Zobrazení zdroje stránky Náhrada újmy na zdraví

Úvodem Ústavní soud vyložil rozdíl mezi právem na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny (soubor opatření státu) a právem na zdraví jakožto součásti tělesné a duševní integrity člověka chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny, které je pro danou situaci přiléhavější. Z něj také dle judikatury Ústavního soudu plyne právo na úplnou náhradu újmy způsobené poškozením zdraví. Tento princip přitom obecné soudy musejí respektovat i při výkladu práva dopadajícího na soukromoprávní, tedy horizontální vztahy. (I. ÚS 2315/15, 12. 4. 2016)


K otázce poskytování péče osobou blízkou se vyjadřoval již dříve Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ve kterém konstatoval, že „Jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 Listiny je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována
bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že „Je věcí poškozeného, jaký způsob zajištění péče o svou osobu zvolí, zda je pro něj přijatelnější péče osoby blízké či dá přednost profesionálnímu ošetřovateli, a proto mu nelze odmítat přiznání renty s odůvodněním, že postiženému díky obětavosti okolí na ni nevzniká nárok, zatímco kdyby obětavé okolí neměl a byl nucen si hradit péči profesionální pečovatelské služby, nárok na rentu by mu vznikl. Je nepatřičné bagatelizovat zátěž způsobenou osobám blízkých péčí o postiženého a postiženého odkazovat s rentou až na dobu, kdy mu solidární okolí vypoví
bezplatnou pomoc. (I. ÚS 3367/13)

Dalším stěžovatelkou žalovaným nárokem byla ztráta na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti Ve svém odvolání stěžovatelka 29. 3. 2012 poukázala na skutečnost, že
je absolventka gymnázia, ukončila dva roky vysoké školy (kterou, jak Ústavní
soud zjistil z vyžádaného spisu, nedokončila z důvodu svého zhoršujícího se
zdravotního stavu), a nebýt těžkého postižení, našla by zaměstnání odpovídající
svému vzdělání. Městský soud v Praze však setrval na svém dříve vysloveném
názoru, že stěžovatelce nemůže být hrazena újma spočívající v tom, že
nedosahovala příjmů z fiktivní činnosti, kterou nevykonávala, neboť žádného
výdělku v důsledku svého věku 4 let vykonávat nemohla. Ustanovení § 447 odst. 3 bylo vloženo do občanského zákoníku zákonem č.
264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku
práce, a který nabyl účinnosti 1. 1. 2007. Tato úprava umožnila přiznat žákům a
studentům (souhrnně osobám připravujícím se na budoucí zaměstnání) nárok na
ztrátu na výdělku v souvislosti se škodou na jejich zdraví, a to i za předpokladu,
že doposud nevykonávali žádnou výdělečnou činnost, neboť se na výkon svého
povolání připravovali. S ohledem na skutečnost, že se tyto osoby doposud
nezapojily do výdělečné činnosti, není možné u těchto osob stanovit průměrný
výdělek podle § 351 až 354 zákoníku práce. Proto je nutné pro stanovení
průměrného výdělku vycházet z § 355 an. zákoníku práce, upravujícího výdělek
pravděpodobný. Ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za
pracovní pohotovost a o průměrném výdělku a § 355 zákoníku práce, která rámcově
stanoví způsob určení pravděpodobného výdělku, kterého by zaměstnanec v
rozhodném období „zřejmě dosáhl“ patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo
58/2005). Z rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2013, č. j. 21 Co
190/2012 – 474 je zřejmé, že při svých závěrech ze shora citované právní
úpravy nevycházel. Stěžovatelka přitom v žalobě uvedla, že studovala na
filosofické fakultě, studium měla ukončit roku 1995, připravovala se na práci překladatelky a tlumočnice v oboru němčina, holandština. Z důvodu plánované
operace pravého oka však musela studium přerušit, následkem svého zhoršeného
zdravotního stavu studium v červnu 1995 ukončila. Ve svém odvolání navrhuje
stěžovatelka, aby soud zadal vypracování znaleckého posudku z oboru
ekonomika ohledně posouzení výše průměrného výdělku pro účely odškodnění
ztráty na výdělku, odvolací soud však tento návrh stěžovatelky ve svém
rozhodnutí nijak nezohlednil. (I. ÚS 3367/13)

Ve svém nálezu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl 50/05 se Ústavní soud zabýval
návrhem Obvodního soudu pro Prahu 1 na zrušení § 444 odst. 2 o. z., který
zavazoval soud k aplikaci vyhlášky č. 440/2001 Sb. Obecný soud v této
souvislosti uvedl, že „celý systém odškodňování bolestí a ztížení společenského
uplatnění, který je založen na konstrukci násobků vypočtených podle počtu bodů
stanovených ministerstvem, následně zavazující soudní znalce, a ve svém
důsledku i soud, je celý nedůstojný, odporující principům, které je nutno ctít v
demokratické společnosti, mají-li na mysli vážně ochranu lidské cti, důstojnosti
a především zdraví a života. Pokud zákon vystaví konstrukci náhrady škody na
zdraví (ústavně chráněného práva) na tom, že pověří úřad (Ministerstvo
zdravotnictví), aby ohodnotil výši odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění zcela nedůstojným způsobem, jako je tomu v případě vyhlášky č.
440/2001 Sb., jde o zásadní neúctu k právům člověka, a tedy o rozpor s
ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy. Způsob odškodňování je nedůstojný tím spíše,
pokud umožňuje soudům zvyšovat odškodnění stanovené podle zákona ve
spojení s vyhláškou pouze ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele (§ 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.).“ Ústavní soud v tehdy
projednávané věci nedospěl k závěru o protiústavnosti napadeného ustanovení,
neboť dovodil, že pokud je obecný soud přesvědčen o protiústavnosti vyhlášky,
nemusí ji použít a může rozhodnout pouze na základě a v duchu zákona, který je
vyhláškou prováděn. Ústavní soud v této souvislosti odkázal na své úvahy
vyjádřené nálezu ve věci sp.zn. III. ÚS 350/03, kde se konstatuje, že „Moderním
ústavním nepsaným pravidlem, které podle dnes již konstantní judikatury
Ústavní soud rovněž aplikuje, je princip proporcionality, který náleží mezi
obecné zásady právní, jež sice nejsou v právních předpisech výslovně obsaženy,
avšak v evropské právní kultuře se bezezbytku uplatňují (k tomu srov. např.
nález pléna Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/97 in Ústavní soud České
republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., č. 163, Praha 1998). Ústavní
soud se tak přihlásil k evropské právní kultuře i k jejím ústavním tradicím. Ve
světle těchto obecných zásad právních také interpretuje ústavní předpisy,
především Listinu základních práv a svobod. Taková interpretace se pak promítá
i do výkladu jednotlivých právních předpisů, tzn. v tomto případě těch, které
upravují výši přiznané náhrady za způsobenou škodu na zdraví (náhrady za
ztížení společenského uplatnění). Porušením pravidla proporcionality může dojít
k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod)“ (I. ÚS 3367/13)