Zobrazení zdroje stránky Poměrný volební systém

Poměrný, proporční volební systém je jedním ze tří volebních systémů, a to vedle většinového volebního systému a smíšeného volebního systému. Jedná se o nejpoužívanější volební systém v současné době pro volby do kolegiálních orgánů. Proporční (poměrný) volební systém je založen na principu překročení tzv. přirozeného prahu, které postačí k zisku mandátu. Není zde potřeba stát se většinovým vítězem voleb jako je tomu u většinového volebního systému. 

Proporční volební systémy jsou relativně mladé. „Za průkopníky a iniciátory proporčních systémů jsou považováni francouzský filozof a matematik Jean Antonie Condorcet, francouzský matematik Joseph Diez Gergonne a anglický právník Thomas Hare, který v roce 1842 prezentoval první funkční a v praxi použitelný proporční volební systém.“<ref>CABADA, Ladislav a kol. ''Úvod do studia politické vědy.'' Plzeň: Aleš Čeněk, s. 263.</ref>

Volby se uskutečňují nejčastěji ve vícemandátových volebních obvodech s jedním obvodem, či malým počtem volebních obvodů. Proporční volební systém umožňuje zisk mandátu i menším politickým subjektům, což v důsledku může vést k většímu zastoupení menšinových voličů, tedy nevzniká zde tlak na koncentraci hlasů voličů jako je tomu u většinových volebních systémů. 

'''Obsah'''

I.             Charakteristika poměrného systému     

II.            Poměrný systém volných kandidátních listin

III.          Poměrný systém vázaných kandidátních listin 

IV.          Poměrný systém přísně vázaných kandidátních listin

V.           Volební systém jednoho přenosného hlasu

VI.          Přerozdělování hlasů a mandátů

VII.         Výhody a nevýhody poměrných systémů             

= '''I.    Charakteristika poměrného systému''' =
Poměrný volební systém je založen na proporci, poměru hlasů ku mandátům. Cílem poměrného systému je, aby počet hlasů vyjádřený procenty se rovnal procentuálnímu počtu mandátů. Mezi rysy, které mají poměrné systémy shodné, jsou vícemandátové volební obvody, dále že k přepočtu hlasů a určení vítěze nestačí pouhé sečtení hlasů, ale používají se různé matematické přepočty hlasů na mandáty. U všech poměrných volebních systémů se převádí hlasy v určitém poměru na mandáty, poměr se však pohybuje po škále od takřka dokonalé shody po značně nedokonalou, disproporční „shodu“.<ref>SARTORI, Giovanni. ''Srovnávací ústavní inženýrství.'' 2. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství (slon), 2011, s. 15-16. </ref>

Nejčastěji jsou poměrné volby využívány ve vícemandátových volebních obvodech, typicky se jedná o volby do zastupitelstev a parlamentů. Jako příklad poměrného volebního systému lze uvést volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. 

Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zásadním způsobem vyslovil k ústavním kautelám demokratického utváření parlamentu. Za relevantní v rozhodovaném kontextu nutno považovat nález Pl. ÚS 25/96, v němž byla posuzována ústavnost tzv. uzavírací klauzule pro volby do poslanecké sněmovny. Soud v něm vymezil základní rámec pro uplatnění prvků integrujících politické uspořádání Poslanecké sněmovny v proporcionálním volebním systému: „Z hlediska principu reprezentativní demokracie je přípustné zabudovat do volebního mechanismu samého určité integrační stimuly tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu, že neomezenou proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran, k bezbřehému ,přemnožení‘ politických stran a tím k ohrožení funkčnosti a akceschopnosti, jakož i kontinuity parlamentního systému (…) „Zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí však ohrozit demokratickou substanci voleb“<ref>HOLLÄNDER, Pavel. ''Základy všeobecné státovědy.'' 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012, s. 370</ref>

Poměrné volební systémy lze členit na systémy volných, vázaných a přísně vázaných kandidátních listin a volební systém jednoho přenosného hlasu.

== II.    Poměrný systém volných kandidátních listin ==
Volné kandidátní listiny jsou nejvolnější variantou kandidátních listin. Volné kandidátní listiny nejvíce reflektují přání voliče, jelikož volič není vázán na jednu kandidátní listinu. Volič může měnit pořadí kandidátů na kandidátní listině, ale také může své hlasy rozdělit mezi několik kandidátních listin, pak se jedná o tzv. panašování. Hlasy jsou poté přičítány jak konkrétním kandidátům, tak i politickým stranám. <ref>PAVLÍČEK, Václav a kol. ''Ústavní právo a státověda. I.díl Obecná státověda.'' Praha: Leges, s. 226.</ref>

== III. Poměrný systém vázaných kandidátních listin ==
Systém vázaných kandidátních listin je více rigidní než systém volných listin. Stále však umožňuje voliči měnit pořadí kandidátů na kandidátní listině, a to pomocí preferenčních hlasů. Nemá však možnost rozdělit své hlasy mezi kandidáty různých politických stran.<ref>Tamtéž, s. 226.</ref>

== IV. Poměrný systém přísně vázaných kandidátních listin ==
Systém přísně vázaných kandidátních listin je pak nejméně flexibilním typem. Voličova volba se omezuje čistě na volbu politické strany, pořadí kandidátů na kandidátní listině nemůže ani pomocí preferenčních hlasů ovlivnit.<ref>Tamtéž, s. 226.</ref> Proto i volič má pouze možnost stranu volit či nevolit, zvolí-li ji volí stranu i s kandidátem či kandidáty v počadí určeném stranou. Soutěž samotných kandidátů je tak realizována pouze skrze soutěž stran o mandáty, počtem mandátů získaných stranou a pořadím – na kterém místě se kandidáti uvedeni na kandidátní listině strany nachází. Výše uvedené kandidáty nelze “přeskočit“, což je také hlavní nevýhodou uzavřených kandidátních listin. <ref>HEYWOOD, Andrew. ''Politologie''. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008, s. 306.</ref>

== V.   Volební systém jednoho přenosného hlasu ==
Systémem jednoho přenosného hlasu označuje metodu přerozdělování mandátů ve vícemandátových obvodech. Jedná se o nejčistší poměrný volební systém. Tento volební systém je založen na jednoduchém systému, kdy volič čísluje kandidáty dle preferencí. Počet hlasů, které získal kandidát nad stanovený volební kvocient (práh), tedy jakýsi přebytek hlasů, je dále dle druhých preferencí přerozdělován a dochází k vyřazování méně úspěšných kandidátů a přerozdělování jejich hlasů. Takto se pokračuje do té doby, než je dosaženo počtu vítězů odpovídající počtu volených mandátů. Vždy však musí být dána alespoň jedna první preference k tomu, aby hlas byl platný. <ref>SARTORI, Giovanni. ''Srovnávací ústavní inženýrství''. 2. vydání Praha: Sociologické nakladatelství (slon), 2011, s. 20.</ref>

Volič je v rámci systému jednoho přenosného hlasu nadán jedním hlasem, ale zároveň může vyznačit své preference kandidátů, a to nejen v rámci jedné kandidátní listiny, ale napříč politickými stranami. „Volič tedy čísluje kandidáty podle škály jeho sympatií (ty, které nechce, nečísluje vůbec) a může udělit tolik preferencí, kolik je v obvodu k obsazení mandátů. Aby byl jeho hlas platný, musí udělit alespoň jednu první preferenci. Mandáty jsou rozdělovány podle výpočtu tzv. Droopovy volební kvóty (viz níže). Existuje-li například čtyřmandátový volební obvod ve které bylo odevzdáno 60 tisíc hlasů, musí kandidát k získání mandátu obdržet alespoň 12001 hlasů (60000÷/4+1/+1=12001). Kandidátů s takovou volební kvótou je víc, ale většinou ne všichni. Zpočátku jsou sčítány první preference a mandáty obdrží kandidáti, kteří překonali kvótu a dostali nejvíce prvních preferencí. Zbylé mandáty, tj. mandáty pro kandidáty, kteří nedosáhli kvóty, se přerozdělují dvojím způsobem: 

1.Nadbytek hlasů, který již zvolený kandidát nepotřebuje (dosáhl kvóty), se přerozdělí mezi ostatní kandidáty podle počtu jejich druhých preferencí (tento proces se v případě potřeby opakuje). 

2. Nejslabší kandidát (s nejmenším počtem prvních preferencí) je vyškrtnut a jeho hlasy jsou identickým způsobem přenášeny mezi zbylé kandidáty.“ <ref>CABADA, Ladislav a kol. ''Úvod do studia politické vědy.'' Plzeň: Aleš Čeněk, s. 264.</ref>

== VI.     Přerozdělování hlasů a mandátů ==
V rámci přerozdělování hlasů a přepočtu získaných hlasů na mandáty se používají dvě nejčastější metody výpočtu, a to metodu volebního čísla a metodu volebního dělitele. <ref>PAVLÍČEK, Václav a kol. ''Ústavní právo a státověda. I.díl Obecná státověda.'' Praha: Leges, s. 227.</ref>

a)      Metoda volebního čísla

Pomocí volebního čísla, volebního kvocientu, je stanoven nejnižší možný počet hlasů pro kandidáta k zisku mandátu. Volební kvocient v rámci proporčních volebních systémů hraje významnou roli. Na základě jeho výše se mění samotný charakter proporčního systému, v případě že je nastaven nízký volební kvocient, tak vítězi voleb se stávají také malé strany. Problém nastává je-li jich mnoho a jedná se o parlamentní volby, ze kterých je pak tvořena vláda. Tyto vlády již svojí povahou mají tendenci být nestabilní. Naopak v případě vysokého volebního kvocientu bývají eliminovány malé strany, vlády ustavené na základě těchto voleb mají vetší pravděpodobnost býti stabilní, kvůli nižší názorové fragmentaci. V obecné rovině lze tedy říci, že čím vyšší volební kvocient je, tím více se proporční volební systém blíží většinovému a zároveň čím vyšší volební kvocient, tím vyšší je politická stabilita na úkor nižší reprezentativnosti. 

Jednou z nejstarších forem volebního čísla je tzv. Hareova metoda, která spočívá na principu, kdy se počet platných odevzdaných hlasů vydělí počtem mandátů ve volebním obvodě. V prvním skrutiniu je kandidátní listině přiřazeno tolik mandátů, kolik tvoří počet hlasů násobek volebního čísla. Existuje však mnoho forem volebního čísel, jako další lze uvést Droopovu kvótu, Hagenbach-Bischoffovu metodu, či Hare-Niemayerova metodu. <ref>Tamtéž, s. 227.</ref>

b)     Metoda volebního dělitele

Metoda volebního dělitele je založena na jednoduchém matematickém výpočtu, díky kterému je možné rozdělit veškeré mandáty ve volebním obvodu. Tím se liší od metody volebního čísla, kdy po prvním skrutiniu zpravidla dochází ke druhému skrutiniu, ve kterém jsou použity například metody největšího zbytku či největšího průměru. Podstata volebního dělitele spočívá v postupném dělení počtu hlasů získaných stranami řadou čísel do té doby, než bude možné podle vypočtených podílů vytřídit podle velikosti tolik čísel, kolik má být přidělováno hlasů. Metody volebního dělitele spočívají na různých variantách číselných řad. Jednou z nejznámějších je d´Hondtův systém, který pracuje s lineární řadou 1,2,3,4 atd. Tento systém je využíván v současné době pro volby do Poslanecké sněmovny. Další volebním dělitelem je například Imperialiho systém, který pracuje s číselnou řadou začínající od čísla 2. Systém Sain Lague používá řadu čísel 1,3,5 a následující.<ref>PAVLÍČEK, Václav a kol. ''Ústavní právo a státověda. I.díl Obecná státověda.'' Praha: Leges, s. 227.</ref> 

Uzavírací klauzule jsou volebním nástrojem, který slouží k zamezení přílišné rozdrobenosti politické scény. Velká míra roztříštěnosti politické scény se ve svém konečném důsledku může promítat do nestability vzniklých vlád, zejména pak je-li vláda tvořena velkým počtem malých stran napříč politickým spektrem. Uzavírací klauzule fungují tak, že po odhlasování a sečtení všech hlasů voleb jsou z volebního procesu vyčleněny ty politické subjekty, které nedosáhly ani minimálního stanoveného počtu hlasů pro zisk mandátů. <ref>Tamtéž, s. 227-228.</ref>

c)      Metoda dodatečných mandátů

Metodu dodatečných mandátů lze považovat za specifický systém poměrného zastoupení, který má svůj základ ve volbě většinové s relativní většinou u jednokolové volby v jednomandátových volebních obvodech. Metodou dodatečných mandátů se nazývá proto, že po většinových volbách dochází ke korekci výsledků voleb skrze sečtení všech propadených hlasů ve volbách ve všech volebních obvodech a následné změně, korekci počtu obsazovaných mandátů.<ref>SARTORI, Giovanni. ''Srovnávací ústavní inženýrství''. 2. vydání Praha: Sociologické nakladatelství (slon), 2011, s. 70-73.</ref>

== VIII. Výhody a nevýhody proporčních systémů ==
Proporční volební systém je založen na poměru, proporci hlasů získaných ve volbách ku počtu získaným mandátům. K přepočtu hlasů a přiřazení mandátů jednotlivým subjektům nepostačí samotné sečtení hlasů, jedná se tedy o systém složitější než systémy většinové. K přepočtu se pak používají různé, výše uvedené metody. K zisku mandátu není třeba být absolutním vítězem voleb. Výhodou je tak větší reprezentativnost voličů, jelikož mandát mohou získat i menší strany, respektive menšinové názorové proudy, což se na druhou stranu může projevovat také jako slabina, jedná-li se o extrémistické politické strany. Nevýhodu lze také spatřovat v tom, že jde-li o parlamentní volby a mandát obdrží velký počet malých stran, mohou spíše vznikat nestabilní vlády. Obdobný problém může vyvstat jsou-li zvoleny například tři strany s tím, že dvě strany jsou vyrovnaně silné a třetí strana je slabá, nicméně každá ze stran potřebuje ke klidnému vládnutí podporu malé strany. Malá strana si pak může svoji podporu podmiňovat řadou různých podmínek díky čemuž dokáže prosazovat svoji politiku, což lze považovat za přínosné, z druhé strany lze na to také pohlížet jako na kupčení s hlasy voličů.<ref>Tamtéž, s. 70-73.</ref>