Zobrazení zdroje stránky Jak vytvářet a upravovat články

Hlava třináctá. Trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy
Historie a pojetí zločinů proti lidskosti
	Prvně byl termín zločiny proti lidskosti použit ve spojení s činy, které páchali Turci na arménské populaci. Tato zvěrstva proběhla v letech 1915–1918. Norimberský proces byl prvním soudním řízením, kde byly zločiny proti lidskosti stíháy.  Necelé dva měsíce po konci války v Evropě se v Londýně sešly delegace vítězných mocností a po několikatýdenních vyjednávání byla uvedena Dohoda o stíhání a potrestání hlavních válečných zločinců evropských zemí. Na základě Statutu Norimberského tribunálu bylo celkem obžalováno 22 vysokých představitelů nacistického Německa. 
	V rámci zločinů proti lidskosti, proti míru a válečných trestných činů je důležité zmínit Římský statut.  Tento statut, přijatý v roce 1997, byl první předpis, který definoval pojem zločinů proti lidskosti. Čl. 7 Římského statutu obsahuje výčet deseti činů, které musí být spáchány v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku, který je zaměřen proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku. 
	Vedle naplnění jednotlivých skutkových podstat činů, které zakládají zločiny proti lidskosti, je nutné splnit některé další náležitosti. Jednou ze základních podmínek, kterou musí každý ze zločinů proti lidskosti splňovat, je, aby byl součástí rozsáhlého nebo systematického útoku, který směřuje proti civilnímu obyvatelstvu, rase, etniku apod. Pachatel musí vědět, že čin je nebo měl být součástí takového útoku. 

Díl první
§ 400 Genocidium
Objekt a objektivní stránka 
Objektem tohoto trestného činu je právo národů, národností, všech ras a etnik lidského rodu a náboženských či jiných skupin na existenci. Předmětem útoku je tedy vždy chráněná skupina lidí nebo její část. Jak říká JUDr. Ondřej Svaček:“Byť konkrétní útok bezprostředně směřuje proti jednotlivci, tento je napadán nikoli pro své individuální vlastnosti, ale pro příslušnost k širšímu celku – dochází tedy k depersonaliaci oběti.“  

Skutková podstata genocidia
Aby bylo jednoduší pochopit podstatu tohoto trestného činu, je nutné uvést, že trestný čin genocidia obsahuje dvě základní skutkové podstaty. Objektivní stránka první základní skutkové podstaty předpokládá čtyři alternativně stanovené formy jednání. 1) uvedení příslušníků chráněné skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení, 2) provedení opatření směřujících k bránění rození dětí, 3) násilné převádění dětí z jedné chráněné skupiny do druhé, 4) způsobení příslušníkovi chráněné skupiny těžké újmy na zdraví nebo smrti. Objektivní stránka druhé základní skutkové podstaty trestného činu genocidia (§ 400 odst. 2 TZ) poté postihuje specifickou formu součinnosti, neboť se vztahuje na jednání, kterým pachatel veřejně podněcuje ke spáchání trestného činu genocidia podle § 400 odst. 1 TZ. 
První základní skutková podstata: Jak již bylo zmíněno výše, jedna ze čtyřech alternativně stanovených forem jednání první základní skutkové podstaty spočívá v uvedení příslušníků chráněné skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit jejich úplné nebo částečné fyzické zničení. Jde o tzv. způsobení pomalé smrti. To je poté naplněna například v případě odpírání stravy a lékařské péče či vystavení nadměrné fyzické námaze a práci. Dále poté vyhošťováním z domovů atd.
	Další alternativně stanovené formy jednání je poté provedení opatření, které směřují k bráněné rození dětí. Takováto opatření jsou souhrnně označována jako biologická genocida a mohou spočívat v poškození pohlavní orgánů, dále rozdělení mužů a žen, nucené sterilizaci. Nicméně není nutné, aby taková opatření měly fyzickou podobu – můžou tedy spočívat ve způsobení určité psychické újmy, která pak má za následek nechuť či zábranu k další reprodukci. Jako příklad je možné uvést brutální znásilnění ženy, které způsobí zábrany k další reprodukci
	Třetí formou jednání je násilné převádění dětí z jedné chráněné skupiny do druhé. Aby k takovému jednání došlo, tak by muselo být provedeno v takové míře, aby která by vedla alespoň k částečnému zničení některé z chráněných skupin právě v důsledku cílenému a násilnému odejmutí dětí. Jako historický příklad je poté možné uvést odnětí lidických dětí k jejich následné „převýchově“.
	Poslední alternativní formou jednání je způsobení příslušníkovi chráněné skupiny těžké újmy na zdraví nebo smrti. U této formy jednání je od ostatních odlišná zásadní věc. A to, že k naplnění stačí, aby účinek smrti nebo těžké újmy na zdraví nastal byť u jediného příslušníka chráněné skupiny lidí. V takovém smyslu by ale bylo obtížné dovodit úmysl úplně nebo částečně vyhladit (zničit) chráněnou skupinu lidí.
	Druhá základní skutková podstata (odstavec 2). Tato základní skutková podstata postihuje jednání, které spočívá ve veřejném podněcování ke spáchání genocidia podle § 400 odst. 1 TZ. V tomto případě se jedná o předčasně dokonaný trestný čin. Ve výsledku je tedy veřejné podněcování trestné bez ohledu na to, zda jiná osoba genocidium dokoná či zda se o jeho spáchání pokusí. 

K pojmům rasová, etnická, národnostní, náboženská, třídní nebo jiná skupina.
Rasová skupina je definována přítomností dědičných fyzických znaků. Rasou je velká skupina lidí, která se liší od jiné skupiny různými typickými znaky. Tyto znaky se můžou týkat vzhledu, temperamentu, energie, kultury apod. Obecně se rozlišují tři rasy: rovníková, indoevropská a mongolská. Dále existuje přibližně 30 podskupin. 
Etnická skupina se poté vyznačuje sdílením společného jazyka a kultury. V České republice je poté označit jako etnickou skupinu Romy.
Národnostní skupinou je definována jako soubor osob, mezi nimiž existuje právní pouto založené občanstvím.
Náboženská skupina nemusí být definována světově uznávanými náboženstvími. Může se totiž jednat také o sekty, dále kulty s nepočetnou základnou, u kterých je dáno společné duchovní přesvědčení. Jak vyplývá z výše uvedeného, není tedy nutné, aby skupina vůči které pachatel uplatňuje genocidium, byla orientována pouze na světově uznávané náboženství. Stačí, že skupina lidí mají společné duchovní přesvědčení. Jako příklad sekty je možné uvést Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Tato sekta vychází z hnutí, které je známé jako mormonismus. 

Pachatel a subjektivní stránka
Pachatel trestného činu genocidia může být jakákoli trestně odpovědná fyzická osoba. Nicméně není vyloučena ani odpovědnost právnických osob (§ 7 topo .). U některých trestných činů je pak specifický pachatel. Například trestný čin podle § 418, odpovědnost nadřízeného, bude spáchán vojenským či jiným nadřízeným.
U obou základních skutkových podstat je nutné, aby byly spáchány úmyslně. Podle § 400 odst. 1 TZ musí mít pachatel specifický úmysl, spočívající v úplném či částečném zničení některé z chráněných skupin.

Příprava 
Příprava trestného činu genocidia je vždy trestná. A to z toho důvodu, že se u obou skutkových podstat jedná o zvlášť závažný zločin (§ 20 odst. 1 a § 14 odst. 3 TZ) 

§ 401 Útok proti lidskosti
Objekt a objektivní stránka
	Objekt trestného činu útoku pro lidskosti je ochrana civilního obyvatelstva jako celku, to je rozdíl oproti trestného činu genocidia, kde se chrání jen určité skupiny obyvatelstva. Mezi práva, která jsou chráněna se řadí: právo na život, svobodu, lidskou důstojnost a respektování osobnosti příslušníků těchto skupin.
	Objektivní stránka tohoto trestného činu se skládá ze dvou částí. První z nich spočívá v uskutečňování rozsáhlého či systematického útoku, který je zaměřen proti civilnímu obyvatelstvu. Rozsáhlost takového útoku pak vyplývá z počtu obětí. Jako rozsáhlý útok lze chápat i kumulaci činů uvedených v § 400 odst. 1 písm. a) až j). Nicméně kumulace není nutná v takovém případě, kdy dojde k jedinému činu, který je ale mimořádného rozsahu. Systematickou činnosti se rozumí organizovanost, která vylučuje možnost náhodného spáchání. Druhá část objektivní stránky představuje několik alternativně stanovených forem jednání pachatele. Aby došlo k naplnění druhé části objektivní stránky trestného činu útoku proti lidskosti, tak je nutné, aby alternativně stanovené formy jednání byly provedeny v rámci útoku proti civilnímu obyvatelstvu. Není vyloučené a by pachatel naplnil více z alternativně stanovených forem jednání. Tyto formy jednání samy o sobě představují trestné činy. Aby pachatelovo jednání bylo posouzeno jako útok proti lidskosti, tak je zásadní kontextuální prvek. Ten představuje to, že pachatelovo jednání představuje součást útoku proti civilnímu obyvatelstvu. 

K některým formám útoku
	Formy útoku by samy o sobě zakládaly trestní odpovědnost. Jelikož jsou uskutečněny v rámci rozsáhlého či systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu, posoudí se proto podle § 401. Jak je zjevné, jako trestný čin útoku proti lidskosti tedy není možné posuzovat izolovaná jednání, která se svou povahou, cílem a následky liší od ostatních činů spáchaných v rámci útoku proti civilnímu obyvatelstvu.
	Jako vyhlazování lidí se rozumí nejen jejich přímé a cílené usmrcování, ale také úmyslné uvedení do životních podmínek, které mají přivodit zničení části obyvatelstva. Mimo jiné mezi vyhlazování spadá znemožnění přístupu k potravinám a lékům. 
	Zotročování je pojem, kterým se rozumí uvádění osob do takového stavu, kdy nad nimi jiné osoby vykonávají moc odpovídající vlastnickému  právu. Oběti, které jsou zotročeny poté utrpí úplnou či převážnou ztrátu svobody.
	Perzekucí se rozumí úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu s mezinárodním právem z důvodu identity skupiny nebo kolektivu. 
	Apartheid jsou nelidské činy páchané v rámci institucionalizovaného režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou nebo skupinami. Tyto nelidské činy jsou páchané s cílem zachovat tento režim, tedy nadvládu.
	Jako jiný nelidský čin obdobné povahy potom bude čin výslovně neuvedený v § 401. Nicméně takový trestný čin bude s výše uvedenými činy srovnatelný. Jako příklad lze uvést způsobování těžkých újem, konkrétně například zmrzačování.
	
Pachatel a subjektivní stránka
	Pachatelem může být jakákoli trestně odpovědná fyzická osoba. Vyloučena není trestní odpovědnost právnických osob (srov. § 7 TOPO).  
U tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl pachatele se musí vztahovat i ke skutečnosti, že je útok vykonáván rozsáhle či systematicky proti civilnímu obyvatelstvu.

§ 402 Apartheid a diskriminace skupiny lidí
Objekt a objektivní stránka
	Objektem tohoto trestného činu je život, zdraví, důstojnost a rovnoprávnost obyvatel, právo obyvatelstva na pobyt na vlastním území. 
Objektivní stránka poté spočívá v pachatelově jednání, kterým uplatňuje apartheid nebo rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou nebo třídní segregaci či podobnou diskriminaci lidí . Jako diskriminaci lze uvést historický příklad z města Muizenberg v Západním Kapsku. V tomto městě totiž byl vstup na pláž povolen pouze obyvatelům s bílou pletí.

K pojmům apartheid a segregace a jiné formy diskriminace
	Apartheidem se rozumí jednání, které je páchané v režimu systematického útlaku a nadvlády jedné rasové skupiny nad jinou rasovou skupinou. Pachatel má v úmyslu takovýto režim ponechat do budoucna. Jako apartheid lze brát takové jednání, které směřuje k úmyslnému vytváření životních podmínek rasové skupině nebo skupinám zaměřených k dosažení její nebo jejich částečné nebo úplné fyzické likvidace. Dále lze například uvést taková opatření, včetně legislativních, které směřují k rozdělení obyvatelstva podle rasy. Tím se myslí zřizování oddělených rezervací nebo ghett pro příslušníky utlačované skupiny obyvatelstva nebo také zákazem uzavírání smíšených manželství.
Segregací se rozumí rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování, které je založené na příslušnosti jednotlivce k určité rase, etnické, národnostní, náboženské, třídní nebo jiné podobné skupině lidí. Může ovšem jít i o skupiny obyvatel, které jsou vymezeny příslušností k určité politické straně, pohlavím nebo sexuální orientací.   Pojem „rasová diskriminace“ můžeme nalézt v čl. I Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965 (vyhlášená pod č. 95/1974 Sb.). Rasová segregace tedy znamená jakékoli rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování, které je založené na rase, barvě pleti, rodovém, národnostním nebo etnickém původu, jehož následkem je omezení, znemožnění uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod. 

Pachatel a subjektivní stránka
	Pachatelem může být kdokoliv a nevylučuje se ani odpovědnost právnických osob (srov. Topo).   V rámci subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, kdy pachatelův úmysl lze podřadit pod pojem apartheid, segregaci či jinou formu diskriminace. Důležitý faktor je takový, že pachatelovo jednání směřuje proti skupině osob, které mají určitou příslušnost k rasové, etnické, národnostní, náboženské, třídní nebo jiné chráněné skupině.

§ 403 Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka
Objekt a objektivní stránka
	Objektem tohoto trestného činu je ochrana základních lidských práv a svobod, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské příslušnosti, sociální příslušnosti nebo původu .
	Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou, třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob   (§ 403 odst. 1 TZ). 

K pojmům hnutí, hnutí prokazatelně směřující k potlačení práv a svobod člověka a hnutí hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť vůči jiné skupině osob
	Za hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 TZ se považuje skupina osob, která je alespoň částečně organizovaná, byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásající národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť vůči jiné skupině osob. Je nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy jej pachatel podporoval či propagoval. Může se jednat o modifikovanou podobu hnutí (např. neofašistické či neonacistické hnutí apod.) 
	Hnutí prokazatelně směřující k potlačení práv a svobod člověka je takové hnutí, jestliže jeden, byť jediný, z podstatných názorů či postojů, s nimiž je toto hnutí spojeno, má za cíl významné omezování základních lidských práv a svobod, které jsou garantovány českým ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami. Aby takové hnutí naplnilo požadavky výše zmíněné definice, tak je nutné, aby takový postoj či názor byl s hnutím pevně spjat. Nestačí, když takový názor zastává část osob, které se k danému hnutí hlásí. Podle znění § 403 odst. 1 TZ je žádoucí, aby hnutí prokazatelně směřovalo k potlačení práv a svobod člověka .
	Za hnutí hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob je možné považovat takové hnutí, jestliže taková nenávist je podstatným bodem ideového programu takového hnutí, kterým se hnutí jeví navenek. Je nezbytné, aby takové hnutí hlásalo uvedené nenávistné názory prokazatelně navenek.

Formy jednání pachatele
	Podpora hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod je takové jednání, které takové hnutí posílí, získá mu příznivce nebo rozšíří jeho vliv Může mít podobu materiální či nemateriální (morální).  Může se jednat o poskytování finančních prostředků pro chod takového hnutí nebo povzbuzování a utvrzování stávajících příslušníků hnutí. 
	Při výkladu pojmu založení hnutí nelze vycházet ze založení politického hnutí podle zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích. A to z jednoduchého důvodu. Jednou z podmínek registrace hnutí je ta podmínka, že činnost hnutí neohrožuje mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.  Za založení zakázaného hnutí je tedy třeba považovat všechny aktivity, které směřují ke vzniku zakázaného hnutí. V případě hnutí s méně formálním či neformálním charakterem může být takovými aktivitami veřejné prohlášení, provolání apod. V případě formálního charakteru hnutí může být takové hnutí založeno i zákonem předvídaným způsobem (politická strana, spolek, církevní společnost apod.) 
	Propagování zakázaného hnutí lze definovat jako jednání pachatele směřující k šíření ideologie hnutí mezi lidmi nebo jeho uvádění ve známost. Propagování zakázaného hnutí může být uskutečňováno přímo nebo nepřímo. V rámci přímého propagování zakázaného hnutí jednání pachatele spočívá ve veřejném oslavování nebo vyzdvihování hnutí, hlásání jeho ideologie apod. Nepřímé propagování poté spočívá v publikaci či jiném uveřejňování názorů, záměrů nebo ideologie takového hnutí. Nepřímo propagovat zakázané hnutí lze i prostřednictvím filmů, knih, obrazů či jiných uměleckých děl.  Je ovšem důležité odlišovat propagaci od poskytování informací o hnutí, jeho idejích, představitelích a činnosti. Takové jednání není trestně postihováno.

Pachatel a subjektivní stránka
	Pachatelem trestného činu založení podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka může být kdokoli, včetně právnické osoby. Není nutné, aby byl pachatel členem zakázaného hnutí nebo aby byl se členy v bezprostředním kontaktu. 
V rámci tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelův úmysl musí zahrnovat nejen jednání pachatele, nýbrž i fakt, že svým jednáním podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení lidských práv a svobod. 
 
§ 404 Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
Objekt a objektivní stránka	
	Objektem je ochrana základních lidských práv a svobod, rovnoprávnost lidí bez rozdílu rasy, národnosti, náboženské příslušnosti, sociální příslušnost nebo původu. Objektivní stránka obsahuje odkaz na § 403 TZ a na hnutí uvedená v něm. Jedná se tedy o hnutí prokazatelně směřující k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Jednání pachatele tedy spočívá v projevu sympatií k takovému hnutí. K trestnosti je zároveň nezbytné, aby byl projev k takovému hnutí učiněn veřejně .

K pojmu veřejný projev sympatií
	Jako projev je nutné rozumět vyjádření pozitivního vztahu, obdivu k takovému hnutí. Rozdíl oproti podpoře a propagaci hnutí ve smyslu trestného činu uvedeného v § 403 TZ je v tom, že pachatel v případě trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, nemá úmysl svým jednáním získat tomuto hnutí další přívržence. Projevit sympatie k takovému hnutí lze i tím způsobem, že pachatel nosí symboly hnutí. Těmi může být část oděvu s tišenými znaky, odznaky, nášivky ale i tetování nebo nápisy na těle. Jako příklad lze uvést užívání nacistických symbolů a hesel, kterými jsou hákový kříž nebo zdvižená pravice.  

Pachatel a subjektivní stránka
	Pachatelem může být kdokoli, a to i právnické osoby (srovnej § 7 TOPO). Pachatel nemusí být přímo členem zakázaného hnutí nebo být se členy hnutí v bezprostředním kontaktu. 
Vyžaduje se úmyslné zavinění, pachatel musí vědět a musí být minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání se vztahuje k takovému hnutí, které je pro svou povahu zakázané. V případě, že pachatel podporuje nebo propaguje zakázané hnutí, tak si musí být vědom toho faktoru, že jeho jednání může mít ve svém výsledku pozitivní vliv pro zakázané hnutí.

§ 405 Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia 
Objekt a objektivní stránka
	Objektem je ochrana společnosti před popíráním, zpochybňováním, schvalováním a ospravedlňováním zločinů podle mezinárodního práva.  Objektivní stránka záleží ve veřejném popírání, zpochybňování, schvalování nebo ospravedlňování zločinů podle mezinárodního práva. 

Formy jednání
	Popírání je takové jednání, kdy pachatel tvrdí, že nedošlo k určitým historickým událostem, o jejichž realitě není žádný pochyb, které naplňují znaky genocidia (§ 400 TZ), zločinů proti lidskosti (§ 401 TZ) podle mezinárodního práva, a byly jako takové uznány. 
	Zpochybňování je takové tvrzení, které spočívá v tom, že pachatel hlásá, že ke genocidiu a obdobným zločinem sice došlo, nicméně je bagatelizován či relativizován jejich rozsah, vážnost a dopad.  Může spočívat v tom, že v nacistických koncentračních táborech během druhé světové války nedocházelo k systematickému vyvražďování Židů, Romů a příslušníků dalších skupin. 
	Ospravedlňování je veřejné zlehčování zločinů uvedených v § 405 TZ, například poukazem na historickou situaci, na to, že spojenecké mocnosti za druhé světové války páchaly tytéž nebo ještě horší zločiny apod. 

Pachatel a subjektivní stránka 
	Pachatelem výše zmíněného trestného činu může být jakákoli trestně odpovědná fyzická nebo právnická osoba.
Jedná se o úmyslný delikt, kdy pachatel musí o nepravdivosti jeho výroků vědět a být s nimi minimálně srozuměn. Předpoklady budou naplněny i v takových případech, kdy pachatel je subjektivně o svém výroku přesvědčený, ale ví, že jeho názor se od většinového názoru demokratické společnosti zásadně liší. K založení trestní odpovědnosti postačí, když k popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování vede pachatelova neznalost. 

Díl 2
§ 405a Agrese
Objekt a objektivní stránka
	Je zájem na ochraně míru mezi státy a na ochraně mezinárodní bezpečnosti. Objektivní stránka poté spočívá v plánování, přípravě, zahájení a provedení útočného činu, jehož se dopouští stát. Jednání státu spočívá v použití ozbrojené síly. Použití síly buď směřuje proti svrchovanosti, územní celistvosti či politické nezávislosti jiného státu. Dalším případem může být jednání pachatele, které je neslučitelné s Chartou OSN. Toto jednání pak svou povahou musí mít charakter neslučitelný s výše zmíněnou Chartou OSN. Aby se jednalo o trestný čin agrese, tak je nutné, aby plánování, příprava či provedení útočného činu bylo vždy v rozporu s mezinárodním právem. Nicméně tato podmínka bude splněna automaticky, jelikož zákaz útočného činu je kogentní ustanovení v mezinárodním právu

K pojmu útočný čin
	Za útočný čin je možné považovat užití síly pro ti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu. Jako příklad lze uvést bombardování, vojenskou okupaci, byť jen dočasnou, invazi či útok ozbrojených sil. 

Formy jednání související s útočným činem
	Jako dokonaný trestný čin je postihováno i takové jednání, které má materiálně formu přípravy. Plánování či příprava je trestná i tehdy, kdy trestný čin není zahájen. 
Plánování trestného činu spočívá ve stanovení schématu útočného činu. Pod tímto pojmem si lze představit formulování způsobu útoku a vyhledávání cílů. 
Příprava poté zahrnuje jednání, které směřuje k naplnění pachatelova plánu. K tomu dochází před zahájením útočného činu. Problém spočívá v tom, že v praxi bude rozlišení mezi plánováním a přípravou velmi nejasné. „Zahájení útočného činu představuje prvotní použití ozbrojené síly.“ 
	Vedení útočného činu je poté pokračování v již zahájeném útočném činu.

Pachatel a subjektivní stránka
	Pachatel trestného činu agrese může být jen tzv. speciální subjekt. Speciální subjekt je osoba v postavení, které ji umožňuje vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit politické nebo vojenské akce státu. Vyloučena je trestnost řadových vojáků, kteří pouze plnili rozkazy, které jim ukládaly provedení útočného činu. V těchto případech se uplatní § 418 trestního zákoníku, kdy se uplatní odpovědnost vojenského nebo jiného nadřízeného. Pachatelem může být i právnická osoba. 
	V případě trestného činu agrese je vyžadováno úmyslné zavinění. Pachatel přitom musí vědět, že jedná nebo bude jednat v rozporu s mezinárodním právem.
	
§ 412 Válečná krutost
Objekt a objektivní stránka
	Objektem trestného činu válečné krutosti je zájem lidstva na dodržování pravidel vedení ozbrojených konfliktů, které jsou obecně uznávány. Tento trestný čin obsahuje dvě základní skutkové podstaty. 
	První ze skutkových podstat (§ 412 odst. 1 TZ ) předpokládá takové jednání pachatele za války či jiného ozbrojeného konfliktu, kdy pachatel poruší předpisy mezinárodního práva tím, že nelidsky zachází s osobami, které mezinárodní právo považuje za oběti ozbrojeného konfliktu. Takovými osobami jsou potom civilní osoby, ranění, nemocní či váleční zajatci.
	Druhá základní skutková povinnost, která je uvedena v § 412 odst. 2 TZ, poté předpokládá dvě alternativní jednání pachatele. První alternativní jednání (§ 412 odst. 2 písm. a), přepokládá jednání, která spočívá v tom, že pachatel neprovede účinná opatření k ochraně osob, které takovou pomoc potřebují. Nebo v tom, že pachatel takovým účinným opatřením, které by pomohly zejména dětem, ženám, raněným a nemocným, brání. Druhým alternativním jednáním poté je jednání pachatele, kterým zamezí nebo brání organizacím civilní obrany (ať již nepřátelské, či neutrálního nebo jiného státu), v plnění jejich humanitárních úkolů.

K pojmům opatření k ochraně potřebných osob, humanitární úkol, zamezení a bránění organizacím civilní obrany v plnění humanitárních úkolů, organizace civilní obrany
	Osoby, které potřebují pomoc, prohlašuje § 412 odst. 2 písm. a) TZ, primárně děti, ženy, raněné a nemocné osoby. Dítětem se rozumí dle § 126 TZ osoba mladší osmnácti let. Ranění a nemocní jsou poté všechny civilní a vojenské osoby, které pro zranění, nemoc nebo jinou fyzickou, či duševní poruchu nebo neschopnost potřebují lékařskou pomoc či péči. Aby byli osoby považovány za raněné či nemocné, tak je nutné, aby se zdržovali veškeré nepřátelské činnosti.  Čl. 8 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám stanoví, že mezi osoby raněné a nemocné spadají ty osoby, které potřebují okamžitou lékařskou pomoc nebo péči. Jedná se například o choré osoby nebo těhotné ženy, které se zdržují jakékoli nepřátelské činnosti. 
	Cílem humanitárního úkolu je chránit civilní obyvatelstvo před nebezpečím, dále pomoci mu odstranit bezprostřední účinky bojových akcí nebo pohrom a také vytvořit nezbytné podmínky pro jeho přežití. Demonstrativní výčet takových úkolů je uveden v čl. 61 odst. 1 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám. Jako příklad lze uvést organizování či poskytování úkrytů, zatemňování, záchranné práce, bezodkladné pohřební práce apod.
	Zamezení a bránění organizacím civilní obrany v plnění humanitárních úkolů je povinnost stanovená v čl. 61 až 67 Dodatkového protokolu I k Ženevským úmluvám. Povinností se myslí respektování organizaci civilní obrany nepřítele, neutrálního státu či jiného státu a dále umožnění takovým státům plnit plnění humanitárních úkolů. Zamezení je aktivní či pasivní jednání pachatele, v důsledku, kterého dojde k úplnému znemožnění plnit humanitární úkoly. Bránění je takové jednání, kdy plnění humanitárních úkolů je ztěžováno. V důsledku ztěžování není možné uskutečňovat humanitární úkoly v plné či dostatečně efektivní míře.
	Organizací civilní obrany jsou instituce a jednotky, které jsou organizovány nebo zmocněny příslušným orgánem strany konfliktu k plnění humanitárních úkolů. Tyto instituce jsou využívány a určeny výhradně k plnění takových úkolů. 

Pachatel a subjektivní stránka
Pachatelem tohoto trestného činu může být jakákoli fyzická osoba. Vyloučena není ani trestní odpovědnost právnických osob podle § 7 TOPO. 	
Obě dvě základní skutkové podstaty vyžadují úmyslné zavinění. V případě § 412 odst. 1 TZ musí být pachatel minimálně srozuměn s tím, že jeho jednání směřuje vůči některé z osob vymezených v tomto ustanovení. Co se týče § 412 odst. 2 písm. a), tak pachatel musí vědět, že v konkrétní situaci je nutné provést některá účinná opatření k ochraně osob, které potřebují pomoc, a být s tím srozuměn. V posledním případě, § 412 odst. 2 písm. b) pachatel musí vědět, že jeho jednání se týká organizace civilní obrany při plnění humanitárních úkolů. Opět s tím musí být alespoň srozuměn.