Zobrazení zdroje stránky Základní formy soudních rozhodnutí

Z teorie relevance projevu vůle vyplývá pro procesní úkony, že pouze rozhodnutí, které by nebylo vydáno předepsanou formou, není rozhodnutím soudu (tedy jeho procesním úkonem). To se ovšem netýká těch formálních nedostatku, které mohou být zhojeny opravnými prostředky, a to i v případě, že by tyto opravné prostředky nebyly využity a rozhodnutí by nabylo právní moci ve své vadné formě. Avšak zásadní nedostatky vůči formě (např. situace, kdy by nebylo jasné, co vlastně je výrokem rozhodnutí) způsobují zřejmě, že vůbec nejde o soudní rozhodnutí (lze tedy hovořit o nicotnosti nebo nulitě rozhodnutí).<ref name=":0">WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, str. 257.</ref>

Forma soudního rozhodnutí je však důležitá nejenom z pohledu toho, zdali se o rozhodnutí vůbec jedná, ale hlavně z důvodu rozlišení, o jaké rozhodnutí vlastně jde. V tomto směru rozlišujeme dvě základní formy rozhodnutí:<ref>V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že jednotlivé právní řády mohou mít pozitivní právní úpravu týkající se formy rozhodnutí odlišnou.</ref>

'''1.     Rozsudek'''

'''2.     Usnesení'''

== Rozsudek ==
Podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), je v českém právním řádu „slavnostnější“ formou rozhodnutí '''rozsudek'''. Rozsudek je vyhlašován jménem republiky a vždy veřejně (v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 OSŘ), a to i v případě, že samo jednání veřejné nebylo. Jako zásadu stanoví OSŘ v § 152 odst. 1, že rozsudkem je zásadně rozhodováno ve věci samé (meritorní rozhodnutí). Výjimky z tohoto pravidla se týkají pouze určitých typů nesporného řízení anebo, lze-li to považovat za výjimku, rozhodnutí o schválení smíru (§ 99 odst. 2 OSŘ). Děje se tak z toho důvodu, že toto rozhodnutí se nezabývá předmětem řízení, ale pouze samotné meritorní rozhodnutí nahrazuje. Další výjimkou může být rozhodnutí v řízení o žalobě z rušené držby, kde je rovněž rozhodováno usnesením (§ 180 OSŘ).<ref name=":0" />

Odvolávací soud rozhoduje rozsudkem jen tehdy, jestliže potvrzuje nebo mění rozsudek (§ 223 OSŘ). Dovolací soud rozhoduje rozsudkem, jestliže zamítá dovolání proti rozsudku nebo jestliže mění či zrušuje rozsudek (§ 243f odst. 4 OSŘ). V dovolacím řízení se tudíž ve velké většině případů o věci samé bude rozhodovat rozsudkem.<ref name=":1">WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, str. 258.</ref> 

Není však vyloučeno i meritorní rozhodnutí usnesením. V řízení exekučním a v řízení insolvenčním se rozhoduje vždy usnesením (avšak v tzv. incidenčních sporech, pokud mají povahu samostatného řízení, je forma rozhodnutí stejná jako při rozhodování o jiných sporech v první instanci).<ref name=":1" />

== Usnesení ==
Usnesením nazýváme takovou formu rozhodnutí, která je využívána v případech, kde není stanoven jiný druh rozhodnutí (§ 167 odst. 1 OSŘ) – tím rozumíme nejenom rozsudek, ale např. také platební rozkaz. Vzhledem k tomu, že jsou náležitosti usnesení méně striktní (v některých případech dokonce zcela diferenciované), než náležitosti rozsudku, je forma usnesení využívána v širší škále výroků. Tímto je umožněno mnohostranné využití tohoto rozhodnutí, což ovšem může vést k jisté nevýhodě. Jelikož má usnesení mnoho forem využití, nemůže být v zákoně taxativně vyjmenován seznam případů, kdy soud rozhoduje usnesením - § 167 odst. 1 je tak pouze demonstrativní. I přesto je zde však vidět určité rozložení jednotlivých druhů usnesení do konkrétnějších skupin – usnesení, kterými se rozhoduje ve věci samé (viz výše), usnesení, jimiž se řízení končí (např. zastavení řízení), rozhodnutí překračující rámec vedení řízení, přestože jsou procesní povahy (např. řízení zahájená z úřední povinnosti tzn. bez návrhu, usnesení o nákladech řízení apod.) a konečně usnesení týkající se právě vedení řízení samotného (zde se obvykle jedná o poměrně jednoduchá rozhodnutí, kterými se stanovuje postup v řízení např. určení konkrétního termínu jednání).<ref name=":2">WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, str. 258-259.</ref>

== Další rozdíly mezi rozsudkem a usnesením ==
Rozdíly mezi rozsudkem a usnesením nespočívají jenom v jejich formě a náležitostech. Dalšími nezanedbatelnými mohou být požadavek veřejného vyhlášení (viz výše) nebo přípustnost opravných prostředků, kdy proti rozsudku první instance bývá možnost vznesení opravného prostředku zpravidla běžnou, zatímco u usnesení existuje řada výjimek, jež možnost podání opravného prostředku v první instanci popírají. Obdobně existují rozdíly i u dovolání nebo žaloby na obnovu řízení.<ref name=":2" /> 

== Další formy rozhodnutí ==

=== Platební rozkaz ===
Za samotnou formu rozhodnutí bývá považován platební rozkaz (§ 172 a násl. OSŘ). Platební rozkaz bývá vydáván v tzv. rozkazním řízení, které je považování za řízení zkrácené. Důvod, který dal za vznik skutečnosti, že je rozkazní řízení bráno jako další forma rozhodnutí, je ten, že proti platebnímu rozkazu stačí včas podaný odpor. Není-li však tento odpor podán včas, počíná mít platební rozkaz účinky jako pravomocný rozsudek.<ref>WINTEROVÁ, Alena, MACKOVÁ, Alena a kolektiv. Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací. 8. nezměněné vydání. Praha: Leges, 2015, str. 259.</ref> 

Zvláštním případem platebního rozkazu je směnečný (šekový) platební rozkaz. Jeho princip je stejný, avšak liší se v předpokladech pro vydání i v některých účincích.

=== Opatření ===
V procesních předpisech se při úpravě činnosti soudu vyskytuje v některých ustanoveních také termín "opatření" (např. § 117 OSŘ). Ze stručných zmínek v zákoně nelze dovodit, zdali jsou tato opatření další formou rozhodnutí, anebo zda se jedná o samostatný druh procesních úkonů soudu. Ze souvislostí, v nichž naše předpisy užívají termín "opatření" lze dovodit, že zákon tohoto termínu nepoužívá jako zvláštního termínu k označení nějakého právního institutu či skutečnosti, ale že je ho užito v obecném významu. Proto nelze "opatření soudu" považovat za zvláštní formu rozhodnutí. Jedná se spíše o označení určité aktivity, jež má sloužit k plynulému chodu řízení, které může být vykonáno i vydáním rozhodnutí ( obecnou formou usnesení), anebo které může být soudem realizováno jinak. Dalšími příklady "opatření" mohou být také § 43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů ("EŘ"). V tomto případě je však diskutabilní, zdali se jedná o "opatření" nebo rozhodnutí soudu.