Zobrazení zdroje stránky Právní subjektivita v římském právu

Právní subjektivita je chápána jako schopnost být nositelem práv a povinností.  Podle našeho novodobého pojetí je nositelem právní subjektivity každý, bez rozdílu barvy pleti, pohlaví, národnosti, … Římané však toto rozlišovali, dle nich mohl být subjektem práv pouze člověk svobodný, pouze svobodný člověk může být nositelem práv a povinností, má tedy právní subjektivitu neboli caput (tento pojem se zavádí v justiniánském právu). Slovo caput v latině doslova znamená hlava, v přeneseném významu tento termín lze chápat jako právní individualitu, právní osobnost. [[Otroci|Otrok]] právní subjektivitu nemá, je pouze objektem práva.<ref>KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. ''Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]''. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. <nowiki>ISBN 80-7038-134-5</nowiki>. str. 81-82</ref>  

= Vznik právní subjektivity =
Právní subjektivita začíná narozením. Momentem narození se míní oddělení novorozeněte od matčina těla. [[Nasciturus]] (nenarozenec) tedy není považován za právní subjekt, není nositelem právní subjektivity. Pochopitelně v momentě, kdy se dítě narodí, ale narodí se mrtvé tak také nelze považovat za právní subjekt. Proculiáné vyžadovali, aby dítě u porodu brečelo – a tedy prokázalo své žití. Sabiniáné neměli takové požadavky, de nich stačil pouze jakýkoli důkaz života – dýchání, pohyb, … V římském právu se také vyžadovalo, aby dítě mělo lidskou podobu. Přestože nasciturus ještě nemá právní subjektivitu, má jeho existence v právu určitý význam, kupříkladu jsou chráněny jeho majetkové zájmy. <ref>VÁŽNÝ, Jan. Soustava práva římského. Díl I., Nauky všeobecné. Brno: Nákladem Čs. Akademického spolku Právník, 1946. s. 19</ref> Také může být nasciturovi zřízen [[Opatrovnictví|opatrovník (curator)]].<ref name=":0">HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 124</ref>   

= Zánik právní subjektivity =
Obecně právní subjektivita zaniká smrtí. Lze rozlišit dva druhy smrti, a to smrt fyzickou a smrt právní. Za právní smrt je považována [[Capitis deminutio|capitis deminutione]] maxima – tedy ztráta statusu libertatis (upadnutím do otroctví).<ref name=":0" /> 

Jestliže někdo dovozuje své právo na základě úmrtí jiného člověka, pak musí jeho smrt dokázat. V případě smrti několika osob často hraje důležitou roli pořadí jejich smrtí, jestliže však nelze prokázat, kdo zemřel dřív jedná se, jako by zemřely současně. Římské právo neznalo zákonné domněnky úmrtí osob nezvěstných. Konkrétní rozhodnutí bylo na soudcích, kteří dle situace posoudili, zda se bude osoba nezvěstná považovat za zemřelou či nikoli. Teprve v právu obecném byl zaveden institut [[prohlášení za mrtvého]]. Dle něj se měla za mrtvou považovat osoba nezvěstná, pokud uplynulo 70 let od doby jejího narození. Jestliže se někdo stal nezvěstným až po dovršení 70 let, pak se za mrtvého považoval v momentě, kdy mu bylo 100 let. Jestliže byla splněna tato podmínka věku, pak byla vydána veřejná vyhláška, kde byl nezvěstný vyzván, aby se přihlásil, jestliže tak do 1 roku neučinil, pak byl prohlášen za mrtvého. Pokud nastala situace, že se osoba, která byla tímto způsobem prohlášena za mrtvého, objevila, pak bylo prohlášení zrušeno a taktéž byly zrušeny všechny právní poměry, které vznikly na základě tohoto prohlášení za mrtvého.  Za zemřelého byl také považován válečný zajatec, v momentě, kdy upadnul do zajetí. Především z důvodu, aby jeho závěť zůstala platná.<ref>VÁŽNÝ, Jan. Soustava práva římského. Díl I., Nauky všeobecné. Brno: Nákladem Čs. Akademického spolku Právník, 1946. s. 19-20</ref>
 
= Podmínky právní subjektivity = 
Podmínky právní subjektivity jsou označovány jako jednotlivé statusy. Římské právo rozlišuje 3 statusy – status libertatis, status civitatis, status familiae, kterými je dle římských právníku podmíněna právní osobnost člověka. Vlastnictví všech tří statusů je nutnost k tomu, aby byl člověk plnoprávným subjektem římského práva.  

<big>'''Status libertatis'''</big>

Jedná se o status svobody. U římského národa bylo podstatné dělení na svobodné a nesvobodné. Za nesvobodné byli pochopitelně považováni otroci. Ve starších dobách se příliš nelišilo postavení otroků a osob [[alieni iuris]]. Po punských válkách se rozdíly mezi těmito skupinami začali výrazněji projevovat. Především faktem, že osoby alieni iuris byly na rozdíl od otroků svobodné. 

'''<big>Status civitatis</big>'''

Druhou podmínkou bylo občanství (civitas). Podle ius civile tedy je právním subjektem pouze římský občan, nikoli tedy [[Peregrin|cizinec (peregrinus)]] – obyvatel jiného státu, či osoba bez občanství. Tato absolutní uzavřenost občanských právních řádů proti cizincům byla možná pouze v nejstarších dobách. V okamžiku rozšiřování mezinárodního obchodu bylo třeba stávající situaci mírně upravit. Občanské právo nebylo možné rozšířit na cizince, proto se muselo vytvořit právo nové – [[Právní oblasti - ius gentium, ius honorarium a ius civile|ius gentium]]. Cizince tedy i nadále nebyl právním subjektem dle [[Právní oblasti - ius gentium, ius honorarium a ius civile|ius civile]], ale byl způsobilý k právním konáním dle ius gentium.

Základní pravidla občanského římského řádu pro nabývání občanství byla následující: občanství se nabývalo narozením v případě, kdy mezi rodiči bylo řádné manželství a oba byli občany. Dítě vstupuje v občanský status svého otce. Jestliže mezi rodiči nebylo řádné manželství nabývá dítě občanský status své matky.  Dále bylo možné získat občanství státním udělením.

Občanství se pozbývalo nabytím jiného občanství, za trest při vypovězení nebo při deportaci. 

'''<big>Status familiae</big>'''

Třetí podmínkou je nezávislé postavení v rodině. Nezávislé znamená, že není podrobena rodinné moci jiného [[pater familias]], je tedy osobou [[sui iuris]] nikoli alieni iuris. Tento rozdíl se projevuje však pouze v právu soukromém. I osoby alieni iuris mohou vystupovat v právu veřejném, kupříkladu mohou zastávat veřejné funkce. 

[[Právo manželské|Rodina (familia)]] v juristickém smyslu civilního práva je skupina osob, podrobených téže moci. Tento pojem rodiny je tak poměrně odlišný od dnešního pojmu (rodiče a děti).<ref>VÁŽNÝ, Jan. Soustava práva římského. Díl I., Nauky všeobecné. Brno: Nákladem Čs. Akademického spolku Právník, 1946. s. 20-28</ref>
== Capitis deminutio ==
Kapitisdeminunce je specifická instituce římkého práva, která v našem současném právním systému nemá žádný ekvivalent. Doslova lze Capitis deminuntio přeložit jako zmenšení osobnosti. Každá změna statusu má za následek změnu osobní individuality, následkem změny stavu je právě kapitisdeminunce.  

<big>'''Capitis deminutio magna'''</big> 

Tato capitis deminuntio nastává v případě, kdy občan ztratí svobodu (capitis deminutio maxima) nebo když ztratí občanství (capitis deminuntio minor – také označováno jako media).<ref name=":1">VÁŽNÝ, Jan. Soustava práva římského. Díl I., Nauky všeobecné. Brno: Nákladem Čs. Akademického spolku Právník, 1946. s. 28</ref> Capitis deminuntio magna je tedy vázána na status libertatis a status civitatis. Člověk tak přichází o všechna svá veřejná práva a zpravidla také práva soukromá a právní závazky. Práva majetková, která byla spojena výhradně s osobou, která je postižena kapitisdeminuncí zanikají úplně. Ostatní práva majetková přecházejí na jiné osoby. Dluhy podle práva civilního zaniknou (Věřitelům však byla v takové situaci poskytnuta pomoc od [[Praetor|praetora]]).<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 159-160</ref>   

'''<big>Capitis deminutio minima</big>''' 

Tato capitis deminuntio je vázána na status familiae. Člověk tedy podstupuje tuto kapitisdeminunci pokaždé, když se jakýmkoli způsobem změní jeho postavení vůči jeho rodině, dojde ke změně jeho rodinného postavení.<ref name=":1" /> Ke kapitisdeminunci nedochází v případě, kdy se děti následkem otcovi smrti stávají osobami sui iuris. Taktéž k ní nedochází v případech, kdy pomocí sakrálních úkonů vystupují z moci otcovské – například, když se žena stane [[Vestálky|Vestálkou]]. Z právního pohledu nemá capitis deminuntio minima žádných dopadů na práva veřejná. Z pohledu soukromého práva se dá říci, že osoba pozbývá se staré caput a získává nové. Toto pozbytí staré caput (právní osobnosti) má za následek zničení dosavadních práv agnátských. Majetková práva, jestliže nezanikla kvůli těsné souvislosti s jeho osobou, přecházejí na osobu, které je člověk v nové rodině mocensky podroben (např. nový pater familias). Dluhy podobně jako u capitis deminuntio magna zanikají, ale opět je věřitelům praetorem poskytnuta pomoc ke zmírnění nastalé újmy (bylo možné je vymáhat za pomoci actione rescissa capitis deminuntione).<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 160-161</ref> 
= Obsah právní subjektivity =
<big>Soukromoprávní</big><ref>KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. ''Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]''. Praha: Panorama, 1990. Učebnice. <nowiki>ISBN 80-7038-134-5</nowiki>. str. 84</ref><big>:</big> 

'''Ius commercii''' 

Doslova může být toto právo přeloženo jaké právo obchodu. Spadá sem schopnost uzavírat právní jednání majetkové povahy. Také sem náleží speciální oprávnění, konkrétne způsobilost zřídit [[Testament|závěť]] (testamenti factio activa), způsobilost dědit ze závěti (testamenti factio passiva) a právo činit podání na soudech (ius postulandi).

'''Ius conubii'''

Na základě ius conubii měl člověk právo vstoupit do zákonného (legitimního manželství)

Právo Ius commercii a ius conubii měli původně pouze římští občané, časem však byla přiznána i některým cizincům. Nejdříve na ně měli nárok Latini prisci – obyvatelé Latia – kteří žili v těsném sousedství s Římem. Pouze ius commercii mohli získat Latini coloniarii – obyvatelé osad (kolonií), které Římané a Latinové zakládali v Itálii.

<big>Veřejnoprávní:</big>

'''Ius suffragii''' – aktivní volební právo, právo hlasovat na [[Lidové shromáždění|lidových shromážděních]]

'''Ius honorum''' – pasivní volební právo, tedy právo zastávat veřejné úřady

'''Ius sacrorum''' – právo účastnit se náboženských obřadů vyhrazených pro římské občany

'''Ius provocationis''' – právo obrátit se na lidové shromáždění v případě uložení těžkého trestu římským úředníkem