Zobrazení zdroje stránky Dědická substituce

Dědickou substituci (''substitutio''), či též ustanovení náhradního dědice<ref>Kincl, J. a kol. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 283.</ref> nebo dědické náhradnictví,<ref>Skřejpek, M. Římské soukromé právo: Systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2016, s. 235.</ref> lze definovat jako jmenování dalšího dědice, který má nastoupit na místo dědice předchozího,<ref>Vážný, J. Pupilární substituce ve vývoji římského práva. Praha: Nakladatelství České akademie věd a umění, 1940, s. 1.</ref> jde tedy o ustanovení dědice ve druhé (a každé další) řadě, které reaguje na situaci, kdy první dědic z nějakého důvodu dědictví nenabude.<ref>Bonfante, P. V českém vydání Vážný, J. Instituce římského práva. Brno: ČS. A. S. Právník, 1932, s. 652.</ref> Tento pojem vyplývá již ze slovního významu substituce: ''substituere'' přeneseně znamená dosaditi někoho na místo něčí.<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1</ref>

Na rozdíl od dědické instituce (''heredis institutio''), která byla základem testamentu, a bez níž byl tak testament nemyslitelný,<ref>Frýdek, M. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 181.</ref> se v případě dědické substituce jednalo o fakultativní obsahovou náležitost závěti,<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 280.</ref> ačkoliv na ni byly kladeny stejné formální požadavky.<ref>Dajczak, W. a kol. V českém vydání Dostalík, P. Právo římské: Základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013, s. 102.</ref> Jejím smyslem bylo zejména vyloučení intestátní posloupnosti,<ref>Skřejpek. Římské soukromé právo: Systém a instituce, 2016, s. 235.</ref> ale také toho, aby podíl jednoho ze spoludědiců přirůstal jako uprázdněný k podílům ostatních spoludědiců. K takovéto akrescenci mohlo dojít teprve tehdy, jestliže podíl nenabyl žádný z ustanovených náhradníků.<ref>Kincl a kol. Římské právo, 1997, s. 284.</ref>

Římští právníci nejprve vypracovali čistě racionalisticky, tj. bez zřetele k  dogmatickoprávním premisám, pojatý systém dvou substitucí. V prvním případě zůstavitel jmenoval náhradního dědice, tzv. substituta, pro případ, že by se dědic povolaný na prvním místě dědicem nestal (''si heredes non exstiterint''), tj. že by nemohl nebo nechtěl dědictví nabýt, ve druhém pak pro případ, že by se první dědic sice dědicem stal (''si heredes exstiterint''), ale dodatečně jím přestal být, a to buď protože byl ustanoven jen na dobu určitou, nebo pod rozvazovací podmínkou.<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.</ref> Jakmile se však právní uvažování uzavřelo do okruhu pozitivního práva, konstatovali juristé, že je racionálně vyvozený obraz substitucí nutno omezit. Vázáni civilním dogmatem ''semel heres semper heres'' (jednou dědic, vždycky dědic) vyplývajícím z ustanovení D 28, 5, 89<ref>Salák, P. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2016, s. 252. Citováno dle: The Roman Law Library: Corpus Iuris Civilis: Digesta [online]. droitromain.univ-grenoble-alpes.fr. [15. 11. 2021]. https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/?fbclid=IwAR3D0DM69lUNCvgvHF_-QGouffOAenuR9L4y58nok7ZT49MTE737Z-WcmgM</ref> a znemožňujícím, aby byl dědic jmenován jen na čas nebo pod rezolutivní podmínkou, došli k pozitivněprávnímu závěru, že je možno substituovat pouze ''his qui heredes non exstiterunt''. Druhou myslitelnou skupinu dědických substitucí zamítli, byli si ovšem vědomi, že toto zamítnutí představuje značný nedostatek pro praktické cíle testamentárního pořízení. Zůstavitel totiž může mít zájem na tom, aby ustanovil prvního dědice jen na nějakou dobu nebo pod rozvazovací podmínkou a po uplynutí doby nebo splnění podmínky dosadil na jeho místo dědice druhého. Ačkoliv tedy přímé provedení tohoto cíle prostředky civilního práva shledali nemožným, připustili provedení nepřímé a k němu ještě jednu výjimku z uvedeného pravidla.<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 1–2.</ref>

K nepřímému provedení možnosti dvou řad dědiců po sobě následujících použili pupillární substituci a mimořádný právní institut univerzálního fideikomisu (''fideicommissum hereditatis''). Díky pupillární substituci mohl zůstavitel ustanovit za svého prvního dědice svého nedospělého syna a pro případ, že se tento stal dědicem, ale zemřel ještě v nedospělosti, jmenovat další osobu za dědice druhého. Ustanovení druhého otcova dědice totiž právověda interpretovala jako jmenování dědice synovi, zohledňujíc přitom normu, že ''pater familias'' má v rámci své otcovské moci právo jmenovat dědice svému nedospělému synovi.<ref>Tamtéž, s. 2–3. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 104.</ref>

Univerzální fideikomis byl svou povahou odkaz, na který se na rozdíl od tradičního legátu původně nevztahovala žádná omezení, a mohl tak být vázán uplynutím lhůty či rezolutivní podmínkou.<ref>Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 256–258.</ref> Zůstavitel jím ukládal dědici, aby po určité době nebo při splnění nějaké podmínky vydal dědictví určené osobě, a to buď jako část vyjádřenou zlomkem, nebo dokonce jako celek. Tato osoba nebyla dědicem v pravém smyslu, nýbrž jen univerzálním fideikomisářem, nabyvatelem pozůstalosti ''loco legatarii'', resp. jak se později připustilo, ''loco heredis''. V právní vědě byl tento případ, vzniklý v době práva poklasického, označován jako fideikomisární substituce, jejímž zvláštním případem byl i rodinný fideikomis (D 36, 1, 26, 1).<ref>Vážný. Pupilární substituce ve vývoji římského práva, 1940, s. 2. Dajczak a kol. Právo římské: Základy soukromého práva, 2013, s. 105.</ref> Zájem dědice vydat celou pozůstalost byl však pochopitelně minimální, a proto byla na základě ''SC Pegasianum'' vztažena na fideikomisa falcidiánská kvarta.<ref>Salák. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva, 2016, s. 258.</ref>

 Gai 2, 184: 
 Extraneo vero heredi instituto ita substituere non possumus, ut si heres extiterit et intra aliquod tempus decesserit, alius ei heres sit; sed hoc solum nobis permissum est, ut eum per fideicommissum obligemus, ut hereditatem nostram totam vel pro parte restituat; quod ius quale sit, suo loco trademus.
 Je-li naproti tomu ustanoven (dědicem) „dědic cizí“ [tím je myšlen kdokoliv jiný, než zůstavitelův syn], nemůžeme mu určit náhradníka tak, že stane-li se dědicem a do nějaké lhůty zemře, má jeho dědicem být někdo jiný. Ale povoluje se nám pouze to, abychom ho fideikomisem zavázali, že naši pozůstalost buď celou anebo zčásti navrátí. O jakéže právo se (v tomto případě) jedná, vyložíme na příslušném místě.