Zobrazení zdroje stránky Formula (v římském soudním procesu)

V Římském právu rozlišujeme 3 druhy [[Druhy soudního řízení v Římském právu|soudních procesů]]: legisakční, formulový a kogniční. Formula neboli concepta verba (slovní shrnutí) byla neodmyslitelnou součástí procesu formulového. Jednalo se o text, který byl dosavadním posouzením materiálů, na konci se vždy nacházel příkaz k odsouzení či osvobození.
= Hlavní části formule =
'''Datio iudicis''' 
* Na začátku se vždy nacházelo jmenování soudce, tedy věta, která určovala, kdo jím bude. Soudcem nemohla být osoba duševně nemocná, hluchá, němá, nedospělá a žena. Soudce si strany vybírali z jmen soudců v albu. Pokud se nemohli dohodnout byl soudce určen. 

* Soudce byl důležitý pro druhou část procesu, pro něj je psána formula, aby věděl, jak postupovat.
 Datio iudicis mohlo například znít: Titius budiž soudcem! <br>

'''Intentio''' 
* Patrně nejdůležitější část žalobní formule, jelikož zde byl konkretizován předmět sporu, základ žaloby. Dle typu intence je možné formule dělit:
** Actiones in ius conceptae – sepsané podle platného práva
** Actiones in factum conceptae – stylizované dle faktického stavu jak jej vylíčily strany, v tomhle případě se dovolávali ochrany in factum, kterou poskytoval pouze praetor.
* Zvláštním druhem praetorem vytvořených žalob byly žaloby s fikcí – actiones ficticiae. Tato žaloba se uplatňovala v případě, kdy aplikaci bránila nějaká skutečnost či naopak chybějící část skutečnosti. [[Praetor]] dal v takové situaci pokyn, aby si skutečnost odmyslel nebo naopak přimyslel. <br>
'''Condemnatio''' 
* Příkaz k odsouzení či naopak k osvobození. V případě odsuzujícího rozsudku se jednalo o condemnatio pecuniaria – Kondemnace na peněžní sumu. Kondemnace mohla být dvojího druhu:
** condemnation certa – šlo o vymáhání určité peněžní sumy, tedy vázala se přímo na condemnatio pecuniaria 
** condemnation incerta – zde jde o vymáhání neurčité sumy, o její výši má rozhodnout soudce, ale mohla být stanovena maximální částka, kterou nemohl přesáhnout
= Vedlejší části formule =
'''Demonstratio''' 
* Jejím smyslem bylo uvést právní důvod, kauzu žaloby. Používala se zejména v momentech, kdy pomocí intence nešlo přesně specifikovat žalobní formuli. Často to bývalo v případech, kdy se jednalo o [[žaloby bonae fidei]]. <br>
'''Praescriptio pro actore''' 
* Jednalo se o část žaloby, která specifikovala vymáhaný nárok, intentio a demonstratio následovali až po tomto omezení nároku.

'''Adiudicatio''' 
* Šlo o část formule, která obsahovala zplnomocnění soudce, aby věc přisoudil jedné z procesních stran.

'''Exeptio''' 
* Námitka představovala procesní institut zaměřený proti žalobě, jejím cílem bylo vyloučit tvrzení obsažené v intentio či condemnatio. Jednalo se tedy o prostředek obrany žalovaného. Ve struktuře formule se nacházela právě mezi intentio a condemnatio.
* Dělení námitek
** <u>Podle právního základu</u>
*** Civilní námitky – např. proti Actio Publiciana
*** Praetorské námitky – např. proti rei vindicatio
** <u>Z hlediska použitelnosti v závislosti na plynutí času</u>
*** Exceptiones perpetuae – žaloby které mohly být uplatněny kdykoli, jejich platnot nebyla časově omezená
*** Exeptiones temporales – poskytovali žalovanému ochranu jen na určitou dobu
** <u>Z hlediska úpravy v praetorském ediktu</u>
*** Exceptiones propositae – výslovně řečené v praetorském ediktu
*** Exceptiones utiles, in factum – udělované praetorem pro konkrétní případ
** <u>Z hlediska věcného obsahu</u>
*** Námitky na uplatnění hmotněprávní vady žaloby, které odnímaly účinnost tvrzení žalobcovy intentio
*** Exeptiones s obsahem, kterým bylo tvrzení procesní vady žaloby