Zobrazení zdroje stránky Právo na soukromí

Avšak tento přístup naráží
na principy výkladu ústavních norem definované Ústavním soudem, podle kterého nelze žádnému
ze základních práv přiznat vyšší důležitost. Ústavní soud konkrétně judikoval, že základní právo podle
čl. 17 Listiny je zásadně rovno základnímu právu upravenému v čl. 10 Listiny.<ref> Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/96 a IV. ÚS 154/97.</ref>

právo na ochranu osobnosti a soukromí, jejichž nedílnou složkou je právo na [[Ochrana osobních údajů|ochranu osobních údajů]]. [[Úřad pro ochranu osobních údajů]].

Pro aplikaci zákona o ochraně osobních údajů na oblast žurnalistiky je vhodné rozlišovat dvě situace,
konkrétně přípravu reportáží nebo článků a jejich následné zveřejnění.
V případě první situace lze dospět k závěru, že činnost jednotlivých žurnalistů (fyzických osob)
při shromažďování podkladů – včetně osobních údajů – za účelem přípravy článku či reportáže
nebude ve smyslu čl. 9 Směrnice v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Tento přístup
vychází z úvahy, že osobní údaje jsou v rámci této činnosti získávány a využívány v souladu s právem
svobodně vyhledávat informace dle čl. 17 odst. 4 Listiny, přičemž v této fázi je riziko neoprávněného
zásahu do soukromí dotčených osob (ve smyslu § 1 zákona o ochraně osobních údajů) minimální.
Pro uplatnění požadavků zákona o ochraně osobních údajů je zásadní situace, kdy dochází
ke zveřejnění textu či reportáže, příp. jiné použití shromážděných údajů, neboť právě tímto okamžikem
dochází k – mnohdy nevratnému – zásahu do soukromí a osobního života dotčených osob.
Pokud bylo ve fázi vyhledávání informací a přípravy materiálu možno konstatovat, že se jedná
o činnost chráněnou čl. 17 odst. 4 Listiny, která nezasahuje významným způsobem do jiných
základních práv, je tomu v situaci, kdy jsou osobní údaje již zveřejněny, zcela jinak. V tomto bodě již
nepochybně dochází ke střetu dvou výše uvedených základních práv (práva na svobodu projevu
a šíření informací a práva na ochranu soukromí), která mají stejnou váhu, a která je nutno šetřit
v maximální míře (tj. zachovat co nejširší uplatnění obou práv) a je tedy i na místě uplatnit relevantní
požadavky zákona o ochraně osobních údajů.
Odpovědnost za zpracování osobních údajů v publikovaných článcích či příspěvcích je tak
primárně na vydavateli či provozovateli daného média, jehož prostřednictvím je šíření informací
umožněno. V této souvislosti je nutno uvést, že z hlediska zákona o ochraně osobních údajů není
podstatné, zda vydavatelem nebo provozovatelem je fyzická či právnická osoba, neboť uvedený
zákon ukládá povinnosti správcům či zpracovatelům osobních údajů, kterými mohou být jak fyzické,
tak i právnické osoby.
Dále je třeba vyřešit otázku, za jakých okolností je důvodné konstatovat, že publikováním určitých
osobních údajů došlo k naplnění některé ze skutkových podstat správních deliktů či přestupků podle
zákona o ochraně osobních údajů. Jako základní východisko pro tuto úvahu je opět nutno vzít smysl
tohoto zákona, tedy zda v daném případě došlo k neoprávněnému zásahu do soukromí konkrétní
osoby, anebo zda je na místě s ohledem na ochranu svobody projevu a roli médií ve společnosti8
zásah jako neoprávněný nehodnotit. K zodpovězení této otázky lze dospět po posouzení okolností
daného případu, kdy je třeba vyhodnotit zejména následující aspekty:
• Postavení osoby, které se zveřejněné údaje týkají. Je nepochybně nutno odlišovat informace
týkající se soukromí např. politiků či tzv. celebrit od informací o „obyčejných“ lidech9
[viz § 5
odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů]. Přísněji je dále třeba přistupovat
ke zveřejnění osobních údajů týkajících se dětí či mladistvých anebo osob, které se z jiného
důvodu nejsou schopny bránit samy.
 • Charakter publikovaných informací. Zákon o ochraně osobních údajů definuje v § 4 písm. b) citlivé
údaje, jakožto subkategorii údajů osobních, jejichž zneužitím může dojít k citelnému zásahu
do práv osob (jde např. o údaje o zdravotním stavu, etnickém původu, náboženském vyznání,
sexuálním životě anebo údaje genetické), a kterým zákon poskytuje zvýšenou ochranu.
Zveřejnění údajů spadajících do této kategorie je nutno posuzovat přísněji, a to i ve vztahu 


k tzv. celebritám. Opačná situace nastává v případě informací, k jejichž zveřejnění poskytla
dotčená osoba souhlas, anebo které lze označit za oprávněně zveřejněné (tedy nikoli v rozporu
s příslušnými zákony, které na danou oblast dopadají). Takové údaje je možné – při zachování
práv subjektů údajů na ochranu soukromého života – dále volně využívat [viz návětí § 5 odst. 2
a § 5 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů].
• Smysl a účel zveřejnění osobních údajů. Úřad je obecně toho názoru, že při aplikaci zákona
o ochraně osobních údajů v oblasti žurnalistiky je na místě posoudit jako jedno z kritérií také to,
zda má zveřejnění určitých informací sloužit čistě ke zvýšení „atraktivity“ zprávy, nebo zda je
zpracováním (zveřejněním) osobních údajů v daném případě skutečně sledován skutečný
veřejný zájem. Veřejný zájem opodstatňující publikaci osobních údajů lze dle Úřadu spatřovat
především tam, kde tyto údaje souvisejí s veřejnou činností dotčené osoby, případně mají svědčit
o nezákonném nebo jinak nedovoleném či neetickém chování.
Uvedený výčet není samozřejmě vyčerpávající; Úřad posuzuje každý z případů individuálně,
s ohledem na veškeré relevantní okolnosti (např. charakter média, tedy zda má zveřejnění údajů
lokální či celostátní dopad, zda lze údaje i následně dohledat apod.).
Závěr
Aplikace zákona o ochraně osobních údajů v oblasti žurnalistiky je komplikovaná (tento zákon
obsahuje mnoho ustanovení, např. § 11 nebo 16, která svobodu slova nijak neomezují, přesto jsou
v této oblasti jen obtížně realizovatelná) a často na hranici kompetencí Úřadu, resp. působnosti
zákona o ochraně osobních údajů. Nicméně Úřad je toho názoru, že uplatnění principů ochrany
osobních údajů je i v této oblasti zcela na místě, neboť významně doplňuje instituty občanského,
mediálního i trestního práva. S ohledem na výše popsaná východiska a důvody přistupuje Úřad k této
problematice s maximální obezřetností a ve své praxi přihlíží ke všem relevantním aspektům práce
žurnalistů i k funkci médií.
 Není smyslem tohoto stanoviska detailně postihnout veškeré otázky, které se zpracováním
(zejména zveřejňováním) osobních údajů v činnosti médií souvisejí. Každý z komunikačních
prostředků má svá specifika, jejichž posouzení přesahuje možnosti tohoto textu. Navíc, jak bylo
naznačeno již v úvodu, existují oblasti, které jsou upraveny zvláštními právními předpisy, a kde se
zákon o ochraně osobních údajů uplatní pouze subsidiárně. Obdobně nelze bez dalšího výše uvedené
názory vztáhnout na specifické informační kanály jako diskusní fóra, tematické weby či blogy.
 Cílem tohoto stanoviska je především nastínit postoje Úřadu k posuzované problematice, případně
vyvolat diskusi o potřebě speciální právní úpravy ve smyslu čl. 9 Směrnice.

https://www.uoou.cz/VismoOnline_ActionScripts/File.ashx?id_org=200144&id_dokumenty=9189

== Sběr informací bez konkrétního podezření ==

Rozhodnutí německého soudu: https://www.bundesverfassungsgericht.de/SharedDocs/Entscheidungen/EN/2006/04/rs20060404_1bvr051802en.html;jsessionid=0AD9CBD173A5A2AD513C014458167C9A.2_cid383

[[Používání kamerových systémů]]

[[Soukromí zaměstnance]]

== Právo být zapomenut ==

C-398/15 Manni (stanovisko GA Bota ze dne 8. září 2016)
Ochrana osobních udajů
Spor se týká práva být zapomenut (v návaznosti na rozsudek ve věci C-131/12 Google Spain a Google) v kontextu informací povinně zveřejňovaných o obchodních společnostech. Generální advokát je toho názoru, že ochrana osobních údajů ani ochrana soukromí nejsou důvodem pro to, aby se mohla osoba domáhat po určité době výmazu informací, které se jí týkají, z [[Obchodní rejstřík|obchodního rejstříku]]. Zdůraznil přitom smysl vedení informací v obchodním rejstříku a důležitost jejich dostupnosti i poté, co dotčená obchodní společnost ukončila svou činnost.