Zobrazení zdroje stránky Námitka podjatosti

Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2000, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v témže časopise číslo 3, ročník 2002, pod číslem 48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.<ref>32 Nd 117/2017</ref>*

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že vztahy mezi soudci, jež nepřekračují běžný pracovně kolegiální rámec, nejsou samy o sobě důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, spočívají-li tyto vztahy pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazení na stejném soudu, v témže oddělení či senátě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Nd 33/2013, usnesení ze dne 27. 6. 2013, sen. zn. 29 ICdo 4/2011, usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Nd 318/2014, či usnesení ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001).<ref>32 Nd 117/2017</ref>

{{Pahýl}}}