Zobrazení zdroje stránky Narození a smrt člověka

Narození rozhoduje o právním postavení člověka. Dítěti narozenému v řádném manželství je určeno postavení podle otce. Dítě narozené mimo řádné manželství nese postavení posle své matky v době porodu. Stejně jako všude v římském právu, i zde existovaly výjimky. ''"Například z manželství římské občanky a postavením svobodného cizince - peregrina se rodil cizinec, z otrokyně se zase mohl narodit člověk svobodný."''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.69, ISBN 80-717-9031-1.</ref> 
Člověk začíná samostatně existovat narozením. Existují ale i výjimky u nenarozených dětí. Platí zde pravidlo: '''''"nasciturus iam pro nato habetur." - ten, kdo se má narodit se považuji již za narozeného''''''', ve věcech, které jsou ve prospěch dítěte. Př. dědictví, [[curator ventris]].
Po narození musl pater familias (otec) přijmout novorozené dítě do rodiny tím, že jej vyzvedl ze země. Odmítnutí hrozilo v případě, že rodině hrozila bída nebo bylo dítě monstrum bez lidské podoby. Takové dítě bylo utraceno, často vyhozeno nebo odloženo. 
Právní osobnost člověka končí smrtí nebo tzv. velkou kapitisdeminucí (viz . níže)<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,386 str., ISBN 80-717-9031-1.</ref>

== Odkaz ==