Zobrazení zdroje stránky Vlastnictví v římském právu

'''''Vlastnictví (= vlastnické právo)''' chápe římské právo jako '''právní panství,''' je všeobecné, přímé a výluční.''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.153</ref>  Vlastnictví neboli '''dominium''' je panství nad hmotnou věcí, vlastník je pánem věci.
Vlatnictví můžeme chápat v '''pozitivním smyslu''' (možnost nakládat s věcí jakýmkoli způsobem) a '''negativním smyslu''' (právo zabránit, aby někdo jiný na věc působil).<ref>BALÍK, Stanislav. Rukověť k dějinám římského práva a jeho institucí. 2., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3800-215, str.143.</ref>

== Vlastnictví ==
 
Vlastník může se svou věcí nakládat jakkoli, fakticky ji držet ([[Držba v římském právu|držba]]), používat ji, dokonce ji i zničit. Působení na věc se ustálilo na tyto latinské výrazy: '''ius possidendi (právo věc držet), ius utendi (právo věc užívat), ius fruendi (právo věc požívat) a ius abutendi (právo věc měnit nebo zničit)'''. Pozdější vývoj uznal, že tento výčet nestačí a není proto možno jej vystihnout. 

# Vlastnictví je '''všeobecným právním panstvím''' - vlastník může s věcí nakládat jakkoli. 
# Vlastnictví je '''přímým právním panstvím''' - vlastník může věc kdykoli uchopit, nepotřebuje ničí pomoc
# Vlastnictví je '''výlučným právním panstvím''' - Nikdo, kromě vlastníka, nemůže na věc působit = teoretické znaky

Ve skutečnosti může být vlastník omezen tím, že k věci má právní oprávnění jiná osoba, a nebo tím, že svým působením na věc omezuje práva jiných vlastníků.
Vlastnictví bylo omezeno také jistými pravidly, a to buď v zájmu veřejném nebo soukromém. V rámci veřejného práva byli vlastníci omezeni zejména '''právem stavebním.''' Například museli mezi budovami nechat určitý volný prostor, byli omezeni také výškou staveb, nesměli zničit hrob, který se nacházel na pozemku atd., tato pravidla zakotvoval již [[Zákon 12 desek|Zákona dvanácti desek]].  V soukromém zájmu se jednalo hlavně o '''právo sousedské'''. Jednalo se třeba o případy přesahu větví na sousední pozemek, umožnění vstupu sousedovi každý druhý den, aby si posbíral své spadené plody.<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str. 153-156.</ref>

== Spoluvlastnictví ==

Již výše jsem se dozvěděli, že vlastnictví je výlučným právním panstvím. Může ovšem nastat situace '''spoluvlastnictví''', to znamená, že jednu věc vlastní více osob. Stane se tak tehdy, když '''více osob nabyde zároveň vlastnické právo k nedělitelné věci'''. Tím pádem existuje jedno vlastnické panství, jež je rozděleno na části. Každý z vlastníků se může ke své "části" (chápejme myšleně, věc je vždy nedělitelná u spoluvlatsnictví) chovat stejně tak, jako by byl vlastníke jediným. Pouze v zásahu, který by ovlivnil věc jako celek, musí brát ohledy na ostatní spoluvlastníky. Spoluvlastnictví se dalo zrušit '''zvláštní žalobou (actio communi dividundo)'''. Nedělitelnou věc přiřkl soudce jednomu ze spoluvlastníků a ostatním nabídl náhradu.<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str. 156-157.</ref>

== Druhy vlastnictví ==

Římské právo znalo pouze jedno vlastnictví. (Def. viz.výše). Druhy vlastnictví dělíme podle jejich možné ochrany.

# '''Kviritské vlastnictví''' - Civilní vlastnictví, jež mohl nabývat pouze římský občan bylo chráněno římským právem civilním. Konkrétně '''civilní vlastnicou žalobou (=reivindikací)'''. Toto vlastnictví mohlo vzniknout pouze formálními způsoby nabytí, tj. [[Mancipace|mancipace]] nebo [[Injurecesse|injurecesse]]. Platila pouze pro věci mancipační, nejdříve jen pro věci movité.
# '''Vlastnictví k půdě''' - Pozdější forma individuálního vlastnictví. Nejdříve se projevil u pozemků, na nichž stály domy, které římský občan koupil (vlastnil). V počátcích byla půda ze státního vlastnictví převáděna do individuálního vlastnictví. Toto platilo pouze pro pozemky na italském území. Provincie se řídili jinými pravidly. ''Vlastnické vztahy osob, které nebyly římskými občany, ale cizinci nebo peregriny, nebyly v Římě původně chráněny vůbec, proto se také nepovažovaly za vlastnictví v právním smyslu''<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.159</ref>
# '''Bonitární (praetorské) vlastnictví''' - Novější způsob, neformální převod vlastnického práva, z důvodu vývoje obchodních a směnných vztahů. Nad [[Mancipace|mancipací]] získala převahu '''tradice'''. '''Tradicí''' vznikaly situae, kdy kupec se stává pouze držitelem věci a vlastníkem nadále zůstává překupce. Pro nabytí vlastnického práva musel kupující věc vydržet po uplynutí dané lhůty. Praetor zavedl ochranu pro vstup třetí osoby a pro ochranu tohoto neformálního obchodního styku. Změnu přinesla '''praetorská publiciánská žaloba (actio Publiciana in rem)''' - za povolovala vydržení již před uplynutím dané lhůty, tak se dostala na stejné postavení s kviritským vlastnictvím. Poslední rozdíly zanikly za Justiniána. 

To vysvětluje pojem dvojí vlastnictví --> praetorské a kviritské<ref>KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-717-9031-1, str.157-161.</ref>

== Odkazy ==