Právo na majetek

{{Encyklopedická práce}}

Vlastnické právo (vývoj domácí ústavní úpravy ve 20. století)

Právo vlastnit majetek řadíme do první generace lidských práv a patří mezi práva individuální, relativní, nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Problematice vlastnictví tradičně náleželo stěžejní místo v úvahách o vzniku státu, základních právech i vývoji společnosti. Hodnocení i argumenty se přirozeně různily – byl jím zdůvodňován vznik společenské smlouvy (J. Locke, 1690) i původ nerovnosti mezi lidmi (J. J. Rousseau, 1755), bylo považováno za nedotknutelné a posvátné právo (čl. XVII Deklarace práv člověka a občana, 1789) i za krádež (P.-J. Proudhon, 1840); ústřední roli hrálo také v materialistickém myšlení (K. Marx, B. Engels). Dodnes je součástí mnoha mezinárodních lidskoprávních dokumentů.

Z ústavněprávního pohledu můžeme vlastnické právo charakterizovat jako předpoklad svobody, rozvoje každého jedince, základ soukromé iniciativy a základ hospodářského systému a ekonomických vztahů ve společnosti, který umožňuje tržní hospodářství a soukromé podnikání. Smysl vlastnictví můžeme definovat tak, že na straně jedné je předpokladem ekonomické motivace jednotlivce, na straně druhé pak umožňuje plnit státu jeho funkci a zajišťovat solidaritu mezi občany v oblasti sociálních práv. Lze říci, že ústavní ochrana vlastnického práva představuje most od ústavního práva k základním konceptům soukromého práva. Právě zákony soukromého práva, ale také veřejného práva vlastnické právo dále rozvíjí.

Podrobněji bude v tomto článku rozebrán vývoj úpravy vlastnického práva v ústavních dokumentech od vzniku Československa. V Ústavě z roku 1920 vycházela tato úprava zejména ze státního základního zákona č. 142/1867 ř.z., který na našem území platil v období Rakouska-Uherska. Ustanovení § 108 odst. 1 garantovalo svobodu podnikání pro všechny obyvatele republiky. Ustanovení §109 odst. 1 znělo: „Soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem.“ Ústava tedy neprohlašovala vlastnictví za nedotknutelné, neobsahovala zásadu „vlastnictví zavazuje“, ani ho sama nezaručovala. Jeho ochrana byla ponechána obyčejným zákonům. Ustanovení § 109 odst. 2 znělo: Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není nebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá.“. Veřejný zájem spočíval zejména v provádění pozemkové reformy, stavbě veřejných cest či budování vojenských staveb. Zde došlo k odklonu od rakouské právní úpravy, která vyvlastnění spojovala s náhradou. Přestože náhrada nebyla zmíněna v čl. 5 státního základního zákona č. 142/1867 ř. z., přímo, brala se za samozřejmou. Ustanovení § 111 vymezovalo ukládání daní a veřejných dávek jen na základě zákon a ustanovení § 114 garantovalo právo spolčovací z hlediska podpory pracovních a hospodářských poměrů. Ustanovení § 128 odst. 3 pak zaručovalo používání různých jazyků v obchodních záležitostech.

Ústavní listina z roku 1920 zůstala v platnosti i v období Protektorátu Čechy a Morava. V tomto období byly některé skupiny na základě rasy a národnostní příslušnosti bez náhrady zbavovány majetku, docházelo k tzv. arizaci židovského majetku, vyvlastňování českých zemědělských usedlostí a jejich kolonizaci Němci, a jiným nelegitimním zásahům do vlastnického práva.

V roce 1948 byla vydána nová ústava, do které již byly promítnuty nové pořádky zaváděné komunistickou stranou. Vlastnické právo se socialistická právní věda snažila z obecného katalogu občanských práv vyjmout. Viděla ho spíše jako právo jednotlivce nebo kolektivu k používání výrobních prostředků v socialistickém vlastnictví, jejichž využívání bylo prvotně určeno ku prospěchu společnosti. I přes, v § 1 deklarovanou, zásadu rovnosti, dělila ústava vlastnictví dle klasického komunistického vzoru na vlastnictví socialistické (státní a družstevní), osobní a soukromé. V souladu s komunistickou doktrínou měla každá forma vlastnictví také rozdílný stupeň ochrany.

Ustanovení o socialistickém vlastnictví, obzvláště pak o státním, bylo bráno jako jedno z hlavních poslání ústav. Ve státním vlastnictví byl národní majetek (§ 149 odst. 1). Tím bylo např. nerostné bohatství či doly a hutě. Předmět státního vlastnictví byl neomezený. Základ ochrany státního majetku byl položen v § 30 odst. 2, který ji označoval za vlasteneckou povinnost každého občana.

Druhým nejdůležitějším vlastnictvím bylo vlastnictví družstevní. Ochrana družstevního vlastnictví dle ústavy spočívala v deklaraci podpory lidového družstevnictví státem, a to v zájmu rozvoje národního hospodářství a obecného blahobytu (§ 157 odst. 2).Osobní vlastnictví stálo na pomezí mezi vlastnictvím kolektivním socialistickým a vlastnictvím soukromým. Socialistickou vědou bylo však uznáváno a nebylo, na rozdíl od soukromého, označováno za nežádoucí. Článek XII. stanovil, že hospodářská soustava Československé republiky byla mimo jiné založena na nedotknutelnosti osobního majetku, když za osobní majetek se považovaly zejména předměty domácí a osobní (kulturní) spotřeby, rodinné domky (bytová zařízení) a úspory nabyté prací (k uspokojování životních potřeb). Pro předměty v osobním vlastnictví bylo zaručováno dědické právo.

Ústava teoreticky poskytovala ochranu i vlastnictví soukromému. Ta byla dokonce vymezena i v základním článku XII., kde se stanovovalo, že hospodářská soustava Československé republiky je mimo jiné založena na ochraně drobného a středního podnikání. Dle ústavy bylo zaručeno soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců. Ustanovení § 159 určovalo hranice soukromého vlastnictví v oblasti zemědělství a výměry půdy (50 ha pro jednotlivce, rodinu nebo spoluvlastníky). Tato omezení znamenala, že majetek v soukromém vlastnictví přesahující dané meze byl znárodněn a převeden na formu státního či družstevního vlastnictví. Přesto ani toto omezení nebylo konečné, a soukromé vlastnictví bylo dále ještě více omezováno zákony a podzákonnými předpisy.

Ustanovení § 8 stanovovalo, že „v mezích obecných právních předpisů může každý občan nabývat na kterémkoli místě Československé republiky nemovitostí i jiného majetku a vykonávat tam výdělečnou činnost“. Ustanovení § 9 odst. 1 znělo: „Soukromé vlastnictví lze omezit jen zákonem.“ Tato ochrana však byla pouze formální, jelikož v rozporu s ní byla vydávána řada podzákonných norem, která soukromé vlastnictví omezovala. Ustanovení § 9 odst. 2 upravovalo vyvlastnění: „Vyvlastnění je možné jen na základě zákona a za náhradu, není-li a nebude-li zákonem stanoveno, že se náhrada dávat nemá.“ Formulace „na základě zákona“ znamená, že vyvlastnění bylo možné i na základě podzákonného předpisu. Vyvlastnit bez náhrady však šlo pouze na základě zákona. Konečně § 9 odst. 3 zněl: „Nikdo nesmí zneužívat vlastnického práva ke škodě celku“. S tímto ustanovením souvisel § 161, který zakazoval soukromé výdělečné monopolní organizace.

V Ústavě z roku 1960 nebylo již vlastnické právo obecně chápáno jako jedno ze základních práv. Zajímavé je, že znovu při zdůrazňovaném principu rovnosti (článek 20), dochází k zakotvení různých druhů vlastnictví s rozdílnou mírou ochrany. Tehdejší právní věda jednotné soukromé vlastnictví kritizovala, paradoxně podle ní způsobovalo právě nerovnost.

Článek 8 odst. 1 zněl: „Socialistické společenské vlastnictví má dvě základní formy: státní vlastnictví, které je vlastnictvím všeho lidu (národní majetek), a družstevní vlastnictví (majetek lidových družstev).“ Socialistické společenské vlastnictví mělo základní a rozhodující postavení v socialistické společnosti. Předmětem státního vlastnictví bylo např. nerostné bohatství či prostředky průmyslové výroby. Předmět družstevního vlastnictví nebyl zvláště upraven, ale bylo obecně dovozováno, že družstva mohla vlastnit vše, kromě věcí ve výlučném vlastnictví státu. Ochrana socialistického vlastnictví měla být směřována proti rozkrádání a ničení tohoto majetku. Takovéto jednání bylo přísně sankcionováno trestním zákonem. Článek 37 odst. 1 pak označoval ochranu socialistického vlastnictví „vrcholnou povinností a věcí cti každého občana“.

Pro občanskoprávní vztahy byla zakotvena závislost individuálního vlastnictví na vlastnictví socialistickém, ze kterého bylo odvozováno. Jeho subjektem byl občan a děleno bylo na osobní a soukromé. Osobní vlastnictví bylo upraveno v článku 10 odst. 1 následovně: „Osobní vlastnictví občanů k spotřebním předmětům, zejména k předmětům osobní a domácí potřeby, rodinným domkům, jakož i k úsporám nabytým prací je nedotknutelné.“ Pokud by vlastník překročil danou osobní spotřebu, změnilo by se osobní vlastnictví na soukromé. Zakotvený princip nedotknutelnosti neplatil absolutně, když výjimky z tohoto principu stanovoval občanský zákoník. Jednou z nich bylo např. vyvlastnění, které již nebylo upraveno na ústavní úrovni. Článek 10 odst. 2 pak říkal, že „dědění osobního majetku je zaručeno“. Podrobnější úpravu dědictví stanovoval občanský zákoník. Druhým typem individuálního vlastnictví bylo vlastnictví soukromé, upravené v článku 9: „V mezích socialistické hospodářské soustavy je přípustné drobné soukromé hospodářství založené na osobní práci a vylučující vykořisťování cizí pracovní síly.“ Nebyl zde vymezen výčet věcí, které mohly být předmětem soukromého vlastnictví, a tak lze dovodit, že vše, co mohl mít občan ve svém vlastnictví, a přitom nebylo vlastnictvím osobním, spadalo pod vlastnictví soukromé. Nejdůležitějším předmětem byly obytné domy, některé movitosti a zejména pozemky. Ze znění článku 9 můžeme pozorovat, že tomuto druhu vlastnictví ústava nepřiznávala žádnou ochranu.

Chápání vlastnického práva socialistickou právní vědou bylo naprosto odlišné od jeho pojetí v demokratických právních státech. Proto ihned po revoluci v roce 1989 dochází v této oblasti k rozsáhlým změnám. Došlo k zakotvení rovnocenného postavení všech druhů vlastnictví a jeho ochrany, dále upravoval ochranu dědění a obecné podmínky omezení vlastnického práva.

V Listině základních práv a svobod (dále jen „LZPS“) je vlastnické právo obsaženo v článku 11, který tvoří materiální základ pro fungování koncepce státu a celé veřejné moci. Článek 11 odst. 1 zní: „Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.“ Každý tedy může být vlastníkem a nikdo nesmí být diskriminován ve vztahu k jiným vlastníkům. Majetkem se myslí věci hmotné i nehmotné. LZPS pojem vlastnického práva nijak nedefinuje. Obecně platí, že vlastník odpovídá za škody způsobené svým majetkem a je povinen svůj majetek nezneužívat a jeho prostřednictvím druhým neškodit. Výslovné vyjádření rovnosti je zde z důvodu nerovnosti vlastnického práva, která panovala v období socialismu. Žádný zákon nesmí jakýmkoliv způsobem zvýhodňovat žádný ze subjektů vlastnického práva. Přesto však na zákonné úrovni dochází k tvorbě zvláštních režimů vlastnického práva, které dávají vznikat exkluzivitě určitých subjektů a státní ingerenci. Příkladem takového režimu je právní úprava bank. Bankou se může stát na základě udělení licence pouze právnická osoba založená ve formě akciové společnosti, jejíž kapitál dosahuje výše alespoň 500 milionů Kč. Dále je třeba říci, že vlastnické právo nesmí být zákonem jakkoliv omezeno s výjimkou případů stanovených v čl. 11 LZPS. Co se týče ochrany vlastnického práva, tak veřejná moc musí jednat tak, aby do vlastnického práva jednotlivce sama nezasahovala, ale také je zavázána k tomu, aby vlastníkovi poskytla ochranu v případě, kdy by jeho vlastnické právo bylo rušeno či omezováno ze stran třetích osob. Zaručení dědictví bylo do LZPS přidáno na základě tradice tohoto ustanovení v našich ústavách, také jako výraz nespornosti této zásady a jako reakce na některé socialistické koncepty, které navrhovaly dědění majetku nepřipustit nebo omezit a označovaly je za nemravný způsob nabytí majetku bez vlastního přičinění.

Ve druhém odstavci jsou formulovány výjimky ve vztahu k základní definici nedotknutelnosti a rovnosti vlastnictví dle odst. 1. Tyto výjimky vychází z požadavků společnosti na realizaci veřejných zájmů. LZPS stanovuje meze vlastnického práva, čímž umožňuje zákonem vložit exkluzivitu vlastnictví určitého majetku jen do rukou státu, obce nebo určených právnických osob (těmi jsou myšleny zejména kraje). Vymezení určeného majetku musí být na základě zákona. Takové zákony je možné přijmout pouze, pokud je to nutné pro zabezpečování potřeb celé společnosti nebo rozvoj národního hospodářství a ve veřejném zájmu. Ustanovení týkající se výlučného vlastnictví státu jsou obsažena např. v zákoně č. 44/1988 Sb., o nerostném bohatství na území ČR (§ 5), nebo zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (§ 9).

Zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.“ Toto ustanovení souvisí s článkem 42 odst. 2, který umožňuje přiznat na ústavní úrovni některá práva výlučně státním občanům. Účelem daného ustanovení je nejspíše obava o mohutné zkupování majetku na území republiky movitými cizinci v období špatného ekonomického stavu země.

Článek 11 odst. 3 zní: „Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“

„Vlastnictví zavazuje.“ Na základě této zásady není vlastnictví chápáno již pouze jako právo, ale také jako povinnost. Vlastnictví má nejen ekonomickou funkci, ale také sociální. „Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.“ Ke zneužití vlastnického práva se vyžaduje úmysl přímý. „Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Je zakázán i výkon vlastnického práva, který sice není výše zmíněným zneužitím, avšak nad míru stanovenou zákonem poškozuje vyjmenované chráněné zájmy.

Článek 11 odst. 4 zní:„Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Vyvlastněním se rozumí nucené odnětí vlastnictví. Od toho LZPS odlišuje nucené omezení vlastnického práva (např. nucené zřízení věcného břemene), u něhož také dochází k zásahu do svrchovanosti vlastníka, nedochází však ke změně v jeho osobě. Zároveň však LZPS oba případy podrobuje stejnému režimu. Formulace „je možné“ znamená, že v případech veřejného zájmu se vyvlastnění či nucené omezení připouští, nejde-li účelu dosáhnout jinak. Tím je myšleno, že nelze vyvlastnit, pokud lze uzavřít dohodu nebo pokud stačí omezení vlastnického práva (proporcionalita obsahu) či lze dosáhnout cíle jiným způsobem. Proporcionální musí být také rozsah vyvlastnění či omezení. To znamená, že se vyvlastňuje či omezuje pouze nezbytná část předmětné věci. Vyvlastnění či omezení je možné dále pouze ve veřejném zájmu. Veřejný zájem definoval ÚS jako „takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný“. Další podmínkou je, že vyvlastnění či omezení je možné pouze na základě zákona. To znamená, že daný zákon musí stanovit důvody vyvlastnění. Poslední podmínkou je, že vyvlastnění či omezení je možné pouze za náhradu. To vychází z principu rovnoměrného rozvržení veřejných břemen pro všechny občany a z jejich rovnosti před zákonem.

Článek 11 odst. 5 říká: „Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.“ Toto ustanovení zakládá jediný právní mechanismus, podle něhož lze ukládat daně a poplatky, a to jakýmkoliv subjektům. Daně ani poplatky tedy nemohou být uloženy nižší formou právní síly, než je zákon.