Zobrazení zdroje stránky Augustus

Augustus, rozený Gaius Octavius (23. září 63 př. n. l. – 19. srpna 14 n. l.), byl prvním římským císařem a zároveň zakladatelem julsko-klaudijské dynastie (odvozující svůj původ od Augustova prastrýce Gaia Julia Caesara).<ref>GREGOR, Martin. ''Rímský štát a právo za cisára Augusta.'' 1. vyd. Praha: Leges, 2018. s. 17.</ref> Za jeho vlády došlo v římské říši k převratným změnám, které v konečném důsledku znamenaly definitivní konec republiky a vznik císařství.<ref>GRANT, Michael. ''Augustus'' [online]. Enyclopaedia Britannica, 12. 11. 2019 [cit. 1. 1. 2020]. Dostupné z:

https://www.britannica.com/biography/Augustus-Roman-emperor
</ref> Mezi jeho největší úspěchy se řadí například ''pax Romana'' (někdy též ''pax Augusta'') označující dvousetleté období – 27 př. n. l.-180 n. l. - relativního míru na celém území Římské říše.<ref>ECK, Werner. ''Augustus a jeho doba.'' Přeložil: DRBAL, Vlastimil. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. s. 76.</ref> Po své smrti roku 14 n. l. byl za svůj přínos říši zbožštěn.<ref>Ibidem, s. 7.</ref>

== Augustova cesta k moci ==
[[Soubor:Statue-Augustus.jpg|náhled|Mramorová socha Augusta z Prima Porty ve Vatikánském muzeu]]
Augustus se narodil roku 63 př. n. l. jako nejmladší dítě bývalého prétora a místodržitele provincie Macedonia Gaia Octavia a Atiy, neteře Gaia Julia Caesara.<ref>Ibidem, s. 11.</ref> Již ve 12 letech Octavius přednesl svou první veřejnou řeč na pohřbu babičky Júlie, Caesarovy sestry.<ref>GRANT, ''Op. cit.,'' s. v. ''Augustus.''</ref> Od tohoto okamžiku si získal prastrýcovu přízeň, která mu po Caesarově jmenování doživotním diktátorem vynesla v roce 45 př. n. l. povýšení do patricijského stavu.<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 18.</ref> Bezdětný Caesar Octavia navíc adoptoval a ve své závěti jej jmenoval dědicem tří čtvrtin veškerého svého majetku.<ref>ECK, ''Op. cit''., s. 12.</ref>

Po Caesarově vraždě (15. března 44 př. n. l.) začal Octavius používat jméno Gaius Julius Caesar (namísto Octavianus, přestože je tak dodnes historiky označován).<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 19.</ref> Po překonání počáteční animozity mezi Octaviem a Marcem Antoniem – která vyústila až ve vojenský střet – tito dva spojili své síly v boji proti Caesarovým vrahům. Roku 43 př. n. l. tak byla schválena ''lex Titia de triumviris'', kterým byl ustanoven tzv. druhý triumvirát tvořený Octaviem Caesarem, Marcem Antoniem a Marcem Aemiliem Lepidem.<ref>PETRÁŇ, Zdeněk; FRIDRICHOVSKÝ, Jiří. ''Encyklopedie římských císařů a císařoven z pohledu jejich mincí.'' 1. vyd. Praha: Libri, 2008. s. 81.
</ref> Na konci téhož roku byl Caesar prohlášen za boha a Octavius začal používat přídomek „syn boží“ (''divi filius'').<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 31.</ref>

Nové rozdělení sfér vlivu v roce 40 př. n. l. dalo vzniknout tzv. římskému dualismu, protože se říše rozdělila ''de facto'' mezi Octavia a Marca Antonia, přičemž Lepidus, jemuž zůstala pouze správa Afriky, ztratil faktický vliv. Spojenectví bylo navíc utuženo sňatkem Octaviovy sestry Octavie s Marcem Antoniem.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 20-21.</ref> Octavius při správě západních provincií zaznamenal velkých úspěchů a roku 36 př. n. l. se do Říma vrací jako vítěz nad neklidnými provinciemi i Sextem Pompeiem. Na druhé straně Antonius neměl na východě při dobývání Parthské říše zdaleka takové štěstí (a to i přes vydatnou pomoc egyptské královny Kleopatry).<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 37.</ref>

Vojenské neúspěchy a partnerství s Kleopatrou vyneslo Antoniovi bezmála status nepřítele říše (což Octavius značně podpořil například veřejným čtením Antoniovy závěti), jelikož však již nemělo nikdy dojít k občanské válce,<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 30.</ref> byla roku 32 př. n. l. vyhlášena válka Kleopatře. Rozhodujícím střetem této války byla námořní bitva u Aktia (2. září 31 př. n. l.), kdy Octaviovo loďstvo pod vedením Marca Vipsania Agrippy rozdrtilo egyptské jednotky. Antonius a Kleopatra spáchali po útěku z bojiště sebevraždu.<ref>PETRÁŇ, FRIDRICHOVSKÝ,''Op. cit.'', s. 81.</ref>

Tím se Octavius stal jediným vládcem říše, Lepidovi zbyl pouze úřad nejvyššího pontifika (''pontifex maximus'').<ref>GRANT, ''Op. cit.,'' s. v. ''Augustus.''</ref>

== Ústavněprávní reforma – vznik principátu ==
Pojem principát je odvozen od čestného titulu, který Octavius od senátu přijal již v roce 28 př. n. l, a to ''princeps Romanus''. Tento titul v sobě zahrnoval výsadní postavení mezi senátory (''princeps senatus''), které tradičně náleželo nejstaršímu z nich, a spočívalo v právu hlasovat jako první či poslední.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 40.</ref> Augustus sám se rád označoval jako ''primus inter pares'', tedy „první mezi rovnými“, což ve svých pamětech ''Res gestae'' vysvětluje tak, že ačkoli převyšoval ostatní občany svou autoritou a vážností, podíl na moci neměl větší než jeho kolegové (senátoři a druhý konzul).<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 49.</ref>

Octavius 13. ledna 27 př. n. l. odevzdal všechny mimořádné pravomoci, které získal během triumvirátu, a především války s Antoniem, senátu, čímž oficiálně ukončil tzv. přechodné období a obnovil republiku (''res publica restituta''), ponechal si jen úřad konzula.<ref>ECK, ''Op. cit''., s. 39.</ref> Téhož dne mu však byla na dobu 10 let svěřena zvláštní prokonzulská moc nad některými provinciemi disponujícími legiemi (tyto mu byly zavázané přísahou věrnosti, což mu dávalo status ''privatus cum imperio''), což položilo základ rozdělení provincií na císařské a senátní.<ref>GRANT, ''Op. cit.,'' s. v. ''Augustus.''</ref> Dne 16. ledna mu pak byl senátem udělen titul Augustus, právě tento okamžik bývá označován za počátek principátu (''anni augustorum'').<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 46.</ref>

Přerod republiky v principát byl umožněn Augustovou kumulací pravomocí, které náležely jednotlivým magistraturám, přičemž on sám nemusel žádný z těchto úřadů zastávat.<ref>Ibidem, s. 48.</ref> Augustus využíval od roku 23 př. n. l. po celé období své vlády například ''tribunicia potestas'', přestože se nikdy nestal tribunem lidu, stejně tak prokonzulské impérium (''imperium proconsulare maius et infinitum'') udělené mu senátem po vzdání se úřadu konzula rovněž v roce 23 př. n. l. Nutno říci, že všechny své nově nabyté pravomoci získával z vůle senátu (a tedy lidu). Nejdůležitějším aspektem Augustova výsadního postavení byla nemožnost uplatnit vůči jeho rozhodnutím právo intercesse, což postavení „řadových“ magistrátů výrazně oslabovalo,<ref>Ibidem, s. 50.</ref> úřady však nadále formálně existovaly na rozdíl od úřadu nejvyššího pontifika, který po Lepidově smrti roku 13 př. n. l. natrvalo splynul s postavením císaře.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 56.</ref>

Roku 19 př. n. l. bylo Augustovi uděleno ''imperium consulare'', kterým se jeho moc rozšířila z absolutní kontroly „pouze“ na císařskými provinciemi (a omezeně také nad provinciemi senátními) také na území Říma jako takového.<ref>GREGOR, ''Op cit.'', s. 52.</ref>

== Správněprávní reforma ==
Augustova reforma státní správy nebyla vlastně reformou jako takovou, jelikož šlo vlastně o řadu změn v organizační struktuře státu, které vždy reagovaly ''ad hoc'' na změny spojené s ústavněprávní přeměnou na principát. Všechny změny směřovaly k jednomu společnému cíli, a to soustředit co možná nejvíce pravomocí v rukou osob závislých na císaři.<ref>Ibidem, s. 73.</ref>

Po převzetí mocí ''de facto'' nad celým územím říše přestaly být městské (municipální) úřady sídlící v Římě ústřední. Prvním krokem při reformě správy bylo rozdělení Říma na 14 čtvrtí (''regiones'') a 265 okrsků (''vici''), které nahradilo dělení města do 4 tribuí fungující již od Servia Tullia.<ref>Ibidem, s. 74.</ref> Dohled nad okrsky byl svěřen vicomagistrům (''magistri vicorum'') nově ustaveným volbami v daných čtvrtích.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 65.</ref>

Podobně bylo zavedeno nové dělení celé Itálie na 11 regionů. Tímto rozdělením však nedošlo k decentralizaci moci ani ke vzniku nových úřadů. Pouze městským úřadům  v autonomních italských městech byly zřízeny jejich císařské ekvivalenty (v každém z těchto měst tak fungovaly úřady dva).<ref>GREGOR, ''Op cit.'', s. 74.</ref> Co se týče provincií, jejich rozdělení na císařské (''provinciae Caesaris'') a senátní (''provinciae populi Romani'') proběhlo již při udělení prokonzulského impéria roku 27 př. n. l.<ref>Ibidem, s. 75.</ref>

Počet císařských provincií již v průběhu trvání principátu kolísal. Zvláštní výjimku představoval Egypt, který byl pod Augustovou osobní správou a jeho postavení zde v zásadě odpovídalo pozici posledních Ptolemaiovců s tím, že byla zachována místní dobře fungující samospráva.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 47.</ref> Jednalo se o jedinou výjimku z jinak do správy zaváděného principu romanizace a centralizace.<ref>GREGOR, ''Op. cit.,'' s. 85.</ref>

Další výraznou změnou ve správě bylo zavedení úřadů prefektů, které byly obsazovány příslušníky jezdectva.<ref>Ibidem, s. 80.</ref> Konkrétně to byli dva ''praefecti praetorio'', kteří měli na starost císařovu osobní bezpečnost, k jejímuž zajištění jim byl přiděleno 9 ''cohortes praetoriae'' čítajících 500 mužů,<ref>Ibidem, s. 81.</ref> dále ''praefectus urbi'' (či ''urbanus''), disponující civilní a trestní soudní pravomocí a také velením nad ''cohortes urbanae'' (policejním sborem), kterých měl užívat při udržování bezpečnosti a pořádku ve městě.<ref>Ibidem, s. 82.</ref> Dozor nad nově zřízeným profesionálním hasičským sborem dostal na starost ''prefectus vigilum'', kterému náležela také soudní moc pro trestání žhářů, lupičů a zlodějů.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 65.</ref>

''Praefectus annonae'' a ''praefectus vehiculorum'' byly dalšími nově vzniklými úřednickými pozicemi. První z nich spočívala v dohledu nad distribucí potravin do Říma a nad obchodem s potravinami,<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 82.</ref> kontrole organizace poštovních stanic v Itálii a dozor nad poštou celkově pak spadala pod činnost druhé.<ref>Ibidem, s. 83.</ref> Zvláštní typ prefekta představoval ''praefectus Aegypti'', který byl osobním zástupcem Augusta v Egyptě.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 47.</ref>

Změnám se nevyhnul ani finanční sektor. Augustus zřídil císařskou obdobu státní pokladny (''aerarium Saturni'') zvanou ''fiscus Caesaris''. Je nasnadě, že ''fiscus'' byl plněn příjmy z císařských provincií a ''aerarium'' příjmy z provincií senátních.<ref>GREGOR, ''Op. cit''., s. 100.</ref> Vzhledem k rostoucím nárokům armády byly tyto dvě pokladnice roku 6 př. n. l. doplněny o ''aerarium militare'', do nějž sám Augustus přispěl 170 miliony sestercií.<ref>ECK, ''Op. cit.'', s. 73.</ref>

== Trestněprávní reforma ==
Vzhledem k tomu, že za občanských válek upadla morálka společnosti natolik, že násilí a korupce bylo na denním pořádku, věnoval se Augustus také reformě trestního práva.<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 107.</ref>

Prvním z trestněprávních zákonů byla ''lex Iulia de ambitu'' z roku 19 př. n. l., kterou měla být učiněna přítrž neúnosné korupci ve státě.<ref>Ibidem, s. 128.</ref> Usvědčeným hrozilo odebrání způsobilosti vykonávat veřejné funkce na dobu 5 let. Pokud byla korupce spojena s užitím násilí (e.g. vyvolávání nepokojů), bylo trestem vyhnanství (''aqua et igni interdictio''), které však bylo ve většině případů změněno na tvrdší variantu – deportaci na ostrov.<ref>Ibidem, s. 130.</ref>

Druhým ze zákonů byl roku 18 př. n. l. zákon o cizoložství (''lex Iulia de adulteris coercendis'') zavedl, resp. obnovil, čtyři skutkové podstaty trestných činů – cizoložství (''adulterium''), zhanobení či smilstvo (''stuprum''), kuplířství (''lenocinium'') a krvesmilstvo (''incestum'').<ref>Ibidem, s. 122.</ref> Základní rozdíl mezi cizoložstvím a zhanobením spočíval v tom, že cizoložství se vztahovalo na vdané ženy, zatímco ke smilstvu došlo při styku s neprovdanou ženou (vyjma prostitutek, hereček etc).<ref>Ibidem, s. 125.</ref> Zvláštním typem zhanobení bylo ''stuprum cum masculo'', tedy homosexuální praktiky.<ref>Ibidem, s. 126.</ref> Kuplířství se dopustila jakákoli osoba profitující z prostituce jiných, ale také manžel, který buďto bezúplatně či za úplatu dovolil své ženě cizoložství a nepodal proti ní žalobu.<ref>Ibidem, s. 127.</ref>

''Lex Iulia de adulteris coërcendis'' zavedla do té doby nejmírnější trestání cizoložství. Manžel cizoložnice například ztratil oprávnění zabít ji i jejího svůdce v případě, že je přistihl ''in flagranti'' (otci cizoložnice toto právo zůstalo). Oba cizoložníky pak stihl trest vyhnanství (''deportatio''), ''infamia'' a konfiskace majetku, cizoložnice se pak již nesměla znovu provdat.<ref>Ibidem, s. 124-125.</ref> Není tajemstvím, že vyhnanství pro usvědčení z cizoložnictví stihlo jak Augustovu dceru Julii, tak jeho vnučku.<ref>GRANT, ''Op. cit.,'' s. v. ''Augustus.''</ref>

Násilí veřejnému a soukromému se věnovaly ''lex Iulia de vi publica'' a ''lex Iulia de vi privata'' schválené roku 17 př. n. l. Tyto předpisy vyvolávají v romanistických kruzích dodnes debaty o jejich autorství, není totiž vyloučeno, že autorem byl již C. Iulius Caesar, a za Augusta došlo pouze k jejich vyhlášení.<ref>GREGOR, ''Op cit''., s. 108.</ref> Sporná je také otázka, zda šlo o zákony dva, či pouze dvě části jednoho zákona. Mezi odborníky se dodnes různí i názory na rozdíl mezi veřejným a soukromým násilím – někteří autoři pokládají za rozhodující kategorii subjekt páchání násilí (veřejného se mohl dopustit pouze magistrát při výkonu funkce),<ref>Ibidem, s. 109.</ref> u jiných se můžeme setkat s dělením na základě užití zbraní při páchání násilí (soukromé násilí bylo pácháno bez použití ozbrojené síly).<ref>Ibidem, s. 113-114.</ref>

S jistotou můžeme říci, že veřejné a soukromé násilí se lišilo v trestech za ně ukládaných. Za dopuštění se veřejného násilí hrozilo vyhnanství (''aqua et igni interdictio''), zatímco pachatel soukromého násilí byl potrestán zabavením jedné třetiny majetku a infamií.<ref>Ibidem, s. 115.</ref> Cílem této úpravy bylo především předcházení ozbrojeným střetům ve městě tak, že došlo k plošnému zákazu nošení zbraní na veřejnosti.<ref>Ibidem, s. 116.</ref>

== Reforma procesního práva a soudnictví ==
Reforma soudnictví stála na dvou zákonech z roku 17 př. n. l. – ''lex Iulia iudiciorum privatorum'' a ''lex Iulia iudiciorum publicorum'' – věnujícím se soukromému a veřejnému soudnictví.<ref>Ibidem, s. 126.</ref> Jelikož se doslovné znění zákonů nedochovalo, vyvozujeme jejich obsah z pozdějších sbírek, kodifikací a dobrozdání na ně odkazujících.<ref>Ibidem, s. 127.</ref> Předpokládáme proto, že tyto předpisy obsahovaly úpravu předpokladů pro výkon funkce soudce a způsob jeho ustanovení, podmínky, za nichž se osoba mohla od povinnosti být soudcem osvobodit, regulaci vztahů mezi stranami a soudcem či stanovení období tzv. soudních prázdnin.<ref>Ibidem, s. 126.</ref>

Změnám se nevyhnula ani organizační struktura soudnictví. Soudci byli ustavováni z osob zapsaných ve zvláštním seznamu k tomuto účelu vedeného prétorem (''album iudicum selectorum''), který se dělil na tři dekúrie (senátoři, jezdci a ''tribuni aerarii'').<ref>Ibidem, s. 136.</ref> Augustus vytvořil čtvrtou dekúrii tvořenou méně movitými občany (''ducenarii'') a příslušela jí jurisdikce nad spory menšího významu. Zároveň s tím byl zvýšen počet členů každé dekúrie ze tří set na tisíc, a Augustus se také osobně ujal správy seznamu soudců.<ref>Ibidem, s. 138.</ref>

Navýšení počtu soudců dovolovalo Augustovi zavést soudní prázdniny – období listopadu a prosince. Naproti tomu byla ustavena dvě souvislá soudní období a to letní (''menses aestivi'') trvající od srpna do září a zimní (''menses hiberni''), které trvalo od ledna do března.<ref>Ibidem, s. 139.</ref> Tato období sice měla sloužit nepřetržitému výkonu soudní moci, byla však omezena svátečními dny (''feriae'') a hrami v cirku (''ludi''). Augustus se pokusil o minimalizaci zásahů do soudních období a celkově tak zkrátil dny vyhrazené hrám (resp. přidal dny, ve kterých se soudit nově smělo) o více než třicet dní.<ref>Ibidem, s. 140.</ref>

Nejdůležitější změnou soudního procesu, kterou Augustova reforma přinesla, byl definitivní přechod na formulový proces (''per concepta verba'') při řešení soukromoprávních sporů.<ref>Ibidem, s. 146.</ref> Legisakce se však nevytratila docela a byla ze zákona povolena ve dvou výjimečných případech – při řízení před centumvirálním soudem (''legis actio sacramento'') a v případě kauce při hrozící škodě (''cautio damni infecti'').<ref>Ibidem, s. 147.</ref>

Dalšími významnými inovacemi bylo zavedení procesní lhůty, do které bylo nutné řízení skončit. Konkrétně se jednalo o lhůtu osmnácti měsíců od začátku ''iudicium legitimum''. Procesy vedené z úřední moci této lhůtě nepodléhaly.<ref>Ibidem, s. 150.</ref> Augustus sám přispěl také k rozvoji jurisprudence zavedením ''ius respondendi'', tedy práva dávat dobrozdání na základě císařské  autority (''ex auctoritate principis'').<ref>Ibidem, s. 149.</ref>

== Reforma manželského práva ==
Augustus se svou refromní činností snažil dosáhnout své vize „nového Říma“, který se měl (paradoxně) vrátit ke starým zvykům (''mores antiqui'') a upustit od současného zavrženíhodného morálního úpadku. Při realizaci těchto cílů se soustředil především na navrácení vážnosti institutu římské rodiny a manželství.<ref>Ibidem, s. 154.</ref>

Roku 18 př. n. l. byla vydaná ''lex Iulia'' ''de maritandis ordinibus'', na který navázala ''lex Papia Poppaea nuptialis'' v roce 9 př. n. l., upravující manželské a dědické právo.<ref>Ibidem, s. 155.</ref> Tyto zákony vyvolaly bouřlivou společenskou reakci – podle Suetonia se jezdci během her dokonce dožadovali jejich zrušení.<ref>Suet. Aug. 34 

Citováno dle: SUETONIUS, ''Životopisy dvanácti císařů''. Přeložili: NECHUTOVÁ, Jana; RYBA, Bohumil. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1998. s. 96.
</ref>

Šlo v zásadě o příkaz žít v manželství, který pro muže platil mezi jejich 25. a 60. rokem, pro ženy od 20 do 50 let. Každá osoba žijící v manželství měla navíc povinnost mít určitý minimální počet dětí (římští občané tři, propuštěnci čtyři). Splnění této povinnosti umožňovalo neuzavírat nové manželství po rozvodu či v případě ovdovění, ženám navíc přinášelo možnost zprostit se poručníka (získávaly tak postavení ''sui generis'' vyhrazené do té doby pouze vestálkám).<ref>GREGOR, ''Op. cit.'', s. 158.</ref>

Osoba ovdovělá měla povinnost uzavřít nové manželství do osmnácti měsíců od smrti manžela, přičemž u vdov se tato lhůta prodlužovala na dva roky, protože musel být zároveň zachován tzv. smuteční rok (''tempus lugendi'').<ref>Ibidem, s. 158.</ref> Na svobodné osoby (''caelibes'') a bezdětné páry (''orbi'') byla zákonem uvalena celá řada majetkových postihů, a to především v oblasti dědického práva, kde svobodné (neprovdané/neženaté) osoby ztrácely způsobilost nabývat z testamentu a bezdětní manželé měli nárok pouze na polovinu toho, co by jim  z testamentu připadlo.<ref>Ibidem, s. 159.</ref>

Na druhé straně zákon zrušil zákaz sňatků mezi římskými občany a propuštěnci. Manželství, která se příčila nařízení zákona dokonce nebyla neplatná (pokud nešlo o manželství uzavřené se ženou stiženou infamií) a děti z nich byly pokládány za legitimní.<ref>Ibidem, s. 160.</ref>

Římané se však vyhýbali dodržování těchto zákonů a mnohdy se raději podrobili majetkovým sankcím, přestože ty nebyly nikterak nízké. Náprava římské morálky se tak Augustovi přes veškerou snahu zcela nezdařila.<ref>Ibidem, s. 161.</ref>
<references />