení (břemeno tvrzení) tak můžeme chápat jako povinnost uvést skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Jak povinnost tvrzení, tak povinnost důkazní plní žalobce již v žalobě (srov. § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“)). Obě povinnosti má však i žalovaný, protože svoji obhajobu zpravidla buduje nejenom na popírání tvrzení žalobce, ale sám něco též aktivně tvrdí.

Příklad:

Žalobce tvrdí, že mu žalovaný dluží částku 50 000,- Má proto za úkol označit důkazy, které povedou k prokázání této skutečnosti. Žalovaný nejenom, že toto tvrzení popře, ale zároveň dodá, že částku 50 000,- žalobci nedluží, protože celý dluh již zaplatil, rovněž tak musí pomocí označení důkazů prokázat, že k zaplacení dluhu již došlo.

Důkazní břemeno

Důkazní břemeno (onus probandi) představuje základní pilíř procesního práva, jelikož pravidla o jeho uplatňování se promítají do každého civilního soudního řízení. Již před začátkem civilního soudního řízení jsou potenciální účastníci řízení ovlivněni pravidly o důkazním břemenu, jelikož pro ně vyvstává otázka, kdo z nich má prokázat jaké skutkové okolnosti, které jsou pro projednání věci a rozhodnutí ve věci podstatné. Na konci civilního soudního řízení je na druhou stranu věcí soudu odpovědět na otázku, kdo z účastníků bude nést na základě pravidel o důkazním břemenu důsledky neprokázaných skutkových tvrzení.

Důkazní břemeno můžeme vymezit jako procesní odpovědnost účastníka za to, že soudu budou prokázány rozhodné skutečnosti, k nimž se důkazní břemeno vztahuje. Pojem důkazní břemeno se nejčastěji spojuje s jeho unesením nebo neunesením. Řekne-li se, že žalobce neunesl důkazní břemeno, znamená to, že nedokázal uspokojivě prokázat tvrzené skutečnosti (např. označil konkrétní důkazy, ale ty k prokázání skutečnosti nestačily). Neunesení důkazního břemene znamená prohru soudního sporu. V nesporných řízeních důkazní břemeno, ani povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní, neexistují již z charakteru řízení.

V případě, že žádná ze stran nedokáže uspokojivě prokázat svá tvrzení či skutečnosti a unést tak tíhu důkazního břemene, nastává stav, který je v právu nazýván stavem non-liquet (stav objektivní nejistoty). Neprokázání tvrzených skutečností neznamená prokázání opaku!

Teorie dělení důkazního břemene mezi strany sporu

Důkazní břemeno je z uvedených institutů důkazního řízení nejčastěji užívaným a v procesní teorii nejpropracovanějším pojmem. Vymezení, které je podáno shora je však pouze schématickým vymezením, odpovídajícím všeobecným pravidlům logického sporu (affiramanti incumbit probatio – kdo tvrdí, dokazuje). Ve skutečnosti ale ve složitějších a náročnějších sporech toto schématické znázornění rozdělení důkazního břemene nestačí, nemusí být totiž zcela jasné, kdo by měl ve sporu co tvrdit a prokázat nebo prostě není pro jednu ze stran možné (není to v jejích možnostech) své tvrzení prokázat. Z těchto důvodů existuje vícero teorií dělby důkazního břemene. Z níže uvedených teorií je v dnešní právní praxi užívaná pouze teorie analýzy norem. Zbylé tři byly již z různých důvodů překonány.

Teorie negativní

Teorií s velmi starými historickými kořeny je negativní teorie dělení důkazního břemene. Její hlavní smysl spočíval v dokazování, jehož předmětem může být pouze pozitivní tvrzená skutečnost. Naopak negativní skutečnosti předmětem dokazování býti nemohou, neboť dokázat lze jen existující, nikoli neexistující, skutečnost. Zjednodušeně tedy můžeme říci, že podle negativní teorie se při soudním sporu prokazovaly pouze skutečnosti pozitivní.

Teorie negativní přísně rozlišovala pouhým popíráním a tvrzením skutečností. V souvislosti s tímto rozlišováním pak docházelo k dělení důkazního břemena mezi procesní strany. Pokud žalovaný pouze popíral tvrzení žalobce ohledně určité skutečnosti, nenesl důkazní břemeno a nemusel nic dokazovat, protože vyjadřoval pouze negativa vztahující se k žalobcem tvrzené skutečnosti. Pokud ovšem žalovaný tvrdil nějakou pozitivní skutečnost, nesl ohledně ní důkazní břemeno.

Teorie negativní byla po dlouhou dobu nejvýznamnější teorií dělení důkazního břemena, avšak dnes je již považována za překonanou a nelze tak na ni vícero odkazovat.

Teorie trvání

Teorie trvání souvisí s teorií negativní a bývala považována za její další zpřesnění. Trvání určitého stavu má podle této teorie negativní povahu, kdežto změna stavu má povahu pozitivní. Zastánci teorie trvání vycházeli z předpokladu, že není nutné dokazovat negaci změny, protože je nepředstavitelné, aby ke změně stavu došlo bez vlivu určité příčiny. Není-li tedy dána existující příčina, nelze než dospět k závěru o trvání dosavadního stavu bez jakýchkoliv změn.

Podle teorie trvání bylo tedy rozhodným pro rozdělení důkazního břemena hledisko klidu, jinak řečeno trvání určitého stavu. Změna stavu se musí prokázat, protože se jedná o pozitivní skutečnost, kdežto trvání stavu se jako negativní skutečnost nedokazuje.

Ani teorie trvání se v právní praxi neudržela a nelze ji tak v dnešní době dále využívat.

Teorie presumpční

Teorie presumpční se vyznačuje vázaností na domněnky. „Místo důkazního břemena zde vlastně nastupuje domněnka opaku. Jestliže tedy žalobce bude tvrdit skutečnosti, které jsou obsahem domněnky, nemusí je dokazovat, ale bude věci žalovaného, aby je vyvrátil, resp. podal důkaz opaku. Totéž ovšem platí také obráceně, jestliže domněnka bude svědčit ve prospěch žalovaného.“

Rovněž teorie presumpční je v dnešní době považována za překonanou stejně jako teorie negativní a teorie trvání.

Teorie analýzy norem

V současné době je právní teorií přijímána teorie analýzy norem, která vyplňuje mezery všech předešlých teorií dělení důkazního břemene, odstraňuje jejich nedostatky a stala se tak teorií širokou odbornou veřejností uznávanou.

Právní norma určuje právní následky určitého jednání nebo stavu za předpokladu, že budou naplněny skutkové znaky v této právní normě uvedené. Jestliže se procesní strana dovolává právního následku předpokládaného jí příznivou právní normou, musí prokázat skutkové okolnosti uvedené v této právní normě, aby měla šanci ve sporu uspět.

Základem této teorie je posuzování důkazního břemena z hlediska právních norem, které dělí do několika kategorií a zkoumá jejich vzájemné vztahy. Důraz je kladen na právní normy a jejich strukturu, nikoli na konkrétní skutečnosti. Podle teorie analýzy norem je každá procesní strana povinna tvrdit a prokázat skutkové okolnosti, které vyplývají z právní normy, z níž daná procesní strana uplatňuje svůj nárok nebo námitky. Pokud procesní strana skutkové okolnosti vyplývající z pro ni příznivé právní normy neprokáže, nemůže ve soudním řízení uspět. Takovou normu, ze které pro stranu vyplývají příznivé právní následky, teorie analýzy norem označuje jako základní normu.

Základní norma stojí v protikladu k protinormě. Procesní strana může pomocí protinormy vyloučit účinky působení základní normy. Protinorma pak působí dvojím možným směrem proti základní normě, tedy buď zabraňuje vzniku právních účinků vyplývajících ze základní normy, v důsledku čehož právní účinek předpokládaný základní normou objektivně vůbec nenastane, nebo způsobuje zánik práva, kdy působením protinormy bude právní účinek vyplývající ze základní normy, který objektivně již nastal, zrušen. Proti protinormě lze samozřejmě užít další protinormu.

Na základě výše uvedeného vyplývá, že základní norma a protinorma jsou vzájemně v opačném postavení, protože skutečnosti jimi předpokládané tvrdí procesní strany proti sobě a zároveň se je snaží za účelem vítězství v soudním řízení prokázat.

Dělení důkazního břemene na subjektivní a objektivní

Subjektivní důkazní břemeno

Ve smyslu subjektivním vyjadřuje důkazní břemeno míru účastni stran (jak se strana o výsledek přičiňuje). Subjektivní důkazní břemeno bývá mnohdy označováno termínem formální důkazní břemeno, ještě častěji termínem břemeno vedení důkazů. Subjektivní důkazní břemeno je na rozdíl od objektivního důkazního břemena skutečným procesním břemenem v pravém slova smyslu, jelikož zatěžuje jednu procesní stranu a v případě jeho neunesení (pokud se jí nepodaří dokázat skutečnosti, jichž se dovolává na základě právní normy, z níž bezprostředně vyvozuje uplatňovaný nárok) musí tato procesní strana snášet nepříznivé procesní důsledky. Subjektivní důkazní břemeno se během průběhu sporu přenáší z jedné strany na druhou podle toho, co každá ze stran tvrdí a prokazuje.

Objektivní důkazní břemeno

V objektivním smyslu má být na zřeteli to, co je potřeba dokázat, bez ohledu na podíl stran. Objektivní důkazní břemeno bývá někdy označováno jako důkazní břemeno materiální nebo rovněž břemeno zjištění.

Objektivní důkazní břemeno nachází uplatnění především ve výše zmíněném stavu non-liquet (stavu objektivní nejistoty), kdy nedošlo k uspokojivému prokázání tvrzení a skutečností ani z jedné strany sporu. Jedná se tedy o situaci, kdy podstatné skutečnosti pro projednání věci a rozhodnutí ve věci zůstaly neobjasněny, nebyly přesvědčivě zjištěny a soud tak nemůže ve věci rozhodnout podle výsledku provedeného dokazování. Na základě tohoto stavu vstupuje do hry uplatnění pravidel o objektivním důkazním břemenu. Tato pravidla stanoví, která z procesních stran nese tíži nastalého stavu objektivní nejistoty a je tak povinna nést nepříznivé následky ve věci. Objektivní důkazní břemeno umožňuje soudci rozhodnout v každé věci i přes absenci svého vnitřního přesvědčení o pravdivosti skutkových přednesů procesních stran, pokud nějaké učinily. Pokud tedy soudce dojde v civilním soudním řízení po provedení dokazování k závěru, že skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci jsou dostatečně prokázány či vyvráceny, neuplatní se pravidla o objektivním důkazním břemenu, jelikož smyslem těchto pravidel je určit způsob rozhodnutí v případě, kdy zůstanou skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci neobjasněny. V takovém případě pak musí zatížená procesní strana, které se nepodařilo významnou skutečnost prokázat, snášet nepříznivý výsledek civilního soudního řízení.

Obecný příklad využití důkazního břemene v moderní době

Žalobce A tvrdí, že na rodinné oslavě uzavřel se žalovaným B ústní smlouvu o zápůjčce v hodnotě 100 000,- na nové auto. Tuto částku nyní požaduje zpět. (Žalobce tak kvůli vznesení základní normy tíží subjektivní důkazní břemeno, které požaduje prokázání toho, že žalovanému peníze skutečně půjčil a předal). Jako důkaz navrhl výpis ze svého účtu, na kterém lze vidět, že žalobce A skutečně převedl částku 100 000,- ve prospěch účtu žalovaného B.

Žalovaný B tvrdí, že peníze skutečně obdržel, avšak dostal je darem a nikoli jako zápůjčku, kterou musí vrátit. (Žalovaného tak po vznesení protinormy tíží subjektivní důkazní břemeno, které požaduje, aby prokázal, že peníze od žalobce dostal darem a nemusí je proto vracet). Jako důkaz navrhl výslech dvou svědků, kteří na rodinné oslavě v momentě uzavírání ústní dohody seděli se žalobcem i žalovaným u stolu.

Soud považoval za prokázané, že k převedení peněz skutečně došlo (žádná ze stran to ani nerozporovala), avšak důkaz v podobě výpisu z účtu se mu nezdál dostatečný. Zároveň ani výslech svědků, které navrhl žalovaný, nemohl soud považovat za přijatelné, neboť oba svědci byli v době uzavírání ústní dohody silně podnapilí.

Vzhledem k tomu, že žádná ze stran nedokázala uspokojivě prokázat svá tvrzení, nastal v tomto případě stav non-liquet, tedy stav objektivní nejistoty a bude uplatněno objektivní důkazní břemeno.

S přihlédnutím k tomu, že žalobce A nedokázal prokázat své tvrzení opřené o konkrétní základní právní normu, že žalovanému B zapůjčil částku 100 000,- na koupi nového auta, nedokázal tak ani prokázat, že byla jeho žaloba podána po právu a neunesl tíži důkazního břemene. Soud z tohoto důvodu rozhodne v jeho neprospěch a žalobu zamítne.