Příčetnost

Příčetností se rozumí subjektivní způsobilost být pachatelem trestného činu na základě duševních schopností. Příčetnost předpokládá rozumové a volní kritérium, tj. způsobilost rozpoznávací, pomocí které je pachatel schopen vnímat protiprávnost svého jednání a způsobilost určovací, která vyjadřuje schopnost určit volní zaměření svého jednání. Obě tyto schopnosti přitom musí být dány v době činu. Pojem příčetnost na rozdíl od nepříčetnosti není zákonodárcem nijak definován.

Trestní odpovědnost

Trestní odpovědnost fyzické osoby je podmíněna dvěma skutečnostmi, konkrétně dovršením patnáctého roku věku a příčetnost. Co se týče mladistvých pachatelů, přistupuje navíc požadavek dosažení určité rozumové a mravní vyspělosti.

Trestně odpovědný tedy nebude ten, kdo v době spáchání trestného činu nebyl příčetný, i když už dovršil patnáctého roku věku, případně byl dostatečně rozumově a mravně vyspělý. Toto neplatí v případě, kdy byl trestný čin spáchán ve stavu nepříčetnosti, do kterého se pachatel zaviněně uvedl užitím návykové látky.

Nepříčetnost

Na rozdíl od příčetnosti je nepříčetnost definována trestním zákoníkem. „Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“ (§ 26 TZ) Aby došlo k vyloučení odpovědnosti, postačí, že chybí jedna z těchto schopností, tedy schopnost rozpoznávací nebo ovládací.

Nepříčetnost tedy předpokládá jednání pachatele trpícího duševní poruchou, v důsledku které je zbaven schopnosti rozpoznat protiprávnost činu nebo ovládnout své jednání v době činu. Pokud není dán nedostatek rozpoznávací nebo ovládací schopnosti v době činu, nejde o nepříčetnost, a k vyloučení trestní odpovědnosti tak z tohoto důvodu nedojde.

Biologické kritérium

Prostřednictvím biologického (lékařského) a juristického (psychologického) kritéria je definována nepříčetnost. Biologické kritérium spočívá v duševní poruše.

Duševní porucha

Jedná se o zřetelnou odchylku od stavu duševního zdraví a rovnováhy, která je ovlivňována jak genetickými (vnitřními) faktory, tak faktory psychologickými a environmentálními (vnějšími). „Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.“ (§ 123 TZ)

Duševní porucha musí být diagnostikována a může být způsobena jak samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, tak například požitím návykových látek. V závislosti na tom může být přechodná a krátkodobá – například epileptický záchvat, nebo naopak dlouhotrvající až trvalá – schizofrenie. Dále rozlišujeme duševní poruchy vrozené, ke kterým se řadí například mentální retardace, nebo duševní poruchy získané, k nimž patří kupříkladu Alzheimerova choroba.

Duševní porucha není trestním právem zkoumána jako taková, relevantní je pouze její vliv na spáchání trestného činu, tedy na schopnost pachatele svobodně jednat. Duševní porucha sama o sobě nemůže být důvodem nepříčetnosti, musí zároveň vyvolat nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo ovládací. Pro trestní právo také nemá význam případné zbavení nebo omezení způsobilosti pachatele k právním úkonům, protože se dotýká pouze sféry soukromoprávních vztahů.

Pojmy duševní porucha a duševní nemoc nejsou zcela totožné. Pojem duševní nemoc je oproti duševní nemoci užší. Mezi duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci patří všechny somaticky podmíněné duševní nemoci, které jsou vyvolány poškozením mozku a endogenní psychózy, ke kterým patří schizofrenie, maniodepresivní porucha nebo nemoci podmíněné geneticky, kam se řadí např. Downův syndrom.

Pro trestní právo není podstatné, jaký má duševní porucha původ. Relevantní je spíše to, jak se projevují na ovládacích a rozpoznávacích schopnostech pachatelů.

Juristické kritérium

Psychologické (juristické) kritérium záleží v nedostatku schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, přičemž právě toto kritérium je rozhodující. Duševní porucha totiž má význam jen v případě, že vede k vymizení rozpoznávací nebo určovací schopnosti v době spáchání činu. Mezi duševní poruchou a ztrátou alespoň jedné z těchto schopností tedy musí být příčinná souvislost. Duševní porucha sama o sobě totiž nezbavuje trestní odpovědnosti. Pokud se projeví před spácháním trestného činu, nemá na trestní odpovědnost vliv.

Podstatou tohoto kritéria je, že pachatel je schopen vnímat skutkové okolnosti trestného činu a zároveň pochopit jejich společenský dosah a závažnost.

Schopnost rozpoznávací a určovací

Nedostatek rozpoznávací schopnosti spočívá v tom, že osoba, která naplňuje znaky trestného činu není schopna rozpoznat protiprávnost svého činu. Nevztahuje se na posouzení stupně závažnosti činu pro společnost, protože se jedná o otázku příliš složitou. Nedostatek schopnosti ovládací se projevuje tak, že daná osoba není způsobilá ovládat, tedy nějakým způsobem regulovat, své jednání. Ve svém stavu si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, nicméně není způsobilá jednání nijak ovládnout.

Nepříčetnost v rovině procesního práva

Úkolem soudu není zjišťovat příčetnost pachatele jako celek, ale pouze ve vztahu ke konkrétnímu jednání.

Otázka nepříčetnosti je právní otázkou, posuzují ji tedy orgány činné v trestním řízení, a to na základě skutečností, které vyplývají z provedených důkazů. Jestliže okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný trpí duševní poruchou, je třeba do trestního řízení přibrat znalce z oboru psychiatrie, který má tuto otázku objasnit. Zásadně se předpokládá, že pachatel je příčetný, nepříčetnost je předmětem dokazování.

Pokud je prokázáno, že pachatel byl v době spáchání činu nepříčetný, nastává v přípravném řízení a při předběžném projednání obžaloby důvod pro zastavení trestního stíhání. V případě, že je trestní řízení ve stadiu hlavního líčení, je nepříčetnost důvodem pro vydání zprošťujícího rozsudku.

Může nastat situace, kdy duševní porucha u obviněného nastane až po spáchání činu. Obviněný v důsledku toho není schopen chápat smysl trestního stíhání, čímž vzniká důvod pro jeho přerušení.

Alkohol a návykové látky

„Návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.“ (§ 130 TZ) Pojem návyková látka je pouze demonstrativní a díky svému širokému vymezení tedy není dostatečně určitý. Řadí se mezi ně i látky, které mohou být volně dostupné na trhu.

Pokud se pachatel dopustí trestného činu pod vlivem návykové látky, je třeba zjišťovat, jaký byl původní stav pachatele před aplikací návykové látky a jaký vliv měla aplikace návykové látky na pachatelovu příčetnost.

Vzhledem k potřebě ochrany společnosti před škodlivým jednáním osob, které se oddávají zneužívání návykových látek, je možné uložit jim vedle trestu nebo místo něj ochranné léčení nebo zabezpečovací detenci.

Rozlišujeme následující případy:

1. Actio libera in causa dolosa

Situace, kdy se pachatel úmyslně vlivem návykové látky uvede do nepříčetnosti, aby v něm spáchal trestný čin - „opije se na kuráž“.

V takovém případě je trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který spáchal. Odpovědnost se totiž posuzuje podle stavu, který nepříčetnosti předcházel.

2. Actio libera in causa culposa

Pachatel spáchá v nepříčetnosti trestný čin z nedbalosti a jeho nedbalost spočívá ve spáchání trestného činu jednáním, kterým se uvedl do stavu nepříčetnosti, ať už úmyslně či z nedbalosti.

V tomto případě je pachatel plně trestně odpovědný za spáchání trestného činu z nedbalosti.

3. Opilství

„Kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného, bude potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším.“ (§ 360 TZ) V tomto případě se jedná o prostou opilost.

Zavinění se vztahuje pouze na vyvolání si stavu nepříčetnosti aplikací návykové látky. Trestní odpovědnost se posuzuje zkoumáním pachatelova psychického vztahu k danému činu, který byl spáchán v nepříčetnosti. Tento se posuzuje ve světle veškerých jeho psychických pochodů, činností a impulzů.

[1]	Zavinění ve vztahu k intoxikaci vedoucí k nepříčetnosti	Zavinění ve vztahu k trestnému činu případně kvazideliktu
Actio libera in causa dolosa	Úmysl	Úmysl
Actio libera in causa culposa	Úmysl nebo nedbalost	Nedbalost
Trestný čin opilství podle § 360 trestního zákoníku	Úmysl nebo nedbalost	Bez zavinění
Nepříčetnost podle § 26 trestního zákoníku	Bez zavinění	Bez zavinění

Patologická opilost

Patologickou opilostí se rozumí krátkodobý stav, který je provázený bludy a halucinacemi, k němuž dochází po požití i menšího množství alkoholu v souvislosti s duševní poruchou. Pokud bude mít tento druh opilosti za následek nepříčetnost, není vyloučena trestní odpovědnost pachatele, který trestný čin spáchal v tomto mrákotném stavu v případě, že se do tohoto stavu sám přivedl požitím návykové látky, přičemž si uvědomoval, že jeho duševní porucha je způsobilá vyvolat tento mrákotný stav. Jedná se o případy, kdy pachatel měl a mohl předvídat, že požitím alkoholického nápoje se v důsledku předchozí duševní poruchy nebo poruchy nervové soustavy přivede do stavu nepříčetnosti. K trestní odpovědnosti postačí, že se pachatel do stavu patologické opilosti přivedl alespoň z nevědomé nedbalosti.

Podmíněná (relativní) příčetnost

Podmíněná příčetnost se se uplatňuje u mladistvých, u kterých nedostatek rozpoznávací nebo ovládací schopnosti nemá původ v duševní poruše, ale je vázán na rozumovou a mravní vyspělost. „Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.“ (§ 5 ZSM) Podmíněná příčetnost bývá označována za samostatný obligatorní znak subjektu provinění.

Pojem rozumové a mravní vyspělosti je třeba vykládat ve světle obvyklého vývoje mladistvého ve věku 15-18 let. Období mládí můžeme rozlišit do tří etap:

1. Etapa úplné trestní neodpovědnosti – dítě mladší 15 let je naprosto nezpůsobilé rozpoznat a určit protiprávnost svého jednání.
2. Etapa relativní trestní neodpovědnosti – trestní odpovědnost je v tomto případě podmíněna dosažením potřebného stupně rozumové a mravní vyspělosti. Mladistvý za své činy nese odpovědnost a jeho věk má vliv na určení druhu a výměry opatření.
3. Období úplné trestní odpovědnosti – nastává dovršením osmnáctého roku věku.

Zákon reflektuje fakt, že míra rozumové a mravní vyspělosti je u mladistvých v období patnácti let věku rozdílná. Relativní trestní odpovědnost podmiňuje způsobilost osoby být trestanou. V tomto období se kvůli nízkému věku předpokládá nepřítomnost dostatečné rozumové a ovládací schopnosti, bylo by tedy nepřiměřené a neúčelné vyvozovat trestní odpovědnost z jednání, které osoba není schopna chápat či ovládat. Koncepce relativní trestní odpovědnosti mladistvých je konfrontována dvěma názory. Podle prvního se jedná o speciální důvod nepříčetnosti. Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání nebo jej ovládnout, za daný čin není trestně odpovědný. Druhý názor chápe podmíněnou příčetnost jako samostatný obligatorní znak subjektu provinění, stojící vedle požadavku věku a příčetnosti a bere ji jako projev opožděného dospívání.

Zmenšená příčetnost

„Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.“ (§ 27 TZ) Zmenšenou příčetnost je třeba rozlišovat od nepříčetnosti. Ve stavu zmenšené příčetnosti není zcela vyloučena některá ze schopností ovládací či rozpoznávací. Zákonodárce předpokládá pouze jejich podstatné snížení, nikoliv úplně vymizení. Od nepříčetnosti se tedy liší intenzitou daných kritérií.

Stav zmenšené příčetnosti nevylučuje trestní odpovědnost, ale má za následek zvláštní postup vůči pachateli. Při jeho posuzování se hodnotí povaha a závažnost trestného činu, míra společenské škodlivosti a případné aplikování zásady subsidiarity trestní represe. Sama o sobě však není polehčující okolností. Je jedním z faktorů, který ovlivňuje možnost nápravy pachatele, ke kterému soud přihlíží při zařazování pachatele do příslušného typu věznice.

Obligatorním důsledkem zmenšené příčetnosti u dospělého pachatele je přihlédnutí k jeho stavu při určování druhu a výměry trestu. Podmínkou však je, že si tento stav dospělý nesmí přivodit vlivem návykové látky. U mladistvého pachatele naopak nehraje roli, zda se do stavu uvedl aplikací návykové látky, při určování trestu se k jeho stavu přihlédne i v takovém případě.

Fakultativními důsledky může být uložení ochranného léčení, upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení, upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence, snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za současného uložení ochranného léčení, případně u mladistvého pachatele upuštění od uložení trestního opatření.

I tato otázka je otázkou právní, její posouzení tak přísluší orgánům činným v trestním řízení a zkoumá se pouze ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu.

Parciální nepříčetnost

Parciální nepříčetnost nastává v případě, kdy je pachatel schopen rozpoznat protiprávnost určitého jednání, které pro svou jednoduchou povahu dokáže pochopit, ale povahu složitějšího činu pochopit nedokáže. Příkladem může být případ pachatele, který rozpozná protiprávnost krádeže, ale není schopen rozpoznat protiprávnost porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství. Pokud tedy pachatel naplní skutkovou podstatu několika trestných činů, je třeba zkoumat jeho příčetnost ve vztahu ke každému z nich zvlášť. Může totiž nastat situace, kdy bude pachatel ve vztahu k některým z nich příčetný, a k některým nikoliv.

Zdroje

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, 1052 s.

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, 976 s.

DRAŠTÍK, Antonín. FREMR, Robert. DURDÍK, Tomáš. RŮŽIČKA, Miroslav. SOTOLÁŘ, Alexander a kol. Trestní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, 1491 s.

KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, 968 s.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Zákon č. 218/2003 Sb., zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže)

---

[1] Tabulka: DOLENSKÝ, Adolf. Tabulky a grafy ke studiu trestního práva. 6. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986, s. 23.